30 Cdo 2630/2025-138

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 140 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 116/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 164/2025-97, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 164/2025-97, a výroky II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2025, č. j. 18 C 116/2024-60, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 140 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 12/2016 a současně i řízení vedeného u stejného soudu pod sp. zn. 4 C 222/2023, které bylo z prvního řízení vyloučeno (dále jen „posuzované řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. 18 C 116/2024-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 51 875 Kč (výrok I) a co do částky 88 125 Kč žalobu zamítl (výrok II), současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 14 620,30 Kč (výrok III).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Řízení vedené u Okresního soudu v Benešově (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. 4 C 12/2016 bylo zahájeno dne 22. 1. 2016 doručením žaloby, kterou se žalobce vůči druhému spoluvlastníkovi domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. XY, XY (včetně stavby bývalé sýpky), XY a XY v k. ú. XY (předmět řízení byl však nejpozději od prvního jednání ve věci představován pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ale nevyplývá, kdy a jakým způsobem došlo ke změně; poznámka Nejvyššího soudu), které se nacházely v blízkosti tvrze Popovice, zapsané v ústředním seznamu kulturních památek a zařazené do programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury. Při podání žaloby žalobce nezaplatil soudní poplatek, na výzvu k jeho zaplacení reagoval neodůvodněnou žádostí o osvobození od soudních poplatků, která byla okresním soudem zamítnuta, žádost i přes předchozí výzvu doplnil až spolu s odvoláním proti jejímu zamítnutí a soudní poplatek nezaplatil ani po pravomocném potvrzení jejího zamítnutí Krajským soudem v Praze (dále jen „krajský soud“) dne 29. 7. 2016, což vedlo k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dne 20. 9. 2016. Teprve až s odvoláním proti tomuto usnesení žalobce dne 27. 10. 2016 soudní poplatek zaplatil. Usnesení o zastavení řízení okresní soud zrušil až dne 6. 3. 2017. Na první nařízené jednání dne 30. 5. 2017 se žalobce nedostavil a k návrhu tamního žalovaného bylo řízení přerušeno dle § 110 občanského soudního řádu, což bylo k odvolání žalobce potvrzeno krajským soudem. Na základě návrhu žalobce ze dne 2. 5. 2018 bylo v řízení pokračováno a dne 9. 7. 2016 (pravděpodobně má být uvedeno 2018; poznámka Nejvyššího soudu) žalobce změnil žalobu z důvodu převodu části pozemku na třetí osobu. Dne 19. 7. 2018 proběhlo první jednání ve věci, přičemž byl učiněn pokus o smírné vyřízení věci, byla řešena souvislost s jiným řízením vedeným u okresního soudu ohledně jiného pozemku, bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem zpracování znaleckého posudku k ocenění pozemků. Dne 24. 7. 2018 byl ustanoven první znalec, kterému bylo uloženo zpracovat znalecký posudek do 40 dnů od doručení spisu s tím, že spis mu byl odeslán dne 24. 8. 2018. Znalecký posudek byl soudu doručen dne 28. 1. 2019. Další jednání ve věci se konalo dne 12. 2. 2019 a bylo odročeno za účelem smírného vyřízení věci, načež k žádosti obou účastníků z důvodu probíhajících mimosoudních jednání bylo znovu odročeno na den 21. 3. 2019. K tomuto jednání se však žalobce nedostavil a jednání tedy muselo být opět odročeno. Ačkoliv žalobce soudu sdělil, že se smírným vyřízením nesouhlasí, za účelem smírného vyřešení věci bylo nakonec odročeno i jednání dne 11. 4. 2019. Žalovaný soudu zaslal smírný návrh, ale žalobce dne 25. 4. 2019 podal návrh na určení lhůty k provedení úkonu, a to dokazování, který byl krajským soudem zamítnut. Dne 26. 4. 2019 byla ustanovena druhá znalkyně a byla jí stanovena lhůta 60 dnů ke zpracování znaleckého posudku ohledně reálného rozdělení pozemků a nemovitostí na nich. Proti tomuto ustanovení, a to v části týkající se stanovení zálohy, podal žalobce odvolání, ale krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Usnesením ze dne 7. 1. 2020 byla lhůta k vypracování znaleckého posudku prodloužena o 70 dnů a soud si vyžádal stanovisko stavebního úřadu k rozdělení nemovitostí, což ale úřad odmítl a odkázal jej na památkový ústav, který jej následně informoval o tom, že se jedná o území s archeologickými nálezy první kategorie. Okresní soud byl vyrozuměn o nutnosti opětovného svolání místního šetření, neboť si žalobce nevyzvedl doporučený dopis a na místní šetření dne 3. 1. 2020 svolané znalkyní se nedostavil, znalkyni tedy byly zpřístupněny pouze části nemovitých věcí, které užívá tamější žalovaný. Další místní šetření žádal žalobce odročit z důvodu změny právního zástupce. Dne 24. 6. 2020 sdělila znalkyně soudu, že žalobce neposkytuje součinnost, a to ani přes výzvy jeho právnímu zástupci, neposkytl dokumentaci staveb, nová místní šetření svolaná na den 20. 3. 2020 a poté na den 17. 4. 2020 byla zrušena z důvodu nouzového stavu. Nakonec dne 2. 7. 2020 požádala znalkyně o zrušení jejího ustanovení z důvodu negativního postoje žalobce k ní, což okresní soud vyhodnotil jako podnět k zahájení řízení o podjatosti znalkyně a dne 26. 11. 2020 rozhodl, že znalkyně vyloučena není. Na to dne 14. 12. 2020 znalkyně odmítla znalecký posudek zpracovat z důvodu, že nemá znalecké oprávnění ohledně odvětví stavby zemědělské, ale jen pro stavby obytné (což vedlo i k jejímu projednávání pro přestupek, neboť znalecký úkol přijala). Okresní soud tedy dne 10. 2. 2021 znalkyni povinnosti podat znalecký posudek zprostil a ustanovil znalce nového a stanovil mu lhůtu 60 dnů, ten však byl na svoji žádost ze zdravotních důvodů ustanovení dne 24. 2. 2021 zproštěn a soud ustanovil další znalkyni. Této znalkyni byl spis odeslán dne 16. 3. 2021, dne 2. 7. 2021 znalkyně požádala soud o prodloužení lhůty z důvodu zdravotního stavu, své kapacity a pandemie, dne 18. 8. 2021, dne 28. 12. 2021 a dne 3. 2. 2022 byla znalkyně vyzvána k okamžitému vrácení spisu a dne 16. 3. 2022 soud urgoval vrácení spisu se znaleckým posudkem. K žádosti znalkyně soud nakonec lhůtu ke zpracování znaleckého posudku prodloužil do 30. 4. 2022 a později do 30. 6. 2022. Znalkyně podávala zprávy o postupu prací a znalecký posudek byl nakonec soudu doručen dne 4. 7. 2022. Okresní soud okamžitě nařídil jednání na den 21. 7. 2022, které však bylo odročeno na den 18. 8. 2022 na žádost jak znalkyně, tak žalobce (z důvodu kolize), i toto jednání pak bylo odročeno na 1. 9. 2022 na žádost žalobce z důvodu dovolené, další jednání bylo odročeno na žádost žalovaného na den6. 10. 2022, kdy se však jednání opět nekonalo a bylo odročeno na žádost žalobce z důvodu akutního onemocnění. Na jednání dne 8. 11. 2022 bylo provedeno dokazování znaleckým posudkem a jednání bylo odročeno za účelem zpracování dodatku znaleckého posudku ohledně aktuálního ocenění pozemků, což znalec splnil a po zaslání spisu dne 16. 1. 2023 soudu dne 28. 3. 2023 doplněk znaleckého posudku doručil. Jednání bylo nařízeno na den 18. 4. 2023 a k žádosti žalovaného z důvodu kolize bylo odročeno na 2. 5. 2023. Dne 27. 4. 2023 požádal žalobce o odročení jednání a navrhl záměnu účastníků z důvodu převodu jeho spoluvlastnického podílu na pozemcích parc. č. XY, XY (dříve XY), XY a XY na jiný subjekt s tím, že podíl na pozemku parc. č. XY nepřevedl, současně dodal námitky proti doplnění znaleckého posudku. U jednání dne 2. 5. 2023 vyhlásil okresní soud usnesení, kterým řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. XY, XY (původně XY), XY a XY vyloučil k samostatnému řízení, které bylo následně vedeno pod sp. zn. 4 C 22/2023, vyslechl znalce a vyhlásil rozsudek, kterým spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY zrušil, přikázal jej do výlučného vlastnictví žalobce a uložil mu zaplatit druhému spoluvlastníkovi vypořádací podíl. Usnesením ze dne 2. 5. 2023 pak bylo z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení zastaveno ohledně pozemku parc. č. XY. Bylo rozhodováno o znalečném a k odvolání žalobce byla obě rozhodnutí o znalečném přezkoumávána krajským soudem. Obě strany se odvolaly i proti vyhlášenému rozsudku okresního soudu. Následně po nařízení odvolacího jednání navrhl žalobce dne 20. 10. 2023 vstup jeho procesního nástupce do řízení, neboť převedl i svůj spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. XY, což krajský soud usnesením ze dne 7. 11. 2023, které nabylo právní moci dne 10. 11. 2023, připustil, čímž toto řízení vůči žalobci skončilo. Ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 4 C 22/2023 byl návrh na vstup právního nástupce žalobce usnesením ze dne 11. 8. 2023 zamítnut, neboť tento subjekt se vstupem do řízení nevyjádřil souhlas, a okresní soud nařídil jednání. Žalobce podal proti tomuto usnesení odvolání a požádal o odročení jednání, čemuž soud vyhověl. Následně právní nástupce žalobce se vstupem do řízení souhlasil a krajský soud usnesení okresního soudu změnil tak, že ohledně pozemku parc. č. XY vstup nového účastníka na místo žalobce připustil, ohledně pozemků parc. č. XY, XY, XY jej však potvrdil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11. 12. 2023. Dne 19. 12. 2023 proběhlo jednání před okresním soudem, které bylo odročeno za účelem mimosoudního vyřešení sporu a bylo zde rovněž vyhlášeno usnesení, kterým byl připuštěn vstup nového účastníka na místo žalobce i do zbylé části řízení ohledně pozemků parc. č. XY a XY a XY. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 12. 2023. Nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaných řízení uplatnil žalobce u žalované dne 15. 5. 2024, žalovaná jej však neshledala důvodným.

