14 C 155/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Marethovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem tituly před jménem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem tituly před jménem Jméno advokáta B, tituly za jménem vykonávajícím advokacii jako společník právnická osoba. sídlem adresa pro zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku částka spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za období od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co se týče požadavku žalobkyně na zaplacení částky částka a úroku z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za období od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částka s příslušenstvím (úrokem z prodlení z dané částky v zákonné výši jdoucím od datum do zaplacení).

2. Uvedla, že je ve věci aktivně legitimována z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalobkyně jakožto postupník uzavřela dne datum s jméno FO, RČ RČ jakožto postupitelem (dále též „postupitel“). Postoupení pohledávky bylo žalované postupitelem oznámeno písemným oznámením o postoupení pohledávky ze dne datum.

3. Postupitel uzavřel (v postavění úvěrovaného) s žalovanou (v postavení úvěrující) dne datum smlouvu o revolvingové úvěru č. hodnota (dále též „Úvěrová smlouva“), jejíž součástí byla i Smluvní ujednání obsahující rozhodčí doložku.

4. Na základě Úvěrové smlouvy žalovaná poskytla postupiteli úvěr ve výši částka za smluvní odměnu ve výši částka splatnou ke dni poskytnutí úvěru. Poplatek za poskytnutí úvěru pak činil částka. Postupiteli tak bylo reálně vyplaceno částka, avšak splácel celou výši úvěru. Výpůjční úroková sazba nebyla ve smlouvě uvedena. RPSN činilo 71,92 %.

5. Ve smlouvě byl sjednán automatický revolving ve výši částka, který byl postupiteli dne datum poskytnut. Reálně mu bylo vyplaceno částka.

6. Žalovaná tak postupiteli celkově uhradila částka (úvěr ve výši částka a revolving ve výši částka).

7. Úvěrová smlouva byla zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 13 Smluvních ujednání. Žalobkyně poukázala zejména na čl. 13.4 Smluvních ujednání, dle kterého žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 50 % ze základní splatné částky, tj. z částky částka, kterýžto byl splatný do deseti dnů. Úvěrová smlouva byla navíc zajištěna blankosměnkou s doložkou bez protestu.

8. V průběhu smluvního vztahu došlo k prodlení postupitele, v důsledku čehož žalovaná zahájila rozhodčí řízení, které mělo skončit vydáním rozhodčího nálezu rozhodce tituly před jménem jméno FO ze dne datum, na jehož základě byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která jí byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, nýbrž i excesivní úrok a řadu smluvních pokut a sankcí, jakož i náklady rozhodčího řízení.

9. Žalovaná následně zahájila vůči postupiteli na základě uvedeného rozhodčího nálezu exekuční řízení, které bylo vedeno jméno FO, tituly za jménem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Klatovy, pod sp. zn. spisová značka.

10. V průběhu exekučního řízení postupitel dospěl k závěru, že toto je vůči němu vedeno nezákonně, neboť je vedeno na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Podal proto dne datum návrh na zastavení exekuce.

11. Exekuční řízení bylo zastaveno usnesením Nejvyššího soudu ze dne datum, č. j. spisová značka, a to z důvodu absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí doložky způsobené excesivní úrokovou sazbou, nepřiměřeností smluvních sankcí a krácením práv postupitele jako spotřebitele. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne datum.

12. Dle žalobkyně je Úvěrová smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro neposouzení úvěruschopnosti postupitele.

13. Žalovaná se tak na postupiteli bezdůvodně obohatila.

14. V průběhu exekuce soudní exekutor vymohl na postupiteli částku částka. Z této částky vyplatil žalované částku částka.

15. Navíc před zahájením exekučního řízení postupitel uhradil žalované částku částka.

16. Celkově tedy postupitel uhradil žalované částku částka.

17. Žalované náleží částka částka (úvěr a revolving). Dále má žalovaná právo na úroky z prodlení v zákonné výši z částky původně poskytnutého úvěru a z částky původně poskytnutého revolvingu za období ode dne následujícího po vyplacení úvěru a revolvingu až do dne jejich uhrazení; v případě úvěru činí daný úrok kapitalizovaný za období od datum do datum částku částka a v případě revolvingu činí daný úrok kapitalizovaný za období od datum do datum částku částka.

18. Celkově má tak žalovaná právo si ponechat částka.

19. Žalovaná celkově získala částka. Má právo si ponechat částka. Bezdůvodné obohacení tedy tvoří částka.

20. Jelikož žalovaná bezdůvodné obohacení nevydala ani po doručení předžalobní výzvy, domáhá se žalobkyně podanou žalobou na žalované částky částka a souvisejícího úroku z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od datum (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení.

21. Žalobkyně dále uvedla, že rozhodce rozhodčí spor ve skutečnosti nerozhodoval. Byl nadto ekonomicky závislý na žalované, resp. na skupině žalované. Rozhodčí nález proto nemůže představovat překážku věci rozsouzené.

22. Dle žalobkyně není nárok ani promlčen. Právním důvodem, který odpadl není rozhodčí nález, nýbrž tímto je exekuce. Bezdůvodné obohacení tak vzniklo až po zastavení exekuce.

23. Z rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) plyne, že na nyní posuzovanou věc, ve které Úvěrová smlouva obsahuje zneužívající ujednání, je nutno aplikovat objektivní desetiletou promlčecí lhůtu dle zákona č. 89/2012 Sb., ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „o. z.“) jako by tato měla povahu subjektivní lhůty.

24. Žalobkyně byla přesvědčena i o tom, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná si z titulu svého postavení musela být vědoma, že Úvěrová smlouva i rozhodčí doložka jsou neplatné. I tak zahájila a vedla rozhodčí řízení. Žalovaná nadto zahájila a dále pokračovala v exekuci, a to ačkoliv si musela být vědoma, že exekuce je vedena nezákonně. Žalovaná od počátku věděla, že se obohacuje bezdůvodně.

25. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala.

26. Uvedla, že zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z Úvěrové smlouvy. Je přitom nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno, a úvěr tak byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, a nikoliv bezdůvodným obohacením.

27. Žalovaná akcentovala, že stále existuje rozhodčí nález, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Právní mocí rozhodčího nálezu vznikla překážka věci rozsouzené. Nález nebyl zrušen a nadále existuje a tento není nicotný.

28. Postupitel nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, promeškal veškeré lhůty. S ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání proto nelze rozhodčí nález v nynějším nalézacím řízení přehlížet.

29. Ze skutečnosti, že došlo k zastavení exekuce, nelze dovozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, navíc přiznaný stále platným rozhodčím nálezem. Ostatně, exekuční soud ani není oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu.

30. Žalovaná v tomto ohledu odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, č. j. spisová značka.

31. Úvahy o tom, že rozhodčí nález nebyl ve skutečnosti vydán rozhodcem, jsou dle názoru žalované pouhými spekulacemi žalobkyně.

32. Vznik bezdůvodného obohacení nelze ztotožňovat s okamžikem zastavení exekuce. Právním důvodem pro oprávněnost držení plnění není exekuce, nýbrž hmotněprávní závazek, tj. Úvěrová smlouva.

33. Žalovaná vznesla i námitku promlčení. Promlčecí doby pro jednotlivá plnění se rozběhly dne, kdy k platbám došlo. Je nutno na věc aplikovat speciální právní úpravu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „ObchZ“).

34. Jelikož poslední platba byla uhrazena dne datum je nárok v celém rozsahu promlčen.

35. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná žalobkyni (postupiteli) v podání žaloby nikterak nebránila.

36. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

37. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované uvedla, že v nynější věci jde o případ extrémního porušování práv a nemravného jednání, exekuční soud tedy byl oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu. Nalézací soud by přitom dle žalobkyně měl dospět ke stejným závěrům jako exekuční soud. Rozhodčí nález dle žalobkyně nepředstavuje překážku věci rozsouzené. Žalovanou odkazovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jsou excesivní a nesprávná. Nicotný rozhodčí nález není právním důvodem pro přijetí plnění, a je tudíž nerozhodné, zda byl zrušen postupem podle zákona o rozhodčím řízení, či nikoliv. Žalobkyně dále tvrdila, že došlo k naplnění podmínky odmítnutí výstupu rozhodčího řízení v případech, kdy rozhodce nebyl vybrán podle transparentních pravidel.

38. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by žalovaná pohledávka měla být promlčena.

39. Promlčecí lhůta nemohla započít plynout předtím, než bezdůvodné obohacení vzniklo. Exekuce je samostatným právním důvodem plnění, a jelikož byla nařízena za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „o. z.“), řídí se i promlčení závazku z bezdůvodného obohacení tímto právním předpisem. Plnění vymožené v exekuci lze identifikovat jako bezdůvodné obohacení až ve chvíli, kdy je najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě nezpůsobilého titulu.

40. Dle názoru žalobkyně nelze na její případ aplikovat objektivní promlčecí lhůtu, neboť tato je v rozporu se zásadou efektivity proklamovanou rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie. Aplikovat pak nelze ani tříletou subjektivní lhůtu podle o. z. a ani čtyřletou objektivní dobu dle ObchZ. Žalobkyně v tomto ohledu odkazovala na rozhodnutí SDEU ve věci C-485/19 a na rozhodnutí ve spojených věcech C-80/21, C-81/221 a C-82/21. Akcentovala v této souvislosti, že Úvěrová smlouva obsahuje zneužívající ustanovení. Z těchto dovozovala, že v projednávané věci je jedinou možností aplikovat objektivní promlčecí lhůtu dle o. z. a to způsobem, jako by se jednalo o lhůtu subjektivní. Žalobkyně dále konstatovala, že pokud by soud měl v úmyslu výklad SDEU zúžit, měl by se na daný orgán obrátit s předběžnou otázkou.

41. Na základě provedených důkazů a soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

42. Mezi žalovanou a postupitelem byla dne datum uzavřela smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota. Na základě této smlouvy žalovaná poskytla postupiteli úvěr ve výši částka. Poskytnutá částka činila částka (rozdíl mezi úvěrem a touto částkou tvořil úplatu pro žalovanou). Postupitel reálně obdržel částka, neboť ve smlouvě byl dále sjednán i poplatek za uzavření smlouvy ve výši částka. Výpůjční úroková sazba nebyla ve smlouvě uvedena. Spoludlužnicí zavázanou ze smlouvy společně a nerozdílně byla jméno FO, RČ RČ.

43. Ve smlouvě byl sjednán automatický revolving, který byl postupiteli poskytnut a činil částka.

44. Součástí smlouvy byla Smluvní ujednání žalované.

45. Ze Smluvních ujednání dále plyne, že pro případ, že se postupitel dostane do prodlení s úhradou dvou splátek nebo bude s úhradou splátky či její části v prodlení po dobu delší než 30 dnů, je žalovaná oprávněna učinit splatnými všechny závazky ze smlouvy (čl. 13.3 smluvních ujednání). V čl. 13.1 a 13.4 pak byly sjednány mimo jiné smluvní pokuty pro případ prodlení s úhradou splátek [8 % z dlužné splátky při prodlení 15 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. a), dalších 13 % z dlužné splátky při prodlení 30 dnů po splatnosti dle čl. 13.1 písm. b) a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek, prodlení delším 30 dnů, byť jediné splátky, či porušení některé z dalších povinností dle čl. 13.4.]. Vedle dohody o smluvní pokutě byly povinnosti postupitele zajištěny (čl. 6 smluvních ujednání) též vystavením blankosměnky. Při podpisu smlouvy postupitel vystavil a odevzdal vlastní blakosměnku bez uvedení splatnosti, směnečné sumy a bez místa platebního. Dle vyplňovacího práva byla žalovaná oprávněna v případě prodlení s placením jakéhokoliv závazku vyplnit na blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku a domáhat se uspokojení ze směnky.

46. V čl. 18 smluvních ujednání byla uvedena rozhodčí doložka, dle které spory vyplývající z Úvěrové smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců, uvedených v bodě 18.1 smluvních ujednání, a to tím, kterému žalovaná doručí žalobu. Žalovaná mohla určit i jiného rozhodce. Rozhodčí řízení se mohlo konat i bez ústního projednání, pokud bude mít rozhodce za to, že je možné takto rozhodnout na základě listinných důkazů. Mezi rozhodci pro tento účel byl ujednán i tituly před jménem jméno FO, který vydal rozhodčí nález v nyní posuzované věci. (smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota, související Smluvní ujednání, karta klienta ke dni datum)

47. Postupiteli bylo na základě Úvěrové smlouvy vyplaceno žalovanou částka (částka úvěr a částka revolving). Před zahájením rozhodčího řízení postupitel žalované uhradil částka. (karta klienta ke dni datum)

48. Návrhem ze dne datum se žalovaná domáhala zahájení rozhodčího řízení u tituly před jménem jméno FO. Požadovala, aby rozhodce postupiteli (a společně a nerozdílně i spoludlužnici v postavení avala) uložil povinnost uhradit žalované částku částka s příslušenstvím, a to jako směnečný peníz ze směnky vyplněné žalovanou dle Úvěrové smlouvy. (návrh na zahájení rozhodčího řízení ze dne datum, směnka ze dne datum)

49. Návrhu žalované bylo vyhověno rozhodčím nálezem tituly před jménem jméno FO ze dne datum (dále též „Rozhodčí nález“). (rozhodčí nález ze dne datum, č. j. číslo jednací).

50. Žalovaná zaslala tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Klatovy, návrh ze dne datum na zahájení exekuce pohledávky přiznané Rozhodčím nálezem. Okresní soud v Českém Krumlově vydal dne datum pověření daného soudního exekutora k vymáhání pohledávky dle Rozhodčího nálezu. (návrh na zahájení exekuce ze dne datum, pověření Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne datum, č. j. spisová značka)

51. Návrhem ze dne datum se postupitel, zastoupen tituly před jménem Jméno advokáta A, advokátem, u soudního exekutora domáhal zastavení a odkladu exekuce. Namítal neplatnost Úvěrové smlouvy způsobenou jejím rozporem s dobrými mravy a neplatnost související rozhodčí doložky. (návrh tituly před jménem Jméno advokáta A ze dne datum)

52. V reakci na tento návrh soudní exekutor dne datum rozhodl o odkladu exekuce do pravomocného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. (rozhodnutí č. j. číslo jednací)

53. K předmětnému návrhu byla exekuce s konečnou platností zastavena usnesením Nejvyššího soudu ze dne datum. Nejvyšší soud přisvědčil námitce, že rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Uvedl, že Úvěrová smlouva je koncipována v hrubém nepoměru vzájemných plnění v neprospěch spotřebitele a výše plnění přiznaného exekučním titulem koliduje s dobrými mravy, resp. se základními principy právního státu. Ačkoliv nebyl sjednán úrok, zisk byl ve skutečnosti skryt v nezanedbatelné odměně za poskytnutí úvěru. Nejvyšší soud poukázal i na jednotlivé sjednané smluvní pokuty. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2021, č. j. 20 Cdo 1099/2021-324)

54. V exekučním řízení bylo vymožena částka částka, ze které částka částka byla poskytnuta žalované. (vyúčtování tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem č. j. číslo jednací)

55. Postupitel uzavřel dne datum s žalobkyní smlouvu, kterou jí postoupil pohledávku, které se týká nynější řízení, tj. pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení žalované ve výši částka s příslušenstvím. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem postupitele ze dne datum (smlouva o postoupení pohledávky ze dne datum a oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum).

56. Právní zástupce postupitele výzvou ze dne datum vyzval žalovanou k uhrazení částky bezdůvodného obohacení, a to nejpozději do datum. (předžalobní výzva ze dne datum).

57. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na jejich nadbytečnost, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za prokázaný a shora uvedená skutková zjištění za dostatečná pro právní posouzení věci. Zejména soud neprovedl důkazy týkající se tvrzení, že rozhodce ve skutečnosti neprovedl rozhodčí řízení (výslech rozhodce, daňová přiznání rozhodce, protokoly o výsleších rozhodců, dokumenty týkající se údajného propojení rozhodce a žalované atd.). I v případě, byly-li by uvedené skutečnosti prokázány, neměnilo by to nic na závěrech soudu níže uvedených (zejména o tom, že Rozhodčí nález přestavuje nezpůsobilý exekuční titul). Soud dále nepřistoupil k provedení důkazů, kterými měly být prokázány skutečnosti svědčící dle žalobkyně o nemravnosti námitky promlčení (výslechy členů představenstva žalované, výroční zprávy, výzva k auditu exekucí atd.). Skutečnosti tvrzené žalobkyní ve vztahu k nemravnosti námitky promlčení totiž nemohou založit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, jak bude vysvětleno níže, pročež provádění dokazování za účelem jejich prokázání, by bylo nadbytečné. Soud dále neprováděl k důkazu ani veškerá soudní rozhodnutí týkající se typově shodných sporů, či sporů týkajících se investičního životního pojištění. Každou individuální situaci je totiž nutno posoudit tomu odpovídajícím způsobem. Nadto, soud v několika aspektech dospěl k závěrům shodným, jako jsou ty uvedené v odkazovaných rozhodnutích. Konečně soud uvádí, že jelikož se v některých případech jedná o rozhodnutí vydaná mezi shodnými účastníky, jako jsou účastníci v nynějším řízení, je namístě vycházet ze závěru, že účastníci jsou s danými rozhodnutími seznámeni. Dokazování veřejně přístupnými rozhodnutími (rozhodnutí Nejvyššího soudu) pak z obdobného důvodu nemá v rámci soudního řízení místo.

58. Na základě takto zjištěného skutkového stavu potom soud dospěl k následujícím právním závěrům.

59. Soud předně konstatuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla oprávněna podat nyní projednávanou žalobu, neboť pohledávka, které se tato žaloba týká, na ni byla platně postoupena postupitelem.

60. V rámci věcného posouzení žaloby se soud v prvním kroku zabýval platností Úvěrové smlouvy a platností rozhodčí doložky.

61. V této otázce vyšel z usnesení Nejvyššího soudu, kterým došlo k zastavení exekuce, s jehož závěry se ztotožnil a jako takové je převzal i pro nyní posuzovanou věc. Nejvyšší soud označil podmínky nastavené Úvěrovou smlouvou a související rozhodčí doložkou za natolik nepřiměřené, že tyto jsou v kolizi se zásadou výkonu práva v souladu s dobrými mravy.

62. I dle názoru zdejšího soudu je nutno Úvěrovou smlouvu posoudit rozpornou s dobrými mravy, což je způsobeno zjevnou nespravedlností smlouvy. Z tohoto důvodu je Úvěrová smlouva neplatná podle § 39 obč. zák., dle kterého je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

63. Postupitel v postavení spotřebitele nebyl informován o výši úroku. Úplata žalované byla nicméně zahrnuta v poplatku za poskytnutí úvěru, a zejména v odměně představující rozdíl mezi sjednanou výší úvěru a skutečně poskytnutou částkou. Úplata žalované tak činila částka a částka. Postupiteli se tak reálně dostalo částka, avšak povinen byl splácet částka.

64. Dále je nutno akcentovat i ujednání o zajištění povinností nepřiměřeně vysokou (a kumulovanou) smluvní pokutou a blankosměnkou. Zdejší soud je názoru, že v poměrech projednávané věci sjednané smluvní pokuty představují převážně prostředek dodatečného obohacení žalované nad rámec sjednané (již tak vysoké) úplaty za poskytnutí úvěru a navazujícího revolvingu, nikoli prostředek utvrzení dluhu ve smyslu posílení postavení věřitele (zajišťovací funkce). Stav, kdy je dlužník v případě prodlení se splácením dluhu zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů od vystavení faktury (čl. 13.2 smluvních ujednání) v sazbě 8 % při prodlení delším než 15 dnů, dalších 13 % při prodlení nad 30 dnů, zesplatněním celého dluhu s okamžitou splatností zesplatnění a dalších 50 % z částky celého úvěru při neuhrazení dvou splátek či prodlení delším než 30 dnů byť jediné splátky, postrádá jakýkoli legitimní motivační faktor (ve skutečnosti je sazba poslední uvedené smluvní pokuty více než dvojnásobná, neboť tato smluvní pokuta měla být dle smlouvy počítána z celkové výše úvěru, tj. nejen z částky skutečně postupitelce vyplacené, ale též z odměny za poskytnutí úvěru). Na základě zmíněných ujednání může celková výše smluvní pokuty v období tří měsíců dosáhnout řádově násobku úvěrem získané částky. Utvrzovací funkce smluvní pokuty se ve světle shora uvedeného zcela vytrácí. Vzhledem k nastavenému systému smluvních pokut se postupitel v okamžiku, kdy měl problém se splácením, mohl velice snadno ocitnout v situaci, kdy budou splatné najednou dvě splátky a smluvní pokuta. K tomu mohlo přistoupit právo žalované na okamžité zesplatnění celého úvěru a právo žalované na smluvní pokutu ve výši 50 %, a to za každý jednotlivý případ porušení smluvní povinnosti.

65. Z uvedeného je zřejmé, že smluvní podmínky poskytnutí úvěru jsou obdobné těm, jež Ústavní soud v nálezech ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, shledal jako rozporné s dobrými mravy. Soud je názoru, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, který nespočívá pouze ve vysokém úroku, ale i v množství smluvních pokut a dalším zajištění ohrožujících výlučně postupitele, v zesplatnění celého dluhu s okamžitou splatností celého dluhu pro případ prodlení, je v projednávané věci jednoznačně dán. Ujednání, která žalovaná do Úvěrové smlouvy vědomě a bez negociace s postupitelem vtělila, stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z nepoctivého jednání.

66. Úvěrová smlouva tedy je neplatná. Vzhledem k výše uvedenému se nadále soud nezabýval tím, zda by tato byla neplatná i z žalobkyní tvrzeného důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti postupitele.

67. Soud se dále zabýval platností sjednané rozhodčí doložky a účinky na základě ní vydaného Rozhodčího nálezu, přičemž ohledně těchto skutečností rovněž vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, který exekuci i přes existenci rozhodčí doložky a Rozhodčího nálezu zastavil vzhledem k nepřiměřenosti plnění přiznaných Rozhodčím nálezem. Zdejší soud se s takovým posouzením ztotožňuje a dodává, že rozhodčí doložka je neplatná, a to v návaznosti na neplatnost Úvěrové smlouvy. Soud odkazuje na výše popsaná (nepřiměřená) smluvní ujednání Úvěrové smlouvy a taktéž na související judikaturu, zejména na nález ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ve kterém Ústavní soud dovodil, že „důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoliv určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavně právním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouvu o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena“ (dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2632/14, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 599/16). Poukázáno pak budiž i na navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016: „pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána“. Akcentoval dále lze i závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 23. 1. 2018, č. j. 20 Cdo 4022/2017-124: „není vyloučeno, aby se otázka platnosti hlavní (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Ačkoli tedy neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize se zde rozhodnými dobrými mravy (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby slabší strany). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají sankční povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 výše)“.

68. Je tedy nutno uzavřít, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně (§ 39 obč. zák.). Rozhodce tudíž neměl v projednávané věci pravomoc k vydání Rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce.

69. Na uvedeném závěru přitom nemohou nic změnit námitky žalované uplatněné v tomto řízení.

70. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující: „Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že „námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24]. Platí totiž, že „[e]xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ [nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)]. Avšak „z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ [viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24].“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak „v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by „ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva „deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí „formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body 22-25), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda „byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“ 71. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavněprávních hledisek i při posouzení předmětné věci.

72. Z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom soud má nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) exekuci zastavit.

73. Z uvedeného plyne, že Rozhodčí nález sám o sobě nepředstavuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento Rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků, jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodily, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde „o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ 74. Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že Rozhodčím nálezem nemohla být postupiteli stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné exekuční řízení vůbec vést, jelikož Rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků. Vzhledem, že k tomuto právnímu závěru se soud nezabýval dalšími tvrzeními žalobkyně zpochybňujícími relevanci rozhodčího řízení a Rozhodčího nálezu (tvrzení o tom, že rozhodčí řízení ve skutečnosti vůbec neproběhlo, o ekonomické závislosti rozhodce atd.). Jak již bylo uvedeno výše, i kdyby byly dané skutečnosti v nynějším řízení prokázány, nezměnilo by to nic na již učiněném závěru, že Rozhodčí nález neměl žádných účinku a na jeho podkladě nemělo vůbec proběhnout exekuční řízení. Prokazování vedené tímto směrem by tak bylo nadbytečné a nehospodárné (soud v tomto ohledu např. nepřistoupil k provedení výslechu rozhodce).

75. Pro úplnost soud dodává, že si je vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 196/2021-107, podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, podle něhož žalobkyně od počátku neměla z titulu předmětného Rozhodčího nálezu žádnou povinnost. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 50/2020, které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle zákona o rozhodčím řízení zrušen, či nikoliv.

76. Soud pak dodává i to, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167. Závěry přijaté v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně dospěl k závěru, že tyto nemohou na výše učiněných závěrech ničeho změnit. Soud v tomto ohledu akcentuje jednak ústavněprávní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu, tak rovněž i Ústavního soudu (kromě výše uvedené judikatury srov. v této souvislosti například i nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel. Soud tak přitom podrobně činí v odůvodnění tohoto rozsudku.

77. Soud tedy shrnuje, že ani Úvěrová smlouva ani později vydaný Rozhodčí nález nezakládají zavazovací důvod, pro nějž by žalovaná mohla důvodně odpírat žalobkyni vrácení nárokovaného plnění.

78. Žalovaná a postupitel si podle výsledků provedeného dokazování vzájemně plnili podle neplatné smlouvy, poskytli si vzájemně majetkový prospěch, a to z neplatného právního úkonu. Takové plnění je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, které má obohacený (žalovaná) ochuzenému (žalobkyně, resp. postupitel) vydat.

79. Je třeba zjistit rozsah bezdůvodného obohacení stran neplatné Úvěrové smlouvy a následně provést vypořádání.

80. Soud se v tomto ohledu nicméně nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesla v řízení žalovaná.

81. Na prvním místě v této souvislosti uvádí, že ve věci jde o závazek z bezdůvodného obohacení vzniklý na základě absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy. Jedná se o jeden závazek z bezdůvodného obohacení, a to bezdůvodného obohacení způsobeného plněním bez právního důvodu.

82. Skutečnost, že následně proběhlo rozhodčí i exekuční řízení, nemá na uvedenou skutečnost vliv. Exekuce není právním důvodem přijetí plnění žalovanou. Exekuce představuje právem aprobovaný procesní postup vedoucí k vymožení plnění závazku, nikoliv však závazek samotný.

83. Soud není názoru, že z žalobkyní odkazované judikatury by mělo explicitně a bez dalšího plynout, že v případě plnění na jeden (neplatný) závazek by v případě navazující exekuce mělo docházet ke vzniku dvou závazků z bezdůvodného obohacení. Takový závěr nadto odporuje rozumnému uspořádání vztahů, neboť by mohl vést k nutnosti aplikovat na plnění poskytnuté z jedné (ač neplatné) smlouvy částečně právní úpravu obč. zák. a částečně právní úpravu o. z.

84. Soud tak uzavírá, že na veškerá plnění poskytnutá mezi stranami je nutno aplikovat právní úpravu bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu.

85. Touto právní úpravou je přitom právní úprava účinná před účinností o. z.

86. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3528/2019: „Výkladem ustanovení § 3028 o. z. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, v němž vysvětlil, že podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 977/2008) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ 87. Právní závazek z bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru jako tzv. absolutního obchodu se tedy řídí ObchZ, dle kterého promlčecí doba činí 4 roky (§ 397 ObchZ) a začíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo (§ 394 odst. 2 ObchZ).

88. Na počátek a plynutí dané doby má nicméně vliv, zda se jedná o část plnění poskytnutou před zahájeném rozhodčího a exekučního řízení, či zda se jedná o část poskytnutou po zahájení daných řízení.

89. Co se týče plnění uhrazeného postupitelem po zahájení rozhodčího řízení, po vydání rozhodčího nálezu a po zahájením exekuce, promlčecí doma nemohla započít běžet dříve, než bylo pravomocně vysloveno, že rozhodčí smlouva a návazně Rozhodčí nález nemají právních účinků, resp. že je nutno exekuci zastavit.

90. Je tomu tak proto, že i v případě běhu promlčecí doby podle ObchZ není možno vázat běh promlčecí doby na okamžik, kdy se ochuzený vydání tohoto bezdůvodného obohacení nemohl prozatím domáhat. Takový výklad by vedl k situaci, že nárok by mohl být promlčen dříve, než by tento mohl být uplatněn. Takovou interpretaci nelze přijmout.

91. Je přitom zřejmé, že pokud by se postupitel domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění, které je předmětem zahájeného rozhodčího řízení, které je následně předmětem Rozhodčího nálezu a které je naposledy na základě tohoto nálezu vymáháno, v době předtím, než exekuční soud pravomocně určil, že Rozhodčí nález neměl žádných účinků a že exekuce byla provedena nezákonně, neměl by jeho návrh šanci na úspěch.

92. Soud v této souvislosti odkazuje na již judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek týkajících se rozhodčích nálezů následně prohlášených za nicotné ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle ustanovení § 403 ObchZ) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016 bylo dovozeno, že „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ 93. Počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, je tudíž nutno odvodit až od okamžiku, kdy mohlo být právo (na vydání bezdůvodného obohacení) uplatněno poprvé. To však nemůže nastat, dokud exekuční soud v exekučním řízení neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález (rozhodčí smlouva) nemá žádné právní účinky.

94. Tento závěr podporuje rovněž úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014).

95. Soud dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 501/2023, které se týkalo právní úpravy o. z., a nikoliv ObchZ, avšak jeho obecné závěry lze pro otázku promlčení u plnění vymoženého v exekuci využít i v nynějším případě: „Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná (prokázaná), a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a o osobě, která se bezdůvodně obohatila. K tomu dochází, jakmile oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit právo žalobou u soudu. Vědomostí se míní znalost konkrétních (objektivních) skutkových okolností, z nichž lze povinnost obohaceného vrátit majetkový prospěch dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 731/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3350/2022, ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21). V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud dovodil, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. K zastavení exekuce z důvodu, že dodatečně vyjde najevo, že byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění a nákladů exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným procesním právem předvídaným způsobem, než vymožením přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému. Shodný názor se podává i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2014: „Je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy. Provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného“. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“ V rozsudku ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy žalovaný (soudní exekutor) nařídil proti žalobci (povinnému) exekuci pro vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů nalézacího a exekučního řízení. Exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (rozhodčího nálezu, k jehož vydání neměl rozhodce pravomoc). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty Nejvyšší soud ztotožnil s právní mocí usnesení, jímž soud exekuci zastavil a rozhodl, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce; tímto okamžikem bylo totiž najisto postaveno, že žalobce není povinen žalovanému náklady exekuce platit.“ 96. V poměrech projednávané věci je tedy nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení uhrazeného po zahájení rozhodčího řízení a vymoženého následně v exekuci dojít nemohlo. K pravomocnému zastavení exekuce s odvoláním na nemravnost Úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky došlo dne datum. Až od této chvíle tedy běží promlčecí doba a žaloba podaná dne datum tak byla s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu podaná včas.

97. Jiná je však situace, pokud jde o bezdůvodné obohacení založené plněním, které postupitel žalované poskytl před zahájením rozhodčího řízení, před vydáním rozhodčího nálezu a před zahájením exekuce.

98. V případě tohoto plnění neexistoval právní důvod bránící postupiteli požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované. Ohledně daného plnění nebylo zahájeno rozhodčí řízení, nebyl vydán Rozhodčí nález. Dané plnění nebylo exekučně vymáháno.

99. V takové situaci nelze vázat běh promlčecí doby až na pravomocné určení neplatnosti rozhodčí smlouvy a nezákonnosti exekuce.

100. Na tom nic nemění teoretické riziko, že takto zpět vyžádané bezdůvodné obohacení by případně mohlo být v rámci exekuce probíhající za účelem vymožení jiného plnění z dané smlouvy, exekvováno. Teoretická hrozba takové situace nic nemění na skutečnosti, že postupitel měl možnost se vydání daného bezdůvodného obohacení na žalované domáhat. Akcentovat je dále v tomto ohledu nutno, že soudní exekutor odložil v nyní projednávané věci výkon exekuce do doby, než bude rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce.

101. Soud nicméně při aplikaci žalobkyní odkazované judikatury SDEU dospěl k závěru, že na tuto část plnění nelze bez dalšího aplikovat čtyřletou promlčecí dobu počínající běžet od každé jednolité platby, jak normuje ObchZ.

102. Postupitel v postavení spotřebitele je totiž nutno poskytnout zvýšenou právní ochranu zahrnující i ochranu zacílenou na zmírnění dopadů skutečnosti, že žalovaná jako silnější smluvní strana a jako podnikatel s postupitelem sjednala smlouvu obsahující zneužívající smluvní ujednání.

103. Soud nemá pochyb, že v případě nyní posuzovaní Úvěrové smlouvy se jedná o zneužívající, nepřiměřená ustanovení začleněné do smlouvy žalovanou.

104. Podle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, je smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou.

105. V nyní posuzovaném případě se jedná a adhezní formulářovou smlouvu s připojenými předtištěními smluvnímu ujednáními. Je nepochybné, že postupitel neměl možnost smluvní podmínky týkající se výše úroku, smluvních pokut a zajištění jakkoli modifikovat. Daná ujednání přitom jistě způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch postupitele jako spotřebitelky. Postupitel byla povinen platit nemravně vysokou odměnu za úvěr a byl ohrožen nepřiměřeně vysokými a kumulovanými smluvními pokutami. Jeho povinnost plnit byla nadto zajištěna blankosměnkou.

106. V takové situaci je nutno ve shodě s žalobkyní odkazovanou judikaturou SDEU vyložit právní předpisy takovým způsobem, aby byla vyloučena možnost uplynutí promlčecí doby, aniž by si spotřebitel byl vědom, že zde jsou zneužívající ujednání a že má právo na vydání bezdůvodného obohacení.

107. V rozsudku ze dne 22. 4. 2021 ve věci C485/19 SDEU dospěl při výkladu právní úpravy obdobné té nyní zkoumané k závěru, že v případech navázání počátku běhu promlčecí doby na vznik bezdůvodného obohacení „existuje nezanedbatelné riziko, že se dotyčný spotřebitel během stanovené lhůty nebude dovolávat práv, která mu přiznává unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, OPR-Finance, C679/18, EU:C:2020:167, bod 22 a citovaná judikatura), což mu znemožní uplatnění těchto práv. Z údajů poskytnutých předkládajícím soudem zejména v rámci jeho první otázky totiž vyplývá, že tříletá lhůta stanovená v § 107 odst. 2 občanského zákoníku začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, a k promlčení dojde i v případě, že spotřebitel není schopen sám posoudit, zda je smluvní ujednání zneužívající, nebo nevěděl o zneužívající povaze dotčeného smluvního ujednání. V tomto ohledu je nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících ze směrnice 93/13 nebo ze směrnice 2008/48 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. července 2020, právnická osoba a právnická osoba, C698/18 a C699/18, EU:C:2020:537, body 65 až 67, jakož i ze dne 16. července 2020, právnická osoba a právnická osoba, C224/19 a C259/19, EU:C:2020:578, bod 90 a citovaná judikatura). Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodech 71 až 73 svého stanoviska, takové úvěrové smlouvy, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, jsou obecně plněny po dlouhou dobu, a pokud je tedy událostí, která vede k počátku běhu tříleté promlčecí lhůty, jakákoli platba uskutečněná dlužníkem, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, nelze vyloučit, že přinejmenším u části uskutečněných plateb dojde k promlčení ještě před tím, než skončí platnost dotčené smlouvy, takže takový režim promlčení může spotřebitele systematicky zbavovat možnosti domáhat se vrácení plateb uskutečněných na základě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s uvedenými směrnicemi. Je tudíž třeba mít za to, že taková procesní pravidla, jako jsou pravidla dotčená ve věci v původním řízení, jelikož od spotřebitele vyžadují, aby podal žalobu ve lhůtě tří let od data, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, a jelikož k tomuto obohacení může dojít v průběhu plnění dlouhodobé smlouvy, mohou nadměrně ztěžovat výkon práv, která mu přiznává směrnice 93/13 nebo směrnice 2008/48, a tedy že taková pravidla porušují zásadu efektivity (v tomto smyslu obdobně rozsudky ze dne 9. července 2020, právnická osoba a právnická osoba, C698/18 a C699/18, EU:C:2020:537, body 67 a 75, jakož i ze dne 16. července 2020, právnická osoba a právnická osoba, C224/19 a C259/19, EU:C:2020:578, bod 91). […] S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13 nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice 2008/48, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“ 108. Obdobně v rozsudku ze dne 8. 9. 2022 ve spojených věcech C-80/21 až C-82/21 SDEU konstatoval, že „taková desetiletá promlčecí lhůta, jako je lhůta dotčená ve věci v původním řízení, jejíž uplynutí je namítnuto vůči návrhu spotřebitele na vrácení částek bezdůvodně zaplacených na základě ujednání smlouvy o úvěru uzavřené s prodávajícím nebo poskytovatelem, které je ve smyslu směrnice 93/13 zneužívající, a která počíná běžet ode dne jednotlivých plnění ze strany tohoto spotřebitele, ačkoliv spotřebitel k tomuto dni nebyl sám schopen posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání nebo o zneužívající povaze uvedeného ujednání nevěděl, a to bez ohledu na skutečnost, že ve smlouvě byla stanovena doba splácení, v daném případě třicet let, která je mnohem delší než zákonná desetiletá promlčecí lhůta, nemůže uvedenému spotřebiteli zajistit účinnou ochranu. Taková lhůta tudíž nadměrně ztěžuje výkon práv, která tomuto spotřebiteli vyplývají ze směrnice 93/13, a odporuje proto zásadě efektivity.“ 109. Je tudíž nutno uzavřít, že případě zneužívajících smluvních ujednání způsobujících neplatnost úvěrové smlouvy uzavřené se spotřebitelem, je nutno promlčení vázat na subjektivní vědomost spotřebitele o vzniku bezdůvodného obohacení, tj. o neplatnosti úvěrové smlouvy způsobené zneužívajícími ujednáními. Pouze takový výklad odpovídá žalobkyní citované judikatuře SDEU a taktéž spravedlivému uspořádání vztahů. Jelikož přitom SDEU již poskytl výklad nutný pro posouzení nynější věci, není namístě pokládat tomuto soudu předběžnou otázku, jak žalobkyně žádala. Dodat lze, že podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie má zdejší soud, který není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle českého práva, pouze možnost, a nikoliv povinnost předběžnou otázku položit.

110. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 524/2022-210, uvedl, že „[p]odle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího – jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, – ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy.“ (ve stejném duchu viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 361/2022 či sp. zn. 33 Cdo 207/2022).

111. Takovou vědomost přitom postupitel získal nejpozději dne datum, kdy jeho právní zástupce sepsal návrh na zastavení exekuce, ve kterém právně argumentoval ohledně neplatnosti Úvěrové smlouvy.

112. Od dne sepisu návrhu na zastavení exekuce je nejpozději nutno odvíjet běh promlčecí doby týkající se plnění poskytnutých před zahájením rozhodčího a exekučního řízení.

113. V době podání žaloby (datum) tudíž čtyřletá promlčecí doba ve vztahu k plnění poskytnutým před zahájením rozhodčího a exekučního řízení uplynula.

114. Nemohlo přitom dojít ani ke stavění dané doby zahájením daných řízení, neboť ani rozhodčí ani exekuční řízení nebyla vedena o těchto plněních, nýbrž se týkala plnění doposud neuhrazených.

115. K poukazu žalobkyně na nutnost aplikovat delší promlčecí dobu, neb se na straně žalované mělo jednat o úmyslné bezdůvodné obohacení, soud odkazuje na skutečnost, že vzhledem ke komplexnosti právní úpravy obsažené v ObchZ nelze na nyní posuzovanou věc aplikovat úpravu obsaženou v obč. zák., kterážto obsahuje jinou promlčecí dobu pro případy úmyslného bezdůvodného obohacení. (tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Vzhledem k právě uvedenému soud pro nadbytečnost neprováděl dokazování zacílené na zjištění, zda si byla žalovaná vědoma, že smlouva je neplatná a rozhodčí a exekuční řízení probíhají nezákonně. Dodat lze, že aby bylo lze dospět k závěru, že žalovaná se úmyslně bezdůvodně obohatila, muselo by být v řízení prokázáno, že uzavřela úmyslně neplatnou Úvěrovou smlouvu, na základě které se chtěla na postupiteli obohacovat bez právního důvodu. Takový závěr však z provedeného dokazování nevyplynul. Žalovaná jednala po celou dobu s postupitelem tak, jako by smlouva byla platně uzavřena, postupovala v souladu se smlouvou, jako by byla platná. Irelevantní přitom je, zda žalovaná zahájila rozhodčí a exekuční řízení s vědomostí o neplatnosti rozhodčí doložky a Úvěrové smlouvy. Uvedené skutečnosti nesvědčí nic o tom, že by snad žalovaná měla úmysl uzavřít neplatnou smlouvu a z této se na úkor postupitele úmyslně bezdůvodně obohatit.

116. Soud na tomto místě dále dodává, že nevstoupil na obranu žalobkyně, že námitka promlčení by měla být uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

117. V tomto ohledu soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Cdo 1254/2020-399: „Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.“ 118. Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti, ze kterých žalobkyně dovozuje rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, tento rozpor založit nemohou. Aby bylo lze dovodit, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, bylo by nutno, aby zde byly takové skutečnosti, které by (a) založily nemravnost vznesené námitky promlčení, a které by (b) nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaná vznesením této námitky promlčení brání, resp. které by (c) měly svůj původ v okolnostech, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, a nikoliv v okolnostech, z nichž je dovozován vznik žalobcem uplatňovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Takové okolnosti však žalobkyně ani netvrdí. Dovozuje nemravnost námitky promlčení a priori z jednání žalované spojeného s uzavíráním Úvěrové smlouvy a s navazujícím iniciováním rozhodčího a exekučního řízení a postupu v těchto řízeních. Žalobkyně ani netvrdí, že by zde byly nějaké okolnosti svědčící o tom, že by žalovaná vznesením námitky promlčení toto své právo zneužila, že by žalobkyni (postupiteli) jakkoli bránila vznést nárok včas atp. Stejně tak žalobkyně ani netvrdí, že by opožděné uplatnění nároku nezavinila. Žalobkyni (postupiteli) nic nebránilo uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k plněním uhrazenému před zahájením rozhodčího řízení dříve.

119. Ve vztahu k předmětné otázce soud konečně dodává, že čtyřletá promlčecí doba začínající běžet v okamžiku, kdy již postupiteli bylo zřejmé, že Úvěrová smlouva je neplatná, není ani v rozporu se zásadou efektivity unijního práva nepřiměřeně krátká. Ve výše citovaném rozsudku ze dne 8. 9. 2022 ve spojených věcech C-80/21 až C-82/21 SDEU uvedl následující: „Je tudíž třeba konstatovat, že námitka promlčení proti restitučním žalobám, které spotřebitelé podali za účelem uplatnění práv, jež jim vyplývají ze směrnice 93/13, není sama o sobě v rozporu se zásadou efektivity, pokud její použití v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných touto směrnicí (rozsudek ze dne 10. června 2021, právnická osoba, C776/19 až C782/19, EU:C:2021:470, bod 40 a citovaná judikatura). Pokud jde o délku promlčecí lhůty, která se vztahuje na návrh podaný spotřebitelem za účelem vrácení částek bezdůvodně zaplacených na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13, je třeba uvést, že Soudní dvůr již měl příležitost vyjádřit se ke slučitelnosti promlčecích lhůt kratších než promlčecí lhůta dotčená ve věci v původním řízení, a sice lhůt v délce tří a pěti let, které byly namítány vůči žalobám směřujícím k uplatnění restitučních účinků konstatování zneužívající povahy smluvního ujednání, se zásadou efektivity. Pokud jsou tyto lhůty stanoveny a známy dopředu, jsou v zásadě dostatečné k tomu, aby dotčenému spotřebiteli umožnily připravit a podat účinný opravný prostředek. Promlčecí lhůty v délce tří až pěti let tedy samy o sobě nejsou se zásadou efektivity neslučitelné (rozsudek ze dne 10. června 2021, právnická osoba, C776/19 až C782/19, EU:C:2021:470, bod 41 a citovaná judikatura).“ 120. Je tak nutno shrnout, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je ve vztahu k částkám uhrazeným před zahájením rozhodčího a exekučního řízení promlčen.

121. Na právě uvedeném závěru nic nemění ani argumentace žalobkyně založená na znění § 107 odst. 3 obč. zák.

122. Podle uvedeného ustanovení platí: Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

123. V nyní projednávané věci jde o dvě peněžitá plnění (právo žalované na vydání toho, co postupiteli poskytla; a právo postupitele, resp. žalobkyně, na vydání bezdůvodného obohacení), která se promlčují ve stejných lhůtách, není zde proto místo pro aplikaci citovaného ustanovení, které cílí a pirori na situace, kdy proti právu na vydání peněžitého plnění stojí právo s jiným během promlčení, případně právo nepromlčitelné (vlastnické právo).

124. Pokud žalobkyně v tomto ohledu tvrdila, že postupiteli nemohla plynout promlčecí doba, neboť tato neplynula v probíhajícím exekučním a rozhodčím řízení ani žalované, je nutno připomenout, že žalovaná veškerá plnění postupiteli poskytla již před zahájením exekuce.

125. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze částečně.

126. Žalovaná postupiteli poskytla částku částka (úvěr a revolving).

127. Postupitel před zahájením rozhodčího a exekučního řízení uhradil žalované částka.

128. Již před zahájením rozhodčího a exekučního řízení tedy postupitel uhradil vše, na co měla žalovaná nárok, neboť Úvěrová smlouva je neplatná, a žalovaná tak měla právo pouze na vydání částky částka. V části, ve které postupitel žalované hradil nad částku částka, se jedná o bezdůvodné obohacení na straně žalované. Tento nárok je nicméně, jak bylo výše vysvětleno, promlčen.

129. Následná plnění postupitele na Úvěrovou smlouvu ve výši částka, která byla vymožena v exekuci a poskytnuta žalované, představují taktéž bezdůvodné obohacení na straně žalované (jednalo se o plnění nad částky poskytnuté žalovanou), na jehož vydání má postupitel, resp. žalobkyně, právo. Tento nárok přitom není ani promlčen.

130. Žalobkyně dále svůj nárok ponižuje o úroky z prodlení v zákonné výši z částky původně poskytnutého úvěru a z částky původně poskytnutého revolvingu za období ode dne následujícího po vyplacení úvěru a revolvingu až do dne jejich uhrazení. Celkově se jedná o částku částka (částka a částka).

131. Soud proto výrokem I rozsudku žalobě vyhověl, co se týče částky částka a souvisejícího úroku z prodlení v zákonné výši jdoucího ode dne datum (ode dne následujícího po dni stanoveném jako poslední den k uhrazení dle předžalobní výzvy) do zaplacení.

132. Ve zbytku, tj. co se týče požadavku žalobkyně na zaplacení částky částka a úroku z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za období od datum do zaplacení, soud žalobu výrokem II rozsudku zamítl.

133. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení.

134. Celkové výše náhrady činí částka, kdy tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, sepis výzvy se základním právním a skutkovým rozborem, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne datum a účast na jednání dne datum) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po částka dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka. Soud dodává, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení související s cestou substituční právní zástupkyně žalobkyně ze adresa do sídla Obvodního soudu pro Prahu 1 (promeškaný čas a cena autobusové jízdenky), neboť jak právní zástupce žalobkyně, tak substituční zástupkyně mají sídlo na adrese adresa, nikoliv v adresa. Cestu do sídla zdejšího soudu ze sídla právních zástupců soud hodnotí jako součást nákladů spadající pod § 13 odst. 4 a. t.

135. Při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku činí úspěch žalobkyně 62 % a její neúspěch 38 %. Žalobkyně má tudíž právo na náhradu 24 % svých nákladů.

136. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů řízení ve výši částka. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání nemůže úspěšně podat ten, kdo se práva na odvolání vzdal. Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.