8 Tdo 112/2025-2722

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání obviněného J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 142/2024, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 101/2019, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 14 T 101/2019, byl obviněný J. P. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch a současně poškodit oprávněné dědice po zemřelém Milanu Zvonařovi, nar. 8. 7. 1933, zemřelém dne 11. 3. 2010, poté, co ze sdělení notáře ze dne 11. 8. 2016 zjistil, že nově do předběžného okruhu dědiců po Milanu Zvonařovi nespadá jenom jeho manželka P. P. a M. F., oba podle závěti, ale i J. F. jako dědic ze zákona s nárokem na dědictví, vědomě jako fiktivní věřitel přihlásil dne 18. 10. 2016 do dědického řízení vedeného na Praze 2, Slezská 2033/11, v notářské kanceláři, neexistující pohledávky v celkové výši 2.250.000 Kč, které měly vzniknout podle smluv o půjčkách, jež obviněný přiměl podepsat Milana Zvonaře krátce před jeho smrtí ve stavu cévní demence v ošetřovatelském domě na Praze XY ve dnech 25. 6. 2009, 26. 8. 2009, 27. 8. 2009, 26. 10. 2009, na částky 3 x 350.000 Kč a 1 x 1.200.000 Kč, údajně předané Milanu Zvonařovi v hotovosti, k čemuž ovšem nikdy nedošlo, přičemž obviněným uplatněné pohledávky byly označeny za sporné a při výčtu pasiv k nim není v dědickém řízení přihlíženo, kdy se tímto svým jednáním pokusil způsobit škodu v celkové výši 2.250.000 Kč poškozené dědičce ze zákona J. F., neboť závěť, jíž byli jako dědici zemřelého Milana Zvonaře ustanoveni P. P. a M. F., byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2019 č. j. 12 C 413/2017-201 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019 č. j. 12 Co 280/2019-274 pravomocně označena za neplatnou.

2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 300.00 Kč.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 142/2024, z podnětu odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody obviněnému za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 225.000 Kč, čímž zohlednil nepřiměřenou délku trestního řízení.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze obviněný prostřednictvím obhájce podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, kterým soudům vytýkal, že dospěly k závěru, že žádné peníze zemřelému Milanu Zvonařovi (dále též „zemřelý“) nepředal, mimo jiné s odkazem na to, že se u něj žádné peněžní prostředky nenacházely. Soudy tyto skutečnosti řádně neobjasnily a řídily se nesprávnou úvahou o bonitě obviněného, aniž by podle jeho požadavků ověřily duševní způsobilost zemřelého. Obviněný poukazoval i na to, že se soudy nezabývaly tím, zda si peněžní prostředky nepřivlastnila třetí osoba, protože skutečnost, že pokud orgány činné v trestním řízení nebyly schopny u zemřelého nalézt vyhotovení smlouvy o zápůjčce, nepodporuje, že k předání peněžních prostředků nedošlo, nýbrž podporuje teorii, že existenci tohoto vyhotovení smlouvy rovněž zatajila třetí osoba.

5. Podle obviněného se nelze opírat ani o to, že právní úprava neumožňovala předání peněžních prostředků v hotovosti. O předání peněz svědčí obsah smlouvy o zápůjčce předložený obviněným obsahující prohlášení, že k předání peněžních prostředků došlo, což měly soudy brát do úvahy, protože při absenci třetí osoby jde o jediný kvalifikovaný důkaz o uskutečnění této transakce. Soudy k tomuto zjištění měly přihlédnout a jestliže tak neučinily, věc řádně neobjasnily, a to i ve smyslu opomenutého důkazu. Bezvýznamným obviněný shledal zjištění, že přechovávání finančních prostředků v hotovosti v osobních věcech pacienta formálně zapovídal řád ošetřovatelského domova, naopak podstatným označil znalecký posudek z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma, potvrzující pravost podpisů zemřelého na předmětných smlouvách o zápůjčce, i to, že podpis pod textem smlouvy nebyl připojen v jiném čase než samotný text smlouvy. Nepřisvědčil závěru soudů, že již za života zemřelého musel mít úmysl v rámci dědického řízení spáchat zločin podvodu, ačkoli v době podpisů smluv nemohl disponovat vědomostmi nezbytnými pro jeho realizaci. V této části shledal rozhodnutí nepřezkoumatelným, protože soud prvního stupně bezvýhradně přejal výpověď ošetřovatelek a blíže nevysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil verzi obviněného. V této souvislosti poukázal na vadné hodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a své názory opíral o nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008 a další, na jejichž základě dovodil, že i v jeho trestní věci došlo k porušení zásad spravedlivého procesu.

