31T 41/2015

Rubrum

Držení zbraní Držením zbraní není míněna držba ve smyslu soukromoprávním, nýbrž držba ve smyslu běžném, a to tedy jakýkoli faktický poměr k věci.

Výrok

Okresní soud ve Z. rozhodl v hlavním líčení dne 20. dubna 2015 ve Zlíně v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dušana Beránka a přísedících Ing. et Ing. Ondřeje Skoby a Ing. Martina Vančury takto:

Odůvodnění

obžalovaný R. B., nar. XXX ve Z., trvalého pobytu ve Z.-K., U. Ř. XXX, v současnosti ve vazbě ve Vazební věznici O. v jiné trestní věci, je vinen, že pravděpodobně od roku 1993 do 20. 2. 2014 přechovával nejdříve ve sklepě svého bydliště ve Z.-K., U. Ř. XXX, později v uzamčeném skříňovém trezoru umístěném nejdříve v H., okres Z., v objektu užívaném společností M.-CH., s.r.o., poté v bydlišti svého dědy J. B. ve Z.-Š. a pravděpodobně od roku 2006 v budovách v areálu bývalých B. z. ve Z., a to v budově č. XXX a později v budově č. XXX na ulici S. čp. XXX, samopal tuzemské výroby „Vzor 24“ nebo „Vzor 26“ ráže 7,62x25 Tokarev, výrobní číslo XXX, s demontovanou pažbou, tlumič hluku výstřelu použitelný na samopalu „Vzor 24“ nebo „Vzor 26“, opakovací brokovnici americké výroby zn. MAVERICK, ráže 12 mm, jejíž pouzdro závěru je označeno výrobním číslem XXX, hlaveň je opatřena číslem XXX, samonabíjecí pistoli tuzemské výroby vzor ČZ MODEL 75, ráže 9 mm Luger bez výrobního čísla či zkušebních značek, 1.129 kusů nábojů příslušných mimo jiné i k těmto palným zbraním, táhlou výbušnou nálož plastické trhaviny SEMTEX 1A k výbušnému odminovači „VO“ o hmotnosti 693,4 g, 16 kusů elektrických iniciátorů okamžitých - EPIO, 12 kusů výbušek V100 barvy bílé a 5 kusů výbušek V5 barvy červené, přičemž samopal, tlumič hluku výstřelu, plastická trhavina, elektrický iniciátor a výbušky jsou zbraně kategorie „A“ (zakázané zbraně) a brokovnice a pistole jsou zbraně kategorie „B“ podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Takto jednal, ačkoliv nebyl držitelem zbrojního průkazu, ani zbrojní licence ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, tedy a) bez povolení přechovával střelnou zbraň a ve větším množství střelivo, b) bez povolení přechovával zbraň hromadně účinnou, tím spáchal a) přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, b) přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a za to, jakož i za sbíhající se přečin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 trestního zákoníku, za který byl odsouzen dne 22. 4. 2014 rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 7T 162/2013-290, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2014, kdy Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 5To 197/2014-325 zamítl odvolání obžalovaného, se odsuzuje podle § 279 odst. 3 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků nepodmíněně. Podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku se obžalovaný pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to: - samopalu tuzemské výroby „Vzor 24“ nebo „Vzor 26“ ráže 7,62x25 Tokarev výrobního čísla XXX s demontovanou pažbou, - tlumiče hluku výstřelu, - opakovací brokovnice americké výroby zn. MAVERICK, ráže 12 mm, jejíž pouzdro závěru je označeno výrobním číslem XXX, hlaveň je opatřena číslem XXX, - samonabíjecí pistole tuzemské výroby vzor ČZ MODEL 75, ráže 9 mm Luger, bez výrobního čísla či zkušebních značek, - 1.129 kusů nábojů, - táhlé výbušné nálože plastické trhaviny SEMTEX 1A k výbušnému odminovači „VO“, o hmotnosti 693,4 g, - 16 kusů elektrických iniciátorů okamžitých, - 12 kusů výbušek V100 barvy bílé a - 5 kusů výbušek V5 barvy červené. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku se ruší výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 7T 162/2013-290, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2014, kdy Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 5To 197/2014-325 zamítl odvolání obžalovaného, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Poučení

Skutkový stav, který je popsán ve výroku, zjistil soud na základě důkazů, které provedl v hlavním líčení. Obžalovaný R. B. v hlavním líčení popsal, jak se ke zbraním dostal, jak s nimi poté nakládal a kdy se „vytratily z jeho dohledu“. Řekl, že ke zbraním a střelivu (jejich výčet nečinil sporným-viz str. 17 protokolu o hlavním líčení, pozn. soudu) přišel někdy v roce 1993 nebo 1994, získal je od nějakého Jugoslávce, jehož jméno si už nepamatuje, jako zástavu oproti půjčce 50.000 Kč. Původně posloužilo jako zástava za tuto půjčku osobní auto onoho Jugoslávce, ten ho však později vyměnil za bednu se zbraněmi. Dotyčného Jugoslávce obžalovaný viděl poté, co mu zbraně přivezl, již pouze jednou, když ho obžalovaný vyhledal, aby ho upomenul o vrácení půjčky. Bednu se zbraněmi uschoval nejdříve ve svém bydlišti ve Z.-K. č.p. XXX ve sklepě. Asi za rok a půl poté, co se mu narodil syn, asi v roce 1996, požádal svého švagra L. K., který byl zaměstnancem „jeho“ společnosti M.-CH., s.r.o., aby zbraně přestěhoval do budov, které tato společnost využívala. Jak upřesnil, přikázal mu to. Z bezpečnostních důvodů už nechtěl mít zbraně doma, bál se, aby dítě kvůli nim nepřišlo k úhoně. L. K. zbraně prohlédl, zjistil, že nejsou v dobrém stavu a nabídl obžalovanému, že se o ně postará. Čistil je v obývacím pokoji v bydlišti obžalovaného a později je přestěhoval do obce H. do objektu, který využívala společnost M.-CH., s.r.o., v němž L. K. v té době i bydlel. Asi v roce 1997 obžalovaný zjistil, že L. K. a R. K. ze zbraní stříleli v H. v areálu užívaném společností M.-CH., s.r.o., dokonce odpálili i jednu z výbušnin. Dopustili se toho poté, co společně pili a fetovali. Oba za to ihned vyhodil ze svých služeb. Po této události začal poprvé uvažovat o tom, že se zbraní zbaví. Bylo to v době, kdy už vydělával dost peněz, takže finanční ztráta spojená se zbavením se zbraní už mu nevadila. Nepřišel však na žádný vhodný způsob, jak to provést, tedy jak se zbraní zbavit, aby nemohly být nikým zneužity a on se nevystavil nebezpečí policejního vyšetřování kvůli tomu, že zbraně měl. Nezbylo mu, než si je nechat i nadále. Aby je lépe zabezpečil, koupil trezorovou skříň, do které je uschoval. Poté byl obviněn z trestného činu, byl ve vazbě. Po návratu z vazby zjistil, že do skříně se někdo pokusil vloupat, byly na ní stopy po páčení. Proto se domluvil se svým dědečkem, že trezorovou skříň přestěhuje do jeho bydliště ve Z.-Š. K tomu došlo někdy v letech 1998 nebo 1999. Tehdy také dal klíče od této skříně svému bratrovi T. B., který pro obžalovaného pracoval, a nařídil mu, aby do ní ukládal důležité dokumenty. Na počátku roku 2006 však děda obžalovaného zemřel a trezorová skříň se musela znovu přestěhovat, protože dům zdědil strýc obžalovaného. Volba padla na budovu B XXX (tak ji obžalovaný označil) v areálu bývalých B. z. ve Z., kterou koupil otec obžalovaného. V budově probíhala rekonstrukce, kterou řídil jeho zaměstnanec L. K.. Toho obžalovaný označil za svého přímého a nejdůležitější podřízeného, který řídil jeho „černé obchody“ lihem, ale i legální aktivity. S ním domluvil přestěhování trezoru právě do budovy XXX, aby ji tak L. K. mohl mít pod bezprostřední kontrolou. Obžalovaný ho také pověřil, aby převzal od bratra obžalovaného úkol archivovat v trezoru také důležité dokumenty, které se vztahovaly i k nelegálním aktivitám obžalovaného. Obžalovaný mu prozradil, že v trezoru jsou i zbraně. L. K. mu nabídl, že se o zbraně bude starat, že je bude čistit a konzervovat, že má ve zbraních zálibu a vyzná se v tom. Na tom se také spolu domluvili. Obžalovaný přikázal svému bratrovi, aby klíče od trezorové skříně, ale i od vnitřního trezoru v ní odevzdal L. K.. Od té chvíle měl klíče od trezorů již jen L. K., stejně jako od místnosti, kde se trezorová skříň nacházela. Koncem roku 2006 si obžalovaný pořídil nový trezor a starý přestal používat k archivaci důležitých dokumentů. V roce 2007 dal otec obžalovaného najevo svou nespokojenost s průběhem rekonstrukce budovy B XXX, jak ji zajišťoval obžalovaný, a svěřil tuto rekonstrukci novým lidem. Stavbyvedoucím se stal Z. G., stavební úpravy začal plánovat Z. H.. L. K. tak přestal rekonstrukci řídit. Po skončení rekonstrukce v roce 2008 se obžalovaný otázal Z. G., kde je ona trezorová skříň, která měla být ve II. poschodí budovy B XXX. Stavbyvedoucí Z. G. však o ní nic nevěděl. Obžalovaný došel k závěru, že trezorovou skříň někdo ukradl. Dával to do souvislosti s krádeží stavebního vybavení v roce 2008. Fakt, že trezorová skříň byla nalezena policisty v budově B XXX, byl pro obžalovaného překvapením. Obžalovaný svou výpověď završil prohlášením, že od roku 1997 nedržel zbraně v ruce, nikdy, co je měl jako zástavu za půjčku, je nepoužil, nikdy nedal příkaz k jejich použití, snažil se je zabezpečit tak, aby nemohly být zneužity, představovaly pro něj jen přítěž a starost, protože nebyl s to přijít na to, jak se jich zbavit. Přijal je v domnění, že jako zástava mu poslouží jen chvíli, že půjčka bude splacena a dlužník si je vezme zpět, kdyby tušil, že mu zůstanou, nepřijal by je. Od roku 2008 žil v přesvědčení, že žádné zbraně nemá, protože mu byly odcizeny. Obžalovaný přiznal, že nikdy legálně žádnou zbraň nedržel. Svědek L. K. neřekl nic, čím by přispěl k objasnění věci. Odkazoval se na to, že si na žádné podrobnosti nepamatuje. Nepopřel jednoznačně výpověď obžalovaného stran toho, že on (L. K.) odstěhoval zbraně z domu obžalovaného do budovy v H. využívané společností M.-CH., s.r.o., že on zbraně čistil a konzervoval, že s nimi měl dokonce střílet. Jeho odpovědi na přímo položené otázky v tomto směru zněly, že si již na nic nepamatuje. Svědek L. K. řekl, že někdy v roce 2007 nebo 2008 přestěhoval na pokyn T. B., bratra obžalovaného, trezor z bydliště prarodičů obžalovaného ze Z.-Š. do budovy XXX v areálu bývalých B. z. ve Z. (svědek hovořil o areálu S., což je totéž, avšak z hlediska historické spravedlnosti soud hovoří o areálu bývalých B. z., pozn. soudu). T. B. před ním trezor otevřel, svědek uviděl samopal s ocelovou „sklopkou“, dvě pistole, tlumič, pušku nabíjenou předpažbím, plastové válce-snad výbušniny, kufříky a nějaké písemnosti. T. B. mu řekl, že zbraně jsou bratrovy. K listinám řekl, že „by je mohly zničit“ (myšleno bratry B., pozn. soudu). T. B. také vyslovil přání, aby svědek zbraně náležitě ošetřoval. Svědek pak místnost zaskládal pneumatikami, dveře opatřil visacím zámkem, přístup k nim zahradil stavebním materiálem a od té doby v trezoru nebyl. Prohlásil, že ve zbraních se nevyzná, během vojenského výcviku sloužil jako řidič a „samopal viděl jen jednou, v přijímači“. Popřel, že by zbraně čistil. Obžalovaný označil výpověď svědka K. za účelovou, vedenou snahou vyhnout se případné trestní odpovědnosti za to, že se o zbraně staral. Poukázal na to, že svědek zná odborné termíny vážící se ke zbraním jako „sklopka“, „předpažbí“. Označil za nelogické, aby jeho bratr T. B. před svědkem otevřel trezor, ukázal mu zbraně a o uschovaných listinách mu řekl, že by je mohly zničit, jen tak, bezdůvodně. To se stalo právě proto, že tyto věci byly svědkovi předány do péče. V této souvislosti poukázal i na rozpory ve výpovědi svědka L. K. před soudem a v přípravném řízení. Soud proto podle § 211 odst. 3 trestního řádu přečetl inkriminovanou část protokolu o výslechu svědka L. K. z přípravného řízení na č.l. 79, kde svědek vypověděl, že už si nevzpomíná, zda kupoval nějaké věci pro údržbu zbraní a že by je ošetřil, byť připustil, že se tak za přítomnosti T. B. mohlo stát. Svědek na to reagoval slovy, že nikdy nic na čištění zbraní nekupoval, z toho logicky plyne, že je nečistil. Nevzpomíná si na to, jestli je po přinesení trezoru třeba jen neutřel nějakým hadrem, avšak to podle něj není žádný rozpor ve výpovědi. Soud hodnotí výpověď svědka tak, že přinejmenším do jisté míry potvrzuje slova samotného obžalovaného, že právě on zajistil přestěhování skříňového trezoru z bydliště dědečka obžalovaného do areálu B. z. Zda v tom, že se o zbraně měl i starat a staral, má pravdu obžalovaný, který to tvrdí, nebo svědek, který to popírá, nevidí soud zásadní problém pro posouzení této věci, a proto tuto otázku nehodlá podrobněji zkoumat, neboť to je nadbytečné. V této souvislosti poukazuje soud také na to, že ve shodě s obžalovaným vypovídal i jeho bratr, svědek T. B. (viz níže), a to včetně popisu úlohy L. K. stran údržby zbraní. Svědek K. označil i slova T. B. o jeho úloze za lež, nicméně platí, že osvětlení úlohy L. K. stran „péče“ o trezorovou skříň, potažmo zbraně, není předmětem tohoto řízení, ať už byla jakákoliv, nemůže to mít vliv na posouzení jednání obžalovaného R. B.. Stran dalších svědků, kteří byli v této trestní věci vyslechnuti policejním orgánem již v přípravném řízení, soud přečetl se souhlasem stran podle § 211 odst. 1 trestního řádu protokoly o jejich výsleších. Svědek T. B., bratr obžalovaného, řekl, že trezorovou skříň viděl poprvé v době, kdy byla přestěhována asi z firmy M.-CH. k jeho dědovi do Z.-Š.. O stěhování ho zpravil jeho bratr R. B. Bratr mu přikázal, aby do trezoru ukládal do vnitřní uzamykatelné skříňky listiny, které se týkaly jejich nelegálního obchodování lihem. V trezoru byly zbraně, vzpomenul, že šlo asi o samopal, asi dvě pistole, možná tlumič, možná i brokovnice, dále stříbrná pouta, velké množství nábojů a „bílé válce o velikosti asi 10x15 cm a menší červené válečky, asi jako větší hřbitovní svíčka, obou typů válců mohlo být 10 – 15 kusů“. Později mu bratr řekl, že ony válce jsou průmyslovou trhavinou. Pochopil, že se jedná o bratrovy věci, když s ním o nich mluvil, bratr (obžalovaný) přesně věděl, o co se jedná, ať už šlo o zbraně nebo střelivo v trezoru. Po dobu, kdy byl trezor u dědečka ve Z.-Š., do něj svědek šel asi pětkrát až desetkrát, vždy uložil do vnitřního trezoru nějaké dokumenty. Podrobně nekontroloval ostatní věci, ale „přišlo mu, že jsou tam pořád“. Byl osobně přítomen nakládce trezoru a jeho stěhování do areálu bývalých B. z., do budovy XXX, stěhování byl přítomen mimo jiné i L. K.. Po jeho přestěhování na nové místo předal svědek na příkaz svého bratra L. K. klíče od trezoru, včetně klíče od vnitřního trezoru, trezor otevřeli a viděli, že jsou v něm mimo jiné i zbraně. L. K. měl nadále za úkol ukládat do trezoru i listiny. K. dostal od bratra také pokyn očistit zbraně a zakonzervovat je. Od této doby již svědek trezor neviděl. Svědek T. B., bratr obžalovaného, přispívá k usvědčení obžalovaného, že ten věděl o zbraních, rozhodoval, alespoň po jistou dobu, o nakládání s nimi. Jeho výpověď je v souladu s výpovědí obžalovaného, ostatně sám obžalovaný označil svědectví svého bratra za pravdivé. Svědek Z. H. pověděl, že asi v letech 2008 či 2009 „pracoval pro B.“, zajišťoval technický a inženýrský dozor při rekonstrukci budovy XXX v B. areálu ve Z.. Věci, které byly uloženy v budově XXX, se přemisťovaly do budovy XXX, mezi jinými zde byly dvě nebo tři plechové skříně působící dojmem trezoru. Vzpomněl si, že při přemisťování skříní ho dělníci upozornili, že v jedné z těchto skříní jsou krátké střelné zbraně, dokonce mu dělník ukázal pravděpodobně pistoli, svědek ji viděl z větší vzdálenosti (asi 30 m). Dal pokyn, ať zbraň vrátí zpátky, skříň nechť zavřou a odvezou ji do budovy č. XXX. Svědek nebyl v bezprostřední blízkosti otevřené skříně (trezoru), ani ji později neprohlížel. Neviděl proto, co vše se v ní nalézá. Po stavbě se však neslo, že zbraní v ní bylo více („nějaké pistole“), dokonce se mluvilo „snad o granátu“. Kdo skříň umístil do budovy XXX, komu patřila, komu patřily věci v ní uložené, to svědek nevěděl, popřel, že by stran těchto věcí dostal od někoho z rodiny B. jakékoliv pokyny. Také svědek Z. H. dosvědčuje, že v objektu XXX byla trezorová skříň, v níž byly zbraně (svědek viděl na vlastní oči pravděpodobně pistoli). Skříň byla přestěhována do budovy XXX. Jeho výpověď není v rozporu s výpovědí obžalovaného či jiných osob nebo s jinými důkazy, taktéž obžalovaný označil svědectví Z. H. za pravdivé a poukázal na to, že vlastně stvrzuje i jeho obhajobu, že o přestěhování skříně z budovy XXX do budovy XXX nerozhodl on (obžalovaný), ale přímo svědek H., a že do skříně za dobu svědkova působení na stavbě nikdo nechodil, což dokládá obhajobu obžalovaného, že se domníval, že trezor se zbraněmi mu byl někdy při rekonstrukci budovy XXX ukraden. Svědek M. J. řekl, že pro R. B. pracoval, mohl se pohybovat i u něj doma, někdy v rozmezí let 1997 – 2000 u něj viděl zbraně, a to pistoli a brokovnici „se spodním nabíjením, tzv. pumpu“. Zbraně viděl v jeho domě ve Z.-K., pistole byla v obývacím pokoji, brokovnice ve sklepě. Jiné zbraně u obžalovaného neviděl. Odkud obžalovaný zbraně měl, jak s nimi bylo dále naloženo, o tom svědek nic nevěděl. Dále svědek vzpomenul, že pro obžalovaného pracoval nějaký Slovák, přezdívalo se mu L., jmenoval se asi L. K. (jméno si tedy svědek vybavil správně, pozn. soudu), byl ve velmi úzkém vztahu s obžalovaným. Svědek se s ním potkával v areálu společnosti M.-CH., s.r.o., v H., kde L. K. užíval jednu z místností. Svědek ho v této místnosti navštívil, viděl v papírové krabici na podlaze pouta, obušek, nejméně dvě pistole a „nějaké válečky“ ve dvou barvách, bílé a červené. Svědek už nevěděl jak, ale dozvěděl se, že šlo o vojenské výbušky. Jedna z těchto zbraní mohla mít dokonce tlumič. Na původ a vlastníka těchto zbraní se svědek neptal, nic v tomto směru neví. Obžalovaného nikdy neviděl s těmito zbraněmi. Dále si vzpomenul, že L. K. z jedné z pistolí na dvoře areálu užívaného společností M.-CH., s.r.o., i střílel a pokusil se pomocí jedné z výbušek porazit i břízku v areálu. Zda ho o těchto skutečnostech L. K. informoval, nebo svědek byl takové události přítomen, si už nevzpomněl. Rovněž výpověď svědka M. J. je v souladu s výpovědí obžalovaného, i dalšími důkazy. Obžalovaný ji označil za pravdivou až na to, že svědek zamlčel, že ze zbraní střílel i R. K., s nímž je svědek údajně nejlepší kamarád. Svědek R. K. pověděl, že asi od roku 1996 nebo 1997 pracoval ve společnosti M.-CH., s.r.o., v H., práci mu zařídil obžalovaný R. B. Tam se seznámil i s L. K., který v areálu společnosti v H. užíval jednu z místností. Tehdy, v letech 1996 – 1997, viděl svědek u L. K. nějaké zbraně. Vzpomněl si na samopal vzor 26, nějaké pistole (jedna z nich vzor 75, druhá malorážková), brokovnici, tzv. pumpu, ráže 12 mm, také na tlumiče. Zbraně mu ukázal L. K., odkud jsou a čí jsou, to mu neřekl. V této souvislosti jméno obžalovaného R. B. nepadlo. Ještě si vzpomněl, že jednou slyšel z haly výstřely, kdo však střílel, to neví. Svědek R. K. také dosvědčuje, že nějaké zbraně byly po jistou dobu uloženy v objektu společnosti M.-CH., s.r.o., v H. Obžalovaného však s nimi nespojoval. Sám obžalovaný poukázal na to, že svědek nemluvil pravdu, když zamlčel, že sám ze zbraní střílel. O nalezení zbraní na inkriminovaném místě dne 20. 2. 2014 svědčí protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků z téhož dne, z nějž soud zjistil, že dne 20. 2. 2014 byl ve Z. na ulici S. č.p. XXX v budově č. XXX v areálu bývalých B. z. ve Z. policisty nalezen ve II. poschodí v místnosti označené cedulkami „lakovna, zodpovídá R.“ a „sklad“ na podlaze položený trezor světlešedé barvy o rozměrech 180x100x60 cm opatřen dvoukřídlými dveřmi, po jehož otevření v něm byly nalezeny mimo jiné věci uvedené v popisu skutku. Nalezené zbraně byly znalecky prozkoumány. Pyrotechnická služba Policie České republiky jako znalecký ústav zapsaný do oddílu I. seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost v oborech kriminalistika a střelivo a výbušniny prozkoumala červenou plastickou hmotu ve tvaru válce o délce 60 cm, průměru 3 cm, obalenou v textilii olivové barvy, 16 kusů pyrotechnických iniciátorů okamžitých (EPIO), 12 kusů výbušek V100b bílé barvy a 5 kusů výbušek V5 červené barvy. Ze znaleckého posudku č.j. XXX soud zjistil, že v případě oné červené plastické hmoty o hmotnosti 693,4 g se jedná o táhlou výbušnou nálož plastické trhaviny SEMTEX 1A k výbušnému odminovači „VO“. Ta se používá v odminovači, z jehož bubnů se odvíjí, přičemž odminovač je tažen nákladním vozidlem nebo tankem. Pokud jde o 16 kusů předmětů skládajících se z dutinky, převlečného šroubu a přívodních vodičů bílé a červené barvy, jde o elektrický pyrotechnický iniciátor okamžitý, druh iniciátoru – EPIO. Provedenou zkouškou bylo zjištěno, že byly plně funkční. Dvanáct kusů válcových předmětů bílé barvy o průměru 111 mm, výšce 164 mm a hmotnosti 980 g jsou pyrotechnickým imitačním prostředkem – výbuškou V100-b. Jedná se o signální prostředek imitující výstřel z dělostřeleckých a raketových zbraňových systémů a výbuchy granátů. Po iniciaci výbušky dojde k vytvoření intenzivního světelného záblesku za vzniku akustického efektu a vývinu bílého dýmu. K činnosti se uvádí iniciačním prvkem založeným na principu vývinu plamene, např. EPIO. Zkušebně bylo zjištěno, že výbušky jsou plně funkční. Pět kusů válcových předmětů červené barvy o průměru plastového pouzdra od 37 mm do 42,5 mm, výšce 100,5 mm a hmotnosti (jednoho předmětu) 90 g s obsahem výbuškové slože o hmotnosti 50 g, jsou pyrotechnickým imitačním prostředkem – výbuškou V5-čv. Jedná se o signální prostředek imitující výstřel z dělostřeleckých a raketových zbraňových systémů a výbuchy granátů. Po iniciaci výbušky dojde k vytvoření intenzivního světelného záblesku červené barvy za vzniku akustického efektu a vývinu bílého dýmu. K činnosti se uvádí iniciačním prvkem založeným na principu vývinu plamene, např. EPIO. Zkušebně bylo zjištěno, že výbušky jsou plně funkční. Ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, jde v případě všech výše uvedených předmětů o zakázané střelivo (munici) – zbraň kategorie A. Zbraně kategorie A je zakázáno nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit, ledaže na základě výjimky. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor kriminalistické techniky a expertiz, jako specializované pracoviště zapsané do oddílu I. seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost v oboru kriminalistika prozkoumala zbraně. Ze znaleckého posudku Čj. XXX, Eč. XXX, soud zjistil, že mezi zbraněmi nalezenými v budově 45 (viz výše) se nalézá nekompletní vojenský samopal tuzemské výroby „Vzor 24“ nebo „Vzor 26“, ráže 7,62x25 Tokarev, výrobního čísla XXX, s tuzemskými vojenskými tormentačními a přejímacími značkami, rok výroby 1952. Jedná se o samočinnou zbraň s neuzamčeným závěrem, s pevným zápalníkem, který je vytvořen na čele závěru, s manuální pojistkou obepínající spoušť. Střílí jednotlivými ranami i dávkami. Nalezený samopal neměl pažbu. „Vzor 24“ býval opatřen pevnou dřevěnou nebo dřevotřískovou pažbou, samopal „Vzor 26“ sklopnou kovovou ramenní opěrou. Samopal byl plně funkční, schopen střílet jednotlivými ranami i dávkou. Dále byl nalezen válcový osově symetrický expanzní tlumič hluku výstřelu, použitelný na nalezeném samopalu (výše), který je funkční a snižuje hluk výstřelu. Tento tlumič je použitelný i na jiné palné zbrani upravené pro jeho montáž, ráže blízké ráži 7,62 mm (např. 7,65 browning). Bylo nalezeno též 58 ks kompletního ostrého náboje ráže 7,62x25 Tokarev tuzemské výroby (Sellier & Bellot) z roku 1953. Náboje přísluší k popsanému samopalu. Samopal i tlumič hluku výstřelu jsou zbraněmi kategorie A podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, jde tedy o zakázané zbraně. Zbraně kategorie A je zakázáno nabývat do vlastnictví, držet nebo nosit, ledaže na základě výjimky. Ze znaleckého posudku Čj. XXX, Eč. XXX, soud zjistil, že mezi zbraněmi nalezenými v budově 45 (viz výše) se nalézá také opakovací brokovnice značky MAVERICK, ráže 12 mm, americké výroby, s výrobním číslem na pouzdru závěru XXX, s číslem na hlavni XXX, jejíž hlaveň a pouzdro závěru jsou opatřeny rakouskými zkušebními značkami. Vyrobena byla pravděpodobně v roce 1991. Jedná se o opakovací pušku s uzamčeným závěrem ovládaným pohyblivým předpažbím. Trubicový zásobník pod hlavní má kapacitu 5 kusů nábojů ráže 12. Zbraň je schopná střelby, jak bylo vyzkoušeno, byť je stižena funkční vadou vzniklou pravděpodobně již při výrobě. Dále byla nalezena samonabíjecí pistole vz. ČZ MODEL 75, ráže 9 mm Luger, stříbrné barvy. Pravděpodobně se jedná o zbraň sestavenou nelegálně z různých, i nedokončených, dílů. Pistole je schopná střelby, jak bylo při zkoušce zjištěno. Brokovnice a pistole jsou zbraně kategorie B podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Dále bylo nalezeno 1.129 kusů nábojů, z nichž některé jsou použitelné i v nalezených zbraních. Nutno dodat, že nalezené zbraně a trhavina či munice byly zkoumány také z hlediska, zda jsou na nich daktyloskopické či biologické stopy, které by vedly k identifikaci osoby, jež je na nich zanechala. Takto však nebylo nic konkrétního zjištěno. Soud ještě pokládá za nutné zdůraznit, že všechny znalecké posudky byly provedeny v hlavním líčení zákonu konformním způsobem. Jde o posudky státních orgánů, které se podle § 2013 odst. 1 trestního řádu při hlavním líčení předkládají stranám k nahlédnutí, a teprve na jejich návrh se podle § 213 odst. 2 trestního řádu čtou. V tomto případě (znaleckých posudků státních orgánů) se neuplatňuje postup podle § 211 odst. 5 trestního řádu. S ohledem na výše popsané důkazy není jakýchkoliv pochybností o tom, že obžalovaný získal pravděpodobně na počátku devadesátých let minulého století zbraně a střelivo, které jsou popsány ve výroku rozsudku. Tyto věci pak přechovával na různých místech. Tyto skutečnosti ostatně nečiní spornými ani obžalovaný. Obhajoba obžalovaného přednesená ústy jeho obhájce však zpochybňuje fakt, že by obžalovaný tyto zbraně přechovával ve smyslu trestního zákoníku, jak mu je kladeno za vinu. Tvrdil, že podstatou přechovávání je držba inkriminovaných věcí. Soud musí jednoznačně odmítnout tvrzení obhájce obžalovaného, který dovozuje, že obžalovaný neměl zbraně v držbě. Obhájce sice správně vymezuje charakteristické znaky občanskoprávního pojetí držby, která již od doby římského práva předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis), avšak v projednávané věci není občanskoprávní pojetí držby významné. Rozhodovací činnost soudů totiž již v minulosti dovodila, že držením zbraní není míněna držba ve smyslu soukromoprávním, nýbrž držba ve smyslu běžném, a to tedy jakýkoli faktický poměr k věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 1929, sp. zn. Zm II 70/29, dostupné v ASPI). Tento názor je pak umocněn i judikatorním závěrem o naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování i krátkodobou (minutovou) držbou zbraně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp.zn. 3 Tdo 1269/2009). Z citované judikatury plyne, že pro naplnění skutkové podstaty vymezené v § 279 trestního zákoníku je dostačující i krátkodobý faktický poměr obžalovaného ke zbraním a výbušninám. Výpovědi slyšených svědků a dále svědků, jejichž výpovědi byly čteny, osvědčují existenci faktického poměru mezi obžalovaným na straně jedné a zbraněmi a výbušninami na straně druhé. Faktický poměr pak v některých případech potvrdil ve své závěrečné řeči i obhájce obžalovaného. Pro úplnost soud dodává, že přechovávání, resp. držení zbraní a výbušnin se nemusí nutně asociovat jen s držbou (ve smyslu občanskoprávním), nýbrž také s detencí. Detenční právo vykonává osoba, která stejně jako držitel vykonává faktické panství nad věcí, avšak nakládá s věcí jako s cizí. U detentora je tedy dáno faktické ovládání věci, nikoli však vůle nakládat s věcí jako s vlastní. Také případný detentor svým jednáním naplňuje skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování (srov. shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 1929, sp. zn. Zm II 70/29). Prokazovat, že obžalovaný nakládal s věcmi uvedenými ve výrokové části obžaloby jako s vlastními, není třeba, neboť k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování je dostatečné faktické panství nad věcí (tedy corpus possessionis). Pokud k závěru o nedovoleném ozbrojování postačuje několikaminutová detence zbraní, pak je při argumentu a minori ad maius naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu nepochybně dáno zejména u několikaletého faktického panství nad zbraněmi, které sám obžalovaný přiznává alespoň mezi léty 1993 až 2008. Soud však je přesvědčen o tom, že obžalovaný zbraně přechovával až do dne, kdy byly nalezeny. Není uvěřitelné jeho tvrzení, že zbraně pokládal za odcizené již asi od roku 2008, neboť se ani nepokusil po nich pátrat, byť jenom dotazem na lidi, kteří např. rekonstruovali budovu 65. Nemusel se přece hned ptát na zbraně, ale např. jen obecně na věci, které tam měly být uskladněny. Obžalovaný se sice hájil tím, že již asi od roku 1997 pro něj zbraně znamenaly přítěž, přesto však i poté dává rozkazy k jejich stěhování a zejména údržbě. Na rozdíl od státního zástupce soud kvalifikuje skutek jako souběh dvou trestných činů, a to přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. V § 279 odst. 3 není zakotvena kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu, ale samostatná skutková podstata. Přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku se obžalovaný dopustil, protože přechovával bez povolení střelnou zbraň (samonabíjecí pistoli ČZ MODEL 75 a brokovnici MAVERICK). Přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku se obžalovaný dopustil, protože přechovával bez povolení zbraň hromadně účinnou a zakázaný doplněk zbraně a střelivo (samopal, tlumič, plastickou trhavinu, elektrický iniciátor a výbušky). Obžalovaný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, věděl, že přijímá zbraně jako zástavu za půjčku a po dobu mnoha let je uchovával v místech, k nimž měl bezproblémový přístup, rozhodoval o nich, dával příkazy svým podřízeným, aby zbraně udržovali v dobrém stavu. Po celou dobu věděl, že jeho jednání je protizákonné, což sám přiznal. Svým jednáním tak obžalovaný porušil zájem společnosti na bezpečnosti lidí před možným ohrožením jejich životů a zdraví, které vyplývá z nekontrolovatelného nakládání se zbraněmi. Soud tímto rozsudkem ukládá obžalovanému tzv. souhrnný trest, a to podle zásad obsažených v § 43 odst. 2 trestního zákoníku, tedy podle toho ustanovení zákona, které se vztahuje na trest nejpřísněji trestný ze všech sbíhajících se. V tomto případě přísluší nejpřísnější trest k § 279 odst. 3 trestního zákoníku, za který obžalovanému hrozil trest odnětí svobody od šesti měsíců do pěti roků. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený předchozím rozhodnutím. O souhrnný trest jde proto, že nyní projednávané trestné činy nedovoleného ozbrojování byly spáchány dne 20. 2. 2014 (tehdy skončilo nelegální držení zbraní obžalovaným, jde o trestné činy trvající, které jsou páchány po celou dobu, co trvá protiprávní stav jimi vyvolaný), tedy dříve, než byl obžalovaný odsouzen ve výroku citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 7T 162/2013-290, který byl vyhlášen 22. 4. 2014. Podrobnosti o tomto odsouzení zjistil soud přímo ze spisu Okresního soudu v Ostravě 7T 162/2013. V citované trestní věci odsoudil soud obžalovaného k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Zkušební doba plyne od 18. 6. 2014 do 18. 9. 2015. Obžalovanému přitěžuje ve smyslu § 42 písm. n) trestního zákoníku, že spáchal více trestných činů, totiž tři [vedle obou přečinů nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a podle § 279 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku také přečin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 trestního zákoníku, za který byl odsouzen citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě]. Přitěžuje mu ve smyslu § 42 písm. m) trestního zákoníku, že trestné činy nedovoleného ozbrojování páchal po delší dobu, možná více než dvaceti let. Pouze částečně mu polehčuje, že se do značné míry přiznal a svého jednání litoval, jeho přiznání však nebylo úplné, když tvrdí, že již od roku 2008 měl za to, že zbraně mu byly odcizeny a nejsou tak v jeho moci. Z předešlých odsouzení obžalovaného, která soud zjistil z opisu z evidence rejstříku trestů obžalovaného, by bylo možno přihlédnout k jeho odsouzení rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 1997, sp.zn. 3T 84/97, kdy byl odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění, kdy mu byl uložen mimo jiné souhrnný peněžitý trest. Odsouzení nebylo dosud zahlazeno. S ohledem na dobu, která od tohoto odsouzení uplynula, ho soud nepokládá za okolnost přitěžující. Na druhou stranu však soud musí konstatovat, že obžalovaný v minulosti páchal trestnou činnost, a to i v době, kdy se již dopouštěl nyní projednávaných trestných činů. To svědčí o jeho sklonech k ignorování zákonů naší země, k jejich hrubému porušování. S ohledem na převyšující přitěžující okolnosti, povahu a závažnost spáchaných trestných činů, které soud pokládá za společensky vysoce škodlivé, ať už jde o množství a druh přechovávaných zbraní, ale i snahu obžalovaného uplatit dozorce ve vazební věznici, dospěl soud k přesvědčení o nutnosti uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody. Zvolená výměra trestu (dva roky) je spravedlivá, odpovídá všem požadavkům na ukládání trestů, má jistě výrazný výchovný i odrazující účinek nejen na obžalovaného, ale i ostatní lidi. Nejde o trest nepřiměřený, je uložen ve spodní polovině sazby (polovina sazby činí 33 měsíců). Pro výkon trestu soud zařadil obžalovaného do věznice s dozorem, neboť je odsuzován za úmyslné trestné činy, výměra trestu nepřevyšuje tři roky a obžalovaný dosud nebyl ve věznici ve výkonu trestu odnětí svobody. Vedle souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody uložil soud obžalovanému také souhrnný trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, protože věci, které propadnutí podléhají, byly získány trestným činem (tyto věci obžalovaný nabyl nelegálně). Jde o věci obecně nebezpečné, je zcela odůvodněn požadavek, aby se vlastníkem těchto věcí stala Česká republika, nelze je ponechat v dispozici obžalovaného.

Rubrum