6 Tdo 475/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. e) tr.ř. Spisová značka: 6 Tdo 475/2026 Datum rozhodnutí: 01.07.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, Důvody dovolání, Předběžné otázky, Subsidiarita trestní represe, Subjektivní stránka Dotčené předpisy: § 208 odst. 1 tr. zákoníku, § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 9 odst. 1 tr. ř., § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 6 Tdo 475/2026-646 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 7. 2026 o dovoláních, která podaly obviněné J. K. a M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 11 To 336/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 83/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a M. K. odmítají.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 1. 9. 2025, sp. zn. 4 T 83/2025, uznal obviněné J. K. a M. K. vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §?208 odst.?1 tr. zákoníku. Tohoto jednání se obviněné dopustily tím, že v obci XY, okr. XY, obviněná J. K. (jakožto předchozí vlastnice) nejméně od 10. 4. 2022 do 25. 11. 2024 a obviněná M. K. (jakožto spolubydlící) nejméně od 19. 9. 2023 do 25. 11. 2024 neoprávněně bez jakéhokoliv právního titulu obývaly nejméně dům č. p. XY i s příslušenstvím stojící na pozemku par. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o celkové ploše pozemku 111 m2, a tohoto jednání se dopustily přesto, že - usnesením soudního exekutora Mgr. Petra Polanského ze dne 18. 3. 2021, č. j.: 131 EX 1945/10-372, byl ohledně uvedených nemovitostí udělen příklep vydražiteli poškozené SUOPELOS s.r.o., která se tímto dnem stala vlastnicí uvedených nemovitostí, - obviněná J. K. nereagovala na předžalobní výzvu poškozené společnosti, kterou převzala dne 25. 3. 2022 a dle které měla nemovitost vyklidit do 15 dnů od jejího doručení; obviněná M. K. se o existenci této výzvy dozvěděla prokazatelně nejpozději dne 19. 9. 2023, - rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 12 C 82/2022, který nabyl právní moci dne 3. 6. 2024, byla obviněné J. K. uložena povinnost mimo jiné předmětnou nemovitost vyklidit, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, - Okresní soud v Semilech dne 8. 7. 2024 pod č. j.: 87 EXE 920/2024-11 pověřil exekucí vedoucí k vyklizení předmětné nemovitosti soudního exekutora, který zahájil exekuci dne 27. 6. 2024.

2. Za tento přečin uložil soud oběma obviněným podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §?81 odst.?1 a §?82 odst.?1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Poškozenou společnost SUOPELOS s.r.o. soud podle §?229 odst.?1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27.?1.?2026, sp. zn. 11 To 336/2025, odvolání obviněných a poškozené podle §?256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněné napadly rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu společným dovoláním z důvodů podle §?265b odst.?1 písm.?g) a h) tr.?ř. Podání sice zmiňuje i dovolací důvod podle §?265b odst.?1 písm.?e) tr.?ř., jedná se však zjevně o písařskou chybu, neboť na rozdíl od předchozích dvou není dále uvedena citace jeho zákonného znění a neodpovídají mu ani žádné konkrétní námitky. Obviněné namítly, že soudy nižších stupňů neprovedly jimi navrhované důkazy, které měly prokázat nezákonnost nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem poškozenou společností. Uvedly, že exekuční a insolvenční řízení, která vůči nim probíhala, byla zatížena vadami, zejména opakovaným uplatňováním téže pohledávky bez zohlednění již provedených plnění. Docházelo k opakovaným postupováním pohledávky mezi různými subjekty a zpeněžením nemovitostí za ceny neodpovídající jejich obvyklé hodnotě. Dražby byly provedeny nezákonně, některé nemovitosti nebyly ani předmětem dražby a příklepy byly uděleny v rozporu se zákonem. Nezákonná byla i dražba, v níž nabyla vlastnictví poškozená společnost. Soudům vytkly, že se těmito okolnostmi odmítly zabývat s odkazem na existenci civilních rozhodnutí, čímž podle jejich názoru porušily právo obviněných na obhajobu.

5. Obviněné mají za to, že nemohly naplnit skutkovou podstatu přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku ani po subjektivní stránce. Byly – s ohledem na výše popsané okolnosti – přesvědčeny o tom, že k platnému převodu vlastnického práva na poškozenou nedošlo a že samy zůstaly vlastnicemi nemovitostí, které nadále užívají z oprávněného důvodu. Odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, a zdůraznily, že otázka vyklizení nemovitosti je především otázkou občanskoprávní, nikoli trestní, zejména pokud probíhá civilní řízení a dosud marně neuplynula soudem stanovená lhůta k vyklizení.

6. Obviněné rovněž namítly, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že v rozhodné době předmětné nemovitosti skutečně užívaly. Vytkly soudům, že vycházely převážně ze svědeckých výpovědí učiněných v jiných řízeních, aniž by bylo zřejmé, k jakému časovému období se tyto výpovědi vztahují, a že v tomto směru nebylo provedeno dostatečné a přesvědčivé dokazování. Závěrem navrhly, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a rozhodl tak, že je v plném rozsahu obžaloby zprostí, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že část dovolací argumentace obviněných je založena na zpochybnění skutkových zjištění, zejména pokud jde o užívání nemovitostí v rozhodné době. Obviněné však konkrétně nevymezily, v čem by měl spočívat zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, proč by obsah těchto důkazů nemohl být podkladem pro závěry, k nimž soudy dospěly apod. Taková argumentace nepředstavuje relevantní dovolací námitky.

8. Námitky, podle kterých poškozená společnost SUOPELOS s.r.o. nabyla vlastnické právo v rozporu se zákonem, a proto obviněné nemohly pozbýt své vlastnictví ani naplnit subjektivní stránku přečinu, podle státního zástupce nejsou důvodné. Zdůraznil, že obviněné byly v inkriminované době bez právního titulu uživatelkami nemovitostí, ačkoli věděly o rozhodnutích a výzvách, které se k těmto nemovitostem vztahovaly.

9. Státní zástupce se dále vyjádřil k otázce vlastnictví nemovitosti jako předběžné otázce v trestním řízení. Uzavřel, že soudy v této věci vycházely z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 12 C 82/2022, ve věci vyklizení a z usnesení soudního exekutora o udělení příklepu, z nichž vyplývá, že vlastníkem nemovitostí byla poškozená společnost SUOPELOS s.r.o. Podle státního zástupce nevznikly v trestním řízení žádné důvodné pochybnosti, které by odůvodňovaly odchylný závěr o vlastnictví, a soudům nelze vytýkat, že z těchto rozhodnutí vycházely. Argumentace obviněných je podle něj založena na stejných tvrzeních, která byla již řešena v občanskoprávním řízení. Soudy tedy předběžnou otázku vyřešily správně.

10. K odkazu obviněných na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn.?II.?ÚS?413/04, státní zástupce uvedl, že jeho závěry nejsou na nyní projednávanou věc zcela použitelné, a odkázal na vypořádání této námitky soudem prvního stupně. Zdůraznil rovněž, že subjektivní přesvědčení obviněných o tom, že jsou nadále vlastnicemi nemovitostí, je neopravňuje nerespektovat pravomocná rozhodnutí soudů a nevylučuje jejich trestní odpovědnost, neboť jednaly se znalostí všech rozhodných okolností. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

11. Obviněné jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněné odkázaly. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

15. Obviněné jednotlivé námitky nepřiřadily konkrétním dovolacím důvodům, proto nejprve k oběma uplatněným.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

17. Formulací § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

18. Je zřejmé, že žádnému z uplatněných (ani jiných) dovolacích důvodů neodpovídají námitky, podle kterých „nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněné v rozhodné době nemovitost užívaly“. Obviněné zde neoznačují konkrétní rozpor mezi obsahem důkazu a vyvozeným skutkovým závěrem, ale snaží se vyvolat dojem jakési nižší kvality provedených důkazů či nedostatečnosti dokazování v tomto směru. Mimo toho, co již k dané otázce uvedl soud prvního stupně (viz odst. 11. a 12. odůvodnění rozsudku), lze podpůrně poukázat i na skutečnost, že pokud by obviněné pobývaly kdekoli jinde, logicky by jim nic nebránilo předložit v tomto směru důkazy či alespoň tuto okolnost v dovolání uvést. To však neučinily, ale pouze vyjádřily nesouhlas se skutkovým závěrem soudu prvního stupně. Jde pak o pouhou obecnou proklamaci bez potřebné specifikace námitek, kterými by se Nejvyšší soud mohl kvalifikovaně a věcně zabývat.

19. Žádnému z dovolacích důvodů z obdobných důvodů nelze podřadit ani námitku, že soudy neprovedly obviněnými navrhované důkazy týkající se vlastnického práva k nemovitosti, neboť jde o tvrzení zcela nekonkrétní (obviněné takové důkazy výslovně neoznačily, nezpochybnily, jak se s jejich návrhy soudy vypořádaly atd.). Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že dovolání obsáhle (viz jeho str. 3–5) popisuje různé závazkové vztahy a předchozí občanskoprávní řízení, jejich průběh a výsledek, neboť se tak děje bez konkrétně seznatelných souvislostí s projednávanou věcí (nadto jde o popis událostí spadajících do období let cca 2001–2013).

20. K tomu nutno doplnit, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky kompenzované povinným zastoupením advokátem, odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Povaha dovolání jako mimořádného opravného prostředku klade zvýšené nároky na jeho přesné obsahové náležitosti, které jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu, jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování. Nejvyšší soud jako soud dovolací je tedy vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto může vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). V řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není- li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Pakliže v projednávané věci popsaným způsobem obviněné své námitky nepojaly, nemohly být ani podřazeny pod formálně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádné z jeho alternativ.

21. Další námitky pak již odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze jim však přisvědčit. Pokud jde o otázku vlastnického práva k nemovitosti, provedl soud prvního stupně dokazování zejména usnesením soudního exekutora Mgr. Petra Polanského ze dne 18.?3.?2021, č. j.?131?EX?1945/10-372, jímž byl poškozené obchodní společnosti SUOPELOS s.r.o. udělen příklep jakožto vydražiteli, a opakovanými výpisy z katastru nemovitostí. Otázkou vlastnického práva se zabýval i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 30.?5.?2023, sp. zn.?12?C?82/2022, který nabyl právní moci dne 3. 6. 2024 a kterým byla obviněné J. K. uložena povinnost mimo jiné předmětnou nemovitost vyklidit. Soud prvního stupně ale provedl i další listinné důkazy vztahující se k pohledávce, jež byla důvodem vedení exekučního řízení, jakož i k návrhům obviněné J. K. na zastavení exekucí, o nichž bylo rozhodováno v exekučních řízeních vedených u Okresního soudu v Semilech (srov. odst.?9. a odst. 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde se mimo jiné konstatuje, že námitky obviněných ohledně nezákonnosti vedených exekucí soudy v civilním řízení opakovaně vyvrátily). Bylo mimo jiné zjištěno, že obviněná v žádném z těchto řízení nebyla úspěšná.

22. Úkolem soudu v trestním řízení není provádět opětovně veškeré dokazování, které již bylo provedeno v řízeních občanskoprávních. V situaci, kdy o určité otázce, jež má význam i pro posouzení viny obviněného, bylo vydáno pravomocné rozhodnutí civilního soudu, trestní soud především hodnotí, zda toto rozhodnutí nevzbuzuje pochybnosti z hlediska jeho existence, účinků či základních procesních vad [obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1035/2023, publikované pod č. 7/2024 Sb. rozh. tr., podle něhož v řízení vedeném pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl pachatel dopustit vykonáváním činnosti, která mu byla rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci zakázána, soud zásadně nepřezkoumává věcnou správnost takového rozhodnutí. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. posuzuje jako předběžnou pouze otázku, zda rozhodnutí vydal orgán veřejné moci v rámci své pravomoci, zda nabylo právní moci a stalo se vykonatelným; v usnesení ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 561/2023, považoval Nejvyšší soud za dostačující k prokázání vlastnického práva k nemovitosti výslech poškozeného, rozhodnutí o příklepu v dražbě spolu s usnesením odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno, a výpis z katastru nemovitostí]. Pouze v případě existence mimořádných okolností by se bylo možno od takového pravomocného civilního rozhodnutí odchýlit, přičemž by bylo nezbytné takový postup přesvědčivě a konkrétně odůvodnit.

23. Žádné takové mimořádné okolnosti však v posuzované věci zjištěny nebyly. Argumentace obviněných v této části dovolání ostatně z valné části ani nesměřuje ke zpochybnění citovaného rozsudku o vyklizení ani usnesení soudního exekutora o udělení příklepu, nýbrž se vztahuje k dřívějším exekučním řízením, která obviněné označují za nezákonná, a k tvrzení, že vymáhaný dluh byl částečně splacen. Částečné splnění dluhu však samo o sobě nevylučuje provedení exekuce k uspokojení jeho zbývající části. Ani samotná dovolací argumentace tedy nevyznívá v tom smyslu, že by obviněná J. K. měla v rozhodné době mít vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, proti citovanému rozhodnutí soudního exekutora navíc obviněná J. K. nepodala odvolání. Z odůvodnění tohoto usnesení také plyne, že nebyly vzneseny žádné námitky proti udělení příklepu (viz č. l. 38v). Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 12 C 82/2023, se sice J. K. odvolala, neuhradila však soudní poplatek, proto usnesením ze dne 12. 12. 2023 bylo odvolací řízení zastaveno a rozsudek nabyl právní moci dnem 3. 6. 2024. Smyslem trestního řízení není nahrazovat odvolací řízení v civilních věcech. Pakliže obviněná nevyužila zákonné opravné prostředky, muselo jí být zřejmé, že výrok rozhodnutí bude muset respektovat bez ohledu na to, jaký má názor na jeho správnost.

24. S tím ostatně souvisí i další námitka obviněných týkající se subjektivní stránky. Obviněná J. K. si byla nepochybně vědoma právního stavu ohledně vlastnického práva k předmětné nemovitosti minimálně od převzetí předžalobní výzvy poškozené společnosti, přičemž subjektivní přesvědčení o nesprávnosti výše citovaného rozhodnutí o příklepu ji neopravňovalo toto rozhodnutí nerespektovat. Obviněné M. K. nesvědčil k užívání domu žádný právní titul a musela tedy počítat s tím, že pokud J. K. pozbyla vlastnické právo k domu, není nadále oprávněna jí bydlení zde umožnit. V případě této obviněné nelze už vůbec shledat reálný základ k přesvědčení o oprávněnosti užívání domu její osobou, neboť mohla vycházet pouze ze sdělení spoluobviněné, přičemž na druhé straně zde byla pravomocná rozhodnutí, stav zapsaný v katastru nemovitostí a další navazující soudní řízení, z nichž se o právním stavu nemovitosti nepochybně dozvěděla. V případě obviněného, kterému k užívání domu, bytu či nebytového prostoru nesvědčil žádný právní titul, přitom judikatura výslovně říká, že není nutné před zahájením trestního stíhání vyčerpat prostředky civilního práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 3 Tdo 854/2023, odst. 39., či usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014).

25. To také souvisí s námitkou týkající se vymezení doby páchání skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, která by podle obviněných měla být stanovena v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, až od uplynutí lhůty k vyklizení určené soudem. V tomto nálezu formuloval Ústavní soud stanovisko: „Za předpokladu, že je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, a to až do doby uplynutí soudem stanovené lhůty k vyklizení bytu, nelze proto bez dalšího připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru“.

26. K této námitce se vyjádřil již soud prvního stupně v odst. 19. odůvodnění rozsudku, přičemž Nejvyšší soud je rovněž (i ve shodě se stanoviskem státního zástupce) toho názoru, že citovaný nález na nyní posuzovanou věc aplikovat nelze pro odlišný skutkový i právní základ. V případě M. K. je tomu tak proto, že jí právní titul k užívání domu ani v minulosti nesvědčil, bydlela zde se souhlasem spoluobviněné, není tedy onou „dříve k užívání bytu legitimovanou osobou“. Dále je třeba zohlednit, že nález byl vydán v době účinnosti občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. v tehdy platném znění), přičemž stěžovatelkou byla bývalá nájemkyně a mezi účastníky civilního řízení byl sporný nárok na bytovou náhradu, resp. na trvání nájmu jako takového. Obecně lze říci, že oproti současné právní úpravě předchozí civilní právo daleko více chránilo zejména nájemce před ztrátou bydlení jednak omezením možnosti výpovědi nájemní smlouvy ze strany pronajímatele a jednak právě povinností k zajištění bytové náhrady. V duchu této zvýšené ochrany se pak stěžovatelka v civilním řízení domáhala s poukazem na dobré mravy uznání trvání nájemního vztahu, neboť pronajímatel s ní po řadu let uzavíral nájemní smlouvu vždy na jeden rok, čímž se podle ní vyhýbal nájemnímu vztahu na dobu neurčitou. Byť nebyla v civilním řízení úspěšná, za tehdy platné právní úpravy vycházel Ústavní soud zjevně z kontextu, ve kterém se stěžovatelce jako reálná možnost úspěšnosti v civilním sporu mohla jevit.

27. Ačkoli se v citovaném nálezu vyslovený právní názor může jevit jednoznačným, nelze přehlédnout, že byl pozdější judikaturou do značné míry aplikován s opatrností a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případů. Např. v usnesení ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 280/2020, Nejvyšší soud konstatoval, že nález byl vázán na starou právní úpravu a že nemohl u obviněné (setrvávající v bytě po skončení nájmu) vyvolat omluvitelný omyl ohledně (ne)trestnosti jejího jednání. Vyšel přitom také z názoru, že uplatnění trestní odpovědnosti nebrání skutečnost, že se poškozená domohla svého práva mimotrestními prostředky. Podobně v již citovaném usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014, uplatnění trestní odpovědnosti nebránilo zahájené řízení o žalobě na vyklizení, které dokonce civilní soud přerušil do skončení řízení trestního. K paralelnímu uplatnění civilní a trestní odpovědnosti došlo i ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 477/2018 (usnesení ze dne 25. 4. 2018). V usnesení ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1026/2018, pak Nejvyšší soud konstatoval, že „podmínkou shledání trestní odpovědnosti pachatele za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru není bez dalšího ani bezvýsledné vyčerpání prostředků civilního práva k ochraně zájmů oprávněného uživatele nemovitosti. Jak již bylo zmíněno výše, nezbytnou nutností je posouzení všech konkrétních okolností individuálního případu. Proto již v minulosti senát Nejvyššího soudu rozhodující v této věci opakovaně podpořil uznání viny některých obviněných i přesto, že proti nim nebylo vedeno či pravomocně ukončeno řízení na vyklizení nemovitosti.“ K citovanému nálezu Ústavního soudu pak Nejvyšší soud ve svém usnesení konkrétně uvedl: „Každopádně ani v tomto nálezu Ústavní soud nestanovil povinnost obecných soudů automaticky aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe na všechny obdobné případy, kde dosud neskončilo (či nebylo využito) řízení na vyklizení bytu. Nelze odhlédnout od formulace „bez dalšího“, která v sobě nutnost posouzení všech dalších rozhodných okolností zahrnuje, čímž v odůvodněných případech připouští i odlišné řešení. Nadto zmíněný případ se, na rozdíl od přezkoumávané věci, týkal vztahu pronajímatel – nájemce a období bezprostředně navazujícího na ukončení nájemního vztahu a zánik užívacího práva nájemce k bytu.“ 28. Z citované judikatury je zřejmé, že právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, nelze chápat jako jednoznačné univerzální pravidlo, které by mělo být bez dalšího aplikováno na všechny případy skutkové podstaty § 208 odst. 1 tr. zákoníku, ale ke každému skutku je třeba přistupovat individuálně a podle konkrétních okolností zvažovat, nakolik by bylo namístě aplikovat z § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyplývající princip ultima ratio. V posuzované věci je zřejmé, že obviněné byly po řadu let seznámeny se svými závazky, jejichž splnění po nich bylo vymáháno v exekučních řízeních. Dražba předmětné nemovitosti nebyla první dražbou, v níž některá z nich pozbyla vlastnického práva, neboť, jak plyne i ze samotného dovolání, již dříve byly postiženy jejich další pozemky. Za této situace pro ně už samotná dražba nemovitosti nemohla být nijak překvapivá. O přechodu vlastnického práva se J. K. prokazatelně dozvěděla nejpozději dne 10. 4. 2022, M. K. pak nejpozději dne 19. 9. 2023. Minimálně od těchto okamžiků jim bylo zřejmé, že nemovitost užívají protiprávně. V užívání domu pokračovaly i přesto, že na ně poškozená podala žalobu o vydání bezdůvodného obohacení (z důvodu neoprávněného užívání domu), přes rozhodnutí soudu v civilním řízení ukládající J. K. povinnost nemovitost vyklidit, přes zahájení řízení o výkon tohoto rozhodnutí i přes zahájení trestního stíhání a podání obžaloby v nyní posuzované věci, neboť zde přebíraly doručované písemnosti (odst. 18. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněná J. K. se tak skutku podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopouštěla minimálně dva roky a sedm měsíců, z čehož cca pět měsíců činí doba po marném uplynutí lhůty k vyklizení uložené jí rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 12 C 82/2022 (v právní moci dnem 3. 6. 2024). Již z tohoto výčtu je zřejmé, že prostředky civilního práva nebyly v případě J. K. účinné. Obviněná nepodala proti rozhodnutí o příklepu opravný prostředek, a tedy neměla na základě čeho předpokládat, že by snad v řízení o vyklizení nemovitosti mohla být úspěšná. Přesto jen do právní moci tohoto soudního rozhodnutí v domě setrvávala po dobu více než dvou let. Proti rozhodnutí se odvolala, nezaplatila však soudní poplatek. Dům pak neopustila ani následně. Z jejího jednání je zřejmá neochota respektovat rozhodnutí jakéhokoli orgánu, prostředky civilního práva tak nelze v jejím případě vnímat jako dostatečně účinné.

29. V případě M. K. se využití prostředků civilního práva podle ustálené judikatury nevyžaduje, jak již bylo výše vysvětleno, a žaloba o vyklizení nemovitosti tedy vůči ní podána nebyla. Již z tohoto důvodu nelze na její situaci citovaný nález Ústavního soudu aplikovat, lze však připomenout, že její neoprávněný pobyt v domě činil podle výroku rozsudku soudu prvního stupně nejméně jeden rok a dva měsíce, a to přesto, že jí žádný právní titul k užívání domu ani v minulosti nesvědčil. Neměla tak z čeho dovozovat jakoukoli naději, že by v domě mohla do budoucna legálně zůstat. Bylo přitom i proti ní vedeno řízení o vydání bezdůvodného obohacení, které rovněž obviněnou nemotivovalo protiprávního jednání zanechat. Jednání obou obviněných tak nepochybně bylo i společensky škodlivé do té míry, že je lze srovnat s jinými obdobnými případy dané skutkové podstaty. Není zde přitom dána žádná mimořádná okolnost, která by měla svědčit pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

V. Způsob rozhodnutí

30. Lze shrnout, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádná argumentace obviněných neodpovídá, z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou dovolání zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 1. 7. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu