6 Tdo 523/2026

Rubrum

6 Tdo 523/2026-187 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2026 v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Götha a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého o dovolání obviněné M. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 9 To 27/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 104/2025, takto:

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněné zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 9 To 27/2026, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 12. 2025, sp. zn. 1 T 104/2025, v celém rozsahu.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněná M. P. je vinna, že ačkoliv byla rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 7. 2024, č. j. 10 P 66/2024-75, který nabyl právní moci dne 28. 8. 2024, upraven styk nezletilého AAAAA (pseudonym), s jeho otcem T. P., nar. XY, tak, že je otec oprávněn stýkat se s nezletilým AAAAA, kromě jiného, v rozsahu každý lichý kalendářní týden v roce od pátku 15.00 hod. do následujícího pondělí v sudém kalendářním týdnu do 8.00 hod., kdy nezletilého převezme ke styku a ze styku jej předá prostřednictvím školského zařízení, které nezletilý navštěvuje, nebo bude navštěvovat (případně otec nezletilého od matky převezme v místě svého bydliště a ze styku jej odevzdá matce v bydlišti matky, nebude-li školské zařízení v provozu), s tím, že matka je povinna nezletilého na styk s otcem řádně připravit, nezletilého otci ve stanovený čas předat v místě bydliště otce a po ukončení styku od otce převzít v místě svého bydliště (s výjimkou předání a převzetí nezletilého ve školském zařízení), otec je povinen nezletilého ve stanovený čas od matky v místě svého bydliště převzít, po skončení styku nezletilého matce ve stanovený čas předat v místě bydliště matky (s výjimkou předání a převzetí ve školském zařízení), tuto povinnost od 13. 9. 2024 do 3. 3. 2025 jako matka nezletilého neplnila a styk otce s nezletilým synem se nerealizoval, za což jí byla usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 3. 2025, č. j. 10 P 66/2024-251, uložena pokuta v celkové výši 45 000 Kč, která byla následně usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2025, č. j. 16 Co 105/2025-283, které nabylo právní moci dne 19. 8. 2025, snížena na celkovou částku ve výši 15 000 Kč, dále tuto povinnost neplnila v období od 11. 4. 2025 do 17. 8. 2025, za což jí byla usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 9. 2025, č. j. 10 P 66/2024-344, uložena další pokuta v celkové výši 24 000 Kč, která byla následně usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 1. 6. 2026, č. j. 72 Co 44/2026-581, které nabylo právní moci dne 11. 6. 2026, snížena na celkovou částku 22 000 Kč, a i přes uložené sankce své povinnosti nadále, konkrétně ve dnech 12. 9. – 15. 9. 2025, 26. 9. – 29. 9. 2025, 10. 10. – 13. 10. 2025 a 24. 10. – 27. 10. 2025, neplnila a rozhodnutí soudu nerespektovala, neboť v uvedených dnech následujících po vydání předmětných usnesení směřujících k výkonu rozhodnutí soudu styku nezletilého s otcem bezdůvodně zabránila, tedy poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu, mařila výkon takového rozhodnutí, čímž spáchala přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku a odsuzuje se podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se výkon uloženého trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 12. 2025, sp. zn. 1 T 104/2025 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná M. P. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že: „od 19.8.2025 dosud, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 7. 2024, č. j. 10 P 66/2024-75, s nabytím právní moci dne 28. 8. 2024, upraven styk nezletilého AAAAA s jeho otcem T. P., narozeným XY, tak, že je otec oprávněn stýkat se s nezl. AAAAA, kromě jiného, v rozsahu každý lichý kalendářní týden v roce od pátku 15.00 hod. do následujícího pondělí v sudém kalendářním týdnu do 18.00 hod., kdy nezletilého převezme ke styku a ze styku jej předá prostřednictvím školského zařízení, které nezletilý navštěvuje, nebo bude navštěvovat (případně otec nezletilého od matky převezme v místě svého bydliště a ze styku jej odevzdá matce v bydlišti matky, nebude-li školské zařízení v provozu), s tím, že matka je povinna nezletilého na styk s otcem řádně připravit, nezletilého otci ve stanovený čas předat v místě bydliště otce a po ukončení styku od otce převzít v místě svého bydliště (s výjimkou předání a převzetí nezletilého ve školském zařízení). Otec je povinen nezletilého ve stanovený čas od matky v místě svého bydliště převzít, po skončení styku nezletilého matce ve stanovený čas předat v místě bydliště matky (s výjimkou předání a převzetí ve školském zařízení), tak tuto povinnost neplnila a styk otce s nezletilým synem se nerealizoval, za což jí byla usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 3. 2025, č. j. 10 P 66/2024-251, uložena pokuta v celkové výši 45 000 Kč, kdy tato pokuta jí byla následně usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2025, č. j. 16 Co 105/2025-283, snížena na celkovou částku ve výši 15 000 Kč, i přes uloženou sankci však své povinnosti i nadále nedostávala a rozhodnutí soudu nerespektovala, neboť ve dnech následujících po vydání předmětného usnesení směřujícího k výkonu rozhodnutí soudu se styk nezletilého s otcem opět bezdůvodně nerealizoval, za což jí byla usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 10 P 66/2024, uložena další sankce, a to pokuta v celkové výši 24 000 Kč.“ 2. Za to byl obviněné uložen podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

3. Proti shora citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 9 To 27/2026, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle jejího mínění obecné soudy neměly vycházet v takové míře z obsahu připojeného spisu vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 P 66/2024. To vedlo k situaci, kdy místo provedení obhajobou navržených důkazů soud prvního stupně převzal skutkové závěry z citovaného spisu, což následně soud odvolací aproboval. Tento postup byl v rozporu se zásadou bezprostřednosti i právem obhajoby klást otázky svědkům. Zcela zásadním pochybením v této souvislosti pak bylo neprovedení výslechu biologického otce nezletilého (dále jen „otec“), který byl příčinou obav obviněné, že fyzicky i psychicky ohrozí nezletilého. Výslech svědka v trestním řízení je totiž procesně odlišný od jeho vyjádření před civilními soudy, a proto jeho neprovedení zakládá vadu opomenutého důkazu. Soudy nižších stupňů ani neměly klást takový důraz na zprávy ze školských zařízení, jelikož ty se týkaly pouze vnějších projevů nezletilého. Oproti tomu psychologické zprávy a znalecký posudek podporující tvrzení obviněné byly hodnoceny restriktivně, ačkoliv samy soudy připustily, že dokládají psychické a psychosomatické obtíže nezletilého. Soudy rovněž bez jakýchkoli objektivních poznatků dovodily účelovost trestního oznámení, které obviněná podala na otce pro podezření z násilí proti nezletilému. Obviněná z těchto důvodů namítla, že jednala v přesvědčení, že chrání své dítě před újmou. Soudy ani nezohlednily její rodičovské kompetence a schopnosti řádně pečovat o dítě, které dosvědčuje výchova druhého syna.

5. Obviněná se též vymezila proti posouzení subjektivní stránky trestného činu, jejíž naplnění nelze dovozovat z toho, že výslovně odmítla otci svěřovat nezletilého. Soudy se měly vypořádat s odborně podloženou námitkou, že její jednání bylo motivováno obavou o bezpečí syna. Soudy pouze selektivně převzaly závěry z občanskoprávního řízení, aniž by k tomu provedly vlastní dokazování. Nebyla ani zachována totožnost skutku, neboť návrh na potrestání vymezoval stíhané jednání v období od 13. 9. 2024 do 17. 8. 2025, což však soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku změnil na období od 19. 8. 2025 „dosud“, tedy fakticky do vyhlášení jeho rozsudku dne 22. 12. 2025. Odvolací soud se s tímto ztotožnil, ačkoliv sám výslovně uvedl, že v protokolu z hlavního líčení nejsou zachyceny úpravy provedené státní zástupkyní oproti písemnému znění návrhu na potrestání. Kontinuita skutku je zajištěna, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Je proto nepřípustné v hlavním líčení posunout rozhodné období, ve kterém se měla obviněná dopustit trestného činu, mimo rámec stanovený v žalobním návrhu. Soud tak rozhodl o skutku, pro který obviněná nebyla stíhána.

6. Nesprávná byla i použitá právní kvalifikace, jelikož soudy nezohlednily objektivní okolnosti (nemoc dítěte a jeho chování), které vedly v jednotlivých případech k nepředání nezletilého otci. Předmětná skutková podstata ani nepředpokládá jednorázové maření výkonu rozhodnutí. Pachatel musí být nejprve varován použitím opatření směřujících k výkonu takovéhoto rozhodnutí a teprve neustane-li ve svém maření tohoto výkonu, naplní skutkovou podstatu podle § 337 odst. 4 alinea první tr. zákoníku. Mělo tak být samostatně posouzeno, zda bylo opatření v občanském soudním řízení využito důvodně. Byla rovněž porušena zásada subsidiarity trestní represe. Konflikt mezi rodiči nezletilého probíhal souběžně v řízení o výkonu rozhodnutí, řízení o změně péče i v rámci trestního prověřování. Za této situace měly soudy zkoumat, zda nepostačovaly prostředky civilního práva. Obviněná uzavřela, že nejlepší zájem dítěte nemůže být redukován pouze na zájem na realizaci styku s oběma rodiči a bylo proto potřeba prověřit, zda nejednala právě z důvodu ochrany nezletilého. Uvedené vady odvolací soud neodstranil, čímž je naplněn i poslední uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

7. Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i prvostupňové rozhodnutí jemu předcházející, a soudu prvního stupně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. In eventum navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i prvostupňové rozhodnutí jemu předcházející a sám rozhodl ve věci tak, že se dovolatelka zprošťuje obžaloby ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku.

8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v prvé řadě zdůraznila, že jde o doslovné opakování argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení. Rozsah dokazování je vymezen výhradně potřebou objasnit skutkový stav věci. Není proto povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Soudy nižších stupňů přitom provedly komplexní a bezvadné dokazování, na jehož základě učinily přiléhavé skutkové závěry. Takto zjištěné jednání obviněné jednoznačně naplnilo zákonné znaky trestného činu, pro který byla stíhána. S ohledem na opakované maření výkonu úředního rozhodnutí pak nebyl ani dán důvod pro postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

9. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasila s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

11. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 9 To 27/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatelky takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnou vznesené námitky svým obsahem vyhovují jí uplatněným důvodům dovolání.

13. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

16. V návaznosti na uvedené je třeba v první řadě konstatovat, že část vznesených námitek naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), potažmo písm. m) tr. ř. Za této situace nebylo možno o podaném dovolání rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí. Nejvyšší soud proto na podkladě dovolacích námitek a v rozsahu jimi vymezeném přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru o důvodnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Nutno však předeslat, že podstatná část dovolací argumentace neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům. Podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě a důvodnou shledal Nejvyšší soud výhradu stran (zejména časového) vymezení skutku. Rovněž namítané porušení zásady subsidiarity trestní represe lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak tato námitka důvodnou shledána nebyla. Obviněná přitom své konkrétní námitky explicitně nepodřadila pod jednotlivé dovolací důvody. Nejvyšší soud tedy v tomto směru byl nucen vycházet z obsahu dovolání a z něj dovoditelné subsumpce.

17. Z uplatněných námitek plyne, že obviněná brojila proti způsobu, jakým byla prokázána její vina. Podle jejího mínění byl rozsah dokazování nedostatečný a pojatý v její neprospěch. Soudy nižších stupňů měly kromě provedení rozhodnutí z občanskoprávního řízení a opatrovnického spisu k důkazu vyslechnout i otce a klást větší důraz na jí předložené odborné zprávy. Obviněná totiž nesouhlasila s rozhodnutím civilního soudu z důvodu obavy o bezpečí nezletilého, kterého měl otec fyzicky i psychicky týrat. Touto optikou se pak mělo přistupovat i k hodnocení subjektivní stránky předmětného trestného činu. Obviněná se též vymezila proti změnám ve znění skutkové věty stran odlišného časového vymezení jeho spáchání „od 19. 8. 2025 dosud“, tedy až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, které podle ní narušily totožnost skutku. Nadto měly soudy zkoumat, zda bylo opatření (směřující k výkonu rozhodnutí) v občanském soudním řízení důvodně aplikováno. V souvislosti s tím obviněná zpochybnila i společenskou škodlivost jejího jednání ve světle zásady subsidiarity trestní represe. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Brojila-li obviněná proti skutkovým závěrům učiněným na půdorysu civilního řízení, neboť se rozchází s jejími skutkovými tvrzeními, zjevně tyto své výhrady spojila s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tomu však ani z formálního hlediska nelze přisvědčit. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Platí přitom, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož náležitosti jsou upraveny v § 265f tr. ř. Z toho plynoucí povinnost označit dovolací důvod a odůvodnit jej není jen jakousi formulářovou formalitou, ale směrodatným a pro osud podání stěžejním prvkem, neboť pro Nejvyšší soud definuje a konkretizuje okruh namítaných vad a tím současně vymezuje rozsah jeho přezkumné činnosti. Většina námitek obviněné přitom směřovala proti závěrům občanskoprávního řízení předcházejícího trestnímu stíhání. A z tohoto důvodu napadla rozsah dokazování v trestním řízení, jelikož ten vycházel převážně z obsahu příslušného opatrovnického spisu. Obviněná tedy de facto primárně zpochybnila závěry civilních soudů, o něž trestní soudy opřely svá skutková zjištění, a které považuje za nesprávné. Uvedené se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, neboť ve své podstatě jde o prostou polemiku se skutkovými zjištěními, která nadto byla učiněna v občanskoprávní větvi soudního rozhodování. Nutno však již na tomto místě vytknout před pomyslnou závorku, že obviněná nijak nezpochybnila skutečnost, že styk otce s nezletilým synem opravdu neumožňovala (hájí se však vlastním podezřením z násilného přístupu otce k synovi). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy přitom nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017).

19. K tomu nutno doplnit, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky kompenzované povinným zastoupením advokátem, odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Povaha dovolání jako mimořádného opravného prostředku klade zvýšené nároky na jeho přesné obsahové náležitosti, které jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu, jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování. Nejvyšší soud jako soud dovolací je tedy vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto může vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). V řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není- li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Pakliže v projednávané věci popsaným způsobem obviněná své námitky nepojala, nemohly být ani podřazeny pod formálně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádné z jeho alternativ.

20. Optikou Nejvyššího soudu převážná část dovolací argumentace obsahově směřuje k posuzování předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně, je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jinými slovy, orgány činné v trestním řízení přistoupí k posouzení předběžných otázek, pouze pokud již nebyly pravomocně rozhodnuty příslušnými orgány. Výjimku tvoří posouzení viny, což je možno provést pouze v rámci trestního řízení. I v tomto případě však má soud povinnost zdůvodnit, proč se odchyluje od případných závěrů občanskoprávního řízení a vypořádat se všemi relevantními důkazy, jež byly podkladem civilního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019, publikované pod č. 5/2020 Sb. rozh. tr.). Úkolem soudu v trestním řízení není provádět opětovně veškeré dokazování, které již bylo provedeno v řízeních občanskoprávních, popř. provádět věcný přezkum již pravomocných opatrovnických rozhodnutí. V situaci, kdy o určité otázce, jež má význam i pro posouzení viny obviněného, bylo vydáno pravomocné rozhodnutí civilního soudu, trestní soud především hodnotí, zda toto rozhodnutí nevzbuzuje pochybnosti z hlediska jeho existence, účinků či základních procesních vad [obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1035/2023, publikované pod č. 7/2024 Sb. rozh. tr., podle něhož v řízení vedeném pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl pachatel dopustit vykonáváním činnosti, která mu byla rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci zakázána, soud zásadně nepřezkoumává věcnou správnost takového rozhodnutí; podle § 9 odst. 1 tr. ř. posuzuje jako předběžnou pouze otázku, zda rozhodnutí vydal orgán veřejné moci v rámci své pravomoci, zda nabylo právní moci a stalo se vykonatelným.]. V daném případě soudy důvodně neshledaly jakýkoli deficit předchozích občanskoprávních rozhodnutí a poznatků z nich vyplývajících, jak bude ještě níže podrobněji odůvodněno.

21. Za situace, kdy bylo rozhodnuto o úpravě styku nezletilého s otcem (rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 7. 2024, č. j. 10 P 66/2024-75), ale také o sankcionování obviněné pro maření tohoto soudem nařízeného setkávání mezi dotyčnými (pravomocným usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 3. 2025, č. j. 10 P 66/2024-251, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2025, č. j. 16 Co 105/2025-283, které nabylo právní moci dne 19. 8. 2025, a tehdy ještě nepravomocným usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 9. 2025, č. j. 10 P 66/2024-344), nemohly soudy v trestním řízení tyto skutečnosti pominout. Není proto vadou, pokud soudy nižších stupňů podložily své závěry o průběhu skutkového děje těmito občanskoprávními rozhodnutími, která jsou založena právě i na trestněprávně relevantních skutkových zjištěních. Je třeba mít na paměti, že předmětem trestního řízení nebylo posoudit vztahy mezi obviněnou a otcem, či zda je otec schopný se postarat o nezletilého apod. Tímto se podrobně a opakovaně zabývaly již soudy civilní. Přenesení argumentů z občanskoprávní větve soudního rozhodování do trestní nezakládá jakousi quasi obnovu řízení, kdy by trestní soudy měly automaticky přezkoumat rozhodování svých civilních protějšků v celém rozsahu (což by bylo v rozporu s teoretickými východisky uvedenými v předchozím bodě). Toho se však obviněná zjevně domáhala, čemuž odpovídá i zaměření dovolací argumentace. V podaném dovolání je opakovaně zdůrazňován negativní vliv otce na psychický stav nezletilého, absence výslechu otce, nesprávné vyhodnocení zpráv ze školských zařízení a vyjádření psychologů. Jestliže se však těmito skutečnostmi civilní soudy již zabývaly a shledaly je neopodstatněnými (viz již rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 7. 2024, č. j. 10 P 66/2024-75), jejich zopakování v řízení trestním je nečiní o nic více přesvědčivými. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněné je kladeno za vinu maření úředního rozhodnutí a vykázání, proto bylo dokazování vedeno v těchto intencích a se zaměřením na objekt trestného činu, jímž je zájem na řádném výkonu (realizaci) rozhodnutí soudů, v tomto případě v občanském soudním řízení. Předmětem dokazování v řízení trestním tak nemohla být revize předchozích řízení a rozhodnutí v opatrovnické věci nezletilého. Obviněná ovšem doposud primárně brojila proti realizaci styku otce s nezletilým, což je však již civilními soudy uzavřená otázka, kterou podle § 9 odst. 1 tr. ř. nelze v daném trestním řízení změnit. Napadená rozhodnutí trestních soudů jsou jen posledními v řadě soudních reakcí na protiprávní jednání obviněné a logicky tedy na ně navazují. Obviněná sice namítala, že by dosavadní zjištění k věci měla být posuzovaná nanejvýš kriticky, ovšem bez bližšího odůvodnění proč. Vycházet proto z rozhodnutí civilního soudu, který již náležitě posoudil vztahy mezi jednotlivými osobami, není vadou řízení. Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud učinily stejné závěry jako civilní soudy, neboť nebyl dán důvod pro dovození závěrů odlišných.

22. Na tomto ničeho nezmění ani skutečnost, že druhá pokuta uložená usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 9. 2025, č. j. 10 P 66/2024-344, byla v době rozhodování soudu prvního stupně ještě nepravomocná. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 638/2014, publikovaného pod č. 19/2015 Sb. rozh. tr. „[P]odstata pokuty spočívá v tom, že povinného nedonucuje k plnění povinnosti stanovené původním rozhodnutím o výchově nezletilých dětí přímo, nýbrž tak činí nepřímo, prostřednictvím ekonomického tlaku projevujícího se nepříznivě v majetkové sféře povinného. Tento ekonomický tlak přitom povinný zásadně pociťuje již od okamžiku doručení usnesení, odkdy počíná běžet lhůta k zaplacení pokuty, a to nezávisle na právní moci usnesení.“ Za této situace se posoudí přiléhavost ještě nepravomocné pokuty jako předběžná otázka. Jak zjistil Nejvyšší soud z opatrovnického spisu, v mezidobí toto rozhodnutí již nabylo právní moci (konkrétně dne 11. 6. 2026, kdy bylo doručeno poslednímu účastníkovi usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 1. 6. 2026, č. j. 72 Co 44/2026-581, kterým byla podobně jako u první pokuty změněna výše uložené finanční sankce). Z hlediska dovolacího řízení tedy bylo možno se obeznámit i s důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které aprobovalo rozhodnutí soudu prvního stupně. Ani tyto důvody v ničem nevzbuzují pochybnosti. Proto bylo možno označit i druhé rozhodnutí o pokutě za plně opodstatněné, aniž by vznikla potřeba se argumentačně proti takovému rozhodnutí v trestním řízení vymezit (viz závěry výše pod bodem 20.).

23. V těchto souvislostech se pak i výhrady obviněné proti neprovedení výslechu otce (navrženého obviněnou u hlavního líčení dne 22. 12. 2025, přičemž návrh byl soudem prvního stupně zamítnut) rovněž stávají bezpředmětnými. Obviněná své námitky v podstatě postavila pouze na tom, že nestačilo vycházet z vyjádření otce zachycených v civilních rozhodnutích a v protokolu o jednání v těchto věcech, ale v souladu se zásadou bezprostřednosti podle § 2 odst. 11 tr. ř. měl vypovídat i před trestním soudem. Ačkoliv tedy obviněná tyto své výhrady zjevně spojila s třetí alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nijak nerozvedla, čeho by provedením tohoto důkazu mělo být zjištěno nad rámec zjištění již učiněných z opatrovnických rozhodnutí a z výslechu otce v daném řízení (pouze se v rámci obhajoby domáhala možnosti „klást svědkovi otázky“) a tím nedostála zákonnému požadavku dostatečné specifikace námitky tzv. opomenutého důkazu ve smyslu výše uvedeného v bodě 19. Podle § 89 odst. 2 tr. ř. platí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Nezáleží tak na způsobu provedení důkazu, byly-li zjištěny okolnosti důležité pro rozhodnutí v souladu se zákonem. Jestliže v tomto případě všechny důležité poznatky mohl soud zjistit již z obsahu soudních rozhodnutí, z nichž vyplývá právě i stanovisko otce, nic nebrání soudu takto vést dokazování. Obviněná se v podstatě domáhala konkrétního důkazního prostředku (tedy výslechu svědka), ačkoliv tytéž poznatky byly zjištěny již jiným způsobem (podle § 213 odst. 1 tr. ř.), bez toho, aby jakkoliv osvětlila, v čem by měl spočívat případný rozdíl či jakých konkrétních relevantních skutkových poznatků by mělo být dosaženo výslechem svědka. Sama obviněná přitom nijak nerozporovala základní skutkový závěr, který dosavadní vyjádření svědka v opatrovnickém řízení přinesla, a sice, že fakticky syna otci ani po uložení specifikovaných pokut nadále nesvěřovala. Odmítnutí opakovat obsah důkazu prostřednictvím jiných procesních forem samo o sobě nezakládá vadu opomenutí důkazu. Nadto způsob vedení argumentace dovolání v tomto rozsahu neumožňuje subsumpci pod třetí alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Pokud jde o vyjádření PhDr. Zdeňka Krpouna, Ph.D. a Mgr. Kateřiny Urbánkové, či znalecký posudek z oboru zdravotnictví, zdravotní odvětví různá, specializace psychologie dětí, mládeže a dospělých ze dne 3. 7. 2025 vypracovaný znalcem PhDr. Mgr. Liborem Pytlem (dále jen „znalecký posudek“), jak civilní, tak trestní soudy přiléhavě upozornily, že závěry o zhoršené psychické situaci nezletilého vycházejí pouze z informací poskytnutých obviněnou. Nejvyšší soud k tomu dodává, že uvedené dokumenty nadto popisují stav nezletilého odlišně a v případě zpráv od PhDr. Zdeňka Krpouna, Ph.D., existují závažné pochybnosti o jejich objektivitě. Zápis z psychologického setkání provedený Mgr. Kateřinou Urbánkovou ze dne 15. 7. 2024 popisuje nezletilého slovy „zcela normální pětiletý chlapec“ (č. l. 85 spisového materiálu), který sice prožil negativní zážitky s otcem (konflikt zahrnující bouchání do dveří, který byl podrobně rozveden již civilními soudy a z hlediska dovolacího řízení nemá význam jej rekapitulovat), avšak mluví o něm bez známek úzkosti či nervozity. Obdobné platí i v případě znaleckého posudku, podle kterého taktéž nezletilý pociťoval negativní emoce vůči otci, ovšem zda to bylo zapříčiněno skutečnými prožitky, nebylo možné posoudit bez přítomnosti otce (č. l. 92 až 94 spisového materiálu).

25. Oproti tomu stojí zprávy psychologa PhDr. Zdeňka Krpouna, Ph.D., které situaci vykreslují podstatně hůře, avšak opět bez jakéhokoliv zapojení otce. Ve své zprávě ze dne 21. 5. 2025 dotyčný konstatoval negativní vliv otce na nezletilého a doporučil omezení styku, aby se předešlo zhoršení situace. A přestože obviněná v hlavním líčení konaném dne 22. 12. 2025 vypověděla, že od 20. 6. téhož roku odmítala předat nezletilého (z tabulky zachycující předávání nezletilého na č. l. 18 spisového materiálu přitom vyplývá, že styk otce s nezletilým byl přerušen od 11. 4. 2025, čemuž odpovídá i vyměření finanční sankce v usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 9. 2025, č. j. 10 P 66/2024-344), tentýž znalec dne 21. 12. 2025 uvedl, že nezletilý „v důsledku možného kontaktu s biologickým otcem má suicidální projevy a tendence k sebepoškozování“. Jinak vyjádřeno, podle znalce předchozí agresivní chování otce mělo vyvolat u nezletilého psychické trauma, které u něj vidina setkání s otcem postupně zhoršuje až na takto závažnou úroveň. Nejvyšší soud u těchto závěrů ovšem postrádá jakoukoliv příčinnou souvislost se skutečností, že v této době otec v životě nezletilého prakticky absentoval. V předmětných psychologických zprávách není uspokojivě vysvětleno, proč přesně se psychický stav nezletilého zhoršil takto rapidně v období, kdy jej měla ve faktické výhradní péči obviněná, zatímco když byl možný alespoň minimální kontakt mezi nezletilým a otcem (naposledy byl styk realizován ve dnech 14. 3. až 17. 3. 2025 a 28. 3. až 31. 3. 2025), tato situace nenastala. Z logiky věci, pokud nezletilý má takto závažné obavy už jen z přítomnosti otce, opakovaný kontakt, včetně přespání v bydlišti otce, by se nutně musel projevit. A jestliže dotyčný psycholog s nezletilým pracuje od roku 2023 (jak sám uvádí ve zprávě ze dne 9. 12. 2025, č. l. 88 spisového materiálu), pak by to jistě podrobně rozvedl. Opak je však pravdou a předložené zprávy pracují pouze na bázi možných, avšak nedoložených, resp. průběhem událostí vyvrácených rizik. Jak totiž oba soudy nižších stupňů přiléhavě konstatovaly, nezletilý byl nepravomocným, ovšem předběžně vykonatelným, rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 10 P 66/2024-406, svěřen do péče otce a Nejvyššímu soudu nebylo doloženo a z opatrovnického spisu do dnešního nevyplývá, že by tím nezletilý doznal jakékoliv psychické či fyzické újmy. Zmiňují-li některé zprávy jmenovaného psychologa fyzické trestání a napadání nezletilého otcem, rozchází se tím s lékařskými zprávami, na které poukázal Okresní soud v Třebíči ve svém rozsudku pod č. j. 10 P 66/2024-75 i soud prvního stupně, podle nichž nezletilý neměl žádné podlitiny ani další zranění a nebyly shledány ani žádné jiné známky týrání či zanedbání. I tvrzená nechuť nezletilého setkávat se s otcem, která se měla začít projevovat už v roce 2023, je v rozporu s ostatními důkazy, jmenovitě s vyjádřením Mateřské školy XY, které podrobně rozvedl mimo jiné i soud prvního stupně v bodě 6. svého odsuzujícího rozsudku, z něhož vyplývá, že nezletilý měl radost, když jej vyzvedával otec. Celá argumentace znalce se tak opírá o skutečnosti, které nemají jakoukoliv oporu v provedeném dokazování.

26. Tvrzení obsažená ve zprávách od PhDr. Zdeňka Krpouna, Ph.D., jsou s ohledem na uvedené v předchozím bodě rozporuplná a stojí zcela osamoceně. To, že vztahy nemusí být vždy harmonické, je nevyhnutelnou součástí rodičovství. Nejedná se však samo o sobě o ohrožení dítěte odůvodňující zásah do posouzení dosavadních opatrovnických rozhodnutí. Vztah otce a nezletilého byl již předmětem předchozího soudního rozhodování, které dospělo k opačným závěrům, než tvrdí obviněná ve svém dovolání. I trestní soudy proto správně vyhodnotily tato psychologická šetření jako nedostačující pro odchýlení se od závěrů civilních soudů. Obsah opatrovnického řízení již soud prvního stupně v tomto řízení trestním podrobil kritickému náhledu a důvodně neshledal potřebu se proti jeho dosavadním výstupům vymezit. Výše nad rámec nutného podrobněji popsaný obsah opatrovnického řízení je uváděn, aby bylo možno ilustrovat, že soudy nižších stupňů neměly důvodu dospět k závěru o neobhajitelnosti předchozích rozhodnutí v civilním řízení a skutkových zjištění z nich vyplývajících.

27. Nezbývá než uzavřít a zopakovat, že obviněná nerozporovala samotné nerespektování opatrovnického rozhodnutí o styku nezletilého syna s otcem (který se popsaným způsobem nerealizoval), pouze se domáhala přehodnocení otázek, které byly vypořádány již v občanskoprávním řízení, přičemž neosvědčila, proč by se trestní soudy měly od těchto závěrů odchýlit. Samotná skutečnost, že soudy obou stupňů v rámci trestního řízení neměly závažných důvodů přehodnocovat dříve civilními soudy učiněné závěry a rovněž na základě toho rozhodly o vině obviněné pro shora uvedený skutek a trestný čin, tak nezatěžuje napadené rozhodnutí žádnou skutkovou deformací. Jinými slovy, trestní soud nemůže ignorovat rozhodnutí soudů učiněné v občanském soudním řízení pouze na základě argumentu, že otázku viny řeší samostatně.

28. Je však nutno dát obviněné za pravdu v tom, že skutková věta neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, resp. obsahu provedených důkazů. V této souvislosti je nutno vyjasnit, že ne každá tvrzená vada ve skutkové větě zakládá důvod pro přezkum ze strany Nejvyššího soudu. Ve smyslu zásady obžalovací podle § 2 odst. 8 tr. ř. v kombinaci s § 120 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř., je popis skutku ve výroku o vině zásadně vázán obsahem a rozsahem stanoveným v obžalobě za účelem vymezení předmětu soudního rozhodování co do osoby obviněného a vymezení jednání, které je mu kladeno za vinu. Jde tak primárně o specifickou otázku trestního práva procesního, kterou zásadně nelze úspěšně zařadit pod žádný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Aplikaci procesních norem ovšem nelze posuzovat izolovaně, nýbrž je nezbytné zkoumat i skutkový základ, ze kterého vychází (je-li k tomu dán důvod). Rovněž nelze přehlédnout ani ústavní dimenzi soudního rozhodování a z toho plynoucí povinnosti interpretovat veškerá ustanovení konformně s ústavním pořádkem, včetně dovolacích důvodů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Optikou dovolacího přezkumu jsou tak ve vztahu k popisu skutku relevantní i ty námitky, prostřednictvím kterých jsou vytýkány vady způsobilé zasáhnout do práva na obhajobu, potažmo práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 1153/2023).

29. Ve světle takto rozvedených teoretických východisek pak lze přisvědčit námitce obviněné, že časové vymezení stíhaného skutku v intervalu „od 19. 8. 2025 dosud“ (tedy do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 22. 12. 2025) je vadné. Obviněná správně poukázala, že uvedená formulace vzbuzuje nejistotu. Z čistě procesního hlediska takto stanovená doba trvání protiprávního jednání je v rozporu s § 12 odst. 12 tr. ř. Podle tohoto ustanovení pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Uvedené platí i pro trvající trestné činy. Stíhaný trestný čin podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku je ze své povahy trestným činem trvajícím (jelikož zpravidla jde o kontinuální protiprávní stav udržovaný pachatelem, pro srov. přiměřeně PROVAZNÍK, Jan. § 337 [Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 298–299.) Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 838/2020, publikovaného pod č. 13/2021 Sb. rozh. tr. „sdělení obvinění je mezníkem, který ukončuje jeden trvající trestný čin a odděluje jej od dalšího“. Též podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1323/2020, „i v případě trvajícího skutku platí, že pokud dojde ke sdělení obvinění a obviněný pokračuje ve svém protiprávním jednání, jedná se o nový skutek.“ 30. Přitom v dané věci bylo konáno zkrácené přípravné řízení, v němž je podle § 314b odst. 1 tr. ř. trestní stíhání zahájeno doručením návrhu na potrestání soudu (v dané věci dne 7. 11. 2025). Správně tak nemělo být do doby páchání skutku zahrnuto období následující po datu 7. 11. 2025 až do 22. 12. 2025. Tato vada při zohlednění opatrovnického rozhodnutí o styku s nezletilým způsobila ve svém důsledku závěr o cca dvojnásobném počtu případů porušení povinností obviněné, než jak bylo možno výrokem o vině vyslovit. Taková skutková okolnost má pak již i nezanedbatelný dopad na hmotněprávní posouzení skutku i podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz dále níže). Pokud jde o počátek posuzovaného skutku, ten soud prvního stupně stanovil dnem právní moci usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 3. 2025, č. j. 10 P 66/2024-251, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2025, č. j. 16 Co 105/2025-283, prostřednictvím kterých byla uložena první pokuta. Třebaže, jak uvedeno výše, je stíhaný trestný čin trvajícím, pro dosažení co největší míry přesnosti bylo namístě ve skutkové větě specifikovat jednotlivé dny, během kterých obviněná mařila styk nezletilého s otcem. Nad rámec nezbytného je vhodné dále doplnit, že poněkud nesystematicky byla okresním soudem uchopena i část skutkové věty popisující uložení předmětné první pokuty, neboť ze znění textu není jasná chronologie událostí. Nesprávně byla uvedena i civilním soudem stanovená doba styku nezletilého s otcem, neboť ta měla končit v pondělí v 8.00 hodin, místo soudem prvního stupně uvedených 18.00 hodin. Uvedené vady pak nezhojil svým rozhodnutím ani odvolací soud.

31. Pro tyto důvody Nejvyšší soud přistoupil po provedení nových a zopakování některých podstatných listinných důkazů v souladu s § 265m tr. ř. za splnění podmínek podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. k vlastnímu rozhodnutí ve věci. S ohledem na výše popsané vady bylo třeba zásadně restrukturalizovat znění skutkové věty, aby odpovídala obsahu provedených důkazů, tedy především datům stěžejních listin. Nejvyšší soud si v této souvislosti vyžádal opatrovnický spis vedený u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 P 66/2024, ze kterého zjistil den právní moci první pokuty (usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 3. 2025, č. j. 10 P 66/2024-251), usnesení Ústavního soudu aprobující uložení první pokuty (usnesení ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. III. ÚS 2952/25), číslo jednací usnesení ukládající druhou pokutu (usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 9. 2025, č. j. 10 P 66/2024-344), usnesení měnící výši druhé pokuty a s tím spojený den právní moci druhé pokuty (usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 1. 6. 2026, č. j. 72 Co 44/2026-581). Na základě těchto poznatků byly provedeny následující změny skutkové věty, jejíž plné znění je zachyceno ve výroku o vině tohoto rozsudku. V zájmu zachování přehlednosti a chronologie relevantních událostí bylo nejprve konstatováno opatrovnické rozhodnutí o úpravě styku nezletilého s otcem, poté bylo vymezeno dvojí období, pro které byla již obviněná za neplnění jejích povinností sankcionována specifikovanými pokutami (v době dovolacího řízení již bylo možno doplnit právní moci těchto rozhodnutí) a teprve poté bylo vymezeno v souladu se soudem prvního stupně uvažovaném období po právní moci prvního rozhodnutí o pokutě, v kterých termínech obviněná své povinnosti nadále neplnila vzdor již použitým opatřením v občanském soudním řízení, avšak striktně do dne doručení návrhu na potrestání soudu (neboť poté by se již jednalo o jiný skutek, pro který trestní řízení nebylo a nemohlo být vedeno). Bylo tedy záhodno v souladu s úvahami vyloženými v předchozích bodech a v souladu s opatrovnickým rozhodnutím o styku dítěte s otcem konkretizovat jednotlivé dny, ve kterých se obviněná dopustila jednání kladeného jí za vinu. Dovolací soud přitom vycházel ze znění výroku opatrovnického soudu (rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 7. 2024, č. j. 10 P 66/2024-75), kterým byla stanovena základní délka styku nezletilého s otcem (nepočítaje prázdniny) každý lichý kalendářní týden v roce od pátku od 15.00 hodin do následujícího pondělí v sudém kalendářním týdnu do 8.00 hodin. Ve světle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 638/2014, publikovaného pod č. 19/2015 Sb. rozh. tr., pak bylo příhodné ponechat ve výrokové části rozsudku i uvedení (v době páchání činu) nepravomocného rozhodnutí o druhé uložené pokutě, neboť akcentuje a vystihuje průběžné postoje obviněné.

32. Je nutné současně zdůraznit, že i přes popsaný korektivní zásah ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k narušení totožnosti skutku. Ta je zachována i při změnách skutkového stavu, které toliko individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku, nebo jednání není dotčena, případně jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě (či návrhu na potrestání), které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku (srov. PÚRY, František. § 220 [Podklad pro rozhodnutí]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2723.). Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti žalobnímu návrhu přistoupit, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 2 Tz 13/62, publikované pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1963, sp. zn. 6 Tz 21/63, publikované pod č. 19/1964 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71, publikované pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, publikované pod č. 64/1973 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 1980, sp. zn. 6 Tz 40/80, publikované pod č. 24/1981-II. Sb. rozh. tr.). V projednávaném případě zůstal přitom popis podstaty jednání i následku napříč celým trestním řízením konzistentní bez výraznějších zásahů. Ostatně podle citované judikatury i zásadní odchýlení v popisu při zachování shody v jednání nebo následku nepředstavuje porušení procesních pravidel (což ostatně i sama obviněná konstatovala ve svém dovolání). Samotnou úpravou časového vymezení skutku se jeho podstata nezměnila. Popis obsahu rozhodnutí civilních soudů, postoj obviněné k nim i způsob, jakým byla v občanskoprávním řízení sankcionována, nedoznal změn. Soulad v popisu skutku byl tak potvrzen konzistentním popisem trestněprávně relevantního jednání (maření definovaného soudního rozhodnutí i navzdory uloženým pokutám) i shodou v následku (nerealizování styků mezi otcem a nezletilým), přičemž obě tyto veličiny korespondují s učiněnou právní kvalifikací. Nevyvstala tedy v tomto ohledu žádná překážka, pro kterou by nemohl Nejvyšší soud sám rozhodnout o vině obviněné. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

33. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná konkrétně namítla, že svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku stíhaného trestného činu a že z její strany šlo o jednorázové jednání. Tyto výhrady ovšem primárně pramení z polemiky se skutkovými závěry učiněnými již civilními soudy. Přitom není a ani nemůže být vadou, pokud soud založil své hodnotící úvahy o průběhu skutkového děje na již pravomocném soudním rozhodnutí. S ohledem na uvedené nutno předně odmítnout předpoklad obviněné o jiném než soudem zjištěném skutkovém stavu. Jak bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, obviněná nenamítla neodůvodněnost hmotněprávního posouzení skutku popsaného v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku (event. rozvedeného v jeho odůvodnění), nýbrž své námitky ohledně (ne)naplnění subjektivní stránky posuzované skutkové podstaty pojí s vlastní a pro ni příznivější verzí skutkového stavu věci, odlišného od zjištění obecných soudů (konkrétně, že jednala z omluvitelné pohnutky chránit nezletilého syna před jeho otcem). Předmětné výhrady se tak s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. minuly. Nadto těžko přisvědčit námitce absence potřebné formy zavinění, když sama obviněná (krom faktického neumožnění styku nezletilého s otcem v minulosti přes opakovaně uloženou pokutu) výslovně ještě u hlavního líčení prohlásila, že dítě otci dávat nechce a dávat nebude a opatrovnickému rozhodnutí se brání, ač jí byly veškeré předchozí okolnosti úpravy styku otce se synem známy. Pak již soud prvního stupně správně konstatoval úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

34. Jedinou formálně podřaditelnou dovolací námitkou vztahující se k hmotněprávnímu posouzení skutku je pak tvrzené porušení zásady subsidiarity trestní represe.

35. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).

36. Jednání obviněné popsané ve výroku o vině však představuje zcela běžný způsob naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. Jak bylo uvedeno v předchozím bodě, již tímto je škodlivost jednání nezbytná pro vyvození trestní odpovědnosti dána a současně zjištěné skutkové okolnosti případu nikterak neodůvodňují aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Tvrzení obviněné, že se měla snažit chránit svého syna před otcem, byla před civilními i trestními soudy vyvrácena. Žádná z popsaných skutečností pak neumožňuje uzavřít, že společenská škodlivost vybočuje z řady běžných obdobných trestných činů tak, aby stát v tomto případě rezignoval na ochranu řádného výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, jež ze své podstaty přesahuje zájmy jednotlivců. Nelze ani pominout, že formální vymezení maření výkonu soudního rozhodnutí podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku výslovně předpokládá bezvýsledné použití předchozího opatření v občanském soudním řízení. Tím spíše však parametry pro aplikaci materiálního hlediska v souladu s citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu budou přísnější, protože hypotéza této skutkové podstaty již předpokládá neúspěšné působení mírnějších právních prostředků. Jak ostatně vyplývá i z ustálené judikatury, trestněprávní odpovědnost je tradičně vyvozována právě v případech, kdy jsou rozhodnutí (či schválená dohoda) mařena například opakovaným nepředáváním dítěte rodiči, a to i přes uložené pokuty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 11 Tdo 640/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 8 Tdo 144/2024). Z hlediska trestní odpovědnosti pak stačí uložení jediné pokuty (srov. přiměřeně usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. 9 To 236/95, publikované pod č. 19/1998 Sb. rozh. tr.). Existence občanskoprávní úpravy tedy nevylučuje trestní odpovědnost. Naopak bezvýsledné použití opatření v občanskoprávním řízení před užitím prostředků trestního práva je nedílnou součástí předmětné skutkové podstaty.

37. V projednávaném případě byla skutková podstata přečinu bezezbytku naplněna. Již Okresní soud v Třebíči v rozsudku ze dne 24. 7. 2024, č. j. 10 P 66/2024-75, obviněnou výslovně upozornil na potřebu vycházet otci vstříc, pokud jde o realizování styku s nezletilým, i na případné změny v nastavení péče o dítě, pokud by tomu bránila. V kombinaci s následujícími finančními sankcemi pak nelze mít pochyb, že byla plně informována o škodlivosti svého jednání. (Nadto oprávněnost první pokuty aproboval rovněž i Ústavní soud v jeho usnesení ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. III. ÚS 2952/25.) Přesto obviněná své povinnosti neplnila v dalších čtyřech termínech soudem nařízeného styku dítěte s otcem. Nejednalo se tedy o ojedinělou či nahodilou situaci, nýbrž o systematické sabotování styku otce a nezletilého nařízeného soudem. Je zjevná postupná gradace právních prostředků, kterými bylo na obviněnou působeno (od prostého konstatování soudu, přes dvojí uložení pokuty až po nyní projednávaný trestní postih). Absence trestněprávních důsledků za této situace by tak redukovala celý systém vymáhání pravomocných rozhodnutí v rodinných sporech pouze do občanskoprávní roviny. Opakované nesplnění soudem uložených povinností v okruhu těchto vztahů (které, pokud situace eskalovala na trestní úroveň, budou zákonitě vysoce konfliktní) by šlo totiž pokaždé vysvětlit existujícími rodinnými spory vyžadujícími zdrženlivost při realizaci trestního postihu. Jinak vyjádřeno, jen ze skutečnosti, že jde o rodinněprávní vztahy (z nichž ostatně uvedená skutková podstata i vyplývá), nelze bez dalšího dovodit důvodnost použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V kontextu uvedeného je také zjevné, že opětovné dovození jiné právní odpovědnosti by nemohlo vyvážit veškeré trestněprávní aspekty posuzované věci, především pak z hledisek individuální i generální prevence.

38. Pakliže přistoupil Nejvyšší soud ke kasačnímu zásahu, kterým došlo ke zrušení napadených rozhodnutí v celém rozsahu a vyslovení nového výroku o vině a trestu dovolacím soudem, i přes změny ve znění skutkové věty oproti soudu prvního stupně zůstala podstata jednání kladeného obviněné za vinu beze změny. Ačkoliv bylo v opatrovnickém řízení pravomocně otci přiznáno právo se stýkat svým synem v konkrétní časy, obviněná tomu bezdůvodně bránila, za což byla opakovaně finančně sankcionována civilními soudy. Navzdory pokynům a použitým opatřením občanského práva ovšem setrvala ve svém maření výkonu rozhodnutí upravujícího styk rodičů s dítětem. Za této situace, kdy obviněná v rozporu se soudním rozhodnutím si ponechávala nezletilého ve své nepřetržité výhradní péči (tedy kontinuálně udržovala protiprávní stav), se dovolací soud plně ztotožnil i s původním právním posouzením obecných soudů, které předmětné jednání správně kvalifikovaly podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku, neboť všechny znaky této skutkové podstaty byly beze zbytku naplněny. Jak plyne z bodu 36., uvedené právní kvalifikaci nebrání ani ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obdobně se Nejvyšší soud shodl se soudy nižších stupňů i pokud jde o výrok o trestu. Jak zcela přiléhavě shrnul odvolací soud, jelikož obviněná nebyla soudně trestána a v podstatě nebyly shledány jiné přitěžující okolnosti, bylo namístě sledovat uloženým trestem primárně jeho výchovnou funkci (pozitivní individuální prevenci). Takto nastíněnému účelu plně odpovídá trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, tedy trest v jedné třetině trestní sazby činící podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku až jeden rok odnětí svobody. V daném případě bylo možno tuto sankci uložit jako podmíněně odloženou podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na minimální zkušební dobu v trvání 12 měsíců. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

39. Lze tedy uzavřít, že v předmětné věci byla shledána vada zjevného rozporu relevantních skutkových zjištění s obsahem provedeného dokazování ve smyslu první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože odvolání obviněné odvolací soud zamítl po věcném přezkoumání, byť vytýkané vady byly dány již v předcházejícím řízení, byla založena rovněž vada napadeného usnesení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

40. Nejvyšší soud tak z výše uvedených důvodů na podkladě dovolání obviněné podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 9 To 27/2026, i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 12. 2025, sp. zn. 1 T 104/2025, v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

41. Vzhledem k tomu, že bylo možné vadný popis skutku napravit i na základě doplnění dokazování v dovolacím řízení, Nejvyšší soud mohl ve věci ihned sám rozhodnout rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení proto přistoupil k vyslovení viny obviněné s potřebnou korekcí skutkové věty, přičemž se ztotožnil se závěry obecných soudů, pokud jde o právní kvalifikaci jednání i uložený trest. Ty proto ponechal beze změny.

42. Formou rozsudku (§ 265m odst. 1 tr. ř.) rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněné v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť s takovým postupem obviněná i státní zástupkyně vyjádřily souhlas.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. 7. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu