Nejvyšší soud · Usnesení

29 Odo 641/2001

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2001-09-26 · ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.641.2001.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud České republiky zastavil řízení ve věci o vyloučení soudkyně krajského obchodního soudu, protože soudní orgán, který rozhodl o vyloučení, nebyl nadřízeným soudem podle § 16 odst. 1 o. s. ř. Soud se opřel o stanovisko pléna Nejvyššího soudu z 27. června 1996, podle něhož je nadřízeným soudem pro rozhodování o vyloučení soudce organizační vztah, nikoli instanční. Vrchní soud v Olomouci nemohl být považován za nadřízený soud, protože jeho rozhodnutí o vyloučení nebylo rozhodnutím odvolacím. Zastavení řízení bylo závěrem zásadního právního názoru, že nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.

Rubrum

29 Odo 641/2001-559 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice L. I., a.s., o návrhu věřitelů A) I. , spol. s r. o., B) T. a.s., a C) V.F., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 K 27/2000, o dovolání věřitelky A) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2000, č.j. Nco 115/2000-464, takto:

Výrok

Řízení se zastavuje.

Odůvodnění

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. října 2000, č.j. Nco 115/2000-464, rozhodl, že soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně Mgr. Z. K. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u onoho soudu pod sp. zn. 46 K 27/2000. Proti usnesení vrchního soudu brojila věřitelka A) (zastoupena advokátkou) podáním označeným jako „dovolání”, které má za přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”), uvádějíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. (tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237). Konkrétně dovolatelka spatřuje existenci těchto vad v tom, že vrchní soud rozhodl, aniž jí dal možnost vyjádřit se k návrhu na vyloučení soudce, jejž sama podala, a který byl předmětem odvolacího řízení (sdělit přímo tomuto soudu, proč má jmenovanou soudkyni za podjatou). Tímto nesprávným postupem „odvolacího soudu” byla dovolatelce podle jejího přesvědčení v průběhu odvolacího řízení odňata možnost jednat před soudem. Dále dovolatelka namítá, že o vyloučení soudkyně nerozhodoval „nadřízený soud” nýbrž „instančně nadřazený” odvolací soud. Přitom oním nadřízeným soudem měl být - podle závěrů formulovaných ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu z 27. června 1996, Plsn 1/96, uveřejněném pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko”) - Nejvyšší soud. Odtud dovolatelka usuzuje na existenci vady dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., poukazujíc dále na nález Ústavního soudu ze dne 13. října 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, pod číslem 139), zabývající se právem na soudní ochranu z hlediska zásady iura novit curia, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 5., hlavy první, části dvanácté cit. zákona, také o návrzích na vyloučení soudců, zapisovatelů a jiných zaměstnanců soudu, znalců, tlumočníků nebo notářů z úkonů soudního komisaře podaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se rozhodne podle dosavadních právních předpisů; totéž platí, byla-li věc přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona bez návrhu předložena nadřízenému soudu k rozhodnutí o vyloučení soudců. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je tedy - již se zřetelem k době, kdy o vyloučení soudkyně rozhodoval vrchní soud - rozhodný výklad ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Podle ustanovení § 16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud. Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka se přitom mýlí, usuzuje-li, že nadřízeným soudem k rozhodnutí o tom, že soudkyně krajského (obchodního) soudu (jenž je současně soudem prvního stupně ve věcí jejího návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice), je vyloučena projednávání a rozhodování této věci, je Nejvyšší soud. Skutečnost, že nadřízeným soudem k rozhodnutí o námitce podjatosti soudkyně K. byl (a je) Vrchní soud v Olomouci, přitom plyne právě ze stanoviska pléna Nejvyššího soudu, jež dovolatelka zjevně nesprávně interpretuje. Právní věta stanoviska, podle které pojem „nadřízený soud” („nejblíže společně nadřízený soud”), je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud” jej tudíž zaměňovat nelze, je podrobně rozvedena v důvodech stanoviska, kde se mimo jiné uvádí, že nadřízeným soudem je Nejvyšší soud vůči všem obecným soudům (tedy, s výjimkou Nejvyššího správního soudu, vůči všem vrchním, krajským i okresním soudům), vrchní soud vůči všem krajským i okresním soudům ve svém obvodu a krajský soud vůči okresním soudům ve svém obvodu (str. 157 /267/, odst. 3 odůvodnění). Přitom je zde odmítán jako nesprávný výklad podaný v usnesení Vrchního soudu ze dne 19. února 1996, sp. zn. Nco 275/95, který za nadřízený soud příslušný k rozhodnutí o vyloučení soudce krajského soudu považoval Nejvyšší soud (srov. str. 155 /265/, odst. 2 a str. 157 /267/ odst. 4 odůvodnění). Na stejném základě ostatně Nejvyšší soud pokládal Vrchní soud v Olomouci za nadřízený soud oprávněný rozhodnout dle § 16 odst. 1 o. s. ř. o vyloučení soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně již v usnesení ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 1425/98. Přitom šlo rovněž o konkursní věc a cit. usnesení posléze obstálo i v rovině ústavního přezkumu (Ústavní soud nálezem ze dne 25. května 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, zamítl ústavní stížnost proti němu podanou). Rozhoduje-li tedy vrchní soud o vyloučení soudců krajského soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacím; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo lze napadnout odvoláním, nepředchází (k tomu srov. opět posledně cit. nález i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, č.j. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod číslem 112). Skutečnost, že nadřízený soud je shodou okolností (jako v tomto případě) současně i odvolacím soudem vůči soudu, o jehož soudci rozhoduje, na tyto závěry žádného vlivu nemá. Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 26. září 2001 JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r. předseda senátu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.

Citovaná rozhodnutí (6)

Tento rozsudek je citován v (63)

Zobrazeno prvních 50 podle data.