27 C 125/2024

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 530 366,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 285 Kč s 15% zákonným úrokem z prodlení p.a. z částky 2 285 Kč od 10. 11. 2023 do zaplacení, částku 71 404,31 Kč s 15% zákonným úrokem z prodlení p.a. z částky 64 000 Kč od 11. 10. 2023 do zaplacení, s 21,9% úrokem p.a. z částky 64 000 Kč od 11. 10. 2023 do 8. 1. 2024 a s 15% úrokem p.a. z částky 64 000 Kč od 9. 1. 2024 do zaplacení a částku 424 326,22 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 6,9% úrok p.a. z částky 64 000 Kč od 9. 1. 2024 do zaplacení, částku 39 755,26 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 625,53 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 464 081,48 Kč od 11. 10. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8,99 % ročně z částky 444 444,39 Kč od 11. 10. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 47 681 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 530 366,48 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 8. 9. 2010 smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu č. , hodnota, . Žalovaný se za poskytování těchto bankovních služeb zavázal Bance platit poplatky dle Ceníku. Žalovaný byl dále povinen udržovat na běžném účtu kladný zůstatek. Podle čl. IV. příslušných VOP je nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu považován za pohledávku Banky za žalovaným a je splatný dnem následujícím po svém vzniku. Podle čl. II. odst. 9.3. zmíněných VOP jsou pak nepovoleným zůstatkem rovněž případně evidované neuhrazené poplatky. Žalovaný však porušil své závazky ze Smlouvy tím, že se dostal do nepovoleného záporného zůstatku. Banka využila svého práva od Smlouvy odstoupila s účinností ke dni 9. 11. 2023. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem 2 285 Kč bez kompletního příslušenství. Dále banka uzavřela se žalovaným dne 18. 4. 2015 Smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu č. , Anonymizováno, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě se Banka zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet úvěr ve formě možnosti přečerpání běžného účtu do sjednaného limitu. Povolený debet byl zřízen k běžnému účtu žalovaného, přičemž na základě Smlouvy byl žalovaný oprávněn průběžně čerpat peněžní prostředky do limitu původně 64.000,00 Kč, a v případě jeho překročení šlo o porušení Smlouvy a vznik nepovoleného záporného zůstatku. Žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím běžného účtu, na němž byl povinen udržovat objem příchozích transakcí ve výši, která v měsíčním průměru za 3 po sobě jdoucí měsíce dosahuje nejméně jedné třetiny celkové výše úvěru. Mezi Bankou a žalovaným bylo sjednáno úročení poskytnutých peněžních prostředků poskytnutých formou debetu, když úroková sazba byla stanovena ve výši 21,90 % ročně. Žalovaný se též zavázal hradit poplatky dle Smlouvy a Ceníku, včetně pojištění, bylo-li sjednáno. Žalovaný porušil své závazky ze Smlouvy zejména tím, že se dostal do nepovoleného záporného zůstatku a nezajistil na svém běžném účtu sjednaný objem příchozích transakcí. Banka proto využila svého práva a v souladu se Smlouvou a Produktovými podmínkami prohlásila již vyčerpané částky úvěru (jistiny) včetně úroků a všech ostatních finančních závazků za okamžitě splatné ke dni 10. 10. 2023. Dlužná částka, která ke dni zesplatnění činila celkem 73 689,31 Kč, nebyla ze strany žalovaného v plné výši uhrazena. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem 71 404,31 Kč bez kompletního příslušenství. Dále banka uzavřela se žalovaným dne 7. 7. 2021 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě níž poskytla žalovanému částku 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s úroky v 120 měsíčních splátkách po 6 331,08 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, proto banka úvěr ke dni 10. 10. 2023 zesplatnila. Žalovaný uhradil pouze 75 673,78 Kč. Pohledávka byla ke dni 8. 1. 2024 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení jistiny úvěru ve výši 444 444,39 Kč, smluvního úroku ve výši 19 637,09 Kč splatného ke dni 10. 10. 2023, úroku z prodlení ve výši 625,53 Kč splatného ke dni 10. 10. 2023 a úroků a úroků z prodlení od 11. 10. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o běžném účtu, VOP, Produktových podmínek, ceníku, výpisu z účtu, smlouvy o povoleném debetu, prohlášení o okamžité splatnosti včetně dodejky, smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o zaplacení úplaty, předžalobní výzvy včetně podacího archu, protokolu na čl. 26 spisu, výpisu na čl. 27, protokolu na čl. 28, výpisu na čl. 29.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o běžném účtu soud zjistil, že společnost , právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 8. 9. 2010 smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu č. , hodnota, . Žalovaný se za poskytování těchto bankovních služeb zavázal Bance platit poplatky dle Ceníku. Žalovaný byl dále povinen udržovat na běžném účtu kladný zůstatek. Podle čl. IV. příslušných VOP je nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu považován za pohledávku Banky za žalovaným a je splatný dnem následujícím po svém vzniku. Podle čl. II. odst. 9.3. zmíněných VOP jsou pak nepovoleným zůstatkem rovněž případně evidované neuhrazené poplatky. Z výpisu z účtu soud zjistil, že ke dni 9. 11. 2023 činil záporný zůstatek na běžném účtu žalovaného 2 285 Kč. Dopisem ze dne 25. 10. 2023 má soud za prokázáno, že tímto dopisem banka oznámila žalovanému, že využila svého práva a pro debet na účtu od Smlouvy odstoupila s účinností ke dni 9. 11. 2023. Ze Smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu č. , Anonymizováno, soud zjistil, že banka uzavřela se žalovaným dne 18. 4. 2015 smlouvu o povoleném debetu na běžném účtu, na jejímž základě se Banka zavázala poskytnout žalovanému na jeho účet úvěr ve formě možnosti přečerpání běžného účtu do sjednaného limitu. Povolený debet byl zřízen k běžnému účtu žalovaného, přičemž na základě Smlouvy byl žalovaný oprávněn průběžně čerpat peněžní prostředky do limitu 64 000 Kč, a v případě jeho překročení šlo o porušení Smlouvy a vznik nepovoleného záporného zůstatku. Žalovaný se zavázal úvěr splácet prostřednictvím běžného účtu, na němž byl povinen udržovat objem příchozích transakcí ve výši, která v měsíčním průměru za 3 po sobě jdoucí měsíce dosahuje nejméně jedné třetiny celkové výše úvěru. Mezi Bankou a žalovaným bylo sjednáno úročení poskytnutých peněžních prostředků poskytnutých formou debetu, když úroková sazba byla stanovena ve výši 21,90 % ročně. Žalovaný se dále zavázal hradit poplatky dle Smlouvy a Ceníku. Z výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že ke dni 10. 10. 2023 činil dluh na kontokorentu 73 689,31 Kč. Dopisem ze dne 10. 10. 2023 má soud za prokázáno, že tímto dopisem banka oznámila žalovanému, že využila svého práva a v souladu se Smlouvou a Produktovými podmínkami prohlásila již vyčerpané částky úvěru (jistiny) včetně úroků a všech ostatních finančních závazků za okamžitě splatné ke dni 10. 10. 2023. Dlužná částka ke dni zesplatnění činila celkem 73 689,31 Kč. Ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, soud zjistil, že banka uzavřela se žalovaným dne 7. 7. 2021 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě níž poskytla žalovanému částku 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s úroky 8,99 % v 120 měsíčních splátkách po 6 331,08 Kč. Z dopisu ze dne 10. 10. 2023 soud zjistil, že pro prodlení žalovaného se splácením splátek banka úvěr ke dni 10. 10. 2023 zesplatnila. Žalovaný uhradil pouze 75 673,78 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 8. 1. 2024 mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že uzavřela se žalovaným smlouvu, která má všechny náležitosti smlouvy o běžném účtu. Žalovaný se zavázal nepřekročit peněžní prostředky na účtu do záporného zůstatku. Žalovaný však svou povinnost nesplnil, dostal se na svém účtu do záporného zůstatku, proto je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši záporného zůstatku 2 285 Kč, jelikož dluh neuhradil ani ve lhůtě stanovené ve výzvě k úhradě z 25. 10. 2023 a dostal se do prodlení, uložil mu soud povinnost zaplatit žalobkyni z dlužné částky zákonný úrok z prodlení ode dne 10. 11. 2023 do zaplacení. Rovněž nárok žalobkyně na dluh z kontokorentního úvěru soud považuje za důvodný. Žalobkyně prokázala, že banka uzavřela s žalovaným smlouvu, která má všechny náležitosti dle § 2395 a násl občanského zákoníku. Strany ve smlouvě sjednaly limit 64 000 Kč a podmínky jeho splácení včetně úroků 21,9 % p.a. a případných poplatků s tím, že limit nesmí být překročen. Žalovaný však ani v tomto případě nesplnil své smluvní povinnosti a limit překročil a dluh neuhradil, proto bance vzniklo právo úvěr předčasně zesplatnit, což učinila dopisem ze dne 10. 10. 2023. Žalovaný netvrdil, že by dlužnou částku 71 404,31 Kč již uhradil, proto soud zavázal žalovaného uhradit žalobkyni i tuto částku. Jelikož je žalovaný v prodlení, uložil mu soud i povinnost zaplatit žalobkyni smluvní i zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po zesplatnění, tedy od 11. 10. 2023. Protože však se na smluvní úrok vztahuje úprava obsažená v § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., soud uložil žalovanému zaplatit 21,9% úrok p.a. z částky 64 000 Kč jen po dobu 90 dnů od 11. 10. 2023 do 8. 1. 2024 a od 9. 1. 2024 jej přiznal jen v zákonné výši 15 % a co do rozdílu ve výši úroku žalobu za toto období zamítnul. Dále žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 500 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně si sice vyžádala informace o příjmech žalovaného, avšak nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, nenechala si předložit doklady o bydlení, např. nájemní smlouvu a doklady ohledně výše výdajů na energie, případné další dluhy a výživné a další významné výdaje. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 424 326,22 Kč (rozdíl mezi jistinou 500 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 75 673,78 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 39 755,26 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 625,53 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 464 081,48 Kč od 11. 10. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8,99 % ročně z částky 444 444,39 Kč od 11. 10. 2023 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení, a jen v přiznaném rozsahu.O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázání žalovaného k povinnosti plnit v I. výroku rozsudku, za neúspěch zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří 76 % původně žalované částky s příslušenstvím, neúspěch 24 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 52 %. Náklady řízení v celkové výši 91 695,41 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 26 519 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 5 úkonů právní pomoci po 10 460 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu a sepis a podání žaloby, doplnění žaloby a účast u jednání), 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, 1/8 náhrady za ztrátu času za 2 půlhodiny po 100 Kč za cestu z Havířova do Karviné a zpět dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, 1/8 náhrady cestovních výdajů v původní celkové výši 318,42 Kč za cestu automobilem z Havířova do Karviné a zpět a 21% DPH. Soud na žádost žalobkyně přiznal 1/8 výše uvedených nákladů z důvodu, že se žalobkyně téhož dne u zdejšího soudu účastnila ještě dalších sedmi jednání. 52 % z 91 695,41 Kč činí 47 681 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni.