38C 37/2013

Rubrum

Vypořádání SJM zaniklého před účinností NOZ Pokud by měl zák. č. 89/2012 Sb. dopadat i na SJM zaniklé za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., šlo by o případ nepřípustné pravé zpětné účinnosti, kdy by na v té době již zaniklý právní poměr účastníků byla aplikována norma, která v té době nebyla účinná a zcela nepřípustně by tak měnila právní následky spojené se zánikem SJM, k němuž došlo ještě za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb.

Výrok

Okresní soud ve Zlíně rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Němcem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Bc. J.T. bytem Z. - K., zastoupena JUDr. Z.H., advokátem se sídlem Z., proti žalovanému: L.T., bytem Z.- K., zastoupen JUDr. R.B., advokátem se sídlem Z., o vypořádání společného jmění manželů (SJM),

Odůvodnění

I. Ze společného jmění manželů se přikazuje do výlučného vlastnictví žalobkyně: 1) osobní automobil zn. R.L. Grandtour, VIN: XXXX. II. Ze společného jmění manželů se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného: 1) nemovitosti v katastrálním území K. u Z., a to pozemek p.č. St. XXX se stavbou č.p. XXX stojící na tomto pozemku a pozemek p.č. XXX. 2) nemovitosti v katastrálním území J., a to pozemky p.č. XXX a p.č. XXX. 3) automatická pračka značky M. XXX WPS, vč. XXX. 4) kondenzační sušička značky M. T XXX C navitronic. 5) trouba značky M. H XXX B - KAT, XXX. 6) parní trouba zn. M., typ DG XXX. 7) sklokeramická varná deska KM XXX EDST vč. XXX. 8) myčka nádobí zn. M., typ G XXX, vč. XXX. 9) mraznička zn. L. GIU XXX Premium. 10) chladnička zn. L. KIB XXX. 11) kávovar zn. M. CVA XXX ED, vč. XXX. 12) mikrovlnná trouba zn. W. XXX XXX IX. 13) plasmový televizor zn. P. XXX. 14) motorová sekačka na trávník zn. H. typ XXX. 15) 1 x dvojlůžko s potahem z černé kůže. 16) 2 x lamelový rošt XXX (motor 12V) + 2 x matrace XXX. 17) masážní bazén XXX vč. příslušenství. 18) kuchyňská linka vyrobená na zakázku M.B. v roce 2005. 19) skříňky ve vstupní části domu a v zádveří, skříňka se šuplíky, které byly vyrobeny M.B. v roce 2006. 20) pracovní stůl pořízený v roce 2006, materiál bílé lamino lesklé. 21) nábytek v obývacím pokoji (korpusy šedé lamino, dvířka lamino bílobéžové) vyrobený M.B. v roce 2006. 22) závěsné police mat. kovolaminát 5 ks vyrobené M.B. v roce 2006. 23) zůstatek účtu č. XXX ke dni 5.5.2012. III. Žalobkyně je povinna výlučně sama zaplatit zůstatek úvěru včetně příslušenství ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené dne 15.9.2005 mezi Č.M.S.S. coby věřitelem a účastníky coby dlužníky. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl částku ve výši 7.260.210,70 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. V. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 524.862,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. VI. Žalovaný je povinen nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Zlíně náklady řízení v plném rozsahu, přičemž konkrétní výše této náhrady bude určena v samostatném usnesení. VII. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Zlíně soudní poplatek ve výši 12.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 7.2.2013 domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), když její manželství s žalovaným bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu č.j. 41 C 175/2011-66, který nabyl právní moci dne 5.5.2012. Předmětem vypořádání učinila shora popsané movité a nemovité věci a kromě nich také celkem šest kusů uměleckých obrazů, a to konkrétně obrazy s motivem potoku v lese, květiny v květináči, kytice ve váze, ulice ve městě s lampou, Zámeckých schodů v zimě a Madonny s dítětem. Ve vztahu k těmto obrazům však žalobkyně při jednání konaném dne 27.2.2014 sdělila, že již na jejich vypořádání netrvá a žalovaný souhlasil s tím, aby již nadále předmětem vypořádání nebyly. Soud se proto při vypořádání SJM účastníků těmito obrazy nadále nezabýval. Z věcí navrhla žalobkyně k vypořádání také horkovzdušný krb zn. F.F. a tepelné čerpadlo. Sama ovšem o těchto věcech uvedla, že jsou součástí domu č.p. XXX v k.ú. K. u Z., a proto soud tyto věci samostatně nevypořádával (viz dále). Dále žalobkyně učinila předmětem vypořádání dva závazky, které účastníci převzali za trvání manželství, a to jednak závazek ze smlouvy o úvěru ze stavebního spoření č. XXX uzavřené dne 22.9.2004 se společností M.P.S.S., a.s., a jednak závazek ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. XXX uzavřené dne 15.9.2005 se společností Č.M.S.S., a.s. Dále navrhla vypořádat finanční prostředky nacházející se ke dni zániku SJM účastníků na bankovním účtu žalovaného č. XXX. Žalobkyně přitom navrhla, aby soud SJM účastníků vypořádal tak, že do výlučného majetku žalovaného přikáže všechny shora zmíněné majetkové hodnoty vyjma osobního vozidla zn. R.L. a závazků z citovaných úvěrových smluv a zaváže žalovaného zaplatit žalobkyni adekvátní vypořádací podíl. Rovněž žalobkyně požadovala, aby soud v rámci vypořádání SJM účastníků uložil žalovanému zaplatit jí polovinu z jeho podílu na nevyplaceném zisku společnosti D.G. a.s., který vznikl za dobu trvání SJM a za dobu manželství účastníků nebyl účelově vyplacen (viz dále). Žalovaný se do okamžiku, kdy podle § 118b odst. 1 o.s.ř. nastala koncentrace řízení, tj. do skončení prvního jednání ve věci samé, vyjádřil ve věci jen stručně. V zásadě souhlasil s návrhy žalobkyně ohledně vypořádání věcí movitých a nemovitých, jakož i společných závazků a finančních prostředků nacházejících se ke dni zániku manželství účastníků na uvedeném účtu žalovaného. K požadavku žalobkyně, aby mu bylo při vypořádání uloženo zaplatit jí rovněž polovinu jeho podílu na nevyplaceném zisku společnosti D.G. a.s. za dobu manželství, se nevyjádřil. První jednání se konalo v nepřítomnosti žalovaného. V této souvislosti musí soud připomenout, že průběh řízení byl poznamenán obstrukčním chováním žalovaného. Předně žalovanému soud doručil žalobu společně s usnesením č.j. 38 C 37/2013-101, kterým ho vyzval, aby se k ní písemně vyjádřil a současně uvedl pro věc samu rozhodné skutečnosti do 14 dnů od jeho doručení, již dne 29.3.2013. Až po uplynutí stanovené lhůty, tj. až dne 16.4.2013 požádal žalovaný o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci samé, přičemž tato lhůta mu byla soudem prodloužena do 30.4.2013. Dne 2.5.2013 pak soud skutečně obdržel vyjádření žalovaného ve věci samé, v němž ovšem žalovaný zcela ignoroval požadavky soudu na sdělení rozhodných skutečností týkajících se jeho účasti na společnosti D.G. a.s. První jednání ve věci nařídil soud na den 11.7.2013, přičemž předvolání k tomuto jednání bylo žalovanému doručeno dne 12.6.2013 a jeho zástupci dne 13.6.2013. Společně s ním byla žalovanému opět zaslána výzva k doplnění rozhodných skutečností do 14 dnů od jejího doručení obsažená v usnesení č.j. 38 C 37/2013-116, kterou žalovaný zcela ignoroval. Dne 2.7.2013 obdržel soud námitku podjatosti soudce Mgr. Jiřího Němce vznesenou žalovaným, která byla zřejmě nedůvodná, neboť bylo soudci vytýkáno, že disponuje informacemi získanými neprocesním způsobem, přestože muselo být žalovanému zřejmé, že jsou to informace, které soudce získal jakožto zákonný soudce povolaný rozvrhem práce k rozhodování jiných věcí, jichž se žalovaný