6. Odvolací soud podle obviněného nesplnil své povinnosti, protože se řádně nezabýval jím v odvolání učiněnými výhradami a nezjistil, že skutkový stav věci nebyl řádně objasněn. Poukázal na nedůslednost, pokud na jedné straně nepřisvědčil soudu prvního stupně, že obviněný nedisponoval dostatečnými finančními prostředky k realizaci zápůjčky, a na druhé straně tento názor nepromítl do konečného úsudku (odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině nevyhověl).

7. Výhrady obviněného směřovaly i proti rozsahu provedeného dokazování, protože tvrdil, že odvolací soud nesprávně shledal, že zamítnutí obviněným učiněného návrhu na doplnění dokazování nebylo způsobilé ovlivnit výsledek řízení, když soud prvního stupně nedůvodně neprovedl výslech svědka V. N., jímž měla být objasněna bonita obviněného, a navíc není zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně přehodnotil závěr o nezbytnosti jeho výslechu, když původně zvažoval, že ho předvolá. Obviněný soudům vytýkal i to, že se dostatečně nezabývaly způsobilostí zemřelého k právnímu jednání, protože ani to, že byl jeho špatný stav zřejmý jiným osobám, nelze vyložit v neprospěch obviněného s tím, že nebyl schopen pochopit význam a smysl podepisovaných smluv, a bylo třeba provést takový důkaz, který by tuto okolnost objasnil. Pokud soudy jím učiněným důkazním návrhům nevyhověly, došlo k nedostatku spočívajícím v tzv. opomenutých důkazech (viz např. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009).

8. Vzhledem k tomu, že z uvedených důvodů je řízení zatíženo extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 7 To 142/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 14 T 101/2019, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, alternativně aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon mu pravomocně uloženého peněžitého trestu, neboť by jeho výkon vedl k ohrožení materiálního zabezpečení obviněného a jeho nezletilých dětí.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

9. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla (§ 265h odst. 2 tr. ř.), že jde o námitky již vznesené v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů věcně správně vypořádaly. Výhrady odpovídají důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dovolání žádné argumenty neshledala, protože obviněný napadá především proces dokazování a ze svých výhrad dovozuje, že skutek kladený mu za vinu nebyl prokázán. Obviněný předložil vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od závěrů učiněných soudy, jež se však věcí řádně zabývaly, dokazování provedly v potřebném rozsahu a na jeho podkladě mohly učinily skutkové závěry bez důvodných pochybností. Neshledala nedostatky ani v hodnocení důkazů, které odpovídá pravidlům stanoveným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

10. Ke konkrétním výhradám obviněného uvedla, že soudy výstižně popsaly rodinné vztahy zemřelého Milana Zvonaře, z nichž v rámci dědictví vyplynula řevnivost mezi rodinnými příslušníky, zejména neteří zemřelého P. P. a jejím manželem obviněným J. P. na jedné straně a poškozenou dcerou po zemřelém J. F., a že mezi nimi kvůli majetku gradovaly již za života manželů Zvonařových.

11. Státní zástupkyně zdůraznila, že se soudy dostatečně věnovaly okolnostem týkajícím se zjištění, že nemohlo dojít k předání uvedených částek v hotovosti, a to s ohledem na všechny ve věci provedené důkazy a zjištěné skutečnosti. Po jejich shrnutí zdůraznila, že soudy náležitě vyzdvihly i moment, kdy obviněný přihlásil do dědického řízení neexistující pohledávky v celkové výši 2.250.000 Kč, a že k tomu došlo právě v situaci, když zjistil, že nově do předběžného okruhu dědiců po Milanu Zvonařovi spadá vedle P. P. a M. F. (neteř a vnuk) dědiců podle závěti, jeho dcera J. F. jako dědic ze zákona s nárokem na 1/2 dědictví. Soudy, byť ji označily za méně významnou, se zabývaly i otázkou, zda Milan Zvonař byl či nebyl schopen v inkriminované době uzavřít předmětná smluvní ujednání, a to na základě závěrů znaleckého ústavu (§ 110 tr. ř.), z něhož vyplynulo, že v důsledku demence byly rozpoznávací schopnosti zemřelého Milana Zvonaře negativně ovlivněny. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že v daných souvislostech není určující, zda obviněný měl či neměl dostatek finančních prostředků k poskytnutí předmětné půjčky, když veškeré okolnosti, které průběh skutku rámovaly, svědčí o tom, že výpůjčka nemohla být poskytnuta.

12. S ohledem na to, že po procesní stránce nezjistila obviněným vytýkané nedostatky a proces dokazování podle ní nevykazuje vady, neshledala nedodržení zásady in dubio pro reo, o něž nejde v případě odlišného hodnocení důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Neztotožnila se ani s tvrzením o nedostatečném posouzení znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, protože se soud této otázce věnoval a náležitě vysvětlil, proč dospěl k závěru, že předmětné smlouvy byly vytvořeny účelově, mimo jiné přihlédl i k tomu, že zesnulý Milan Zvonař často manželům P. podepisoval dokumenty, jimiž je zmocňoval k různým úkonům činěným jeho jménem (viz bod 81. rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na vyostřené vztahy v rámci širší rodiny obviněného a poškozené poukázala na to, že soud přiléhavě upozornil, že i když obviněný věděl, že Milan Zvonař ustanovil v závěti majoritní dědičkou svou neteř P. P., manželku obviněného, mohl očekávat, že se situace vyhrotí, protože nárok na dědictví si může dělat i dcera zemřelého, poškozená J. F., a smlouvy o půjčkách tak mohly sloužit jako jistá pojistka pro případ, že by jeho manželka po zemřelém nedědila.

13. Neprovedení obviněným navržených důkazů státní zástupkyně nepovažovala za pochybení s tím, že soud prvního stupně v bodě 68. svého rozhodnutí vysvětlil, že šlo o důkazy nadbytečné, přestože se v předchozím stadiu řízení pokoušel bezvýsledně svědka V. N. předvolat, a za vadu nepovažoval ani to, že jméno tohoto svědka v odmítavém rozhodnutí není uvedeno. Uvedená nepřesnost je bez významu na vztahu k celému výsledku řízení. Nejde o zlehčování nezákonného postupu při zajišťování práva na obhajobu, ale o rozumný pohled na dodržování zákonem stanovených pravidel spravedlivého procesu.

14. Vzhledem k takto rozvedeným důvodům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovila souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.

15. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.

IV. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k dovolání a jeho důvodům

17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.

18. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Na základě uvedeného důvodu soud posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). VI. K námitkám obviněného a) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že ho obviněný opřel o § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ale zásadně soudům vytýkal nedostatky v provedeném dokazování, protože tvrdil, že řádně neobjasnily všechny skutkové okolnosti, zejména se dostatečně nezabývaly tím, zda k předání peněz skutečně došlo. Poukazoval na nesprávně hodnocené důkazy a na to, že soudy nedůvodně neprovedly jím navržené důkazy. Z uvedeného je zjevné, že uvedené důvody po formální stránce korespondují s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byl výše popsán, a to v jeho první a třetí variantě, kterým obviněný soudům vytýkal, že skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a proto Nejvyšší soud posuzoval důvodnost takto vytknutých nedostatků.

23. K námitkám proti postupům v dokazování je třeba podotknout, že Nejvyšší soud je v rámci posuzování existence vad při provádění důkazů vázán podstatou dovolání, které má centralizovaný devolutivní účinek, není tedy v možnostech Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud přezkoumával již ve třetím stupni skutkový stav věci. Pokud jde o dokazování, jeho těžiště je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je jeho povinností zabývat se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.

24. Posoudí-li se v tomto kontextu námitky obviněného, lze ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně zdůraznit, že soudy nižších stupňů již zkoumaly jejich důvodnost a na tyto námitky reagovaly, což vyplývá z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Na objasnění všech rozhodných skutečností zaměřily své dokazování způsobem, který nevyvolává žádné pochybnosti, a z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde není žádný, tedy ani zjevný, rozpor skutkových zjištění majících určují význam pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud, jenž učinil nápravu jen ve výroku o peněžitém trestu, ztotožnil, je zřejmý přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů i způsobem jejich hodnocení. Ze všech učiněných zjištění plyne, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování (viz body 5. až 67. rozsudku), a řádně vysvětlil, proč verzi obviněného o předání peněžních prostředků neuvěřil a z jakých skutečností dovodil, že k takovému jednání ze strany obviněného nedošlo (srov. zejména body 72. až 83. rozsudku). Učiněné závěry mají podklad jak ve výsledcích provedeného dokazování, tak i v argumentaci zejména soudu prvního stupně rozvedenou v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.

25. Z odůvodnění rozsudků přesvědčivě vyplývá, že oba soudy reagovaly na obviněným vznášené výhrady obdobné těm, které uvedl v dovolání, a to především, že peníze zemřelému předal, a že soudy neučinily vše potřebné, aby objasnily jím zastávanou obhajobu, že pokud peníze nebyly nalezeny, mohla si je přivlastnit třetí osoba, která rovněž zatajila vyhotovení smluv předaných zemřelému Milanu Zvonařovi. Jestliže obviněný tvrdil, že se soudy s touto jeho verzí nevypořádaly, Nejvyšší soud poukazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména body 73. až 76. rozsudku), který zkoumal všechny rozhodné skutečnosti týkající se toho, zda obviněný předmětné částky, jak je uvedeno v posuzované smlouvě, předal, či nikoliv. Nutno podotknout, že se právě touto skutečností pečlivě zabýval ve všech rozhodných souvislostech a neomezil se jen na jednoduché konstatování zjištěných faktů, nýbrž posuzoval poměry v sociálním zařízení, v němž se zemřelý nacházel, pravidla, která byla pro tyto účely stanovena, i nelogičnost důvodů, pro které by nemocnému a po všech stránkách sociálně zajištěnému starci peníze půjčoval. Soud reagoval i na obhajobu obviněného o možnosti, že by je odcizila neznámá osoba, a to nikoliv jen hypoteticky, ale v souvislosti s konkrétními zjištěními. Poukazoval rovněž na okolnosti, za kterých by k případnému převzetí uvedených vysokých částek muselo dojít. V této souvislosti se soud důvodně opíral o výpovědi pracovnic ošetřovatelského domova v XY ulici, a to svědkyň Z. N., Z. M., J. Č., D. S. a M. P., z nichž zjišťoval poměry a způsoby zaopatřování pacientů v tomto sociálním zařízení a podmínky, za kterých byly realizovány jejich finanční záležitosti (srov body 11. až 15. rozsudku), které doplnil i listinnými důkazy (např. srov. body 29., 30. rozsudku soudu prvního stupně), na něž v bodech 73. a 74 rozsudku reagoval. Po zhodnocení úvah, které soud k posuzované obhajobě obviněného v přezkoumávaném rozhodnutí vyjádřil, nelze shledat disproporce nebo nesoulad s provedenými důkazy, ale je z nich zřejmá logická návaznost posuzování všech rozhodných skutečností i zjištěných souvislostí.

26. Soud prvního stupně uzavřel, že podle uvedených zjištění se nenabízí jako reálná možnost, že zemřelému půjčenou hotovost někdo odcizil (viz bod 75. rozsudku). Logickou úvahou existenci takových peněz vyloučil s ohledem na obviněným vyjadřovaný účel, protože objektivním skutkovým zjištěním se vymyká, že by údajně pro zajištění bydlení zemřelému přinášel částky v hotovosti do sociálního ústavu, kde vnitřní řád a podmínky takovou možnost vyloučily, a u nemocného a starého člověka bylo nepravděpodobné, aby byl uvedený záměr realizován. Opodstatněně soud označil za nepravdivou obhajobu obviněného, že mu Milan Zvonař sdělil, že je záležitost s bytem vyřízená, a z tohoto důvodu se o bytovou záležitost zemřelého dále nestaral. Uvedené obhajobě odporuje tvrzení obviněného, že Milana Zvonaře pravidelně navštěvoval, obstarával mu nezbytné záležitosti a byl s ním v dennodenním kontaktu, to by nasvědčovalo tomu, že by s ním sdílel alespoň informace o tom, kdo a jak mu pomáhá, a jak záležitost s bytem postupuje. Pochybnost podle soudu prvního stupně vzbuzovalo i předání peněz v hotovostní formě, neboť velká částka peněz by platbu kupní ceny bytu zkomplikovala a byla pro něj náročná i z hlediska fyzické manipulace s bankovkami (srov. body 76., 78. rozsudku). Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí soudu prvního stupně přesvědčivě plynou závěry, proč obhajobu obviněného, že peníze byly předány a byly třetí osobou odcizeny, považoval za nepodloženou. Nejvyšší soud v těchto úvahách a závěrech neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Lze jen připomenout, že se soud prvního stupně řádně se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádal, a správnost jeho závěrů v bodě 11. přezkoumávaného rozsudku potvrdil i odvolací soud.

27. Nejvyšší soud v této souvislosti neshledal důvodnou námitku obviněného o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně vyvozovanou z údajného bezvýhradného převzetí výpovědí jmenovaných pracovnic domova důchodců, protože k tomu, co již bylo uvedeno shora, a z čehož vyplývá, že se o nepřezkoumatelné rozhodnutí nejedná, lze dodat, že soud prvního stupně v bodě 83. svého rozhodnutí hodnotil svědecké výpovědi z hlediska věrohodnosti a uvedl, že ředitelku a ošetřovatelky lze považovat za zcela objektivní, protože nemají k nikomu z rodiny zemřelého Milana Zvonaře žádný vztah. Kromě toho však soud uvedené výpovědi hodnotil nikoliv izolovaně, ale na podkladě posouzení všech provedených důkazů v jejich souhrnu. Nedůvodným soud shledal i tvrzení obviněného, že o skutečnosti, že došlo k předání peněz, svědčí ve smlouvě o zápůjčce obsažené výslovné prohlášení o předání peněžních prostředků, které je při absenci třetí osoby v zásadě jediným kvalifikovaným důkazem o uskutečnění takové transakce, protože vysvětlil (viz bod 81. svého odůvodnění), že z jiných důkazů vyplynulo, že Milan Zvonař často podepisoval dokumenty, jimiž manžele P. zmocňoval k různým úkonům, což je skutečnost, která obhajobu obviněného zpochybňuje, neboť se zemřelý s obsahem smluv nemohl či nemusel vůbec seznámit, a to s ohledem na důvěru ve svou rodinu či s ohledem na svou mentální kapacitu.

28. Soud neponechal stranou ani výhrady obviněného týkající se nedostatečné způsobilosti zemřelého k právnímu jednání, resp. jeho duševního stavu, a na rozdíl od námitek obviněného Nejvyšší soud poukazuje na to, že se soudy této otázce pečlivě věnovaly. Nelze přehlédnout, že právě tato problematika byla důvodem zrušení prvního ve věci vydaného rozsudku soudu prvního stupně (viz body 2., 3 rozsudku soudu prvního stupně), protože znalec MUDr. Petr Navrátil, zpracovatel původního posudku na duševní stav zemřelého, ukončil svou činnost. Proto soud prvního stupně odvolacím soudem vytýkanou vadu spočívající ve svém nesprávném procesním postupu napravil. Vzhledem k tomu, že k předání peněz nedošlo, rozsah nezpůsobilosti Milana Zvonaře k právnímu jednání soudy nepovažovaly za podstatnou skutečnost (srov. bod 14. rozsudku odvolacího soudu). K posouzení duševního stavu zemřelého nadto přibral soud prvního stupně postupem podle § 110 tr. ř., tedy jako znalecký ústav, Psychiatrickou nemocnici Bohnice (srov. bod 18. rozsudku soudu prvního stupně). Z vypracovaného posudku vyplynulo, že v době uzavření smluv o zápůjčkách trpěl Milan Zvonař lehkou demencí, jeho rozpoznávací schopnosti ve vztahu k uzavření jednotlivých smluv byly ovlivněny a nebyl schopen právních jednání. Uvedené mělo vliv i na poruchy krátkodobé paměti, mohlo se projevovat dezinterpretací událostí, lehkou ovlivnitelností a neschopností domýšlet důsledky apod. (viz bod 18. rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného je tedy zřejmé, že soudy ani tyto skutečnosti nezanedbaly a věnovaly se jim, a to i s ohledem na uplatňovanou obhajobu obviněného.

29. Nebylo možné přisvědčit ani výhradě obviněného, že se odvolací soud řádně jeho námitkám nevěnoval, protože z obsahu rozhodnutí plyne, že reagoval na jeho výhrady a po jejich posouzení se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně (viz zejména body 10. a 11. napadeného rozsudku). Úvahy soudu prvního stupně doplnil v tom smyslu, že obviněným tvrzený účel, na který měl zemřelý Milan Zvonař poskytnuté peněžní prostředky použít, při jeho zdravotní indispozici a neschopnosti samostatného života bez setrvalé pomoci třetí osoby, jakož i s ohledem na jeho vlastnictví nemovitostí v XY ulici a v XY, považuje za zcela nereálný, což by muselo být naprosto zřejmé i obviněnému (viz bod 13. napadeného rozsudku). Korigoval závěry soudu prvního stupně pouze ohledně významu finanční situace obviněného na posuzovanou věc s tím, že manželé P. v rozhodném období disponovali dostatečným množstvím finančních prostředků pro poskytnutí zápůjček, přičemž zdůraznil, že tento odlišný pohled na celkové správnosti skutkových závěrů o nepředání hotovosti nic nemění (viz bod 12. napadeného rozsudku).

30. Z uvedeného vyplývá, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a provedly dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti, a to ani co do úplnosti provedeného dokazování. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že nebyl jako důkaz proveden výslech svědka V. N., je již z výše uvedeného zjevné, že odvolací soud tuto skutečnost nepovažoval za podstatnou pro objasnění viny obviněného. Soud prvního stupně nevyhovění návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem tohoto svědka vysvětlil. Vyložil, že pokud se měl vyjádřit k majetkové situaci manželů P., ta již byla objasněna dostatečně jinými důkazy (viz zejména body 36. až 66. rozsudku). Jak bylo uvedeno, odvolací soud uvedený závěr sice pozměnil, avšak přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že nebylo třeba provádět další dokazování (srov. bod 14. až 16. rozsudku). Je tedy zřejmé, že soudy se uvedenému návrhu věnovaly a důvody pro jeho nadbytečnost vysvětlily.

31. K výhradám obviněného je možné zmínit, že nešlo o nedůvodné neprovedení navržených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze zde uvažovat ani o tzv. opomenutých důkazech, neboť ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí nadbytečnost důkazu (viz bod 68. rozsudku soudu prvního stupně), tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).

32. Nejvyšší soud po shrnutí všech výše učiněných zjištění k nedůvodnosti skutkových námitek obviněného nezjistil vady ve shromažďování provedených důkazů ani v procesu jejich hodnocení, který odpovídal zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Soudy respektovaly i princip presumpce neviny, z něhož kromě zásady, že obviněnému musí být vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) Toto pravidlo se však v posuzované věci neuplatní, protože jeho význam nastupuje až tehdy, když není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11), tzn. že se zásada presumpce neviny uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, protože soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). O vině obviněného pochybnosti nevznikají, jeho postoj založený na neopodstatněném odmítání viny je odlišný od prokázaných skutečností a jako takový nemůže vést k závěru o porušení zásad presumpce neviny.

33. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Nejvyšší soud ve věci neshledal ani žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.

34. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části týkající se skutkových zjištění neshledal důvodným. b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

35. Netrpí-li rozhodnutí ve skutkových zjištěních vytýkanými nedostatky, mohl Nejvyšší soud posuzovat výhrady obviněného učiněné s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru státní zástupkyně, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedoprovodil argumentací, která by k němu patřila, protože obviněný v souladu s uvedeným důvodem brojil proti naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, což je právní výhrada, která se týká hmotněprávního posouzení věci a Nejvyšší soud mohl posuzovat její důvodnost. Podstata námitky vycházela z tvrzení, že o podvod nejde, protože by obviněný musel ještě za života Milana Zvonaře pojmout úmysl spáchat zločin podvodu, ačkoli v předmětné době reálně nemohl disponovat vědomostí nezbytnou pro jeho realizaci tj. že se do dědického řízení, jehož rozsah nemohl znát, přihlásí dosud neznámý dědic, o jehož existenci nemohl mít povědomí.

36. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu byl rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

37. Soud prvního stupně subjektivní stránce věnoval potřebnou pozornost a dospěl k závěru, že obviněný spáchal uvedený zločin v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že přihlášením neexistujících pohledávek do dědického řízení mohou být zařazeny do pasiv dědictví, jež přecházejí na dědice zemřelého, kteří mají povinnost je uhradit, přičemž chtěl tento následek způsobit, aby se obohatil. Zdůraznil, že obviněný takto postupoval až tehdy, když zjistil, že právě J. F., která původně v dědickém řízení nefigurovala (viz zejména bod 82. rozsudku soudu prvního stupně), spadá rovněž do předběžného okruhu dědiců, v důsledku čehož již nebyla jeho manželka P. P. zásadním dědicem ze závěti, a její dědický podíl by se tak snížil.

38. Nejvyšší soud k tomuto stručnému, avšak správnému závěru soudu prvního stupně připomíná, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění soudy založily na výsledcích provedeného dokazování a dostatečně vyložily úvahy, z čeho vyplynul. Okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo ze skutečností povahy a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k porušení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

39. Pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k obohacení sebe nebo jiného tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, avšak k jeho dokonání nedošlo. Jde o trestný čin úmyslný, postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele trestného činu podvodu se musí vztahovat jak k uvedení jiného v omyl, tak k obohacení pachatele nebo jiné osoby a ke způsobení škody na cizím majetku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1370/2006).

40. Podle obsahu námitek obviněného je zjevné, že směřovaly zejména proti tomu, že nebyl dán jeho úmysl, aby jiného uvedl v omyl, což je alternativa, v níž soud prvního stupně podle tzv. právní věty výroku o vině shledal po objektivní stránce uvedený zločin naplněn. Uvedením v omyl se rozumí předstírání okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), což jsou okolnosti objektivní stránky, k níž musí směřovat zavinění pachatele. Následkem podvodného jednání pachatele musí být jednak vznik škody na cizím majetku, jednak obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl obecně je rozpor mezi představou a skutečností, přičemž o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2643).

41. V posuzovaném případě obviněný přihlášením fiktivních pohledávek do dědického řízení uvedl v omyl účastníky tohoto řízení, jejichž okruh tehdy zahrnoval P. P., M. F. a J. F. Soudem prvního stupně zmíněné stanovisko trestního kolegia ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, podle kterého nelze v omyl uvést notáře, je již překonáno usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, publikované pod č. 44/2024 Sb. rozh. tr.), podle kterého lze trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spáchat i prostřednictvím soudu, který může být uveden v omyl. Na závěrech stran naplnění subjektivní stránky to však v posuzované věci nic nemění, neboť zamýšlenou poškozenou, jakož i osobou uváděnou v omyl, byla J. F., jako účastnice dědického řízení.

42. Omyl se týkal pravosti a existence fiktivních pohledávek, které před účastníky dědického řízení vydával v rozporu s realitou za skutečné. Jednání obviněného zároveň směřovalo k vlastnímu obohacení a ke způsobení značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť jestliže by M. F. a J. F. neprohlásili, že nesouhlasí se zařazením těchto pohledávek do pasiv dědictví z důvodu spornosti, a soud k nim tudíž na základě tohoto prohlášení v souladu s § 175k odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nepřihlížel, byly by pohledávky do dědického řízení připuštěny, čímž by došlo ke snížení dědického podílu J. F. o částku 2.250.000 Kč. U ní by tím vznikla škoda, tj. újma na jmění (srov. § 2894 odst. 1 obč. zákoníku), jměním je souhrn majetku osoby (všeho, co jí patří) a jejích dluhů (viz § 495 obč. zákoníku). Škodou je nejen újma spočívající ve zmenšení majetku, tj. škoda skutečná (damnum emergens), ale i ušlý zisk (lucrum cessans), tedy i to, o co by byl majetek při normálním běhu věcí oprávněně zvětšen (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1843). Současně by částka 2.250.000 Kč, o kterou by byl zkrácen dědický podíl J. F., představovala výši obohacení obviněného.

43. Pokud jde o přímý úmysl, v němž podle soudů obviněný jednal, lze uvést, že podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin v úmyslu přímém (dolus directus) spáchán tehdy, jestliže pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. U této formy zavinění pachatel chce způsobem uvedeným v trestním zákoníku ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, což soudy dostatečně vysvětlily. Především soud prvního stupně poukázal na všechny rozhodné skutečnosti, zejména aktivitu a promyšlenost, s nimiž obviněný jednal. Nejvyšší soud pro úplnost k jinak správným závěrům soudů obou stupňů doplňuje, že u přímého úmyslu (dolus directus) pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 338–339). Závěr o přímém úmyslu pachatele způsobit svým jednáním jinému následek či účinek přitom nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit, poněvadž naplnění subjektivní stránky předpokládá, že úmysl pachatele ke způsobení takového následku směřoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 406/2016).

44. Nebylo možné přisvědčit výhradě obviněného, že v jeho případě není dostatek podkladů pro závěr o jeho zavinění, které nemohlo vycházet z okolnosti časově předcházející jednání, v němž bylo shledáno uvedení jiné osoby v omyl. Je třeba připomenout, že uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích, na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, aby jimi záměrně navodil u poškozeného pocit důvěry, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo sám provede transakce na úkor svého majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 289/2016). Při naplnění formálních znaků trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, že si obviněný pro realizaci svého záměru již v době předcházející vlastnímu podvodnému jednání připravil podmínky (uzavřel těsně před smrtí s nemocným člověkem smlouvu o zápůjčce, k níž nedošlo, avšak obviněný byl veden možností v budoucnu takovou smlouvu k podvodnému jednání využít), které v době či situaci, která nastala později, realizoval v rámci konkrétního podvodného jednání. Podstatné není ani to, že v době, kdy si tyto podmínky či podklady opatřoval, nebylo jisté, zda v budoucnu dojde k událostem, které realizaci jeho podvodného jednání umožní. Proto opatření si fiktivních smluv o zápůjčkách obviněným před smrtí Milana Zvonaře sloužilo jako prostředek k tomu, aby po jeho smrti je mohl v dědickém řízení uplatnit tím, že na jejich základě předstíral, že zemřelý byl jeho dlužníkem.

45. Soudy dospěly k závěru, že úmyslem obviněného bylo zkrátit dědický podíl, který by připadl poškozené J. F., která ve výsledku byla jedinou dědičkou po zemřelém. Na tento úmysl usuzovaly ze skutečnosti, že obviněný přihlásil pohledávky ze smluv o zápůjčce do dědického řízení až v okamžiku, kdy se dozvěděl, že do předběžného okruhu dědiců náleží i poškozená J. F., a nikoli již na samém počátku dědického řízení. První jednání u notáře proběhlo již dne 1. 7. 2010, kdy mohl obviněný, pokud by chtěl pohledávky v dědickém řízení uplatnit, již tehdy doložit, což neučinil, a realizoval svůj záměr, až když byla J. F. zahrnuta do okruhu dědiců, tedy jeho manželka by neměla nárok na podstatný podíl z dědictví. Správně proto konstatovaly, že rozšíření předběžného okruhu dědiců o J. F., které by i v případě, že by závěť zemřelého byla platnou, náležela jako neopominutelnému dědici jedna polovina jejího dědického podílu ze zákona, bylo konstatováno až při jednání dne 11. 8. 2016. V návaznosti na to obviněný dne 18. 10. 2016 přihlásil fiktivní pohledávky ze smluv o zápůjčce do dědického řízení. Nejvyšší soud shledal, že obviněný pojal úmysl spáchat zločin podvodu dříve, než jej začal realizovat. Je třeba zmínit, že vlastnímu podvodném jednání v posuzované věci předcházelo opatření fiktivních smluv o zápůjčkách, a bylo realizování uplatněním pohledávek plynoucích z těchto smluv v dědickém řízení. Soud prvního stupně v bodě 81. svého rozhodnutí správně uzavřel, že smlouvy o zápůjčkách mohly obviněnému sloužit jako jistá pojistka pro případ, že by jeho manželka po zemřelém nedědila. Takovému závěru odpovídaly narušené rodinné vztahy mezi P. a F., které byly již před smrtí Milana Zvonaře vyostřené a obviněný tedy mohl očekávat, že po smrti Milana Zvonaře nastanou další spory o dědictví (viz bod 81. rozsudku), neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že tyto spory probíhaly již v dědickém řízení po Evě Zvonařové, manželce zemřelého Milana Zvonaře, a Evě Žáčkové, tchyni zemřelého Milana Zvonaře (viz zejména body 37. až 39. rozsudku). Eva Žáčková zemřela dne 25. 12. 2007, k dědění ze zákona byly její vnučka P. P. a dcera Eva Zvonařová, která však zemřela dne 15. 2. 2008. V řízení o dědictví po Evě Žáčkové dědici byli J. F. a Milan Zvonař, právní nástupci zemřelé Evy Zvonařové. Čistá hodnota dědictví po Evě Žáčkové byla 55.947.964,60 Kč, nabytí dědictví bylo potvrzeno podle dědických podílů, a to rovným dílem dědicům ze zákona (srov. bod 37. rozsudku soudu prvního stupně). Po zemřelé Evě Zvonařové (dne 15. 2. 2008) byli povoláni její manžel Milan Zvonař a dcera J. F. Čistá hodnota dědictví po Evě Zvonařové činila 29.600.623,88 Kč, nabytí dědictví bylo potvrzeno jednou polovinou J. F. a jednou polovinou Milanu Zvonařovi. Jestliže obviněný se zemřelým uzavřel fiktivní smlouvy o zápůjčkách ve dnech 25. 6. 2009, 26. 8. 2009, 27. 8. 2009 a 26. 10. 2009, stalo se tak v době, kdy již probíhala uvedená dřívější dědická řízení, a mohl si tedy učinit představu o rozsahu dědictví po Milanu Zvonařovi, jakož i o okruhu dědiců, kteří se do dědickém řízení po něm přihlásí. Pokud obviněný J. F., dceru zemřelého Milana Zvonaře, označuje v podaném dovolání jako neznámého dědice, o jehož existenci nemohl mít povědomí, neodpovídá tato jeho obhajoba uvedeným zjištěním.

46. Všechny výše uvedené skutečnosti dostatečně dosvědčily závěr, že došlo k naplnění znaků pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť obviněný svým jednáním současně směřoval k tomu, aby způsobil na cizím majetku značnou škodu, k čemuž však nedošlo, jelikož byly pohledávky ze strany dědiců M. F. a J. F. v souladu s tehdy platnými právními předpisy označeny za sporné a při výčtu pasiv dědictví k nim dále v dědickém řízení nebylo přihlíženo, což byla skutečnost nezávislá na vůli obviněného, a proto, pokud jde o tento následek, nebyl trestný čin dokonán.

VII. Závěr

47. Ze všeho plyne závěr, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně shledaly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutečností dospěl k závěru o správnosti právních úvah a závěrů soudů obou stupňů, protože čin obviněného vykazuje po formální stránce znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jenž obviněný spáchal ve formě pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

48. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

49. S ohledem na tento způsob rozhodnutí o odvolání nebylo důvodné se zabývat požadavkem obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Z dovolání obviněného III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství IV. Přípustnost dovolání V. Obecně k dovolání a jeho důvodům VI. K námitkám obviněného a) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. VII. Závěr