4 Tdo 448/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 448/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Daňové trestné činy Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 4 Tdo 448/2026-2547 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 dovolání obviněného Alexander Konradi, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 4 To 41/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 11/2024, a rozhodl t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Alexandera Konradi odmítá.

Odůvodnění

:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 3 T 11/2024, byl obviněný Alexander Konradi uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, komisionářské smlouvy, smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace, v trvání 5 let. Soud prvního stupně rovněž uložil obviněnému povinnost k náhradě škody poškozené České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu ve výši 30 114 977 Kč.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestné činnosti dopustil tak, že: „Ve zdaňovacím období 1. čtvrtletí roku 2013 v postavení jednatele společnosti HAWK COM s. r. o., IČ: 242 86 290 se sídlem Tigridova 1501/16, Praha 4 (dále jen „HAWK COM s. r. o.“) nechal do účetnictví společnosti HAWK COM s. r. o. zahrnout jako přijaté doklady fiktivní faktury za údajné dodávky platiny a stříbra od údajného dodavatele společnosti Kenurax s. r. o., IČ: 242 98 727, se sídlem Na Okruhu 488/27, 142 00 Praha 4 (dále jen „Kenurax s. r. o.“) a dodavatele společnosti Point to Invest, s. r. o., IČ: 291 41 931, se sídlem Bulharská 996/20, 101 00 Praha 10 (dále jen „Point to Invest, s. r. o.“), přestože si byl vědom toho, že k dodávkám platiny a stříbra od těchto společností nikdy nedošlo, a na základě těchto faktur následně v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a snížit tak vlastní daňovou povinnost společnosti HAWK COM s. r. o. v souvislosti s uplatněným nárokem na odpočet daně na vstupu z toliko fiktivních plnění nechal vyhotovit přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti HAWK COM s. r. o. za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2013, které bylo prostřednictvím datové schránky společnosti, k níž měl jako jediný zřízen přístup, dne 24. 4. 2013 s jeho vědomím podáno na Finančním úřadu pro hlavní město Prahu, Územním pracovišti pro Prahu 4, se sídlem Budějovická 409/1, Praha 4, když konkrétně do tohoto přiznání nechal obžalovaný Konradi zahrnout následující fiktivní faktury za dodávky platiny a stříbra: NÁZEV DODAVATELE ČÍSLO FAKTURY DATUM VYSTAVENÍ FAKTURY DUZP DATUM SPLATNOSTI ČÁSTKA DPH ČÁSTKA CELKEM Kenurax s. r. o. H0012013 14. 1. 2013 14. 1. 2013 18. 1. 2013 9.290.025,15 Kč 1.950.905,26 Kč 11.240.930,41 Kč Kenurax s. r. o. H0012014 21. 1. 2013 21. 1. 2013 25. 1. 2013 9.506.974,35 Kč 1.996.464,74 Kč 11.503.439,09 Kč Kenurax s. r. o. H0012015 25. 1. 2013 25. 1. 2013 31. 1. 2013 9.511.782,83 Kč 1.997.474,50 Kč 11.509.257,33 Kč Kenurax s. r. o. H0012016 30. 1. 2013 30. 1. 2013 5. 2. 2013 9.458.522,34 Kč 1.986.289,79 Kč 11.444.812,13 Kč Kenurax s. r. o. H0012017 31. 1. 2013 31. 1. 2013 6. 2. 2013 5.381.132,94 Kč 1.130.037,92 Kč 6.511.170,86 Kč Kenurax s. r. o. H0012017-01 6. 2. 2013 6. 2. 2013 12. 2. 2013 9.697.239 Kč 2.036.420,19 Kč 11.733.659,19 Kč Kenurax s. r. o. H0012018 11. 2. 2013 11. 2. 2013 17. 2. 2013 9.567.244,72 Kč 2.009.121,42 Kč 11.576.366,14 Kč Kenurax s. r. o. H0012017-02 13. 2. 2013 13. 2. 2013 19. 2. 2013 8.587.101,15 Kč 1.803.291,24 Kč 10.390.392,39 Kč Kenurax s. r. o. H0012019-02 15. 2. 2013 15. 2. 2013 21. 2. 2013 10.365.138,98 Kč 2.176.679,22 Kč 12.541.818,20 Kč Kenurax s. r. o. H0012020 22. 2. 2013 22. 2. 2013 28. 2. 2013 7.526.797,56 Kč 1.580.627,59 Kč 9.107.425,15 Kč Kenurax s. r. o. H0012021-02 25. 2. 2013 25. 2. 2013 3. 3. 2013 9.272.075,40 Kč 1.947.135,89 Kč 11.219.211,29 Kč Kenurax s. r. o. H0012022 7. 3. 2013 7. 3. 2013 13. 3. 2013 9.243.036 Kč 1.941.037,56 Kč 11.184.073,56 Kč Kenurax s. r. o. H0012023 7. 3. 2013 7. 3. 2013 13. 3. 2013 9.077.872,50 Kč 1.906.353,23 Kč 10.984.225,73 Kč Kenurax s. r. o. H0012023-02 7. 3. 2013 7. 3. 2013 13. 3. 2013 9.243.036 Kč 1.941.037,56 Kč 11.184.073,56 Kč Point to Invest, s. r. o. 140313-001 14. 3. 2013 14. 3. 2013 20. 3. 2013 8.408.749,60 Kč 1.765.837,42 Kč 10.174.587,01 Kč Point to Invest, s. r. o. 140313-002 14. 3. 2013 14. 3. 2013 20. 3. 2013 9.267.926,92 Kč 1.946.264,65 Kč 11.214.191,58 Kč Celkem za 1. čtvrtletí 2013 143.404.655,44 Kč 30.114.978,18 Kč 173.519.633,62 Kč a zahrnutím těchto faktur do daňového přiznání společnosti HAWK COM s. r. o. obžalovaný v rozporu s § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v tehdy účinném znění neoprávněně uplatnil za společnost HAWK COM s. r. o. odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu v celkové výši 30 114 978 Kč, přičemž v důsledku uvedeného na místo reálné daňové povinnosti společnosti HAWK COM s. r. o. v daném období ve výši 30 347 378 Kč v rozporu se skutečností deklaroval správci daně daňovou povinnost toliko ve výši 232 400 Kč, kterou za společnost uhradil, a tímto jednáním zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 30 114 978 Kč, a to k tíži České republiky zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu.“ 3. Vrchní soud v Praze (dále i „odvolací soud“) ve veřejném zasedání k odvolání obviněného Alexandera Konradi podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a sám pak v jeho věci rozsudkem ze dne 25. 8. 2025 sp. zn. 4 To 41/2025 rozhodl tak, že mu uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, komisionářské smlouvy či smlouvy o obchodním zastoupení, v trvání 5 let. V podstatě tak došlo toliko ke zpřesnění a omezení rozsahu trestu zákazu činnosti.

II. Dovolání obviněného, vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k němu a replika obviněného

4. Obviněný (dále i jako „dovolatel“) prostřednictvím obhájce Mgr. Matyáše Mosky napadá dovoláním shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvody uvádí důvody vymezené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu. Nejprve rekapituluje obsah obou soudních rozhodnutí a dosavadní postup řízení. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, vady rozhodných skutkových zjištění a vznáší samostatné námitky proti výroku o náhradě škody.

5. Obviněný zdůrazňuje, že pokud nebyl zjištěn zdroj, z něhož pocházely drahé kovy, neznamená to, že jejich nákup byl fiktivní. Oba soudy však staví na tomto závěru, který je podpořen toliko nepřímými důkazy, jež vypovídají nanejvýš o tom, že okolnosti případu prokazují nestandardní obchodní a administrativní postupy, nikoliv však fiktivnost získání drahých kovů. Je odkazováno na jednotlivé důkazy, které jsou rozebírány a je z nich dovozováno, že dovolatel si nemusel být vědom pravých okolností nabytí drahých kovů. Obviněný zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 598/2024 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v daňových řízeních sp. zn. 2 Afs 55/2016, 8 Afs 59/2013 a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-439/04, C-440/2004, C–80/11 a C–142/11. Uzavírá, že nebylo prokázáno, že by předmětná plnění byla fiktivní a že by obviněný o tom věděl.

6. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá dovolatel opomenuté důkazy spočívající v absenci výslechů svědků M. K. a A. P. v řízení před soudem. V odvolání obviněný namítal, že jde o stěžejní svědky, kteří se mají vyjádřit k dodávkám pro společnost HAWK COM s. r. o. Samostatnou vadou je pak i neprovedení výslechu svědka T. N. Tento svědek se může vyjádřit k obchodům mezi společnostmi HAWK COM s. r. o. a Kenurax s. r. o. a Point to Invest s. r. o. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu písemné zproštění mlčenlivosti tohoto svědka, překážka výslechu této osoby tak podle něj nebyla neodstranitelná. Následně je dovolatelem rozebírána výpověď svědkyně D., svědkyně M. a svědkyně P., z nichž činí závěr, že k obchodům, jež oba soudy označily za fiktivní, reálně došlo. Oba soudy pak hodnotí důkazy v jeho neprospěch, zatímco ve srovnatelných situacích, svědčícími v jeho prospěch, nepřikládá důkazům váhu. Takové selektivní hodnocení odporuje závěrům Ústavního soudu v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 733/01.

7. Obviněný pak zvlášť brojí proti výroku, jímž mu bylo uloženo nahradit škodu, s tím, že finanční orgány nemohou, až na úzký okruh případů, v trestním řízení uplatňovat nárok na náhradu škody vůči subjektu povinnému k zaplacení daně, kdy je dovolatelem poukázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 902/2013, s tím, že byly závěry z něj oběma soudy nesprávně aplikovány. Soudy nevysvětlily, jaký soukromoprávní titul osobní odpovědnosti obviněného byl naplněn a z jakých důkazů to plyne. Je odkazováno i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 469/2015, 5 Tdo 318/2024, 5 Tdo 306/2025. Dovolatel považuje výrok o náhradě škody za zatížený nesprávným hmotněprávním posouzením.

8. Dovolání stojí na dvou základních tezích, první, že vina v trestním řízení musí být postavena na naprosté jistotě a v této věci tomu tak není a druhé, že veřejnoprávní nárok na zaplacení daně nelze přenášet z právnické osoby na jejího jednatele, bez toho, aby bylo vymezeno, z jakého titulu se tak děje. Obviněný závěrem navrhuje Nejvyššímu soudu, aby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v části, v níž byl rozsudek Městského soudu v Praze ponechán beze změny, rozsudek Městského soudu v Praze, aby zrušil ve výroku o náhradě škody, aby zrušil i výroky navazující na tyto výroky a věc přikázal Městskému soudu v Praze, s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podal k dovolání obviněného vyjádření. Nejdříve opakuje obsah rozhodnutí obou nižších soudů a zabývá se naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu z hlediska znění zákonného ustanovení.

10. Podle státního zástupce pak obviněný ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale jen prezentoval pro něj příznivější verzi skutkového děje. Podstatou jeho dovolacích námitek je tak nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, aniž by konkrétně odůvodnil existenci tvrzeného zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Takové námitky proto nezakládají existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ani žádného jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b tr. řádu.

11. Následně je odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 243/2023, které bylo uveřejněno pod č. 19/2023 Sb. rozhodnutí trestních s tím, že namítaná vada skutkových zjištění se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, tuto podmínku nesplňují námitky obviněného, že oba nižší soudy neobjasnily skutečný zdroj dodávek vzácných kovů.

12. Státní zástupce rovněž nesouhlasí, že zamítnutím důkazních návrhů obviněného byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, co do opomenutých důkazů. Nešlo totiž o důkazy podstatné z hlediska rozhodných skutkových zjištění, která jsou uvedena v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť skutečnosti, které by měly vyplynout z navrhovaných svědeckých výpovědí, vzaly soudy za prokázané z listinných důkazních prostředků. Oba soudy se pak návrhy na doplnění dokazování zabývaly, zamítly je a odůvodnily ve svých rozhodnutích, proč tak učinily. Takový postup soudů je zákonný a důvodný, přičemž nebyl opomenut žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněného.

13. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu státní zástupce uvádí, že dovolací námitky zčásti neodpovídají tomuto důvodu dovolání, protože je obviněný založil na polemice s výsledky provedeného dokazování, ve zbývající části pak jsou neopodstatněné.

14. Státní zástupce dále rozebírá znění a obsah zákonného ustanovení § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a mechanismus spáchání tohoto trestného činu ve vztahu k dani z přidané hodnoty, jehož se posuzovaná trestní věc týká, s důrazem na vylákání odpočtu daně z přidané hodnoty od státu, které je podstatou skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ve vyjádření je též rozebrána obhajoba obviněného a uveden způsob, jakým je vyvrácena, se závěrem, že obviněný nemohl odebrat od uvedených obchodních společností žádná plnění uvedená v předmětných fakturách a že faktury jsou v tomto směru fiktivní, nelze tak učinit jiný závěr, než že uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve výši 30 114 978 Kč bylo neoprávněné, mělo podvodnou povahu a bylo, vzhledem k rozsahu zkrácené daně, trestným činem.

15. V trestní věci obviněného nevznikly ani žádné důvodné pochybnosti o tom, že věděl o fiktivní fakturaci. V rozhodné době totiž byl jediným jednatelem a společníkem obchodní společnosti HAWK COM s. r. o., který měl plný přístup do její datové schránky, z níž bylo podáno daňové přiznání k DPH za inkriminované období, dále zajišťoval obchodování s drahými kovy, zřídil bankovní účet, na který byly připsány příslušné platby za prodej tohoto zboží a z kterého příslušné platby odcházely na další účty za údajné nákupy předmětného zboží. Závěr o úmyslném zavinění vyplývá přitom ze způsobu a charakteru jednání obviněného.

16. Státní zástupce pak zdůrazňuje, že poškozený má právo v rámci trestního řízení uplatnit vůči obviněnému nárok na náhradu škody. Pokud jde o zkrácenou daň, jde z hlediska trestněprávního o škodu způsobenou trestným činem, neboť u zkrácení daně nebo jiné povinné platby nedošlo k očekávanému přírůstku na majetku. U příjemce takové platby tedy došlo ke škodě v podobě ušlého zisku (§ 2952 občanského zákoníku). V případě, je-li evidentní, že obviněný, jako osoba jednající za právnickou osobu, zkrátil daň z příjmů nebo jinou daň této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možné vést exekuci, je možno nárok na náhradu škody uplatnit vůči obviněnému jako jednateli takové právnické osoby. V posuzované trestní věci bylo přiznání nároku na náhradu škody odůvodněno existencí zákonného ručení obviněného za závazky obchodní společnosti HAWK COM s. r. o., jejímž byl v rozhodné době jejím jediným jednatelem a společníkem.

17. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné, proto navrhuje Nejvyššímu soudu, aby je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

18. Obviněný se pak ještě vyjádřil k vyjádření státního zástupce formou repliky, v níž však v podstatě trvá na svých stanoviscích již vyjádřených v dovolání.

19. K dovolatelem navrhovaným důkazům, výslechům svědků, tento uvedl, že je nepovažuje za okrajové, že by nemohly zvrátit výsledek řízení. U svědkyně P. navíc ze spisu vyplývá, že lotyšský soud na základě evropského vyšetřovacího příkazu připravoval její výslech videokonferencí a předvolal ji k ní, proto nebylo namístě rezignovat na její kontradiktorní výslech bez přesvědčivého vysvětlení. Ohledně svědka T. N. pak, spolu s dovoláním, bylo předloženo písemné zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti za rozhodné období a tak odpadl důvod, o který Vrchní soud v Praze opřel závěr o zjevné nadbytečnosti návrhu na jeho výslech, když výslovně argumentoval tím, že T. N. nebyl klientem zproštěn povinnosti mlčenlivosti.

20. Dovolatel, pokud jde o skutková zjištění, neprosazuje vlastní skutkovou verzi, nýbrž poukazuje na to, že samy soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly skutečnosti obtížně slučitelné se závěrem o vědomé fiktivnosti deklarovaných vstupů. Námitka dovolatele tedy nesměřuje k tomu, aby Nejvyšší soud nahradil hodnocení důkazů vlastním pohledem, ale směřuje k posouzení, zda za takto popsaného důkazního stavu vůbec mohl být učiněn kategorický závěr o vědomé fiktivnosti vstupních nákupů ve smyslu praktické jistoty požadované praxí Ústavního soudu.

21. K subjektivní stránce obviněný tvrdí, že nelze dovodit jeho vědomost o podstatě předmětného obchodu z faktu, že byl jednatelem a společníkem HAWK COM s. r. o. a měl přístup do datové schránky společnosti, zřídil bankovní účet, přijímal platby od SAFINA a. s. a z účtu dále odesílal platby, stejně tak toto není možné dovodit z údajné nestandardnosti proběhlých obchodů; přitom je popisován pohled obviněného na obchod se společností SAFINA a. s. a odkazováno na výpověď svědkyně J. M. (N.). Státního zástupce pak obviněný sám obviňuje z argumentace kruhem, když tvrdí, že prokazuje to, co má být prokázáno, okolnostmi obchodů, které však nestandardní nejsou. Odkazy na princip daňové neutrality se pak netýkají jádra sporu.

22. K nároku na náhradu škody uvádí obviněný, že konkrétní soukromoprávní titul ručitelského závazku, na který státní zástupce odkazuje, nebyl přesně identifikován ani v rozhodnutí soudů odůvodněn. Ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3339/23 není namístě, protože ani tento odkaz neodstraňuje potřebu konkrétně prokázat a odůvodnit hmotněprávní základ osobní odpovědnosti obviněného. Tento problém neřeší ani odkazy na novější rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť důvod vzniku případného ručitelského závazku není v odůvodněních rozhodnutí nižších soudů specifikován.

23. Závěrem obviněný setrvává na svém vlastním závěrečném návrhu.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.

25. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

26. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, na které je odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

28. Obviněný namítá naplnění předmětného dovolacího důvodu v jeho první a třetí variantě, kdy vidí jednak opomenuté důkazy spočívající v nevyslechnutí svědků K., P. a N., jednak tvrdí, že důkazy, jež byly v řízení provedeny, jsou soudem prvního stupně i odvolacím soudem nesprávně hodnoceny a jsou z nich dovozeny nesprávné skutkové závěry.

29. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Povahu právně relevantních námitek však nemohou mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. IV. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu 30. Nejvyšší soud k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu v jeho třetí variantě, předně nesouhlasí s tím, že by nevyslechnutí svědků M. K., A. P. a T. N. v řízení před soudem bylo opomenutím těchto důkazů ze strany soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu ve smyslu doktríny tzv. „opomenutých důkazů“, jak ji vykládá Ústavní soud (z mnoha rozhodnutí Ústavního soudu - viz například rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 262/04 nebo sp. zn. II. ÚS 623/05).

31. Nejvyšší soud, v kontextu těchto, i jiných rozhodnutí Ústavního soudu, ohledně opomenutých důkazů, cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 566/2015 podávající výklad rozhodnutí Ústavního soudu o opomenutých důkazech: „Tzv. opomenutými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu. Za opomenuté důkazy je možné považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.“ Obdobně i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 843/2019, s důrazem na poslední část jeho právní věty: „O případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv.“ 32. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oba soudy se návrhy na provedení důkazů výslechy svědků M. K., A. P. zabývaly a jejich závěr, že se jedná o důkazy nadbytečné, je zákonný a správný. Soud prvního stupně se těmito důkazními návrhy zaobírá v odstavci 50. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud tuto otázku rozebírá v odstavcích 14. a 15. svého rozsudku. Oba nižší soudy nejdříve obrací pozornost na nedostupnost těchto důkazů, Nejvyšší soud může jen zopakovat, že svědek M. K. je osobou bez domova, bez cestovního pasu, která se pohybuje po území Ukrajiny, jež je zasažena válečným konfliktem, ačkoliv se soud prvního stupně snažil všemi dostupnými prostředky výslech tohoto svědka zajistit, tak se mu to, i s ohledem na obtížnou komunikaci a spolupráci s ukrajinskými orgány, nepodařilo. A. P. se soud prvního stupně rovněž opakovaně snažil sehnat, dokonce zorganizoval videokonferenci v Lotyšsku, k níž se svědkyně nedostavila. Nejvyššímu soudu proto není jasno, jak více by se měly oba nižší soudy snažit, jak obviněný požaduje, aby výslech svědků zajistily. Navíc, před zahájením trestního stíhání byly s oběma svědky prostřednictvím právní pomoci příslušnými orgány Lotyšska a Ukrajiny sepsány úřední záznamy, k jejichž přečtení podle § 211 odst. 6 tr. řádu obviněný nedal souhlas; pokud tedy nebyly v trestním řízení před soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem tyto důkazy procesně přípustným způsobem povedeny, rozhodně to není z důvodu jejich neochoty nebo nečinnosti.

33. Oba nižší soudy se, při konstatování těchto základních skutečností, pak správně zabývaly především účelností a potřebností výslechů obou svědků. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem, že jde o důkazy ve věci nadbytečné. Ať by svědci vypověděli jakkoliv, nemohlo by to zvrátit závěry obou nižších soudů o vině obviněného týkající se vlastního skutkového stavu věci a její právní kvalifikace, neboť tyto závěry jsou dostatečně podloženy důkazy, které již byly provedeny a na jejichž obsah oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí poukazují, když tyto důkazy bezvadně hodnotí v intencích § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu.

34. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, jak bude dále rozvedeno podrobněji i Nejvyšším soudem, právem považují závěr o vině a právní kvalifikaci za dostatečně podložené především dosud provedenými písemnými důkazy. Z nich jednoznačně vyplývá, že dodávky platiny a stříbra nepocházely od společností Kenurax s. r. o. a Point to Invest s. r. o., že faktury, které sloužily jako podklad k daňovému přiznání byly fiktivní (oba soudy rozebírají, proč tomu tak je), s ohledem na okolnosti „obchodů“, jichž se měly faktury týkat, pak je i spolehlivě prokázáno, že obviněný jednal s vědomím, že krátí vlastní daňovou povinnost (respektive povinnost subjektu, který zastupoval) k dani z přidané hodnoty. Nejvyšší soud proto rovněž uzavírá, že v případě výslechů obou svědků o opomenuté důkazy nejde a obviněný tak námitku opomenutých důkazů vznesl toliko formálně, v rozporu s jejím účelem i náplní pojmu opomenuté důkazy.

35. Pokud pak jde o navrhovaný výslech svědka T. N., zabýval se jím dostatečně odvolací soud, jemuž byl učiněn, i u tohoto důkazního návrhu je prvořadým a správným důvodem jeho zamítnutí, nadbytečnost důkazu. Je pravdou, že odvolací soud uvádí jako další důvod zamítnutí tohoto důkazního návrhu povinnost mlčenlivosti tohoto svědka jako advokáta, což mu i fakticky bránilo podat svědectví před oběma soudy nižších stupňů. Obviněný nyní advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostil, aby tento mohl být vyslechnut jako svědek. Nejvyšší soud k tomu dodává, že minimálně od momentu, kdy obviněný podal ve věci odvolání, věděl, že může navrhnout výslech této osoby (byl totiž po celou dobu i v této trestní věci právně zastupován osobou odborně zdatnou – obhájcem z řad advokátů), tedy, že je namístě T. N. zprostit mlčenlivosti, což však dovolatel neučinil. Nejvyšší soud tyto skutečnosti uvádí jen na dokreslení přístupu obviněného k navrhovanému výslechu svědka, ten je totiž čistě účelový, i on sám si musí být a je vědom, že důkazy, na něž právem poukazují oba nižší soudy, svědčí nekompromisně o jeho vině a tento jeho důkazní návrh proto slouží jen jako poslední prostředek k podpoře požadavku na zrušení pravomocného rozhodnutí ve věci.

36. Ohledně dovolacích námitek obviněného směřujících ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu Nejvyšší soud nejprve považuje za důležité zdůraznit, že není obecnou třetí skutkovou instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

37. Podle rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 4201/16 pak: „Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.“ 38. Nejvyšší soud tak může jen opakovat závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně řádně vyhodnotil provedené důkazy, zabýval se obhajobou obviněného, právem ji považuje za vyvrácenou a v souladu s provedenými důkazy dospěl ke skutkovým zjištěním, jež ve svém rozsudku prezentoval. Obhajoba obviněného, jeho následné odvolací námitky před odvolacím soudem a jeho nynější dovolací námitky, nejsou prakticky ničím jiným než opakováním původní obhajoby dovolatele. Soud prvního stupně i odvolací soud v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu provedly veškeré potřebné důkazy, provedené důkazy bezchybně zhodnotily, v odůvodnění svých rozhodnutí dle § 125 odst. 1 tr. řádu vysvětlily své úvahy, jež jsou srozumitelné, popsaly své závěry a tyto dostatečným způsobem odůvodnily.

39. Nejvyšší soud je oprávněn na základě skutkových námitek dovolání zasáhnout do skutkových zjištění nižších soudů pouze, když jejich hodnocení důkazů je v extrémním nesouladu nebo zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněným užitý dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, popřípadě nastiňují jinou verzi skutkového stavu, když podkladem pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu jsou pouze tvrzení obviněného, jež byla vyvrácena, z jiných důkazů, jež jsou k dispozici, pak nevyplývá jiný skutkový stav, než ten zjištěný oběma soudy, Nejvyšší soud doplňuje, že tento skutkový stav rozhodně není zpochybněn tím způsobem, který dovolatel volí.

40. Ostatně ani dovolatel nenabízí konkrétní skutečnosti plynoucí z provedených důkazů, které by skutkový stav zjištěný oběma soudy vylučovaly nebo i jen objektivně zpochybnily. Takovými skutečnostmi určitě nejsou poukazy obviněného na údajně tendenční hodnocení důkazů se strany obou nižších soudů, ani obecné tvrzení, že způsob hodnocení použitý oběma soudy je vadný, Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že jiný skutkový stav, než oba soudy popisují, z provedených důkazů neplyne.

41. Jak již bylo konstatováno, dovolací argumentace obviněného je jen opakováním jeho obhajoby použité v rámci hlavního líčení a odvolacích námitek z fáze opravného řízení před odvolacím soudem, nepřináší prakticky nic nového. Rovněž bylo Nejvyšším soudem řečeno, že není úkolem dovolacího řízení potřetí hodnotit provedené důkazy, pokud je již správně zhodnotily oba nižší soudy, soud prvního stupně v odstavcích 53. až 65. jeho rozsudku a odvolací soud v odstavci 17. svého rozsudku.

42. Nejvyšší soud tak může jen krátce a stručně zopakovat, že to byl obviněný, sám a osobně, kdo po celou rozhodnou dobu jednal za společnost HAWK COM s. r. o., nikdo jiný. Zatímco reálnost prodeje drahých kovů společnosti SAFINA a. s. je řádně doložena, tak „obchody“ se společnostmi Kenurax s. r. o. a Point to Invest s. r. o. jsou čistě fiktivní záležitostí, která sloužila k umělému zkrácení daňové povinnosti před úřady finanční správy. Tyto dvě posledně zmíněné společnosti totiž nevykazovaly v inkriminovaném období žádnou činnost, neexistují důkazy o tom, že by měly zaměstnance, že by reálně dodávaly deklarované zboží, jejich sídla byla pouze virtuální. Totéž bylo zjištěno o společnostech Met Invest Group s. r. o., ALFA INVEST Sp. Z. o. o. a SIRIUSEXPORT Sp. z. o. o., které měly údajně společnostem Kenurax s. r. o. a Point to Invest s. r. o. drahé kovy dodat. Doklady, které měly pak sloužit k prokázání uskutečněného prodeje drahých kovů společnosti HAWK COM s. r. o., vykazují ty vady, o nichž mluví oba nižší soudy, především je zřejmé, že je účelově vyhotovila jedna osoba, z bankovních údajů pak je především evidentní, že platby dodavatelům za drahé kovy společností HAWK COM s. r. o. se neuskutečnily tak, jak je deklarováno na fakturách, zejména k nim mělo dojít později, než byly drahé kovy prodány společností HAWK COM s. r. o. společnosti SAFINA a. s. Jak již bylo uvozeno, byl to obviněný, kdo společnost HAWK COM s. r. o. zastupoval, o fiktivnosti obchodů se společnostmi Kenurax s. r. o. a Point to Invest s. r. o., tedy věděl, doklady, jež prokazatelně vyhotovila jedna osoba (není rozhodné, kdo), použil k prokázání výše daňové povinnosti vůči správci daně, byl to on, kdo disponoval za společnost HAWK COM s. r. o. bankovním účtem, jehož prostřednictvím se tyto „obchody“ odehrály. Nemůže se proto hájit tím, že o právě popsaných skutečnostech nevěděl, naopak byl to on, kdo tyto operace uskutečnil. Rozhodně nelze, jak to činí obhajoba, tvrdit, že šlo jen o administrativní pochybení ve fakturách, platbách, smlouvách, která nejsou důležitá pro posouzení transakcí a že není vyloučeno, že se obchody uskutečnily, byť za jiných okolností. Toto určitě neodpovídá oběma nižšími soudy zhodnoceným důkazům, naopak, jednalo se ve vztahu ke společnostem Kenurax s. r. o. a Point to Invest s. r. o. o úmyslně předstírané obchody, jež měly redukovat daňovou povinnost společnosti HAWK COM s. r. o. V. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu 43. Obviněný pak namítá, že skutek, který je předmětem jeho trestní věci, není správně právně kvalifikován. Nevychází však při tomto konstatování ze skutkového stavu, jak jej zjistily a popsaly soud prvního stupně a odvolací soud. Vychází přitom z obsahu své obhajoby a svých tvrzení, tedy z jiného skutkového stavu, než který byl oběma nižšími soudy správně zjištěn. Teprve pak, kdyby Nejvyšší soud vzal za podklad, skutkovou argumentaci obviněného, by se mohly uplatnit jeho námitky proti použité právní kvalifikaci. Nejvyšší soud však uzavřel, že skutkový stav byl soudem prvního stupně správně zjištěn a jeho závěry odvolací soud důvodně akceptoval, dovolací soud v jejich závěrech neshledal extrémní nesoulad nebo zásadní rozpor, není proto prostoru k další polemice v rámci dovolacího řízení o správnosti skutkového stavu.

44. Pokud pak je na soudy popsaný skutkový stav aplikována právní kvalifikace příslušné skutkové podstaty v rámci trestního zákoníku, tedy ustanovení § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pak tato právní kvalifikace zjištěnému skutkovému stavu odpovídá (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 503/2017, 4 Tdo 1557/2016, 5 Tdo 843/2013). Dovolatel ve svém opravném prostředku neuvedl žádný konkrétní důvod, proč by tato právní kvalifikace neměla svědčit oběma nižšími soudy popsanému skutkovému stavu, jeho argumentace je čistě skutkovou záležitostí, kdy se snaží zpochybnit skutková zjištění obou nižších soudů, jeho námitky v tomto směru rozhodně není možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

45. Jediná dovolací námitka, která neminula dovolatelem deklarovaný dovolací důvod, se týká výroku o náhradě škody, nicméně i zde jde o námitku, která není důvodná. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o náhradě škody o závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 902/2013. Nejvyšší soud cituje část právní věty II., která se předestřeného problému týká: „Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci.“ 46. V nyní projednávané věci je evidentní, že České republice vznikla škoda zkrácením daňové povinnosti, že se tak stalo úmyslným nezákonným jednáním obviněného, za něž byl v trestním řízení odsouzen a potrestán, že správce daně sice vydal platební výměr vůči právnické osobě, již obviněný zastupoval, vzhledem k tomu, že se dovolatel snažil zbavit zodpovědnosti za finanční závazky této právnické osoby tím, že ji převedl na další fyzickou osobu s vědomím, že společnost není schopna případným finančním závazkům ke správci daně dostát, že případný platební výměr k doplacení daně bude nevykonatelný, je namístě postup, který soud prvního stupně zvolil, když uložil neuhrazený závazek vzniklý v daňovém řízení právnické osobě, k úhradě obviněnému, jako fyzické osobě, která jako statutární orgán zastupovala právnickou osobu, spáchala úmyslný trestný čin daňového charakteru a způsobila tím příjemci daně škodu. Tento závěr zcela odpovídá rozhodnutí Nejvyššího soudu o vzniku ručitelského závazku za platebně neschopnou právnickou osobu přímo obviněnému, o které soud prvního stupně své rozhodnutí o náhradě škody opřel, není tomu tak, že by bylo hmotné právo v adhezním řízení z jeho strany užito nesprávně, neboť je zřejmé, že pokud je trestným činem obviněného poškozenému způsobena škoda, odpovídá za ni nejen osoba formálně odpovědná za uhrazení škody, ale především obviněný - škůdce, který ji úmyslně způsobil, jako ručitel.

VI. Závěrečné hodnocení

47. Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl naplněn ani v jeho první, ani v jeho třetí variantě. Námitky ohledně opomenutých důkazů a zjevného rozporu ve skutkových zjištěních ze strany obviněného jsou pouze potřetí jeho opakovanou obhajobou, s námitkou opomenutých důkazů se již oba nižší soudy vypořádaly, obviněný se tak ve svém dovolání naprosto minul tímto dovolacím důvodem.

48. Mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak jsou i námitky obviněného proti právní kvalifikaci skutku, neboť oba nižší soudy aplikují na správně zjištěný skutkový stav přiléhavou právní kvalifikaci, obviněný neuvádí jediný konkrétní důvod, proč by tomu tak nemělo být, jeho dovolací námitky v tomto směru jsou jen pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními.

49. Námitky proti adheznímu výroku o náhradě škody sice lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadit, jsou však nedůvodné, neboť není pochyb o tom, že škoda poškozené vznikla, že ji úmyslným trestným činem způsobil obviněný, proto je namístě, aby mu byla uložena k náhradě.

50. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako nedůvodné. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce