32 Cdo 5140/2017

Rubrum

32 Cdo 5140/2017-410 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ESSOX s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné nám. 231/7, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26764652, zastoupené JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, proti žalované D. H., o zaplacení částky 31 529,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 93/2014, o odvolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 15 Co 870/2015-273, takto:

Výrok

I. Řízení o odvolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 15 Co 870/2015-273, se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o tomto odvolání.

Odůvodnění

: Krajský soud v Ostravě v průběhu řízení o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 11. 2014, č. j. 18 C 93/2014-86, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 31 529,47 Kč s příslušenstvím, rozhodl v záhlaví označeným usnesením, že nepřipouští zastoupení žalované v tomto řízení L. L.. Krajský soud konstatoval, že z úřední činnosti je mu známo, že L. zastupoval účastníka v dalších sedmi soudních řízeních (v napadeném rozhodnutí je konkrétně označeno šest řízení, z nichž ve dvou L. zastupoval žalovanou a ve čtyřech jejího manžela J. H., a to minimálně v rozmezí tří let. Usoudil, že z časového hlediska nejde o ojedinělé či jednorázové činnosti L. a že u těchto řízení nelze dovodit jakoukoliv skutkovou souvislost, L. tak v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015, vystupuje v různých věcech opětovně a jde tedy o zastupování nepřípustné ve smyslu § 27 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Toto usnesení napadla žalovaná opravným prostředkem označeným jako odvolání. Tento řádný opravný prostředek má za včas podaný v tříměsíční odvolací lhůtě, neboť napadené usnesení neobsahovalo poučení o odvolání, a za přípustný, poněvadž Krajský soud v Ostravě podle jejího mínění napadeným usnesením rozhodoval jako soud prvního stupně, protože nepřezkoumával již vydané rozhodnutí. Žalovaná argumentuje, že Ústava České republiky vyžaduje dvoustupňové řízení, a to i tehdy, kdy by to dle zákona nebylo možné, neboť by bylo zákonné ustanovení nahrazeno textem Ústavy. Žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že rozhodoval v situaci „důkazní nejasnosti“, neboť neuvedl, v jakém postavení L. zastupoval účastníky v ostatních řízeních, a neměl vyjasněno, zda může jít o situace podřaditelné pod § 27 odst. 2 o. s. ř. Argumentuje, že L. v tomto řízení vystupuje jako její zmocněnec v postavení jejího zaměstnance na základě dohody o provedení práce a že zastupování zmocněncem v postavení zaměstnance nelze podřadit pod § 27 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že zastoupení žalované v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě ve věci 15 Co 870/2015 zmocněncem L. L. se připouští. Nejvyšší soud, kterému byla věc předložena k projednání a rozhodnutí, dospěl k závěru, že řízení o uvedeném podání musí být pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaveno. Proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího občanský soudní řád odvolání nepřipouští, a to bez ohledu na to, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To oproti přesvědčení žalované platí i pro ta rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by při tom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3047/2010, a ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4948/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz). Tomu odpovídá i skutečnost, že Nejvyšší soud, ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava (její článek 91), může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. § 9 odst. 3 a § 10a o. s. ř.) a že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soud řád neupravuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 526/2015, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1505/2015, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2867/2013, a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4856/2016). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 větu první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2001, pod číslem 85, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné tamtéž, sešit č. 7, ročník 2002, pod číslem 139). Nejvyšší soud proto řízení o „odvolání“, které shora uvedenou vadou trpí, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani případné posouzení podaného opravného prostředku jako dovolání by nevedlo k věcnému přezkumu napadeného usnesení, protože dovolání proti tomuto rozhodnutí není objektivně přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. bod 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a muselo by být odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. Posuzovaný opravný prostředek žalované totiž nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí (srov. § 237 o. s. ř.), a nejde ani o žádný z případů vymezených v ustanovení § 238a o. s. ř., jež upravuje přípustnost dovolání proti některým taxativně vyjmenovaným rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným v průběhu odvolacího řízení. O náhradě nákladů řízení o odvolání žalované Nejvyšší soud rozhodl na základě ustanovení § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 29. 11. 2017 JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu