21 Azs 112/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: V. H. N., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Praha 1, Nekázanka 888/20, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2026, č. j. 45 A 11/2026-39, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku, takto:

Výrok

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .

Odůvodnění

1. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2026, č. j. MV-30821-4/SO-2026. Žalovaná tímto rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 12. 2025, č. j. OAM-17373-19/DP-2025, jímž byla podle § 44a odst. 3, § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „ostatní/jiné“.

2. Stěžovatel navrhl přiznat kasační stížnosti odkladný účinek. Uvedl, že na území České republiky pobývá od roku 2023, navštěvuje jazykové kurzy a intenzivně se vzdělává v českém jazyce. V současnosti studuje kurz českého jazyka na úrovni B1, za který uhradil školné, a hodlá nastoupit k vysokoškolskému studiu. Nepřiznání odkladného účinku by podle něj vedlo k nutnosti vycestovat z území, přerušit vzdělávání a zmařit prostředky, jež do něj vynaložil. Poukázal rovněž na podanou žádost o zaměstnaneckou kartu a na hrozbu správního vyhoštění. Má za to, že setrvání na území po dobu řízení je nutné též k ochraně jeho práva na spravedlivý proces a (blíže nespecifikovaného) legitimního očekávání.

3. Na podporu tohoto návrhu stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012-37, v němž soud při posouzení návrhu ve věci správního vyhoštění zohlednil dopad vycestování do práva na spravedlivý proces, soukromého a rodinného života a vynaložených nákladů. Dále poukázal na usnesení tohoto soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, podle něhož je rozhodnutí o odkladném účinku předběžné povahy a nelze jím předjímat rozhodnutí ve věci samé. Odkázal též na usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100, zdůrazňující význam individuálních osobních a rodinných poměrů stěžovatele a možnosti jeho kontaktu se zástupcem pro výkon práva na spravedlivý proces. Konečně citoval usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, podle něhož je ve věcech správního vyhoštění újma spojená s výkonem rozhodnutí zpravidla patrná již z povahy věci, zejména z hlediska práva na spravedlivý proces a respektování soukromého života.

4. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku zamítl. Zdůraznila, že stěžovatel musí konkrétně tvrdit a doložit reálně hrozící, individuální a dostatečně intenzivní újmu; to však podle žalované neprokázal. Stěžovatel je zastoupen advokátem a výkon jeho procesních práv lze zajistit i bez jeho osobní přítomnosti na území, včetně využití prostředků distanční komunikace. Samotné tvrzení o studiu jazykového kurzu a uhrazeném školném nepředstavuje bez dalšího újmu odůvodňující mimořádný postup v podobě sistace účinků pravomocného soudního (potažmo správního) rozhodnutí. Žalovaná rovněž uvedla, že na řádném výkonu pravomocného správního rozhodnutí je veřejný zájem, který v dané věci převažuje.

5. Podle § 107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.

6. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

7. Pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak musí být vedle podání návrhu současně splněny tři materiální podmínky: (i) výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu, (ii) tato újma musí být nepoměrně větší než újma, která by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám, a (iii) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tyto podmínky jsou kumulativní; nesplnění kterékoliv z nich brání přiznání odkladného účinku (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2019, č. j. 3 Azs 19/2019-45; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

8. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje před rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského (městského) soudu. Odkladný účinek má proto charakter institutu výjimečného. Pojímání odkladného účinku jako výjimky z pravidla tedy znamená, že újma, která má hrozit žadateli o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, tj. taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě byly účinky napadeného rozhodnutí krajského soudu výjimečně sistovány (viz usnesení tohoto soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014-56, či usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS).

9. Posouzení hrozby vzniku kvalifikované újmy potřebné pro přiznání odkladného účinku je vždy individuální, závislé na konkrétní situaci stěžovatele. Celé řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou, podle které soud není povolán mimo jiné k tomu, aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či osvědčoval důvody pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizovaný a uplatněná tvrzení podepřena konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011-74). Povinnost tvrdit vznik újmy má proto stěžovatel, který musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, jaké intenzity újma dosahuje a z jakých okolností vyvozuje její vznik (viz usnesení tohoto soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012-32). Stěžovatele tak tíží nejen břemeno tvrzení, ale také břemeno důkazní, k jehož unesení musí svá tvrzení uvedená v návrhu řádně doložit (viz usnesení tohoto soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015-50). Stěžovatelem uvedená tvrzení musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se obává v souvislosti s účinky rozhodnutím krajského soudu nebo žalovaného, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.

10. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nynější věci nejsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

11. Stěžovatel především tvrdí, že nepřiznání odkladného účinku by vedlo k jeho vycestování z území České republiky. Napadeným rozhodnutím však nebylo rozhodnuto o správním vyhoštění stěžovatele. Samotné neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu bez dalšího neznamená bezprostřední nucené opuštění území ani uložení zákazu vstupu na území. K takovému následku by případně mohlo dojít až na základě samostatného rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel ostatně netvrdí, že by takové řízení bylo vedeno, ani neuvádí žádné konkrétní okolnosti, z nichž by plynula bezprostřednost této hrozby (nevyjadřuje se například ani k možnosti dalšího legálního pobytu na území ČR na základě podání žádosti o přiznání jiného pobytového titulu). Netvrdí ani, že by vůči němu byly činěny konkrétní úkony směřující k realizaci jeho odjezdu z území České republiky. Jeho argumentace tak zůstala v této části obecná a hypotetická (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Azs 287/2015-29).

12. Dále stěžovatel poukazuje na probíhající jazykový kurz (jenž by byl jeho vycestováním zmařen), uhrazené školné a svůj záměr nastoupit k vysokoškolskému studiu. Ani v tomto směru však neuvedl konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit vznik nepoměrně větší újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel nekonkretizoval rozsah těchto nákladů ani jejich význam ve vztahu ke svým majetkovým poměrům, nevysvětlil, proč by případné přerušení či nedokončení jazykového kurzu představovalo újmu mimořádné intenzity, a ani tvrzení týkající se zamýšleného vysokoškolského studia nedoplnil údaji o konkrétní vzdělávací instituci, studijním programu, přijetí ke studiu či termínu jeho zahájení. Stejně tak v souvislosti s tvrzenou žádostí o zaměstnaneckou kartu neuvedl žádné bližší skutečnosti umožňující posoudit význam této okolnosti pro nyní projednávanou věc. Stěžovatel tak netvrdil dostatečně individualizované okolnosti, které by svědčily o tom, že důsledky napadeného rozhodnutí městského soudu (potažmo rozhodnutí žalované) dopadají do jeho poměrů intenzivněji než v jiných věcech obdobného typu, a jím tvrzené skutečnosti proto nepřesahují běžné následky spojené s neprodloužením pobytového oprávnění. Nadto stěžovatel svá tvrzení nijak nedoložil.

13. Stěžovatel dále obecně odkazuje na potřebu své přítomnosti na území České republiky pro zachování práva na spravedlivý proces a komunikaci se zástupcem. Taková argumentace však sama o sobě nepostačuje. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil, že obecně formulovaný zájem cizince na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či na kontaktu s advokátem není bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Osobní účast může být relevantní pouze ve spojení s konkrétními a závažnými okolnostmi, které stěžovatel dostatečně tvrdí a doloží (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS). Obdobně Nejvyšší správní soud již dříve dovodil, že samotná potřeba osobní účasti v řízení nebo kontaktu s právním zástupcem zpravidla nepředstavuje dostatečný důvod pro přiznání odkladného účinku (srov. usnesení ze dne 27. 9. 2017, č. j. 6 Azs 261/2017-25, a ze dne 11. 7. 2017, č. j. 6 Azs 270/2017-28). Stěžovatel neuvedl, jakých konkrétních procesních úkonů by se potřeboval osobně účastnit ani proč by nemohl se svým advokátem komunikovat na dálku. Nejvyšší správní soud nadto o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání (§ 109 odst. 2 s. ř. s.). Ani z tohoto hlediska proto stěžovateli nehrozí újma takové intenzity, která by odůvodňovala vyhovění jeho návrhu. Pokud jde o jím citovaná starší rozhodnutí tohoto soudu o potřebě osobní účasti účastníka v probíhajícím soudním řízení, ta byla překonána výše zmíněným usnesením rozšířeného senátu č. j. 8 Azs 339/2019-38.

14. Přiléhavý není konečně ani odkaz na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, a ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012-37. Obě rozhodnutí byla vydána ve věcech správního vyhoštění, v nichž výkon napadeného rozhodnutí bezprostředně zasahoval do pobytového postavení cizince a mohl vést k nucenému opuštění území. O takový případ se nyní nejedná. Usnesení ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, se pak týká toliko předběžné povahy rozhodnutí o odkladném účinku a nemůže samo o sobě založit splnění podmínek podle § 73 odst. 2 s. ř. s.

15. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ve vztahu k podmínce vzniku nepoměrně větší újmy podle § 73 odst. 2 s. ř. s. Již nesplnění této podmínky postačuje pro nevyhovění návrhu; soud se proto nezabýval zbývajícími podmínkami pro přiznání odkladného účinku.

16. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Zamítnutím tohoto návrhu Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně podoby meritorního rozhodnutí o samotné kasační stížnosti (usnesení tohoto soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

Poučení

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 25. srpna 2026 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu