29 Odo 937/2002

Rubrum

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 937/2002-208 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti žalované V. P., podnikatelce, zastoupené JUDr. T. V., advokátem, o zaplacení částek 27.459,11 Kč s příslušenstvím a 20.594,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 517/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2002, č.j. 22 Co 1645/2002-191, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.002,50 Kč k rukám JUDr. T. V., advokáta se sídlem Jindřichův Hradec, Masarykovo nám. 1/II, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

: Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. února 2002, č.j. 2 C 517/95-150, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 27.459,11 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. listopadu 1994 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 20.594,30 Kč za období od 21. listopadu 1994 do 19. dubna 1995. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadal v plném rozsahu. Přípustnost dovolání odvozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Pokud jde o dovolací důvody, namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je pro posouzení otázky přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli. Předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobce o skutkových okolnostech týkajících se věci, bylo zaplacení ceny zboží dle kupní smlouvy z 15. listopadu 1994 v částce 27.459,11 Kč a dále zaplacení smluvní pokuty sjednané v rámci téže smlouvy pro případ nedodržení termínu splatnosti ceny, jejíž výše za období od 21. listopadu 1994 do 19. dubna 1995 činila 20.594,30 Kč. Tento žalobcem tvrzený závazkový vztah účastníků je vzhledem k okolnostem jeho vzniku, povaze stran i tvrzení samotného dovolatele (viz např. č.l. 116) vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti obou účastníků a z procesního hlediska tudíž jde o věc obchodní. Jelikož shora uvedený závěr sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] dovolací soud se již nezabýval řešením otázky případného splnění dalších podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání pak nemohla být založena ani poučením odvolacího soudu o opravných prostředcích, v němž odvolací soud uvedl, za splnění jakých předpokladů lze proti jeho rozhodnutí podat dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání žalobce bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované pak sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež při jednom úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) činí 2.927,50 Kč podle § 3 odst. 1 a 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a náhrady paušálních výdajů v částce 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem tedy Nejvyšší soud žalované přiznal na náhradě nákladů dovolacího řízení k tíži žalobce částku 3.002,50 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně 30. ledna 2003 JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r. předseda senátu