4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a k námitce žalované uzavřel, že nárok je částečně promlčen, neboť posuzované řízení skončilo vůči žalobci ohledně pozemku parc. č. XY dne 10. 11. 2023, přičemž ohledně tohoto pozemku bylo řízení celou dobu vedeno pod sp. zn. 4 C 12/2016. Šestiměsíční promlčecí lhůta počala běžet dne 11. 11. 2023 a skončila dne 11. 5. 2024, nárok žalobce však byl uplatněn u žalované dne 15. 5. 2024, ve vztahu k pozemku parc. č. XY je tedy nárok dle soudu prvního stupně promlčen. Nadále se tedy soud prvního stupně zabýval jen řízením ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a XY, XY a XY s tím, že je dle jeho názoru nerozhodné, pod jakou sp. zn. bylo řízení u okresního soudu vedeno, neboť řízení se zahajuje na návrh, nikoliv rozhodnutím soudu o vyloučení věci k samostatnému projednání. Délku posuzovaného řízení od 22. 1. 2016 do 11. 12. 2023 a do 19. 12. 2023 (tj. 7 let a 11 měsíců) shledal soud prvního stupně jako nepřiměřenou (zejm. s ohledem na nekoncentrovaný postup soudů neodpovídající složitosti věci), žalobci proto vznikla nemajetková újma, která se presumuje a již je třeba odškodnit finančně. Soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení vyhodnotil jako skutkově i právně standardně složité (předmětem řízení bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, dokazování proběhlo prostřednictvím listin a dvěma znaleckými posudky s jedním doplňkem, což dle soudu prvního stupně neodůvodňuje závěr o nadstandardní skutkové složitosti, neboť prodlevy v jejich zpracování vznikly nedostatkem součinnosti účastníků řízení, popř. zdravotní indispozicí znalkyně nebo opatřeními v rámci pandemie; věc byla mírně komplikována procesně, neboť byla vydána řada procesních usnesení, soud prvního i druhého stupně rozhodoval o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků, o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, o přerušení řízení, změně žaloby, ustanovení znalce, znalečném a procesním nástupnictví, spis byl opakovaně předkládán krajskému soudu, před soudem prvního stupně se konalo 6 jednání, u prvních 4 se však řešilo smírné vyřešení sporu, věc byla rozhodována na dvou stupních soudní soustavy v procesní rovině, ve věci samé byl během účastenství žalobce vydán okresním soudem jeden rozsudek). Jako standardní posoudil soud prvního stupně i význam předmětu řízení pro žalobce (řízení nepatří mezi řízení s typově zvýšeným významem, žalobce sice zvýšený význam předmětu řízení pro něj z důvodu jeho záměru pozemky a stavby na nich rekonstruovat, neboť měly historickou hodnotu a nacházely se tam i archeologické nálezy první kategorie, tvrdil, zvýšení odškodnění z tohoto důvodu však dle soudu prvního stupně nepožadoval). Postup soudů nepovažoval soud prvního stupně vždy za plynulý a koncentrovaný (před okresním soudem identifikoval průtah od zaplacení soudního poplatku za žalobu dne 27. 10. 2016 do zrušení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dne 6. 3. 2017, dále soud neurgoval vrácení spisu a zpracování znaleckého posudku prvním znalcem, kterému byl spis zaslán dne 24. 8. 2018 se lhůtou 70 dnů ke zpracování posudku a posudek byl doručen až dne 28. 1. 2019, průtah představuje i období od ustanovení druhé znalkyně dne 26. 4. 2019 bez ověření, že tato nedisponuje potřebným znaleckým oprávněním, do jejího zproštění povinnosti znalecký posudek vyhotovit dne 10. 2. 2021, třetí znalkyni byl spis zaslán dne 16. 3. 2021 a ta znalecký posudek předložila až dne 4. 7. 2022, aniž soud kromě urgencí vrácení spisu učinil jiná efektivnější opatření směřující k rychlejšímu zpracování znaleckého posudku). Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalobce na délce řízení negativně podílel, neboť nezaplatil soudní poplatek splatný podáním žaloby, podal neodůvodněnou žádost o osvobození od soudních poplatků, o které musely rozhodovat soudy dvou stupňů, soudní poplatek nezaplatil ani po pravomocném zamítnutí jeho žádosti, soud tedy musel rozhodovat o zastavení řízení. Soudní poplatek nakonec žalobce zaplatil až dne 27. 10. 2016, tedy 10 měsíců po podání žaloby. Dále žalobce zmařil jednání dne 21. 3. 2019, na které se nedostavil, podal nedůvodný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu v situaci, kdy byla odročena tři jednání ve věci za účelem mimosoudních jednání, jak sám požadoval, opakovaně žádal soud o odročení soudních jednání z důvodu kolize, nemoci či dovolené, nedostavil se na místní šetření nařízené znalkyní na den 3. 1. 2020 a opakovaně nereagoval na žádosti znalkyně o poskytnutí součinnosti. Soud prvního stupně považoval za přiměřenou základní částku za rok řízení ve výši 15 000 Kč (v poloviční výši za první dva roky), základní částku za celé řízení tedy vypočetl na 103 750 Kč a snížil ji o 50 % pro podíl žalobce na délce řízení s tím, že jiné důvody pro modifikaci základní částky neshledal, neboť postup soudů byl dle něj pouze důvodem pro samotný závěr o nepřiměřenosti délky řízení. Výsledná výše přiměřeného zadostiučinění tak činí částku 51 875 Kč, kterou soud prvního stupně žalobci přiznal a ve zbytku žalobu zamítl.

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 164/2025-97, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Výrok I rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní moci.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že délka řízení (za dobu, kdy se jí účastnil žalobce) od 22. 1. 2016 do 19. 12. 2023 je nepřiměřená, s ohledem na nikoliv extrémní délku řízení se pak ztotožnil i se zvolenou základní částkou zadostiučinění za rok řízení. Souhlasil s posouzením důvodnosti námitky promlčení soudem prvního stupně ve vztahu k jednomu z pozemků, nicméně uvedl, že s ohledem na to, že se pro účely zjištění nesprávného úředního postupu soudu posuzuje délka celého řízení před okresním soudem bez ohledu na to, jakých pozemků se v danou chvíli týkalo, nemůže mít případné promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu k jednomu z pozemků vliv na existenci žalobcova nároku jako takového. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem o standardní skutkové i právní složitosti věci i s tím, že řízení bylo komplikované po procesní stránce (vydání řady procesních rozhodnutí, o některých bylo opakovaně rozhodováno ve dvou stupních soudní soustavy), i se standardním významem předmětu řízení pro žalobce, neboť toto řízení nepatří mezi řízení s typově zvýšeným významem. Za správné potom odvolací soud považoval také úvahy soudu prvního stupně ohledně žalobcova podílu na délce řízení včetně snížení základní částky zadostiučinění o 50 % z tohoto důvodu a námitky žalobce, včetně snahy vysvětlit otálení se zaplacením soudního poplatku či nesoučinnost se znalkyní, posoudil jako nedůvodné, neboť nemohly zvrátit komplexnější závěr soudu prvního stupně. Stejně tak se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, proč nepřistoupil k jakémukoliv navýšení základní částky odškodnění pro postup orgánů veřejné moci, jenž byl zohledněn již v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení. Odvolací soud tudíž odvoláním napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které směřuje proti oběma jeho výrokům.

8. Dle žalobce závisí napadené rozhodnutí na vyřešení několika otázek hmotného i procesního práva. V první řadě žalobce nesouhlasil se snížením základní částky o 50 % s ohledem na kritérium jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] s tím, že dle něj dovolací soud dosud jednoznačně nezodpověděl, jaké meze má úvaha soudu ohledně takového snížení (otázka 1a). Ve vztahu k posouzení tohoto kritéria žalobce namítal, že jakékoli snížení zadostiučinění pro toto kritérium by mělo být výjimečné, individuálně zdůvodněné a vycházet z konkrétního poměru mezi průtahy přičitatelnými účastníkovi a těmi způsobenými orgány veřejné moci. Navíc odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, nesprávně přičítal žalobci k tíži jeho procesní úkony jako např. žádosti o osvobození od soudních poplatků, o odročení jednání či odmítnutí smíru, které představují zákonný výkon práv účastníka řízení a nelze je přičítat k tíži žalobce, ledaže by šlo o jejich zjevné zneužití (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1534/10, a ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05), čímž ho fakticky sankcionoval za uplatnění jeho procesních práv. Obdobně mu nelze přičítat k tíži nespolupráci se znalkyní, která, jak se následně ukázalo, neměla potřebnou odbornost, na což žalobce upozorňoval. V této souvislosti pak žalobce rovněž namítal, že se odvolací soud dostatečně nezabýval ani ostatními kritérii (otázka 1b), zejm. složitostí řízení, postupem orgánů veřejné moci a významem předmětu řízení pro žalobce, která pouze formálně konstatoval, aniž z nich vyvodil jakékoliv adekvátní modifikace základní částky, čímž se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, neboť neprovedl vyvážené posouzení všech relevantních skutečností (a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Žalobce zdůraznil zejména pochybení v postupu soudu ve věci, která nebyla složitá, a jež řízení prodloužila mnohem více než pochybení přičítaná jemu, a uzavřel, že základní částka zadostiučinění by měla být zvýšena, nikoliv snížena. Pokud jde o kritérium významu předmětu řízení pro něj, tak ten odvolací soud bagatelizoval a dle žalobce nepřihlédl k tomu, že předmětné nemovitosti s historickou hodnotou měly pro žalobce zásadní význam nejen z hlediska jeho majetkové situace, ale i v rámci jeho osobního a profesního projektu, toto klíčové kritérium tedy odvolací soud nehodnotil podle konkrétních okolností věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10).

9. Dále žalobce nesouhlasil se stanovením základní částky za rok řízení ve výši 15 000 Kč (otázka 2) a namítal, že se při jejím určení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a to od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Žalobce zdůraznil, že řízení trvalo 7 let a 11 měsíců, aniž by bylo meritorně rozhodnuto, což považoval za délku s ohledem na konkrétní okolnosti věci extrémní a žádal stanovení základní částky za rok řízení ve výši 20 000 Kč.

10. Odvolací soud se dále dle žalobce odchýlil od ustálené judikatury v otázkách hodnocení účastníky navržených důkazů a v požadavku na řádnost odůvodnění rozsudku, a to zejména od nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, a ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2467/2022, neboť napadený rozsudek považoval za překvapivé rozhodnutí (otázka 3). V této souvislosti namítal, že rozsudky soudů obou stupňů postrádají řádné vypořádání se s klíčovými argumenty, které žalobce uplatnil jak v řízení před soudem prvního stupně, tak zejména v rámci odvolání, což se projevilo především ve vztahu k hodnocení údajného podílu žalobce na průtazích v řízení. Toto pak činí rozhodnutí nepřezkoumatelným a představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08, a ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 899/23).

11. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

12. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí, a uvedla, že žalobce pomíjí, že v rámci odškodňovacího řízení se neodškodňují průtahy, nýbrž se zjišťuje, zda délka řízení byla či nebyla nepřiměřená. Dovolacímu soudu pak nepřísluší posuzovat formu a výši přiměřeného zadostiučinění, neboť to je úkolem soudu nižších stupňů. Částka 15 000 Kč za rok řízení je přiměřená a stanovená v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

14. Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Výše uvedené však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i tyto výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.

18. Pokud jde o část dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.

19. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení výše základní částky za rok řízení (otázka 2), neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí těchto částek uvedeného ve Stanovisku a základní částku stanovil na jeho spodní hranici, tedy ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení, poněvadž řízení trvající 7 let a 11 měsíců (ve shodě se soudem prvního stupně) za extrémně dlouhé nepovažoval a dospěl k závěru, že tato částka odpovídá jeho složitosti (viz odstavec 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Částka 15 000 Kč je totiž částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu, zejména pak celkové délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1556/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1084/22), s tím, že bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (tj. byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici stanoveného rozmezí, tj. 20 000 Kč (srov. část VI Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Toto však odvolací soud v posuzovaném případě vzhledem k jeho okolnostem neshledal, jak je uvedeno výše.

20. Namítal-li žalobce, že základní částka by měla být stanovena blízko horní hranice stanoveného rozmezí, neboť délka posuzovaného řízení byla podle jeho názoru násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem věci očekávat (tj. jednalo se o řízení extrémně dlouhé), tak Nejvyšší soud připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což platí i pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020). Tato námitka tudíž přípustnost dovolání založit nemůže.

21. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani procesní námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu z důvodu řádného nevypořádání se s námitkami žalobce a jeho překvapivosti (otázka 3), neboť ani v tomto směru se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil. Dle judikatury Nejvyššího soudu je nepředvídatelným, resp. překvapivým, takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009), žalobce však v dovolání nijak nespecifikoval, v čem by tato překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu měla spočívat s tím, že jím v tomto směru odkazovaná judikatura (a to nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, a ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2467/2022) se týká zcela odlišné otázky, a to nevypořádání se s důkazními návrhy účastníků. Ani v tomto směru však není dovolání konkrétní a žalobce v něm nespecifikuje, s jakými důkazními návrhy se neměl odvolací soud dle názoru žalobce vypořádat. Z obsahu dovolání se naopak podává, že výše uvedeným žalobce nehodlal tvrdit překvapivost rozhodnutí, ani nevypořádání nespecifikovaných důkazních návrhů, ale to, že se odvolací soud dle jeho názoru nevypořádal s jeho argumenty ohledně posouzení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk (zejm. kritéria jednání poškozeného) a jejich vzájemného vlivu na výši přiměřeného zadostiučiní, rozvedenými zejména v rámci první dovolací otázky, což dle jeho názoru činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které dále rozvedl) při jeho vydání řídil, a rovněž se v něm vypořádal i se všemi pro věc právně relevantními námitkami žalobce včetně toho, jak posoudil jednotlivá kritéria včetně kritéria jednání poškozeného a z jakého důvodu nepovažoval námitky žalobce za relevantní (srov.usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2995/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5237/2016, nebo žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, a nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08, a ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 899/23). Tato přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž byl žalobce zjevně schopen na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat a proti závěrům odvolacího soudu k jednotlivým jeho námitkám se vymezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Nespokojenost žalobce s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu tak plyne spíše z jeho nespokojenosti s výší přiznaného zadostiučinění (resp. s tomu předcházejícím posouzením rozhodných kritérií, které napadl v rámci první dovolací námitky) nikoliv z toho, že by se odvolací soud skutečně nevypořádal s některou jeho konkrétní námitkou.

22. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky hodnocení kritérií jednání poškozeného a významu předmětu řízení pro něj a s tím souvisejícího porušení principu proporcionality hodnocení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, (otázka 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

23. Dovolání je důvodné.

24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

25. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. Pokud jde o kritérium jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], tak z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že jednání poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (srov. část IV Stanoviska).

27. Skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo část IV Stanoviska). Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).

28. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že podíl poškozeného na celkové délce řízení činěním procesních úkonů je možné zohlednit podle kritéria § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jen tehdy, jde-li o úkony, které mu nepřísluší (ke kterým není subjektivně legitimován), nebo o úkony šikanózní, směřující k prodloužení řízení. Pokud tomu tak není, nelze procesní aktivitu poškozeného zohlednit v rámci kritéria podílu poškozeného na průtazích [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], ale toliko v rámci kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1343/2023).

29. Jde-li o posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě, že se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem, je na žalobci (poškozeném), aby tvrdil skutečnosti umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou pak předmětem hodnotících úvah při stanovení výše zadostiučinění (srov. část IV Stanoviska).

30. Ve vztahu k otázce proporcí mezi jednotlivými kritérii, pak z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Přitom je třeba přihlédnout k důvodům délky posuzovaného řízení a jednotlivá kritéria hodnotit nejen v neprospěch žalobce (např. složitost věci), ale i v jeho prospěch (např. postup orgánů veřejné moci) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13).

31. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný pod č. 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

32. Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se pak jednotlivá kritéria projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

33. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že se žalobce na délce řízení podstatně podílel, a to prodlevami při placení soudního poplatku, nedůvodnou žádostí o osvobození od jeho placení či návrhem na určení lhůty, nedostavením se k jednomu jednání a omluvami z důvodu kolize, nemoci či dovolené z jiných jednání a neposkytnutím součinnosti znalkyni. Význam předmětu řízení pro žalobce považoval odvolací soud za standardní, neboť zdůraznil, že se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem, současně se nijak nevymezil vůči závěru soudu prvního stupně, že ačkoliv žalobce tvrdil zvýšený význam řízení pro něj z důvodu jeho záměru pozemky a stavby na nich rekonstruovat, neboť měly historickou hodnotu a nacházely se tam i archeologické nálezy první kategorie, zvýšení odškodnění z tohoto důvodu nepožadoval, a proto mu takové zvýšení nelze přiznat. Posuzované řízení považoval odvolací soud za skutkově i právně standardně složité, ačkoliv v něm byly zpracovány dva znalecké posudky a jeden doplněk, prodlevy však dle odvolacího soudu vznikly nedostatkem součinnosti účastníků řízení, popř. zdravotní indispozicí znalkyně nebo opatřeními v rámci pandemie (byť dovodil i pochybení soudu, jež ale hodnotil v rámci kritéria jeho postupu), a mírně komplikované procesně (poukázal na vydání řady procesních rozhodnutí řešených i na dvou stupních soudní soustavy, na počet jednání a vydání jen jednoho meritorního rozhodnutí). Postup soudů pak nepovažoval odvolací soud za plynulý a koncentrovaný s tím, že identifikoval několik průtahů spočívajících v nečinnosti soudu a zejména v nedostatečné aktivitě při zajišťování znaleckých posudků, a to u všech tří znalců v řízení ustanovených. Po zhodnocení všech těchto skutečností pak odvolací soud (v souladu se soudem prvního stupně) výsledné zadostiučinění snížil o 50 % s ohledem na jednání poškozeného s tím, že jiné důvody pro modifikaci neshledal, neboť postup soudů byl dle něj pouze důvodem pro samotný závěr o nepřiměřenosti délky řízení.

34. Odvolací soud tudíž v rozporu s výše uvedenou judikaturou nesprávně posoudil kritérium jednání poškozeného, neboť k tíži žalobce přičítal i jeho procesní úkony (např. žádost o osvobození od placení soudních poplatků, návrh na určení lhůty, důvodné žádosti o odročení jednání), aniž by uzavřel, že se jednalo o úkony šikanózní, směřující k prodloužení řízení. Tyto úkony žalobce (stejně jako další procesní rozhodování) tedy bylo možno zohledňovat toliko v rámci kritéria (procesní) složitosti řízení jako skutečnosti objektivně (tj. nikoliv z viny žalobce) prodlužující řízení. I když lze souhlasit s odvolacím soudem, že se žalobce nepochybně na délce řízení podílel tím, že nezaplatil soudní poplatek včas a nedostavil se na jednání dne 21. 3. 2019, není tím bez dalšího možné odůvodnit jeho zásadní podíl na délce řízení v trvání 7 let a 11 měsíců, který by odpovídal snížení přiznaného zadostiučinění o 50 %. Ve vztahu ke kritériu významu řízení pro žalobce se pak jak odvolací soud, tak soud prvního stupně odmítly zabývat tvrzením žalobce o skutečnostech dle něj zvyšujících význam řízení pro něj, neboť tyto skutečnosti žalobce sice tvrdil, ale z tohoto důvodu zvýšení zadostiučinění nepožadoval, ačkoliv dle výše uvedené judikatury k tomu, aby se soud s takovými skutečnostmi vypořádat mohl a měl postačuje, aby je žalobce tvrdil (což učinil), a není nezbytné, aby s ohledem na ně požadoval konkrétní navýšení základní částky zadostiučinění. Navíc toto navýšení žalobce v řízení výslovně požadoval, a to v části III žaloby, pouze tím neodůvodňoval požadavek na procentní zvýšení celkové částky zadostiučinění, ale již zvýšení základní částky za rok řízení. Ve vztahu k hodnocení ostatních kritérií pak odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění jen pro kritérium jednání poškozeného, ačkoliv shledal i zvýšenou procesní složitost věci a řadu pochybení na straně postupu soudu, aniž se zabýval tím, o jak závažné procesní pochybení šlo a jakou měrou se tyto průtahy ve vztahu k ostatním posuzovaným kritériím (zejm. jednání poškozeného a složitosti řízení) na celkové délce řízení podílely. Právní posouzení odvolacího soudu je tak částečně nesprávné a částečně neúplné.

35. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda v řízení existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobce (kromě výše vypořádané procesní námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a jeho překvapivosti) netvrdil, z obsahu spisu se však podává, že žalobce se žalobou nedomáhal zadostiučinění pouze za jedno, ale za dvě řízení, která sice byla po většinu své délky vedena jako řízení jedno, nicméně usnesením vyhlášeným při jednání dne 2. 5. 2023 bylo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. XY, XY (původně XY), XY a XY vyloučeno k samostatnému řízení, které bylo následně vedeno pod sp. zn. 4 C 22/2023, a žalobce tudíž od tohoto okamžiku požadoval odškodnění jak za původní řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 4 C 12/2016, které bylo vůči žalobci ukončeno dne 10. 11. 2023, tj. právní mocí usnesení krajského soudu, jímž připustil vstup právního nástupce žalobce na jeho místo, a současně i za vyloučené řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 4 C 222/2023, které bylo vůči žalobci definitivně ukončeno dne 19. 12. 2023, tj. právní mocí usnesení okresního soudu, jímž připustil vstup právního nástupce žalobce na jeho místo ohledně zbytku předmětu tohoto řízení (ohledně části předmětu tohoto řízení byl připuštěn vstup právního nástupce žalobce již usnesením krajského soudu, které nabylo právní moci dne 11. 12. 2023). Za dobu od vyloučení části předmětu řízení k samostatnému projednání dne 2. 5. 2023 do pravomocného skončení účasti žalobce na původním řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 12/2016 dne 10. 11. 2023, tedy žalobce požadoval zadostiučinění současně za dvě samostatná řízení, aniž vymezil, jakou částku z celkového zadostiučinění požaduje ve vztahu k části řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 12/2016 v tomto období (tj. od vyloučení části řízení k samostatnému projednání dne 2. 5. 2023 do ukončení účasti žalobce v původním řízení dne 10. 11. 2023). Ve vztahu k této části řízení totiž byla ze strany žalované vznesena námitka promlčení, kterou jak soud prvního stupně, tak odvolací soud považovaly za důvodnou, v celkové požadované částce však tento závěr nijak nepromítly (a bez upřesnění žalobce ohledně toho, jaká částka se k tomuto úseku původního řízení vztahuje, ani nemohly) a při stanovování výše přiznaného zadostiučinění dokonce hodnotily i skutečnosti, které v rámci této („promlčené“) části řízení nastaly (vydání nepravomocného rozsudku ve věci samé okresním soudem).

36. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ačkoliv nelze uzavřít, že by vyloučením části předmětu řízení k samostatnému projednání došlo k rozdělení jednoho potenciálního nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení na dva (tj. na zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního a dále nového řízení o vyloučeném nároku), je třeba respektovat skutečnost, že dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3442/2022, bod 30) se poskytuje zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, v rámci kterého může být (jako se to stalo i v původním řízení) projednáváno více samostatných nároků, nikoliv zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o jednom z projednávaných nároků. Nelze tudíž odhlížet od toho, že v původním řízení bylo po určitou dobu projednáváno více nároků, z nichž některé byly následně vyloučeny k samostatnému projednání a některé zůstaly předmětem původního řízení. Změny v předmětu řízení (vyloučení určitého nároku k samostatnému projednání, částečné ukončení řízení ve vztahu k jednomu z nároků, podání vzájemné žaloby či spojení věcí ke společnému řízení) se totiž mohou projevit při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který se může v průběhu řízení měnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011), nikoliv v tom, že by soud například při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovování přiměřeného zadostiučinění přihlížel po dobu společného projednávání více nároků v původním řízení pouze k úkonům, které se váží výhradně k nároku následně vyloučenému k samostatnému řízení. Tento postup je nezbytný i z důvodu, že v případě sporu o zadostiučinění za nepřiměřenou délku jednoho z takových řízení, již nebude možné žalobce znovu odškodnit za ten úsek řízení, za nějž již odškodněn byl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2804/2020).

37. Pro danou věc z toho tedy vyplývá, že pokud je nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního řízení vedeného pod sp. zn. 4 C 12/2016 promlčen (jak uzavřely soudy obou stupňů), nebrání tento závěr přiznat žalobci v rámci (nepromlčeného) zadostiučinění za nepřiměřenou délku vyloučeného řízení i zadostiučinění za dobu, kdy bylo původní řízení vedeno ohledně všech nároků (včetně následně vyloučeného), tj. i za dobu do 2. 5. 2023. Na druhou stranu v okamžiku, kdy se obě tato řízení rozdělila, se již jednalo o dvě samostatná řízení, za něž nelze (za dobu od jejich rozdělení) žádat zadostiučinění jednou částkou, neboť u obou nároků běžela samostatně promlčecí doba a měly zcela odlišný následný průběh a předmět, jenž je nutno při posouzení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk hodnotit ve vztahu ke každému z nich samostatně. Za situace, v níž žalobce žalobou žádal zadostiučinění za obě řízení (původní a vyloučené) včetně doby, kdy již byla řízení vedena odděleně, jednou částkou, bylo na soudu prvního stupně, aby jej vyzval dle § 43 o. s. ř. k odstranění vad žaloby a upřesnění, jakou částku z požadovaných 140 000 Kč žádá jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 4 C 12/2016 v době od 2. 5. 2023 do 10. 11. 2023, aby mohlo být posouzeno jaká část nároku je případně promlčena, což neučinil. Tím, že pak odvolací soud toto jeho pochybení nenapravil, oba soudy řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011).

38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části výroku I, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na zaplacení částky 88 125 Kč, tak v závislé části výroku I v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně a v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku II a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

39. Při novém projednání věci soud prvního stupně vyzve nejprve žalobce k odstranění výše uvedené vady žaloby dle § 43 o. s. ř. a po jejím odstranění (a ujasnění jaká část žalované pohledávky má být případně promlčena) v řízení uplatněný nárok nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Přitom při stanovení přiměřeného zadostiučinění neopomene posoudit jednotlivá kritéria dle § 31a odst. 3 OdpŠk samostatně i v jejich vzájemném poměru, tedy podle toho, jak se podílela na celkové délce řízení.

40. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Poučení: