30 Cdo 1908/2025-346

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyň a) Chalgor Real, s. r. o., IČO 07101333, se sídlem v Praze 4, Jemnická 345/5, a b) SITA GROUP, a. s., IČO 26275732, se sídlem v Praze 4, Jemnická 345/5, obou zastoupených Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částek 63 034 737,41 Kč a 47 558 828,55 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 226/2023, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2025, č. j. 14 Co 44/2025-316, takto:

Výrok

Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2025, č. j. 14 Co 44/2025-316, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2024, č. j. 22 C 226/2023-288, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhají zaplacení částek 63 034 737,41 Kč žalobkyni a) a 47 558 828,55 Kč žalobkyni b) jako náhrady škod vzniklých z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném Policií České republiky pod sp. zn. NCOZ-6077/TČ-2019-417204-F (dále jen „předmětného trestní řízení“) s tím, že trestní věc byla po roce intenzivního šetření odložena. Nesprávný úřední postup měl spočívat v excesu Policie České republiky, která bez vlastního posouzení převzala skutečnosti uvedené v trestním oznámení Finančního analytického úřadu (dále jen „FAÚ“), přestože se jednalo o nedůvodné a nepodložené oznámení a došlo k záměně drogového dealera za bezúhonného jednatele žalobkyně a). Následné zajištění finančních prostředků pak nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, neboť nebyla zajištěna i pohledávka postoupená smlouvou o postoupení pohledávky. Škoda žalobkyně a) měla vzniknout zánikem zástavního práva a nemožností realizovat jím zajištěnou pohledávku ve výši 63 034 737,41 Kč (tj. jistina pohledávky s příslušenstvím), která byla na žalobkyni a) postoupena věřitelem (postupitelem) Zumiez a. s., který v důsledku zajištění finančních prostředků na účtech v trestním řízení od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupil. Škoda žalobkyni b) pak měla vzniknout zmařením nákupu 100% podílu ve společnosti Zumiez – Černokostelecká 1623 s. r. o., která vlastnila pozemky pro developerský projekt EXIT66, od společnosti Zumiez a. s., k čemuž v důsledku předmětného trestního řízení nedošlo, a představovala ušlý zisk ve výši rozdílu mezi tržní hodnotou nemovitého majetku projektu EXIT66 a náklady na jeho pořízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 22 C 226/2023-288, zamítl žalobu o zaplacení částky 63 034 737,41 Kč žalobkyni a) (výrok I) a 47 558 828,55 Kč žalobkyni b) (výrok II) a uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 026 Kč (výrok III) a žalobkyni b) uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 774 Kč (výrok IV).

3. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění. Dne 6. 6. 2019 podalo FAÚ Policejnímu Prezidiu České republiky oznámení o podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti a dne 10. 6. 2019 Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, na základě tohoto oznámení zahájila úkony trestního řízení ve věci Božko Savič a spol. pro zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, legalizace výnosu z trestné činnosti a podvod. Usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. NCOZ – 6077–5/TČ – 2019–417204-F, policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodl o zajištění peněžních prostředků na účtu žalobkyně a) č. 285256842/0300 u ČSOB, a. s. v celkové výši 4 184 245,98 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. NCOZ-6077-6/TČ-2019–417204–6, policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce zajistil peněžní prostředky vedené na účtu žalobkyně a) č. 285257044/0300 u ČSOB, a. s. v celkové výši 4 353,46 EUR s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti. Usnesením ze dne 6. 5. 2020, č. j. NCOZ-6077-207/TČ-2019–417204–F, policejní orgán po předchozím souhlasu státního zastupitelství zrušil zajištění finančních prostředků na účtu žalobkyně a) č. 285256842/300 v celkové výši 4 184 245,98 Kč, s tím, že jejich zajištění již není třeba, a ze stejných důvodů po předchozím souhlasu státního zástupce usnesením ze dne 6. 5. 2020, č. j. NCOZ–6077–208/TČ–2019–417204-F, zrušil i zajištění finančních prostředků na účtu žalobkyně a) č. 285257044/300 v celkové výši 4 353,46 EUR. Obě tato usnesení nabyla právní moci dne 12. 5. 2020. Usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. NCOZ–6077–4/TČ–2019–417204–F, byly zajištěny peněžní prostředky vedené na účtu společnosti Zumiez a. s., č. 2001148305/8040, v celkové výši 31 227 946 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti. Stížnost proti tomuto usnesení pak byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019, č. j. 8 To 312/2019–756, a ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV US 3312/19, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2019. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 1 KZN 239/2019, byla zamítnuta žádost společnosti Zumiez a. s. ze dne 3. 9. 2019 o zrušení zajištění jejích peněžních prostředků. Toto zajištění bylo nakonec zrušeno až usnesením policejního orgánu ze dne 6. 5. 2020, č. j. NCOZ–6077–206/TČ–2019–417204-F, s tím, že toto zajištění již není nutné. Usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. NCOZ-6077–201/TČ-2019–417204–F, které nabylo právní moci dne 4. 5. 2000, pak policejní orgán trestní věc odložil. Nárok na náhradu škody uplatnily žalobkyně u žalované dne 3. 5. 2023 a ta jej stanoviskem ze dne 1. 11. 2023 odmítla, neboť neshledala existenci odpovědnostního titulu.

4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že v rámci kompenzačního řízení není soud oprávněn přezkoumávat účelnost postupu orgánů činných v trestním řízení, ani to, zda měly být vyhodnoceny jinak podmínky pro realizaci jednotlivých úkonů v rámci trestního řízení. Může posuzovat fakticky pouze to, zda nedošlo k nějakému zjevnému excesu v rámci činnosti orgánů činných v trestním řízení, anebo jsou-li zcela jednoznačně naplněny podmínky pro učinění konkrétního úkonu, zda tento byl učiněn v k tomu stanovené či přiměřené lhůtě. Pokud žalobkyně namítaly, že nesprávný úřední postup policejního orgánu tkví v nesprávném určení rozsahu zajištění, tedy že měla být zajištěna i pohledávka, soud prvního stupně zdůraznil, že zajištění peněžních prostředků bylo přezkoumáno Městským soudem v Praze, který zhodnotil zajištění jako adekvátní, i Ústavním soudem. Policejní orgán tedy postupoval při zajištění peněžních prostředků v rámci své pravomoci v souladu s normami upravujícími jeho postup a v rozsahu, který on, státní zástupce i soud považovali za zcela dostačující, což soud v kompenzačním řízení není oprávněn přezkoumávat. V tomto postupu pak soud prvního stupně neshledal žádný exces, který po výzvě soudu netvrdily ani žalobkyně. Pokud žalobkyně tvrdily, že tento exces spočíval v záměně totožnosti jednatele žalobkyně a) a odsouzeného drogového dealera při zahájení úkonů trestního řízení, ačkoliv již na první pohled musela být záměna policejnímu orgánu i FAÚ zřejmá, tak toto tvrzení nelze vztahovat k rozhodnutí o zajištění finančních prostředků, ale k samotnému zahájení úkonů trestního řízení. Navíc soudu v kompenzačním řízení nepřísluší hodnotit, zda v jednání, které v trestním oznámení označil FAÚ, bylo možno spatřovat trestný čin či nikoli, pouze to, zda se policejní orgán trestním oznámením zabýval, zda učinil pro jeho objasnění příslušné úkony a zda při tom využil oprávnění, která mu právní předpisy svěřují, čemuž dostál. Soud prvního stupně tedy neshledal odpovědnostní titul, neboť k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, dalšími tvrzeními žalobkyň (vztahujícími se k výši škody, příčinné souvislosti atd.) se tedy již nezabýval.

5. K odvolání obou žalobkyň Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2025, č. j. 14 Co 44/2025-316, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni b) uložil zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 258 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nezajištění pohledávky převáděné smlouvou o postoupení pohledávky uvedl, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není soud v občanském soudním řízení oprávněn zasahovat do trestního řízení, nařizovat orgánům činným v trestním řízení, jaké úkony a v jaké lhůtě mají provést, či jaké úkony nejsou oprávněny činit, a v řízení o náhradu škody není oprávněn sám hodnotit, zda je nezrušené rozhodnutí nezákonné. Možnost přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení řeší dle odvolacího soudu zejména instituty trestního práva procesního. Na to uzavřel, že poukaz žalobkyň na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1314/2013, není případný, neboť povinnost policistů chránit bezpečnost osob a majetek není bezbřehá a jen za splnění dalších podmínek jako naplnění účelu trestního řízení (kterým je prioritně zjištění trestného činu a spravedlivé potrestání pachatele, nikoliv již ochrana majetku poškozených) může znamenat nesprávný úřední postup. Pokud tedy žalobkyně tvrdí, že jestliže by nebylo zahájeno trestní řízení, resp. by byla zajištěna pohledávka převedená smlouvou o postoupení pohledávky, postupitel by nemohl odstoupit od této smlouvy a žalobkyně a) by mohla realizovat postoupenou pohledávku a zástavní právo ji zajišťující a se žalobkyní b) by byla uzavřena připravovaná smlouva o převzetí 100 % podílu ve společnosti Zumiez – Černokostelecká 1623 s. r. o., která vlastnila pozemky pro developerský projekt EXIT66, tak nesledují jediný legitimní účel trestního řízení (veřejný zájem na odhalování trestní činnosti a potrestání pachatele), ale svůj osobní majetkový zájem, který však trestní řízení neochraňuje. Z tohoto důvodu odvolací soud uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že není v pravomoci civilních soudů obecně přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení.

7. Jde-li pak o tvrzené chybné vyhodnocení předpokladů pro zahájení úkonů trestního řízení, tak odvolací soud uzavřel, že v daném případě k žádnému excesu nedošlo, neboť šlo o jednání orgánů činných v trestním řízení v rámci jejich pravomoci. Navíc namítaná záměna osoby jednatele žalobkyně a) a osoby odsouzené za spáchání drogové trestné činnosti nebyla jediným a nejpodstatnějším důvodem pro zahájení úkonů trestního řízení (nejrozsáhlejší prověřování bylo prováděno ohledně trestného činu podvodu a fiktivnosti dokumentů), neboť k tomu došlo na základě oznámení FAÚ, který obdržel dvě hlášení podezřelých obchodů ze strany dvou bank a jenž měl podezření, že žalobkyně a) je jen „skořápkovou společností“ nevyvíjející žádnou činnost, jejímž úkolem bylo zastřít původ finančních prostředků, a že zde byly vytvářeny fiktivní dokumenty, a rovněž poukázal na odsouzení Boško Saviče v Srbsku za drogovou trestnou činnost. K zahájení úkonů trestního řízení došlo z důvodu závěru orgánů činných v trestním řízení, že v době od 8. 8. 2018 do 31. 5. 2019 mohlo několik osob včetně žalobkyně a) spáchat trestné činy krácení daně, poplatku a podobné povinné platby, legalizace výnosu z trestné činnosti a podvodu, popř. další dosud neustanovenou trestnou činnost, tím, že v souvislosti s odkupem údajné pohledávky týkající se pozemků u dálnice D1 Loket, exit 66 a projektu Exit66-Factory Outlet Centrum tyto osoby uskutečnily finanční transakce prostřednictvím účtů u ČSOB, a. s., založených žalobkyní a), na něž byly v uvedeném období na základě pravděpodobně fiktivních smluv o půjčkách poskytnutých žalobkyni a) poukazovány finanční prostředky v celkové výši nejméně 517 500 EUR a 15 000 000 Kč, pocházející zejména od ostatních podezřelých a dále na základě dle orgánů činných v trestním řízení rovněž fiktivních smluv, a to smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 36 921 131,38 Kč uzavřené mezi žalobkyní a) jako postupníkem, za kterou jednal Boško Savič, a společností Zumiez a. s. jako postupitelem, za kterou jednal Martin Šetina, a dále smlouvy o úvěru ve výši 36 712 368 Kč uzavřené mezi společností Zumiez – Černokostelecká 1623 s. r. o. jako dlužníkem a společností Zumiez a. s. jako věřitelem, za něž obě jednal Martin Šetina, na jejichž základě bylo na účet u Oberbank AG společnosti Zumiez a. s. převedeno z výše uvedených účtů žalobkyně a) celkem 33 000 000 Kč. Dále odvolací soud z usnesení o odložení věci zjistil, že dle orgánů činných v trestním řízení se nepotvrdilo jednání v podvodném úmyslu, že by platby za postoupení pohledávky pocházely z trestné činnosti, ani to, že by smlouva o postoupení pohledávky, ani jiné dokumenty předkládané bance, byly jen fiktivní, i když způsob podnikání Ing. Vojislava Sparavolo není běžný a žalobkyně a) je jen „skořápkovou společností“ nevyvíjející vlastní ekonomickou činnost. Dále odvolací soud zjistil, že podezření na souvislost s drogovou činností se nepotvrdila a že se strany FAÚ došlo patrně k záměně osoby Boško Savič, neboť ten předložil potvrzení o trestní bezúhonnosti. Z těchto důvodů posoudil odvolací soud jako nedůvodnou i námitku nikoliv včasného zrušení zajištění, neboť i pokud by byla záměna osoby Boško Saviče odhalena na počátku trestního řízení, trestní řízení by dále pokračovalo prověřováním spáchání trestného činu podvodu a trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci excesivního postupu orgánů činných v trestním řízení a rozsudek soud prvního stupně potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v celém jeho rozsahu, dle obsahu dovolání však brojila každá ze žalobkyň proti všem těm výrokům, které se týkaly dané žalobkyně. V dovolání uplatily následující dovolací důvody.

9. Žalobkyně v dovolání zformulovaly dvě dle nich dosud explicitně ve všech souvislostech neřešené otázky, byť se jejich řešení z judikatury Nejvyššího soudu nepřímo podává (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1314/2013) a odvolací soud se od ní odchýlil.

10. V první řadě žalobkyně kladly otázku, zda může policejní orgán porušit své povinnosti, zejména povinnost předcházet trestné činnosti, a dopustit se nesprávného úředního postupu tím, že nevydá usnesení o zajištění pohledávky převáděné smlouvou o postoupení pohledávky dle § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ačkoliv jsou zde okolnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu (legalizace výnosů z trestné činnosti, jež mělo proběhnout prostřednictvím postoupení této domněle fiktivní pohledávky) a jsou naplněny všechny (další) podmínky § 79a trestního řádu umožňující zajištění realizovat, a dále zda jsou (ne)správnost takového postupu oprávněny posuzovat civilní soudy v řízení o náhradu škody. Dle žalobkyň je odpověď na obě tyto otázky kladná. V této souvislosti žalobkyně odkázaly na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1572/2009, a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1314/2013, z nichž tyto závěry podle nich vyplývají.

11. Závěrem žalobkyně navrhly změnu napadeného rozsudku tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

12. Žalovaná se k dovolání žalobkyň nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

14. Dovolání žalobkyň bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínek § 241 odst. 2 písm. b) a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyň není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroků III a IV rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům II a III, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.

18. Pokud pak jde o jednotlivé žalobkyněmi položené dovolací otázky, tak z dosud učiněných skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývá, že by byly všechny podmínky pro vydání usnesení o zajištění pohledávky převáděné smlouvou o postoupení pohledávky policejním orgánem dle § 79a trestního řádu skutečně splněny, žalobkyně tedy konstruují své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jejich první otázka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

19. Dovolání je však přípustné ohledně druhé otázky, tedy možnosti posouzení (ne)správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajícího v nezajištění pohledávky převáděné smlouvou o postoupení pohledávky dle § 79a trestního řádu civilními soudy v řízení o náhradu škody, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je důvodné.

21. Dle § 13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

22. Dle § 79a trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2025, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší. Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost (odstavec 1). V rozhodnutí o zajištění nebo v připojených listinách je zapotřebí náležitě a nezaměnitelně vymezit věci podléhající zajištění. Je-li zajišťováno právo, může být zajištěno i právo teprve v budoucnu vzniklé. V rozhodnutí o zajištění se tomu, komu byla věc zajištěna, zakáže, aby po oznámení rozhodnutí takovou věc převedl na jiného nebo ji zatížil, a je-li zajištěna hmotná věc, také, aby ji záměrně poškozoval nebo ničil. Je-li to zapotřebí pro účely zajištění nebo správy zajištěné věci, lze v rozhodnutí o zajištění věci nebo i v dodatečném rozhodnutí zakázat nebo omezit také výkon dalších práv souvisejících se zajištěnou věcí, a to včetně práv teprve v budoucnu vzniklých, jakož i vyzvat k vydání všech listin nebo jiných hmotných nosičů, jejichž předložení je nutné k uplatnění určitého práva k zajištěné věci, s upozorněním na následky nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě (§ 66 a 79). Na dodatečné rozhodnutí o zákazu nebo omezení výkonu dalších práv souvisejících se zajištěnou věcí se ustanovení o rozhodnutí o zajištění použijí přiměřeně (odstavec 2). V rozhodnutí o zajištění se tomu, komu byla věc zajištěna, dále uloží, aby orgánu činnému v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, do 15 dnů od oznámení rozhodnutí sdělil, jaká práva třetích osob se váží k zajištěné věci, zda je jiným způsobem omezen výkon práva s ní nakládat, a bylo-li zajištěno majetkové právo, též kdo je osobou povinnou poskytnout odpovídající plnění, s upozorněním na následky nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě (§ 66) (odstavec 3). Orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, učiní všechny úkony nezbytné k výkonu takového rozhodnutí (odstavec 4). Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost (odstavec 5).

23. Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1572/2009, a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1314/2013) k závěru, že nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 věta první OdpŠk) představuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Takový nesprávný úřední postup pak může představovat i nečinnost orgánů činných v trestním řízení spočívající např. v nečinnosti státního zástupce, který nerozhodl o návrhu poškozeného na zajištění jím uplatněného nároku na majetku obviněných, příp. neučinění opatření k vydání věci nebo nevydání rozhodnutí o odnětí věci, která byla při trestné činnosti obviněnými poškozenému odebrána, neboť se jednalo o věc důležitou pro trestní řízení. Stejně tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup může představovat i nečinnost policejního orgánu (a tedy porušení povinnosti chránit majetek), jenž ačkoliv má důvodné podezření o tom, že byl spáchán trestný čin, kterým bylo zasaženo do majetku poškozeného, neposkytne jeho majetku ochranu, pokud (1) jsou zde takové skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu (tj. je-li zřejmé, že jde o majetek získaný pachatelem trestného činu na úkor poškozeného) a (2) jestliže policejní orgán disponuje zákonným oprávněním majetek, o který byl v důsledku jednání pachatele poškozený připraven, zajistit (např. instituty uvedené v § 78 a násl. trestního řádu, jež se však vztahují jen na věci potřebné pro účely trestního řízení, v rámci čehož bylo soudu uloženo zabývat se tím, do jaké míry je účelem trestního řízení ochrana majetku poškozeného). V obou výše uvedených rozsudcích pak Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že kromě existence nesprávného úředního postupu je nezbytné posoudit i to, zda byla dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, tedy, zda by opatření, jež orgán činný v trestním řízení neučinil, ačkoliv mohl, bylo účinným prostředkem k ochraně majetku poškozeného, a nakolik byl vznik žalobcem tvrzené škody pro tento orgán předvídatelný (otázka adekvátnosti příčinné souvislosti). V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že i v takových případech je stále třeba přikládat zřetel k respektování určité diskrece orgánů činných v trestním řízení z hlediska jimi zvoleného postupu.

24. Odvolací soud postavil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na tom, že soud v občanském soudním řízení není oprávněn zasahovat do trestního řízení, nařizovat orgánům činným v trestním řízení, jaké úkony a v jaké lhůtě mají provést, či jaké úkony nejsou oprávněny činit, a v řízení o náhradu škody není oprávněn sám hodnotit, zda je nezrušené rozhodnutí nezákonné. Na druhou stranu však odvolací soud na podkladě výše uvedené judikatury uzavřel, že povinnost policistů chránit bezpečnost osob a majetek není bezbřehá a její porušení může nesprávný úřední postup představovat jen za splnění dalších podmínek, jako je naplnění účelu trestního řízení. Žalobkyně pak svým žalobním návrhem dle odvolacího soudu nesledují jediný legitimní účel trestního řízení, kterým je veřejný zájem na odhalování trestní činnosti a potrestání pachatele, nikoliv ochrana majetku poškozených, ale svůj osobní majetkový zájem, který však trestní řízení neochraňuje. Z tohoto důvodu odvolací soud uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že není v pravomoci civilních soudů obecně přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení.

25. V první řadě jsou závěry odvolacího soudu částečně vnitřně rozporné, neboť na jednu stranu odvolací soud uvádí, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci civilních soudů obecně přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, na druhou stranu však zkoumá, zda by nevydání rozhodnutí o zajištění pohledávky převáděné smlouvou o postoupení pohledávky mohlo nesprávný úřední postup představovat, a uzavírá, že se o nesprávný úřední postup nejedná. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu v první řadě vyplývá, že nečinnost orgánů činných v trestním řízení může za určitých okolností nesprávný úřední postup představovat, z čehož implicitně plyne, že soud v řízení o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci je oprávněn postup orgánů činných v trestním řízení přezkoumávat a zabývat se tím, zda se jedná o postup nesprávný či nikoliv. Současně se však z ní podává, že možná existence nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení byla Nejvyšším soudem dovozena (za splnění dalších podmínek) pouze ve vztahu k ochraně majetku poškozeného daným trestným činem. Odvolací soud se však při zkoumání postupu policejního orgánu v posuzované věci nijak nezabýval tím, jaké postavení (či zda vůbec nějaké) v předmětném trestním řízení žalobkyně měly, byť ve vztahu k žalobkyni a) v souvislosti se zkoumáním tvrzeného excesu při zahájení trestního stíhání zjistil, že se jednalo o jednu z osob podezřelých z prověřované trestné činnosti (viz odstavec 47 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na tuto odlišnou skutkovou okolnost však žádné právní závěry neučinil.

26. Pokud pak jde o posuzování existence nesprávného úředního postupu z výše uvedených závěrů judikatury Nejvyššího soudu plyne, že bylo na odvolacím soudu, aby se vzhledem k tomu, že zde byly skutečnosti odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu [které policejní orgán vedly k zahájení úkonů trestního řízení mimo jiné i vůči žalobkyni a)] zabýval tím, zda byl policejní orgán oprávněn zajištění pohledávky dle § 79a trestního řádu v daném případě provést a zda by s ohledem na okolnosti dané věci (zejm. skutečnost, že policejní orgán při zahájení úkonů trestního řízení vycházel z toho, že postupovaná pohledávka není reálná, ale jen fiktivní, a prostřednictvím jejího převádění měly být legalizovány zajištěné finanční prostředky) a účel tohoto institutu bylo možno po policejním orgánu takový postup požadovat (při respektování určité diskrece orgánů činných v trestním řízení při volbě jejich procesního postupu). Takovými úvahami se však odvolací soudu nezabýval, místo toho se zaměřil na účel trestního řízení jako takového, z něhož pak zcela vyloučil ochranu majetku poškozených trestným činem, ačkoliv takové závěry nelze z výše uvedené judikatury dovodit. Jeho právní posouzení (ne)existence nesprávného úředního postupu je tak neúplné, a tedy nesprávné.

27. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobkyně netvrdily a (kromě výše vypořádané částečné vzájemné rozpornosti závěrů odvolacího soudu) se nepodávají ani z obsahu soudního spisu.

28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak ve výroku I, kterým byly potvrzeny výroku I a II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tak v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení výroků III a IV rozsudku soudu prvního stupně, tak ve výrocích II a III rozsudku odvolacího soudu [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak ve výrocích I a II o věci samé, tak v navazujících výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

29. Při novém projednání věci soud prvního stupně nároky žalobkyň nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Vypořádá se s tím, zda nevydání rozhodnutí o zajištění pohledávky nesprávný úřední postup představuje či nikoliv. V rámci posouzení existence nesprávného úředního postupu se pak bude v první řadě zabývat tím, jaké bylo postavení jednotlivých žalobkyň v trestním řízení, zda byl policejní orgán oprávněn zajištění pohledávky dle § 79a trestního řádu v daném případě provést a zda by s ohledem na okolnosti případu a účel tohoto institutu bylo po něm možno takový postup požadovat. V případě, že pak existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nezajištění pohledávky převáděné smlouvou o postoupení pohledávky dovodí, bude se zabývat i otázkou existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou u jednotlivých žalobkyň a nesprávným úředním postupem, a to tím, jaké omezení (zejm. dle § 79a odst. 2 trestního řádu) by zajištění pohledávky představovalo, a zda by tedy takové opatření bylo účinným prostředkem k ochraně majetku jednotlivých žalobkyň, tedy zda by vůbec bylo schopné vzniku tvrzené škody zabránit, a dále tím, nakolik byl vznik žalobkyněmi tvrzených škod pro policejní orgán předvídatelný.

30. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).