11 C 431/2009

Rubrum

Výslech svědka nezproštěného mlčenlivosti Nebyl-li svědek zproštěn mlčenlivosti, nemělo by vůbec dojít k předvolání svědka ani k zahájení jeho výslechu, neboť takový úkon je nadbytečný.

Výrok

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kolumberem, Ph.D., ve věci žalobce: XXX, narozený XXX bytem XXX, XXX, Itálie zastoupený advokátem XXX sídlem XXX proti žalované: XXX, narozená XXX bytem XXX zastoupená advokátkou XXX sídlem XXX pro zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím

Odůvodnění

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 400 000 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 30. 4. 2009 do 30. 4. 2019 ve výši 297 280,83 Kč a dále za dobu od 1. 5. 2019 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení z částky 400 000 Kč ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 233 881,16 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. III. Žalovaná je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně náklady řízení ve výši 700 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

1. Žalobce se žalobou, podanou dne 25. 9. 2009, po dřívějších rozhodnutích (srov. bod 3) nadále domáhal vůči žalované zaplacení částky 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 30. 4. 2009 s tím, že jako věřitel půjčil žalované částku 1 250 000 Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 30. 10. 2006. Z této mu bylo žalovanou vráceno toliko 850 000 Kč, takže k vrácení celé půjčky zbývá 400 000 Kč.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno, kdy namítla, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná, a peníze jí nebyly předány, jak je uvedeno ve smlouvě, a současně namítla také promlčení nároku žalobce.

3. Soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, č. j. 11 C 431/2009-124, jenž byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 59 Co 530/2014-175. Soud poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2016, č. j. 11 C 431/2009-241, jenž byl částečně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20. 12. 2017, č. j. 59 Co 284/2017-280. Předmětem řízení byl původně nárok na vrácení zbytku půjčky a vydání bezdůvodného obohacení, přičemž v současnosti již předmětem řízení je pouze nárok na vrácení části půjčky. Odvolací soud pak uložil soudu provést výslechy svědků XXX, XXX a případně XXX a dále se zabývat žalovanou vznesenou námitkou promlčení.

4. Z listiny označené jako smlouva o půjčce plyne, že tato měla být uzavřena mezi žalobcem jako věřitelem, žalovanou jako dlužníkem a XXX jako vedlejším účastníkem. V úvodní partii je obsaženo prohlášení o půjčce částky 1 250 000 Kč od žalobce žalované, kdy žalovaná v textu smlouvy prohlásila, že potvrzuje převzetí částky 1 250 000 Kč v hotovosti od věřitele, přičemž tuto částku se zavázala vrátit na základě jeho výzvy. Dále smlouva obsahuje ujednání o závazku uzavřít kupní smlouvu o převodu vlastnického práva u bytu č. XXX v bytovém domě č. p. XXX na pozemku parc. č. st. XXX v k. ú. XXX. Text smlouvy je datován 30. 10. 2006 a smlouva obsahuje parafy u jména věřitele, dlužníka a vedlejšího účastníka.

5. Z listiny označené jako kupní smlouva plyne, že tato byla uzavřena mezi XXX a XXX na straně jedné a žalovanou na straně druhé 30. 10. 2006, přičemž jejím předmětem byl byt č. XXX v bytovém domě č. p. XXX na pozemku parc. č. st. XXX v k. ú. XXX. Dále z listiny plyne, že sepis listiny a ověření totožnosti osob provedla XXX, advokátka se sídlem XXX.

6. Z listiny označené jako dichiaro plyne, že žalobce potvrdil, že žalované předal částku 1 250 000 Kč.

7. Z dokladu ze dne 25. 10. 2006 plyne, že žalobce z účtu č. 379260113 u ČSOB vybral částku 500 000 Kč.

8. Z dokladu ze dne 27. 10. 2006 plyne, že žalobce z účtu č. 379260113 u ČSOB vybral částku dalších 500 000 Kč.

9. Z výpisu účtu č. 379260113/0300 plyne, že tento účet je žalobce a že dne 9. 1. 2008 na něj vložila žalovaná částku 750 000 Kč a dne 16. 1. 2008 pak částku 100 000 Kč, obě s poznámkou „XXX – PŮJČKA“.

10. Z listiny označené jako výzva plyne, že 16. 4. 2009 vyzval žalobce žalovanou mj. k vrácení částky 400 000 Kč do 5 dnů od doručení výzvy.

11. Z dodejky plyne, že zástupce žalobce odeslal žalované zásilku, která byla doručena 24. 4. 2009.

12. Z výslechu XXX mj. vyplývá, že tento je synem žalované, s žalobcem se znal díky seznámení přes jeho matku a následně přes žalobce pracoval bez pracovní smlouvy v Itálii, což mělo vliv na posuzování žalobce svědkem. Svědek měl informace k bytu v XXX od žalované, jež mu měla sdělit, že byt míní žalobce rekonstruovat a používat jako noční klub či privát. Svědek při výslechu sdělil, že nebyl u žádného jednání své matky s žalobcem, podpis na smlouvě o půjčce nicméně označil za svůj. Důvody podpisu listiny nebyl svědek schopen vysvětlit, parafu bagatelizoval svou nezkušeností a přesvědčením, že se může jednat o pracovní smlouvu. Dále svědek uvedl, že žalobce neovládal češtinu a že bylo běžné, že u sebe žalobce nosil obnos vyšší než 2 000 €.

13. Z výslechu XXX mj. vyplývá, že tento měl být přítomen u předání částky 1 250 000 Kč žalované v kanceláři právníka či notáře ve Zlíně.

14. Z výslechu XXX vyplývá, že tento o půjčce nic nevěděl.

15. Z výslechu XXX vyplývá, že tato o půjčce nic nevěděla.

16. Z přípisu XXX vyplývá, že tato XXX nezprostila mlčenlivosti.

17. Z přípisu XXX vyplývá, že tato XXX nezprostila mlčenlivosti.

18. Soud provedl dokazování také výpisy z účtu za období od 1. 4. 2007 do 31. 12. 2007, nepodepsaným prohlášením XXX, pokladními doklady, kupní smlouvou vloženou do katastru 9. 1. 2008, znaleckým posudkem č. XXX, potvrzením manželů XXX, ale z nich soud v souvislosti se zbývajícím nárokem žalobce nečiní žádná relevantní skutková zjištění.

19. Při jednání soudu 3. 10. 2018 (č. l. 310 p. v.) zástupkyně žalované prohlásila, že žalovaná smlouvu podepsala.

20. XXX, XXX a žalobce nezprostili mlčenlivosti XXX, jenž v rozhodné době působila jako advokátka. Soudu je z úřední činnosti známo, že od 1. 9. 2008 má jmenovaná pozastaven výkon advokacie. XXX v mezidobí zemřel, jak plyne z úřední činnosti soudu (věc vedená pod sp. zn. XXX).

21. Z provedeného dokazování pak soud učinil závěr o skutkovém stavu, že žalobce 25. 10. a 27. 10. 2006 vybral ze svého účtu částku úhrnem 1 000 000 Kč, přičemž dne 30. 10. 2006 byla uzavřena mezi ním, žalovanou a synem žalované dohoda. V jejím rámci byl zahrnut příslib žalobce půjčit žalované částku 1 250 000 Kč, jejíž převzetí žalovaná potvrdila, a dále byl řešen byt v XXX. Listinu podepsali žalovaná, žalobce a syn žalované. Syn žalované důvody podpisu listiny nebyl schopen vysvětlit, parafu bagatelizoval svou nezkušeností a přesvědčením, že se může jednat o pracovní smlouvu, potvrdil ovšem, že žalobce u sebe nosíval obnos přesahující 2 000 € (v říjnu 2006 cca 57 000 Kč). Předání peněz tedy potvrdila podpisem nejen žalovaná, její syn, ale také žalobce ve svém čestném prohlášení a XXX ve svém výslechu. Listina byla připravena v advokátní kanceláři XXX, která účastníkům, XXX, XXX a XXX poskytla službu právní pomoci. Žalobce, XXX a XXX nezprostili advokátku mlčenlivosti. Přípisem z 16. 4. 2009 vyzval žalobce žalovanou k vydání částky 400 000 Kč do pěti dnů od doručení, přičemž výzva byla žalované doručena 24. 4. 2009, kdy bylo zohledněno, že žalovaná žalobci vrátila v lednu 2008 částku 750 000 Kč a 100 000 Kč s poznámkou „XXX – PŮJČKA“.

22. Podle § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

23. Podle čl. II odst. 2 zák. č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, v platném znění, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

24. S ohledem na ust. § 3028 odst. 3 o. z. se právní vztahy vzniklé před účinností o. z. řídí dosavadními právními předpisy, tj. zejm. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do účinnosti o. z. (dále jen „obč. zák.“). Z procesního hlediska soud postupoval podle zák. č. 99/1963 Sb., ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

25. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

26. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

27. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

28. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci) je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy, od níž odvozují svůj úspěch ve věci, tvrdit a prokázat skutečnosti takovou právní normou předvídané (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání jeho právně relevantních tvrzení, nebo sice takové důkazy označil, ale i po jejich provedení nebyla s dostatečnou jistotou potvrzena pravdivost tvrzení, je povinen nést s tím spojené procesní následky, kterými se rozumí neúspěch ve věci. Neunesení důkazního břemene tedy dopadá na případy, kdy po provedeném dokazování nebylo možno přijmout závěr o pravdivosti či ani naopak o nepravdivosti učiněných tvrzení, a to na úrovni poznání dosahující praktické jistoty (nestačí tedy pouhá pravděpodobnost skutkového děje). Důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) v tomto ohledu představuje procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, který je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). V projednávané věci zůstává k řešení spor o vrácení půjčky.

29. Rozsah břemene tvrzení žalobce je tedy určován obsahem hypotézy právní normy obsažené v § 657 obč. zák. Smlouva o půjčce podle § 657 obč. zák. je smlouvou reálnou, což znamená, že nevzniká pouhou dohodou stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona „přenecháním“) předmětu půjčky dlužníku. Ve sporu o vrácení půjčené částky má tedy žalobce jako věřitel břemeno tvrzení, že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal a že dlužník půjčené peníze řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro věřitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal žalované finanční prostředky. Neunese-li věřitel (žalobce) břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu vyznít v jeho neprospěch, aniž by se soud musel dále zabývat pravdivostí tvrzení, které jsou součástí procesní obrany žalovaného dlužníka, a za tímto účelem provádět dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008).

30. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou byla v rámci listiny označené jako „smlouva o půjčce“ uzavřena mj. právě smlouva o půjčce dle § 657 a násl. obč. zák. a dále bylo součástí další smluvní ujednání dle § 51 obč. zák. Pro projednávanou věc je nicméně významná právě úvodní část smlouvy, která řeší půjčku mezi žalobcem a žalovanou. Smlouva obsahuje závazek žalobce předat žalobkyni částku 1 250 000 Kč. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v době předcházející uzavření smlouvy žalobce disponoval částkou nejméně 1 000 000 Kč vybranou ze svého účtu, přičemž i svědek XXX potvrdil, že žalobce u sebe nosil větší obnos peněz. Jestliže tak žalobce měl k dispozici dalších 250 000 Kč, tj. v té době asi 8 800 €, nemůže toto být vyloučeno, naopak to odpovídá svědecké výpovědi D. Martiniho, který potvrdil předání celé částky 1,25 milionu Kč. Nelze současně odhlížet, že převzetí obnosu potvrdila v textu samotné smlouvy také žalovaná.

31. Platí, že při posuzování obsahu projevu vůle proto není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2637/2015). Tzv. mentální rezervace pak nemá vliv na platnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1938/2003). Žalovaná svým podpisem potvrdila (ve shodě se stanoviskem žalobce, listinnými důkazy a výpovědí svědka Martiniho), že peněžní obnos převzala.

32. Přesvědčení o skutkovém stavu, k němuž soud takto dochází, je objektivně přezkoumatelné, neboť proces poznání skutkových okolností soudem se uskutečňuje podle obecných zákonů logiky právě tak, jako hodnotí-li soud důkazy získané výpovědí svědka, posudkem znalce, obsahem listiny apod. Svědčí-li pro určitou skutečnost obecná zkušenostní věta, není vyloučeno, aby protidůkazem byla tato skutečnost vyvrácena nebo alespoň zpochybněna. V tom případě se ovšem strana, v jejíž neprospěch uvedená skutečnost hovoří, nemůže omezit na pouhé popírání. Chce-li být ve sporu úspěšná, musí pozitivně vysvětlit a objasnit, proč se na sporné skutečnosti obecná zkušenostní věta nevztahuje a musí navrhnout důkazy, které to potvrzují (srov. MACUR, XXX. Zájem stran na vysvětlení skutkového stavu v civilním soudním řízení. Bulletin advokacie, roč. 1999, č. 2, s. 10 an.). Někdy pak právní teorie dokonce hovoří o „obrácení“ konkrétního břemena vedení důkazu, tj. situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem podá hlavní důkaz, a je na protistraně nezatížené důkazním břemenem, aby jej zpochybnila protidůkazem, nebo případ, kdy je úspěšně podán protidůkaz, a je opět na straně zatížené důkazním břemenem, aby se rozhodnou skutečnost pokusila prokázat jinak (srov. BAUMGÄRTEL, G., LAUMEN, H. W., PRÜTTING, H. Handbuch der Beweislast. Grundlagen. 3. vyd. Köln-München: XXX Heymanns Verlag, 2016, s. 176-177). Žalobce je v souladu s rozdělením důkazního břemena povinen prokazovat nejen základ nároku – tj. vše ostatní, co nelze zahrnout pod pojem výše uplatněného nároku (R V/1968) – ale i výši tohoto nároku. Žalobce tedy tíží zásadně důkazní břemeno ohledně všech skutečností zakládajících jím uplatněné právo, a proto neprokáže-li některou z těchto právně relevantních skutečností, bude to pro něj mít nepříznivé procesní následky. Neprokáže-li žalobce vůbec základ nároku, soud žalobu zamítne zcela. Prokáže-li základ nároku, avšak výši v rozsahu nižším, než uplatnil v žalobě, soud žalobě vyhoví v části, v níž byla výše nároku prokázána, a v té části, v níž žalobce tvrzenou výši nároku neprokázal, ji zamítne. Procesní břemeno neukládá určité chování straně jako nutné, tj. jako povinnost, ale má procesní stranu stimulovat k tomu, aby aktivně jednala, a tak odvrátila nepříznivé procesní následky spojené s její nečinností (podrobně LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno a dokazování výše nároku. In: Dokazovanie v civilnom a trestnom konaní. Pezinok: Justičná akadémia Slovenskej republiky, 2012, s. 32). Žalovaná žádný další protidůkaz soudu nenavrhla (s výjimkou trvání na výslechu XXX) a ani nepředložila, byť byla na názor soudu výslovně upozorněna. Prohlášení samotné žalované o převzetí peněz nevyvrátil výslech jejího syna, jenž sám k právnímu úkonu přistupoval přinejmenším zvláštním způsobem, kdy je zřejmé, že se o obsah listiny vůbec nezajímal. Soudu se jeví jako nepravděpodobné, aby smlouvu svědek jako vedlejší účastník podepsal v přesvědčení, že se jedná o pracovní smlouvu. Smluvní strany jsou na titulní straně jasně vymezeny a svědek nemohl dovozovat pracovní poměr v italském Calstelfrancu z dohody se svou matkou a jejím známým, navíc uzavřenou v českém jazyce. Soud, vázán pokynem odvolacího soudu, mínil vyslechnout také další svědky, nicméně v případě svědka XXX tomu zabránilo jeho úmrtí a v případě svědkyně XXX nezproštění její mlčenlivosti, která trvá doposud (srov. a maiori ad minus § 21 odst. 8 zákona o advokacii). Soud má v tomto směru za to, že nebyl-li svědek mlčenlivosti zproštěn, nemělo by vůbec dojít k předvolání svědka ani k zahájení jeho výslechu, neboť takový úkon je nadbytečný (srov. přiměřeně VRÁBLIKOVÁ, Petra – KOTRADY, Pavel. Důkaz svědeckou výpovědí. In: Verlag Dashöfer, 2009-05-15.), když XXX neměla být vyslechnuta k ničemu jinému, než k okolnostem v souvislosti s poskytnutím služby právní pomoci, tato pak službu právní pomoci poskytla účastníkům (žalobce nezprostil mlčenlivosti), a pak žalované a XXX a XXX (kteří ji také mlčenlivosti nezprostili). Neexistenci půjčky nelze naopak dovodit z výslechů svědků XXX a XXX, kteří toliko uvedli, že o půjčce nic nevědí (z toho nelze dovodit, že půjčka nebyla poskytnuta, ale že pouze o ničem takovém nevěděli). Žalovaná navíc v rámci svých skutkových tvrzení nedokázala vysvětlit, proč podepsala prohlášení o převzetí takového obnosu prostředků za situace, kdy tomu tak nemělo být. Nelze navíc odhlížet, že toto prohlášení žalované by soud nemohl přehlížet ani v případě dovození absolutní neplatnosti smlouvy, kterou ovšem soud v žádném případě nedovozuje. Žalovanou artikulovaný důvod spočívající v obcházení § 17 tehdy účinného devizového zákona považuje soud za nedůvodný. Žalobce totiž jako italský státní příslušník mohl v souladu s § 17 odst. 2 písm. c) cit. zákona za určitých okolností nemovitosti v rozhodném období nabýt sám, bez jakékoliv účasti žalované či jejího syna. Připravovala-li smluvní dokumentaci advokátka, je pak s ohledem na její zákonné povinnosti (§ 16 zákona o advokacii) reálný předpoklad blížící se jistotě, že by klienta upozornila na možnost povolení k pobytu (dle hlavy IVa zák. č. 326/1999 Sb.) a nikoliv uzavření smlouvy integrující smlouvu o půjčce a nepojmenovanou smlouvu za účelem žalovanou tvrzeného obcházení zákona. Vliv na platnost smlouvy pak nemůže mít ani mentální rezervace žalované, či nezájem vedlejšího účastníka o její obsah. Argumentaci, že se o půjčku nejednalo, pak zpochybňují i dílčí úhrady žalované, realizované s poznámkou „XXX – PŮJČKA“. Soud tedy jednotlivé důkazy samostatně i v jejich vzájemném souhrnu hodnotil a uzavírá, že existence smlouvy o půjčce byla prokázána, stejně tak jako předání částky 1 250 000 Kč žalobcem žalované a následné dílčí úhrady žalované v úhrnné výši 850 000 Kč v lednu 2008. Na půjčce tedy žalovaná zůstává dlužna částku 400 000 Kč.

33. Jelikož obč. zák. neupravoval otázku ujednání o splatnosti dluhu ponechané na vůli věřitele, platilo v občanskoprávních vztazích, že věřitel může dlužníka požádat o jeho splnění kdykoliv, z čehož plynul ten důsledek, že za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby bylo třeba považovat den, který následoval po vzniku dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008). Dluh žalované vznikl 30. 10. 2006, tedy promlčecí doba počala běžet 31. 10. 2006. Jestliže byla žaloba podána 30. 9. 2009, stalo se tak před uplynutím tříleté promlčecí lhůty (§ 101 obč. zák.), pročež je třeba hodnotit námitku žalované jako nedůvodnou a naopak hodnotit nárok žalobce jako důvodný.

34. Splatnost dluhu byla vázána na výzvu věřitele, kterou je přípis z 16. 4. 2009, jenž žalovanou vyzval k vrácení částky 400 000 Kč do 5 dnů od doručení přípisu. K doručení do vlastních rukou žalované došlo 24. 4. 2009, pročež splatnost nastala ve středu 29. 4. 2009. Jestliže žalovaná částku v tento den neuhradila, jednak ji k vrácení zavázal svým rozhodnutím soud a dále je třeba uzavřít, že žalovaná je od 30. 4. 2009 v prodlení a za dobu od 30. 4. 2009 do zaplacení svědčí žalobci také dle § 517 odst. 2 obč. zák. právo na zákonný úrok z prodlení (dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). S přihlédnutím ke stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, soud vyčíslil úroky ke dni rozhodnutí soudu, tedy úrok z prodlení ve výši 9,25% za dobu od 30. 4. 2009 do 30. 6. 2009, tj. částka 6 284,93 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,50% za dobu od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, tj. částka 17 139,73 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,00% za dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, tj. částka 15 868,49 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75% za dobu od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, tj. částka 15 627,40 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75% za dobu od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, tj. částka 15 372,60 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75% za dobu od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, tj. částka 15 627,40 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75% za dobu od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, tj. částka 15 415,30 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,50% za dobu od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, tj. částka 15 081,97 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, tj. částka 13 984,11 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013, tj. částka 14 215,89 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014, tj. částka 13 984,11 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014, tj. částka 14 215,89 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015, tj. částka 13 984,11 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2015, tj. částka 14 215,89 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016, tj. částka 14 022,95 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2016, tj. částka 14 177,05 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, tj. částka 13 984,11 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05% za dobu od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017, tj. částka 14 215,89 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,50% za dobu od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, tj. částka 14 876,71 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,50% za dobu od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, tj. částka 15 123,29 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,50% za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 4. 2019, tj. částka 9 863,01 Kč, tedy úhrnem částka úroku z prodlení za dobu od 30. 4. 2009 do 30. 4. 2019 ve výši 297 280,83 Kč. Za dobu od 1. 5. 2019 do zaplacení přiznal soud úrok z prodlení ročně z částky 400 000 Kč ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí v souladu s textací § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění do 30. 6. 2010 s přihlédnutím k čl. II nařízení vlády č. 33/2010 Sb.

35. S ohledem na shora uvedené tedy soud žalobě ve zbývajícím rozsahu vyhověl (výrok I.).

36. Přestože měl žalobce ve věci úspěch jen částečný, přiznal mu soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. náklady řízení v plné výši, neboť se jeho neúspěch (výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 12. 2016, č. j. 11 C 431/2009-241) v poměru k celkovému předmětu řízení jeví jako neúspěch nepatrný. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. za splnění podmínek stanovených v § 142a odst. 1 téhož zákona, mu tak vůči žalované náleží právo na náhradu těch nákladů řízení, které účelně vynaložil k uplatnění jeho práva. Žalobci vznikly náklady řízení ve výši 233 881,16 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku 37 263 Kč, odměny za zastupování žalobce advokátem ve výši 149 460 Kč [12× 9 980 Kč dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v účinném znění (dále jen „adv. tar.“), z tarifní hodnoty 417 181 Kč za následující úkony právní služby: příprava a převzetí právního zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) adv. tar., žaloba dle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tar., 6× účast u jednání u soudu (29. 3. 2010, 21. 6. 2010, 16. 10. 2013, 17. 3. 2014, 4. 4. 2016 a 12. 12. 2016) dle § 11 odst. 1 písm. g) adv. tar., 3× podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tar., odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) adv. tar.; 3× 9 900 Kč dle § 7 a § 8 odst. 1 adv. tar. z tarifní hodnoty 400 000 Kč za následující úkony právní služby: podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tar., 2× účast u jednání u soudu (3. 10. 2018 a 30. 4. 2019)], náhrady hotových výdajů ve výši 4 500 Kč (tj. 15× 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 adv. tar. příslušející k patnácti úkonům právní služby), náhrady zástupce žalobce za promeškaný čas ve výši 3 200 Kč (tj. 32× 100 Kč za 32 započatých půlhodin strávených cestou zástupce žalobce k jednání a zpět) dle § 14 odst. 1, 3 adv. tar., jízdného ve výši 5 334,35 Kč [náhrada vozem reg. zn. XXX při spotřebě 8,9 l na 100 km a palivu benzin 95 na vzdálenosti 75 km do r. 2013 a 115 km od r. 2014, a to konkrétně 29. 3. 2010 a 21. 6. 2010 dle vyhl. č. 462/2009 Sb. (tj. a 484,07 Kč), 16. 10. 2013 dle vyhl. č. 472/2012 Sb. (tj. 510,96 Kč), 17. 4. 2014 dle vyhl. č. 435/2013 Sb. (tj. 790,88 Kč), 4. 4. 2016 a 12. 12. 2016 dle vyhl. č. 385/2015 Sb. (tj. a 740,97 Kč), 3. 10. 2018 dle 463/2017 Sb. (tj. 772,16 Kč) a 30. 4. 2019 dle č. 333/2018 Sb. (tj. 810,27 Kč)] dle § 13 odst. 1, 5 adv. tar. a částky 34 123,81 Kč odpovídající náhradě 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna dle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce žalobce.

37. V řízení vznikly také náklady státu v souvislosti s tlumočením, a to v částce 700 Kč (srov. usnesení č. j. 11 C 431/2009-214). Také tuto částku je žalovaná, která byla procesně neúspěšná, povinna nahradit podle § 148 o. s. ř. státu (výrok III.).

38. Stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

Rubrum