12 C 153/2015

Rubrum

K výši nájmu je podstatné uvést, že obecně platí, že nedopovídá realitě běžného života, aby žalobce, který vznik škody nezavinil ani porušením právní povinnosti nezpůsobil, byl nucen po vzniku škody provádět komplikovaná a náročná šetření za účelem zjištění nejnižší ceny opravy.

Výrok

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Kubátem ve věci žalobce: F.V., IČO XX sídlem M. XX, P. zastoupený advokátem JUDr. F.N. sídlem Praha proti žalované: K., IČO XX sídlem P. XX, P. zastoupená advokátem Mgr. P.K. sídlem Praha o zaplacení 30 124 Kč s příslušenstvím, t a k t o:

Odůvodnění

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 19 620 Kč (devatenáct tisíc šest set dvacet korun českých) spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 16. 2. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 10 504 Kč (deset tisíc pět set čtyři korun českých) spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 16. 2. 2015 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na nákladech řízení částku ve výši, která bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od jeho právní moci. IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 20 141 Kč (dvacet tisíc sto čtyřicet jedna korun českých), a to k rukám JUDr. F.N., advokáta sídlem Praha, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

1. Žalobce se na podkladě žaloby došlé podepsanému soudu dne 11. 5. 2015 domáhá po žalované (dále též „žalovaný“) zaplacení částky uvedené ve výrocích I. a II. rozsudku s odůvodněním, že dne X. X. 2014 došlo k dopravní nehodě, při které byl poškozen automobil žalobce Mercedes-Benz CLS 350 CDI, registrační značky: XX (dále též „předmětné vozidlo“). Po dobu opravy v servisu M. a.s. od 6. 10. 2014 do 21. 10. 2014 (dále též „předmětné období“) si žalobce ke své podnikatelské činnosti pronajal od B.C. s.r.o. náhradní automobil. Ke dni skončení pronájmu pronajímatel vystavil fakturu č. X/Y na částku 66 504 Kč bez DPH. Pojistitel A., a.s. z tzv. doplňkového pojištění vyplatil žalobci částku 32 000 Kč. Zbývající částku 34 504 Kč uplatnil žalobce proti žalované, která však tuto částku žalobci nevyplatila. Domáhá se proto zaplacení neuhrazené částky po odpočtu tzv. pevných nákladů za 1 095 ujetých km s náhradním vozidlem ve výši 4 380 Kč, tj. částky 30 124 Kč spolu s úrokem z prodlení.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítla, že náklady za nájem vozidla nebyly náklady účelnými, s tím, že žalobce je povinen prokázat opak. Žalobce je osobou zabývající se silniční motorovou dopravo, konkrétně pak přepravou osob. Je tedy zřejmé, že předmětné vozidlo nebylo jediným vozidlem, které mohl žalobce ke svému podnikatelskému účelu využít.

3. Na základě shodných tvrzení účastníků (není-li dále uvedeno výslovně jinak) má soud za zjištěné tyto rozhodné skutečnosti: specifikace předmětného vozidla odpovídá tomu, že vozidlo je v provozu od 29. 9. 2011 s tím, že do data dne 2. 10. 2014 (dále též „předmětná nehoda“) mělo najeto 45 542 km a jeho specifikace je obsahem technického průkazu UE XX, jakož i obsahem popisu od Mercedes Benz vyhotoveného M., a.s., s tím, že bylo opotřebeno způsobem, který odpovídá obvyklému užívání tohoto vozidla po dobu od 29. 9. 2011 do 2. 10. 2014. Tato specifikace je úplná. Žalobce byl vlastníkem předmětného vozidla od 19. 2. 2013 s tím, že je jím i do současné doby, a to na základě kupní smlouvy sjednané mezi vlastníkem tohoto vozidla a žalobcem přede dnem 19. 2. 2013, k tomuto datu též účinné s tím, že byly splněny veškeré podmínky z této smlouvy vyplývající a nutné pro to, aby došlo k převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu na žalobce ke dni 19. 2. 2013. Předmětná nehoda nastala tak, že do zaparkovaného předmětného vozidla v Praze, ul. A., narazilo při průjezdu kolem něj vozidlo Fiat Punto, registrační značky XX, které poškodilo jeho přední nárazník s tím, že tato nehoda byla zaviněna a způsobena řidičem vozidla Fiat Punto, registrační značky XX. Vozidlo Fiat Punto, registrační značky XX, bylo v rámci pojištění odpovědnosti jeho provozu ke dni předmětné nehody pojištěno u žalovaného na základě pojistné smlouvy sjednané mezi vlastníkem tohoto vozidla N.C. a.s. jako pojistníkem a žalovaným jako pojistitelem, a to na pobočce žalovaného, a to sjednané přede dnem předmětné nehody, kdy jménem žalovaného jednala k tomu pověřená fyzická osoba statutárním orgánem žalovaného a jménem pojistníka oprávněně jednající jednatel, u které byly k datu nehody splněny všechny povinnosti z této smlouvy vyplývající a nutné pro závěr, aby smlouva byla platná a účinná. Oprava poškozeného nárazníku a s ní spojené doprovodné práce, jakož i lakovací práce, bylo třeba provést na poškozeném předmětném vozidle účelně, a to za účelem odstranění způsobeného poškození, které nastalo při předmětné nehodě s tím, že obvyklá účelná délka opravy v místě a čase provedení této opravy odpovídala době od 6. 10. do 21. 10. 2014. Mezi žalobcem a L.V. jako jednatelem pronajímatele B.C. s.r.o. byla podepsána a sjednána dne 6. 10. 2014 smlouva o nájmu, jejímž předmětem byl pronájem náhradního vozidla Mercedes Benz XX, CLS 350 Cdi (dále též „náhradní vozidlo“). Z obsahu této smlouvy má soud dále za zjištěné, že toto vozidlo bylo pronajato od 6. 10. 2014 do 21. 10. 2014 za cenu 4 890 Kč denně. Žalobce tím, že neprovozoval předmětné vozidlo v období od 6. 10. do 21. 10. 2014, ušetřil na jeho provozu 4 380 Kč. Oznámení o pojistné události učinil žalobce žalovanému dne 6. 10. 2014 telefonicky, kdy i podal vysvětlení o předmětné pojistné události, tedy o předmětné nehodě. Žalovaný skončil své šetření nutné ke zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit z předmětné události dne 1. 12. 2014. Z titulu nájmu za předmětné období již žalobci bylo plněno jinou pojišťovnou A., a.s. 32 000 Kč s tím, že tato částka došla do dispozice žalobce před podáním žaloby. Skutečnost, že žalobce potřeboval náhradní vozidlo nutně, má soud za zjištěné jednak z obsahu Smlouvy o zajištění smluvní přepravy osob, sjednané mezi P.C, a.s. a žalobcem dne 1. 4. 2005, v jehož čl. 5., bodě 5.1. je ujednána povinnost poskytovatele (tj. žalobce) zajistit přistavení čistého osobního automobilu vyšší střední třídy se řidičem před hotelem v ulici L. v režimu 24 hodin, 365 dní v roce, s tím, že hotelem je míněn hotel P.C. v P., L. XX (jak má soud za zjištěné z čl. 3., bodu 3.1. této smlouvy), za což žalobci náleželo měsíčně 50 000 Kč bez DPH (jak má soud za zjištěné z čl. 5., bodu 5.5. této smlouvy). Skutečnost, že jménem společnost P.C. a.s. tuto smlouvu sjednal Š.K. jako osoba k tomu oprávněná, má soud za zjištěné z výpisu z obchodního rejstříku stran této společnosti ze dne 12. 3. 2018, konkrétně ze způsobu jednání za společnost (tj. za společnost jedná jejím jménem samostatně ve všech věcech samostatně též člen představenstva) a zápisu toho, že ke dni 12. 3. 2018 byl Š.K. členem představenstva. Skutečnost, že žalobce potřeboval náhradní vozidlo nutně, má soud dále za zjištěné z faktury vystavené žalobcem P.F., z níž je zřejmé, že náhradní vozidlo bylo pronajato této osobě v období od 6. 10 – 26. 10. 2014 za účelem transferů, za což žalobce požadoval uhradit 27 000 Kč, ve spojení s jeho potvrzením ze dne 7. 11. 2016, jehož obsahem je potvrzení o tom, že v měsíci říjen r. 2014 formou emailu objednal několik vozů na transfery a pronájmu pro své klienty u žalobce s tím, že jedním z vozů bylo i náhradní vozidlo, přičemž poskytnuté služby byly vyfakturovány dne 26. 10. 2014. Ze znaleckého posudku č. XX znalce S.B. ze dne 7. 11. 2017, ve spojení s obsahem jeho výslechu (a ve spojení s postupem dle § 136 o. s. ř.), má soud za zjištěné, že obvyklá cena nájmu srovnatelného náhradního vozidla s předmětným vozidlem za jeden den předmětného období odpovídala na území hl. m. Prahy částce 3 500 Kč bez DPH (v podrobnostech viz níže). Skutečnost, že tento znalec je znalcem z oboru ekonomika – ceny a odhady motorových vozidel a z oboru doprava silniční, posuzování dopravních nehod a z oboru strojírenství, strojírenství všeobecné, autoopravárenství a posuzování technického stavu motorových vozidel vč. přípojných, strojních zařízení a technologických celků, má soud za zjištěné z karty znalce, pořízené prostřednictvím databáze na www.justice.cz dne 13. 6. 2017.

4. Námitky vznesené k obsahu znaleckého posudku jsou předmětem rozboru níže. K obsahu ostatních provedených listinných důkazů nebylo vzneseno žádných námitek, čímž nebyla výše dovozená skutková zjištění zpochybněna. Z dalších provedených důkazů již žádné podstatné skutečnosti pro posouzení věci zjištěny nebyly, není-li v zájmu přehlednosti a srozumitelnosti odůvodnění rozsudku níže uvedeno výslovně jinak.

5. Podle ust. § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., v platném znění, o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „ZoP“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále jen "pojištění odpovědnosti"). Podle ust. § 3 odst. 1 tohoto zákona, pojištění odpovědnosti vzniká na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem. Podle ust. § 6 odst. 2 písm. b) ZoP, nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něho uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému též způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. Podle ust. § 9 odst. 1 tohoto zákona má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele. Podle ust. § 9 odst. 2 ZoP plnění pojistitele je splatné do 15 dnů, jakmile pojistitel skončil šetření nutné k zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit nebo jakmile pojistitel obdržel pravomocné rozhodnutí soudu o své povinnosti poskytnout pojistné plnění. Podle ust. § 2927 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále též „o. z.“), kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla. Podle ust. § 2951 odst. 1 o.z., škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Podle ust. § 2952 o. z., hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušli (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

6. Z výše rozvedených skutkových zjištění je zřejmé, že mezi účastníky jsou předmětem sporu toliko dvě skutkové otázky, a sice, zda bylo účelné pronajmout si po předmětnou dobu (jež ale nesporně odpovídá obvyklé době opravy poškození předmětného vozidla) náhradní vozidlo a jaká byla obvyklá výše nájemného.

7. Je vhodné připomenout, že ve vztahu k nájemnému (půjčovnému) platí, že skutečnou škodou (ust. § 2927 odst. 1, § 2951 odst. 1 o. z.) spočívající v nutně a účelně vynaložených nákladech na vypůjčení osobního automobilu po dobu, kdy poškozený nemohl použít svého automobilu v důsledku poškození [ust. § 6 odst. 2 písm. b), § 1 odst. 1 písm. a) z. o. p.], se rozumí též půjčovné, zaplacené za vypůjčení vozidla srovnatelného s vozidlem poškozeným, pokud převyšuje výdaje spojené s užitím vlastního vozu [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, a především Petr Vojtek: K některým otázkám odpovědnosti za škodu v dopravě, v: Soudní rozhledy 10/2009, kapitola Náhrada škody na vozidle, ve které je shrnována soudní praxe (zejména Nejvyššího soudu) stran posuzování této problematiky, jež se uplatní i v poměrech o. z.]. Skutečnou škodu, spočívající v nákladech na vypůjčení či pronájem vozu, převyšujících náklady na provoz vlastního vozu, je však odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu, v jakém povinnost k jejich úhradě odráží nutné a účelné náklady na vypůjčení náhradní věci, odpovídající věci poškozené (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, ve spojení s ust. § 2952 o. z., z něhož je zřejmé, že v právních vztazích, jež se řídí o. z., pro vznik škody již není nutné zmenšení majetkového stavu poškozeného, tj. úhrada tomu odpovídajícího dluhu, nýbrž postačí jen jeho vznik). Z hlediska příčinné souvislosti je třeba vždy zvažovat, zda a v jakém rozsahu bylo vypůjčení auta za úplatu s ohledem na okolnosti daného případu skutečně nutným důsledkem dané škodné události (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 1 Cz 86/90, publikované pod č. 7/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

8. Žalobce prokázal, že náhradní vozidlo nutně potřeboval, a to obsahem smlouvy stran hotelu P.C., neboť povinnost zajistit přistavení čistého osobního automobilu vyšší střední třídy s řidičem před hotelem v režimu 24 hodin, 365 dní v roce, může odpovídat i předmětné vozidlo, resp. s ním srovnatelné náhradní vozidlo, neboť s ohledem na obsah této smlouvy, obecnou zkušenost a zvyklosti běžného života je zřejmé, že i pokud by předmětné vozidlo spadalo do kategorie vyšší, než je kategorie vyšší střední třídy, je jeho zajištění v rámci tohoto ujednání, neboť jde o plnění ve prospěch věřitele. Žalobce rovněž tak prokázal, že náhradní vozidlo bylo poskytnuto do úplatného užívání P.F. po celé předmětné období za účelem transferů (jak vyplývá z obsahu zmíněné faktury vystavené dne 26. 10. 2014, což je ve shodě s potvrzením ze strany této osoby, kde je jeho poskytnutí potvrzováno). Tato zjištění vyplývají z provedených jim odpovídajících listinných důkazů a jelikož k nim v žádném ohledu nebylo vzneseno jakýchkoliv připomínek, je jejich dovození opodstatněné.

9. Na základě těchto skutečností a úvah má soud účelnost nájmu náhradního vozidla po předmětnou dobu za prokázánu, neboť není důvodu, aby žalobce doplácel na důsledky vzniku škody, kterou nezpůsobil a nezavinil, jestliže náhradní vozidlo potřeboval pro svojí podnikatelskou činnost, což prokázal právě tím, že náhradní vozidlo poskytl dále do úplatného užívání P.F., resp. měl povinnost je mít přistavené pro potřeby dalšího třetího subjektu. Opačný přístup by v poměrech dané věci nerespektoval princip plného odškodnění poškozeného v maximální možné míře, prosazovaný ustálenou judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13, nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2043/17).

10. K výši nájmu je podstatné uvést, že obecně platí, že nedopovídá realitě běžného života, aby žalobce, který vznik škody nezavinil ani porušením právní povinnosti nezpůsobil, byl nucen po vzniku škody provádět komplikovaná a náročná šetření za účelem zjištění nejnižší ceny opravy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13, jež lze mutatis mutandis uplatnit i ve vztahu k posouzení ceny náhradního vozidla, neboť není žádného rozumného důvodu dle ust. § 2 odst. 3 o. z. pro odlišný přístup).

11. Při určení výše škody se vychází z ceny obvyklé. Cena obvyklá je přitom taková cena, za kterou lze skutečně získat příslušnou službu či věc v daném místě a čase, jde tedy o cenu odvíjející se od běžně fungujících vztahů nabídky a poptávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 601/2007, rozsudek ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1205/2012).

12. Znalec v rámci posudku ve spojení se svým výslechem své závěry přesvědčivě odůvodnil. Vysvětlil, že žádná centrální databáze obvyklých cen nájmu určitého vozidla v určitém místě a čase neexistuje, pročež byl nucen oslovit jednotlivé pronajímatele, kteří v předmětné době vozidla srovnatelná s vozidlem předmětným nabízeli k pronájmu, a takto zjištěné ceny jsou podkladem jeho závěrů.

13. Ustáleným závěrům soudní praxe v této souvislosti odpovídá takový přístup, že je na znalci, aby v souladu s poznatky z oboru, ve kterém působí, zvolil metodu, kterou pro ocenění použije, neboť otázka správnosti stanovení ceny věci k tomu povolaným znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2045/2009, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014). Znalec způsob zjištění cen vysvětlil a proti jeho metodice nebylo ze strany účastníků účinně namítnuto ničeho.

14. Znalec dále vysvětlil, že obdobné vozidlo jako vozidlo předmětné nebylo až na jeden případ v předmětném období předmětem pronájmu (u něhož se však jednalo o verzi limuzína a nikoliv o verzi kupé, jež dle tvrzení žalobce byla příznačná pro předmětné vozidlo). Znalec proto zjistil nabídkové ceny tří dalších srovnatelných vozidel v rozmezí 2 369 Kč (u vozidla Mercedes Benz CLS) – 3 500 Kč (u vozidla VW Passat B7) denně, a vyložil, že srovnatelnost je založena na obdobných prodejních cenách nových vozidel (ve střední hodnotě kolem 1,5 milionu Kč), a výkonových a objemových parametrech motoru, přičemž u půjčoven zjišťoval ceny právě u vozidel srovnatelné motorizace – výkonu. Přiléhavost výběru vozidel pro srovnání odůvodnil. Byly proto zjišťovány ceny nájmu u takto vymezeným způsobem srovnávaných, typově nejbližších vozidel, protože více vozidel obdobných vozidlu předmětnému k nájmu v předmětné době nabízeno nebylo, resp. nebylo zjištěno, že by takto bylo nabízeno předmětné vozidlo ve verzi kupé, aniž by kdokoliv z účastníků tvrdil něco jiného. Není proto v tomto ohledu podstatná námitka, že předmětné vozidlo bylo vozidlem na bázi sportovního kupé, poněkud extravagantní, zatímco srovnávaná vozidla jsou limuzínami. Tento srovnávací vzorek (po vyloučení nabídky na vozidlo Cadillac ATS, u níž bylo v návaznosti na námitky žalobce zjištěno, že nejde o vozidlo srovnatelné s vozidlem předmětným) lze již pokládat za dostačující. U vozidla VW Passat B7 pak v této souvislosti znalec vysvětlil, že uvedené atributy srovnatelnosti jsou příznačné pro motor o objemu cca 3000 cm3 a nikoliv o objemu 2000 cm3 a nižší, jež byly obsahem nabídek předestřených žalobcem, aniž by žalobce konkrétně a tedy i účinně tento závěr znalce zpochybnil ve smyslu, že jde o vozidlo nižší (nesrovnatelné) kategorie.

15. Soud proto s ohledem na výše rozvedené závěry soudní praxe akceptoval cenu zjištěnou znalcem ve výši 3 500 Kč denně, což byla sice nejvyšší v rozmezí jím zjištěných cen, přesto ještě cena obvyklá a nikoliv excesivní, přičemž zohlednil, že přesná doba nájmu nemohla být předem známa, neboť běžné zkušenosti nedopovídá, že by poškozený znal předem přesnou dobu, po kterou bude poškozené vozidlo předmětem opravy, kdy opak tvrzen nebyl, pročež nepřihlížel k částce požadovanou denně při pronájmu vozidla na dobu 14 dnů určenou znalcem, jež byla nižší. Nadto nezohlednil ani zvýšení či snížení ceny o 10 %, o které se konkrétní ceny půjčoven běžně odlišují, neboť žádné konkrétní skutečnosti opodstatňující takovou korekci zjištěny a ani tvrzeny nebyly a znalec sám uvedl, že by mu takové skutečnosti byly známy, pročež je ani on nezohlednil. Tvrzení, že snad s náhradním vozidlem bylo ježděno do zahraničí či že by je řídilo více řidičů, což by mohlo mít vliv na cenu nájmu, nikdo z účastníků do doby vzniku účinků zákonné koncentrace neuplatnil (ust. § 118b odst. 1 o. s. ř.), pročež není relevantní. Takto postupem podle ust. § 136 o. s. ř. určil obvyklou cenu nájmu za 1 den v částce 3 500 Kč bez DPH.

16. Částka, která je žalobcem požadována důvodně, byla určena takto: 16 dnů nájmu (předmětného období) x 3 500 Kč odpovídá částce 56 000 Kč, od níž bylo odečteno to, co žalobce má již uhrazeno od jiného pojistitele, tj. částka 32 000 Kč, a dále částka 4 380 Kč, kterou žalobce nesporně ušetřil tím, že neprovozoval předmětné vozidlo po předmětné období, čímž se dochází k částce 19 620 Kč, povinnost k jejíž úhradě byla žalované uložena, neboť žalobce má po žalovaném právo na úhradu této škody, způsobené v rámci pojištění, sjednaného stran provozu vozidla, kterým byla škoda způsobena [ust. § 6 odst. 2 písm. b), § 3 odst. 1, § 9 odst. 1 ZoP].

17. Jelikož je nesporné, že žalovaný šetření nutné ke zjištění své povinnosti plnit skončil dne 1. 12. 2014, je úrok z prodlení ve výši 7,05 % požadovaný od 16. 2. 2015 (tj. po uplynutí 15 dnů od data 1. 12. 2014 dle ust. § 9 odst. ZoP) požadován důvodně (výrok I.)

18. Nedůvodně je pak logicky požadováno zaplacení částky 10 540 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 16. 2. 2015 do zaplacení, pročež v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.)

19. Podepsaný soud dbal výše označených závěrů praxe z důvodu, že Česká republika je materiálním právním státem, který je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo. Judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (k tomu srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mueller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2016, sp.zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006, a sp.zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006). Vyjádřeno poněkud konkrétněji, Ústavní soud dovodil, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti, resp. rovnosti (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2015). Ustálená judikatura proto představuje pro účastníka „zákon“ (ve smyslu účinného právního předpisu v podobě, v jaké jej soudy prakticky aplikují, neboť tím je naplňována ochrana oprávněné důvěry v právo jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí), na jehož znění se účastník může spoléhat a jehož účinků se může dovolat (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 2234/10 ze dne 9. 8. 2013). Nadto i s ohledem na ust. § 13 o. z. lze u účastníků vzhledem k výše rozvedeným právním závěrům konstatovat legitimní očekávání, že touto žalobou uplatněný právní případ bude rozhodnut obdobně tak, jak vyplývá z označených soudních rozhodnutí, a to ve spojení s ust. § 2 odst. 1 o. z., dle něhož každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec.

20. Žalobci z důvodu užívání náhradního vozidla po dobu od 6. 10. 2014 do 21. 10. 2014, a to v důsledku poškození vozidla Mercedes Benz CLS 350 CDI, registrační značky: XX, které bylo poškozeno vozidlem Fiat Punto, registrační značky XX, při dopravní nehodě dne 2. 10. 2014 nastalé v P., A. ul., náleží částka 19 620 Kč, kterou byl žalovaný povinen uhradit žalobci před datem 16. 2. 2015, a to nad rámec částky 32 000 Kč, která byla žalobci již uhrazena, a naopak nenáleží částka 10 504 Kč.

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto postupem podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., dle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, ve spojení s ust. § 137 odst. 1,2 o. s. ř. Rozhodnutí soudu o výši plnění je založeno na znaleckém posudku a rovněž i na úvaze soudu ve smyslu ust. § 136 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015) a žalobce byl v rozsahu částky dle výroku I. úspěšný. Tato částka je pak základem pro určení výše náhrady nákladů řízení (k tomu srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikované pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je totiž spravedlivé v případě, v němž žalobce musí výši požadované částky sdělit na základě své úvahy, ač je z povahy věci zřejmé, že výše nároku závisí na znaleckém posouzení (ust. § 142 odst. 3 o. s. ř.), aby se podkladem stala částka přisouzená, nikoliv požadovaná (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015).

22. Právní zástupce žalobce vykonal v součtu 7 úkony právní služby, a to 1 x převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, advokátního tarifu (dále též „AT“), 1 x písemné podání soudu spočívající v podání žalob, 1 x spočívající v doplnění, jež došlo soudu dne 30. 3. 2016, obsahující vyjádření k podání žalovaného k výzvě soudu, a 1 x podání předžalobní výzvy k plnění, žalovanému došlé a právním zástupcem podepsané, což je mezi účastníky nesporné, všechny podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) AT, a 3 x účast na jednání soudu ve dnech 25. 10. 2016, 4. 5. 2017 a 13. 3. 2018 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, za což mu náleží částka 7 x 1 900 Kč (§ 7 odst. 5 AT), jakož i náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT, připadající na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, v součtu za uvedených 7 úkony právní služby ve výši celkem 2 100 Kč. Jako účelný naproti tomu nebyl shledán úkon spočívající v důkazním návrhu došlém dne 28. 11. 2016, který měl být již součástí žaloby, pokud by žalobce postupoval účelně a řádně. Právní zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (s účinností registrace k 1. 3. 2005), a proto byla takto určená částka (7 x 1 900 + 2 100 Kč) v součtu navýšena o sazbu 21% DPH, a po připočtení zaplaceného soudního poplatku za podání žaloby ve výši 1 507 Kč odpovídá částce 20 141 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů povinen zaplatit ji advokátu (výrok ad IV.).

23. Výrok ad III. je opodstatněn tím, že pojem výsledku řízení dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. není totožný s pojmem úspěchu ve věci (což mj. zřetelně plyne i z faktu, že se náhrada nákladů řízení zálohovaných státem podle jeho výsledku uplatní i v řízení podle hlavy páté o. s. ř.). Pojetí ztotožňující výsledek řízení s úspěchem ve věci je příliš zužující, a to i ve sporných věcech. Výsledek řízení totiž ve skutečnosti odkazuje k osobě toho účastníka, který by byl povinen k náhradě nákladů řízení druhé procesní straně. Stát má tedy právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledků proti tomu účastníku, který by byl povinen nahradit náklady druhému účastníku. Ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. tak odkazuje nejenom na kritérium úspěchu ve věci, ale též na ostatní ustanovení upravující rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (ust. § 142 až 146 o. s. ř.), jak vyplývá z výkladu dovozeného např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08 (bod 15). Podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V době rozhodování soudu o věci samé nebylo rozhodnuto o znalečném za úkon spočívající ve výslechu znalce při jednání soudu dne 13. 3. 2018, a tudíž není možno rozhodnout o částce, kterou je žalovaný povinen zaplatit a která bude podle ust. § 155 odst. 1 o. s. ř. určena až v samostatném usnesení. Záloha zaplacená žalobcem za účelem vypracování znaleckého posudku ve výši 6 000 Kč mu bude vrácena, neboť skutečnost, že byla soudu složena na podkladě ust. § 141 o. s. ř., není při absenci bližší zákonné úpravy s ohledem na princip výkonu státní moci dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bez dalšího důvodem pro to, aby státu připadla, resp. aby jí z tohoto důvodu žalobci hradil žalovaný. Tento závěr je opodstatněn též tím, že zatímco stát lze pokládat za solventního dlužníka, nelze takový atribut vztáhnout obecně i k osobě účastníka řízení, neboli, je rozdíl mezi tím, zda je částka zálohy účastníku, který jí složil, vracena státem a tím, má-li mu být uhrazena účastníkem řízení.