účastnil. Nedůvodnost této námitky byla posléze potvrzena nadřízeným soudem. Zřejmým motivem vznesené námitky podjatosti soudce tak byla především snaha dosáhnout zrušení nařízeného jednání ve věci samé, a to nejspíše také proto, že v době, na níž bylo první jednání původně nařízeno, tj. dne 11.7.2013 (čtvrtek) nacházel se žalovaný v zahraničí, jak ostatně potvrdil přímo jeho zástupce JUDr. K. v e-mailové zprávě ze dne 9.7.2013 (úterý), když napsal, že se jeho klient ze zahraničí vrátí příští týden a ihned po jeho návratu, bude soudu doložen originál plné moci. Mimochodem tento originál nebyl soudu doložen nikdy. Podruhé nařídil soud první jednání ve věci samé na den 31.10.2013. Předvolání k tomuto jednání bylo žalovanému doručeno dne 10.10.2013 a jeho zástupci JUDr. K. dne 30.9.2013. Dne 30.10.2013 ve 14:01 hodin, tj. v den před nařízeným jednáním odpoledne, obdržel soud žádost žalovaného o odročení nařízeného jednání zdůvodněnou jen tím, že byl z osobních důvodů nucen vypovědět plnou moc svému zástupci JUDr. K., přičemž se nemůže bez zástupce účastnit jednání. K této žádosti žalovaného soud obratem sdělil, že ji považuje za nedůvodnou a nařízené jednání se uskuteční. To především proto, že účastník má s právem být v řízení zastoupen nakládat odpovědně. Pokud se žalovaný rozhodl z blíže nespecifikovaných důvodů vypovědět svému zástupci plnou moc v situaci, kdy je ve věci nařízeno jednání, je jen na jeho odpovědnosti, zda je s to si v termínu nařízeného jednání zajistit zastoupení jiným zástupcem. Běh času potřebného ke zvolení zástupce a přípravě na nařízené jednání je totiž potřeba zaměřit od soudu k účastníkovi a nikoliv naopak, takže je věcí odpovědnosti účastníka, rozhodne-li se krátce před nařízeným termínem jednání ve věci vypovědět zvolenému zástupci plnou moc. Takovým rozhodnutím účastníka není proto soud v průběhu řízení, co do jeho režimu (rozuměj termínu nařízeného jednání) nikterak vázán, a proto takové rozhodnutí účastníka není samo o sobě důvodem k odročení již nařízeného jednání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 83/96). O tom, že se jednání ve věci uskuteční, informoval soud téhož dne e-mailem i JUDr. K. K jednání nařízenému dne 31.10.2013 se žalovaný přesto nedostavil. Dostavila se k němu ovšem Mgr. K.V., jakožto substitut advokáta JUDr. M.K., jemuž žalovaný (podle údaje na plné moci) dne 30.10.2013 udělil plnou moc k zastupování v tomto řízení. Jmenovaná požádala o odročení jednání, když současně předložila rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti žalovaného ze dne 31.10.2013 vystavené MUDr. F.Š. Byť toto počínání neslo znaky zjevné obstrukce, neboť poté, co byl žalovaný v souvislosti s žádostí z předešlého dne upozorněn, že soud z důvodu výpovědi plné moci k zastupování nařízené jednání neodročí, se hned následujícího dne rozstonal, musel soud po telefonickém vyjádření jmenovaného lékaře, že zdravotní stav žalovaného mu skutečně neumožňuje účast u jednání, ve věci nařízené jednání odročit, a to na den 26.11.2013. Termín odročení jednání na den 26.11.2013 byl přitom dohodnut s přítomnou zástupkyní žalovaného, která rovněž přislíbila, že o tom žalovaného uvědomí, přičemž soud nepochybuje o tom, že žalovaného zajímalo, jak jednání dopadlo a nepochybně se tak o jeho výsledku a potažmo tedy i o termínu odročeného jednání dověděl obratem. Dne 19.11.2013, tj. 19 dní poté, co byli účastníci vyrozuměni o novém termínu jednání, obdržel soud žádost zástupce žalovaného JUDr. M.K. o odročení tohoto jednání nařízeného na den 26.11.2013 odůvodněnou jednak zahraniční pracovní cestou žalovaného a jednak tím, že termín nařízeného jednání je v kolizi s termínem hlavního líčení nařízeného ve věci proti obžalovanému F.V. vedené u Okresního soudu v T., kde jmenovaný advokát zastupuje poškozenou společnost C., s.r.o. I přes žádost zástupce žalovaného o odročení jednání nařízeného na den 26.11.2013, soud toto jednání neodročil, neboť uvedenou žádost o jeho odročení považoval s přihlédnutím ke všem okolnostem za nedůvodnou. Především je nutno zdůraznit, že termín jednání dne 26.11.2013 byl dohodnut dne 31.10.2013 se zmocněnou zástupkyní žalovaného, která byla ten den přítomna v jednací síni. Krom toho z doloženého vyrozumění poškozeného o hlavním líčení, jímž zástupce žalovaného zdůvodňoval nastalou kolizi jednání, bylo zřejmé, že toto vyrozumění bylo vyhotoveno dne 31.10.2013 a doručeno tak muselo být jmenovanému advokátovi později, tj. v době, kdy již JUDr. M.K. věděl o tom, že na den 26.11.2013 je nařízeno jednání v této věci. Obecně platí, že důvodem k odročení jednání je kolize s jiným dříve nařízeným jednáním. Ovšem v tomto případě bylo dříve nařízeno jednání v této věci. Proto jeho kolize s hlavním líčením proti F.V. nemohla být důvodem k jeho odročení. Nadto zástupce žalovaného ani na výzvu soudu nedoložil, kdy vlastně převzal zastoupení poškozené společnosti C., s.r.o. a zda se tak nestalo až poté, co již bylo v této věci nařízeno jednání. Nakonec bylo zjevné, že zástupce žalovaného je s to zmocnit k zastupování svou koncipientku. Žádal-li žalovaný prostřednictvím svého zástupce o odročení jednání nařízeného na den 26.11.2013 rovněž z důvodu služební cesty do Š., bylo soudem na podkladě doložených dokladů zjištěno, že dopisem ze dne 16.10.2013 pozvala společnost S.B.E.G. s ohledem na dobré vztahy zástupce společnosti D.G. a.s. k návštěvě mateřské společnosti T.S.A. ve Š. Z faktury č. XXX vyplynulo jen to, že cena za letenku pro žalovaného do B. byla účtována touto fakturou vystavenou dne 24.10.2013 a splatnou do 7.11.2013. Lze tedy uzavřít, že letenka byla zřejmě objednána ještě před jednáním konaným dne 31.10.2013. O termínu této cesty tak žalovaný věděl v době, kdy byl s jeho zástupcem dohodnut nový termín jednání na den 26.11.2013. Přesto na to zástupce žalovaného nikterak neupozornil a tento termín akceptoval a dokonce mu trvalo celých 19 dnů, než soudu sdělil skutečnosti podle něj bránící tomu, aby bylo ve věci dne 26.11.2013 jednáno. Z doložené elektronické letenky vyplynulo, že byla vystavena až dne 8.11.2013, přičemž je obvyklé, že tyto letenky jsou vystaveny bezprostředně po zaplacení. Ze sdělení společnosti U.C.B.C.R., a.s. pak vyplynulo, že uvedená letenka byla ve skutečnosti uhrazena až po splatnosti, tj. dne 8.11.2013. Žalovanému přitom nepochybně při vědomí nařízeného termínu jednání, kdy první jednání ve věci bylo původně nařízeno již na den 11.7.2013, nebránilo nic v tom, aby dohodnutý termín obchodní schůzky přesunul na termín jiný a stejně tak, aby zrušil již učiněné rezervace, s nimiž nebyl spojen žádný poplatek, a objednanou letenku prostě nezaplatil, když věděl, že na den 31.10.2013 je nařízeno jednání ve věci. Ostatně plnění pracovních povinností zásadně není důvodem pro odročení soudního jednání, neboť účast u soudního jednání omlouvá každého z plnění jeho pracovních povinností. Na služební cestu navíc mohl být vyslán jiný člen představenstva žalovaného. Jestliže žalovaný od počátku řízení řádně nereagoval na výzvy soudu k doplnění rozhodných tvrzení, dlouhodobě nebyl s to ani doložit originál plné moci udělené jednomu ze svých zástupců, zjevně účelově vznášel námitku podjatosti soudce, aby tak dosáhl odročení nařízeného jednání, a stejně účelově, neboť to nikterak blíže nezdůvodnil, vypověděl den před nařízeným jednáním plnou moc svému zástupci a z tohoto důvodu pak žádal o odročení nařízeného jednání (a když to "nevyšlo", onemocněl) a jestliže současně dohodl termín nového jednání a teprve 19 dní poté si uvědomil, že má již předem objednanou služební cestu a jeho zástupce má kolizi s jiným jednáním, nelze jeho počínání v tomto řízení vyložit jinak, než tak, že bylo vedeno snahou toto řízení pokud možno co nejvíce prodlužovat. Ve světle těchto poznatků a s přihlédnutím k již shora popsané věcné nedůvodnosti žádosti žalovaného, resp. jeho zástupce o odročení jednání nařízeného na den 26.11.2013, dospěl soud k přesvědčení, že jednání nařízené na den 26.11.2013, které bylo prvním jednáním ve věci samé, neodročí. O tom také žalovaného, resp. jeho zástupce předem informoval. Protože se ovšem k jednání dne 26.11.2013 ani jeden z nich nedostavil, soud uvedený den jednal v jejich nepřítomnosti, a to za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o.s.ř. Jestliže žalovaný až poté, co podle § 118b odst. 1 o.s.ř. nastala koncentrace řízení, navrhl podáním ze dne 26.2.2014 k vypořádání dalších 7 položek, a to nábytek tvořící vybavení dětských pokojů, elektronické bubny, elektronický klavír, plynový gril, automatický robot, vysavač a motorovou pilu, pak soud k tomuto návrhu žalovaného nepřihlížel, neboť žalovanému jistě nic nebránilo v tom, aby tyto položky učinil předmětem vypořádání SJM účastníků do skončení prvního jednání ve věci samé, případně do skončení lhůty, která by mu byla k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů o nich soudem na jeho žádost poskytnuta. Skutečností, která by zakládala výjimku z koncentrace řízení, pak ve vztahu k těmto sedmi nově navrženým položkám není fakt, že až po prvním jednání ve věci samé, podala žalobkyně návrh na povolení svého oddlužení a že tomuto návrhu bylo soudem vyhověno (viz návrh žalobkyně ze dne 6.12.2013 a usnesení KS Brno ze dne 18.12.2013), neboť na možnost jejich uplatnění v rámci tohoto řízení nemá informace o povoleném oddlužení žalobkyně žádný vliv. Jinak žalovaný v citovaném podání ze dne 26.2.2014 zmínil, že mění svůj postoj k žalobkyní navrženému způsobu vypořádání, s nímž nadále zcela nesouhlasí, a to s ohledem na fakt, že je žalobkyně v úpadku a má povoleno oddlužení. Jak bylo mezi účastníky nesporné a vyplynulo to rovněž s obsahu spisu zdejšího soudu sp. zn. 41 C 175/2011, uzavřeli účastníci manželství dne 7.10.2000, přičemž jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu č.j. 41 C 175/2011-46, který nabyl právní moci dne 5.5.2012. Řízení v této věci bylo zahájeno ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), jenž byl s účinností od 1.1.2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen "o.z."). Soud se proto nejprve zabýval otázkou, jakou právní úpravu při rozhodování o vypořádání SJM zaniklého ještě za účinnosti obč. zák. aplikovat, když k vypořádání dochází až za účinnosti o.z., a to s ohledem na intertemporální ustanovení obsažená v § 3028 odst. 2 o.z. Podle ust. § 3028 odst. 2 o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jak z citovaného rozhodujícího přechodného ustanovení vyplývá, přistoupil zákonodárce při řešení otázky časové působnosti o.z. ve vztahu k právním poměrům (vztahům), které vznikly za staré právní úpravy a přetrvávají i za práva nového k technice tzv. nepravé zpětné působnosti (nepravé retroaktivity), jak je to ostatně obvyklé (srov. např. § 854 obč. zák. nebo § 562 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník). Obdobně jsou pak formulována přechodná ustanovení zákona č. 91/1998 Sb. obsažená v jeho článku VIII odst.

5. Zákonem č. 91/1998 Sb., který nabyl účinnosti 1.8.1998 přitom bylo ke dni 1.8.1998 existující bezpodílové spoluvlastnictví manželů transformováno na společné jmění manželů. Soudní praxe přitom mimo jiné s odkazem na intertemporální ustanovení zákona č. 91/1998 Sb. vyložila, že v řízení o vypořádání BSM, které zaniklo před účinností zákona č. 91/1998 Sb. je nutno aplikovat dosavadní právní úpravu vypořádání BSM a nikoliv nová ustanovení upravující vypořádání SJM (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2289/99). Tento závěr se přitom opíral o znění čl. VIII odst. 2 zákona č. 91/1998 Sb., podle nějž věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. V kontextu uvedeného je poměrně nasnadě, že pokud k 1.8.1998 BSM neexistovalo, protože již dříve zaniklo, nemohlo se ani transformovat na SJM, a proto tedy ani nemůže být vypořádáváno podle ustanovení upravujících vypořádání SJM, byť by k vypořádání mělo dojít až za účinnosti nové právní úpravy. Nejinak je tomu ovšem podle přesvědčení soudu i v případě SJM, které zaniklo ještě za účinnosti obč. zák. Obsah SJM je totiž v o.z. vymezen jinak než tomu bylo v obč. zák. (podle o.z. například nejsou součástí SJM věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti - viz § 3038 o.z.). Pokud by měl o.z. dopadat i na SJM zaniklé za účinnosti obč. zák, šlo by o případ nepřípustné pravé zpětné účinnosti, kdy by na v té době již zaniklý právní poměr účastníků byla aplikována norma, která v té době nebyla účinná a zcela nepřípustně by tak měnila právní následky spojené se zánikem SJM, k němuž došlo ještě za účinnosti obč. zák. Jestliže tedy došlo k zániku SJM účastníků dříve než nabyl účinnosti o.z., tj. před 1.1.2014, provede se vypořádání takového SJM účastníků s odkazem na ustanovení § 3028 odst. 2 o.z. podle dosavadní právní úpravy, tj. podle obč. zák., a to bez ohledu na to, kdy bylo řízení o vypořádání takto zaniklého SJM zahájeno. Podle § 149 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. A. Stanovení rozsahu SJM:

1. Aktiva: Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvoří společné jmění manželů (jeho aktiva) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že věci popsané ve výroku I a ve výroku II b. 1 až 22 rozsudku byly nabyty účastníky za trvání manželství a že tedy ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvoří součást jejich SJM. Tyto skutečnosti ostatně vyplynuly také z předložených listinných důkazů. Tak ve vztahu k osobnímu automobilu zn. R. L. bylo předloženým technickým průkazem zjištěno, že toto vozidlo vlastněné původně společností D.G. a.s. je ode dne 7.4.2008 registrováno na nového vlastníka, a to žalobkyni. Nabytí předmětných nemovitostí za trvání manželství účastníků jimi oběma je pak doloženo údaji katastru nemovitostí, podle nichž účastníci nabyli pozemek p.č. St. XXX a pozemek p.č. XXX v katastrálním území K. u Z. kupní smlouvou ze dne 9.4.2003 s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 15.4.2003, přičemž dům č.p. XXX na pozemku p.č. St. XXX postavili za trvání manželství a kolaudační rozhodnutí ve vztahu k němu nabylo právní moci dne 11.4.2006. Pozemky v katastrálním území J. p.č. XXX a p.č. XXX nabyli účastníci rovněž za trvání manželství, a to kupní smlouvou z 20.3.2003 s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 24.3.2003 a kupní smlouvou z 19.7.2010 s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 22.7.2010. Pokud jde o ostatní movité věci popsané ve výroku II b. 3 až 22 rozsudku, bylo jejich nabytí účastníky za trvání manželství nesporné a například ve vztahu ke kuchyňské lince bylo doloženo také cenovou nabídkou M.B. ze dne 10.7.2005 nebo technickým popisem zakázky ze dne 28.7.2005 či fakturou č. XXX ze dne 25.10.2005 včetně přílohy týkající se dodávky a montáže kuchyňské pracovní desky. Stejně tak nabytí pracovního stolu, nábytku v obývacím pokoji, skříněk ve vstupní části předmětného domu a závěsných polic vyplynulo z dokladů vyhotovených M.B. (viz. např. cenové vyrovnání ze dne 13.4.2006). Nabytí dvojlůžka s potahem z černé kůže bylo doloženo fakturou č. XXX. Nabytí domácích elektrospotřebičů pak bylo doloženo fakturami č. XXX ze dne 28.7.2005, XXX ze dne 21.9.2005, XXX ze dne 24.2.2007. Pokud jde o masážní bazén zn. D. bylo jeho pořízení doloženo fakturou č. XXX ze dne 27.4.2010. Z věcí navrhla žalobkyně k vypořádání také horkovzdušný krb zn. F.F. a tepelné čerpadlo. Sama ovšem o těchto věcech uvedla, že jsou součástí domu č.p. XXX v k.ú. K. u Z. Vzhledem k povaze těchto věcí je přitom nasnadě, že tvoří ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. součást uvedené nemovitosti, a proto soud tyto věci samostatně nevypořádal. Již shora přitom soud zdůvodnil, proč nakonec nedošlo k vypořádání žalobkyní původně navržených šesti uměleckých obrazů. Stejně tak bylo již výše uvedeno, proč soud v tomto řízení nepřihlížel k návrhu žalovaného na vypořádání dalších sedmi položek. Pokud jde o aktuální hodnotu věcí nesporně náležejících do SJM účastníků (tj. věcí popsaných ve výroku I a II pod b. 1-22 rozsudku s přihlédnutím ke stavu, v jakém se tyto nacházely ke dni zániku jejich manželství, byla tato zjištěna na podkladě v řízení opatřených znaleckých posudků. Hodnotu osobního automobilu značky R.L. Grandtour, VIN: XXX zjistil soud z posudku znalce Ing. P.Ž. č. XXX, k jehož závěrům týkajícím se hodnoty tohoto automobilu nebyly ze strany účastníků vzneseny žádné připomínky. Podle tohoto posudku činí obvyklá cena uvedeného vozidla s přihlédnutím ke stavu, v jakém se nacházelo ke dni zániku manželství účastníků, částku ve výši 58.000,- Kč. V případě nemovitostí v katastrálním území K. u Z., tj. pozemku p.č. St. XXX se stavbou domu č.p. XXX a pozemku p.č. XXX dospěl soud na základě závěrů znalce Ing. Z.D. obsažených v jeho posudku č. XXX k závěru, že obvyklá cena těchto nemovitostí s přihlédnutím k jejich stavu ke dni zániku manželství účastníků činí 5.500.000,- Kč. Pokud jde o nemovitosti v katastrálním území J., tj. o pozemky p.č. XXX a XXX (pozemek p.č. 804/13 nebyl k vypořádání navržen byť je podle údajů katastru nemovitostí rovněž součástí SJM účastníků), dospěl soud rovněž na podkladě závěrů znalce Ing. Z.D. obsažených v již citovaném posudku k přesvědčení, že obvyklá cena těchto pozemků s přihlédnutím k jejich stavu ke dni zániku manželství činí 508.500,- Kč. Ač účastníci vznesli připomínky k závěrům znalce Ing. Z.D., dospěl soud po prostudování podkladů, z nichž znalec vycházel, a rovněž poté, co znalce vyslechl, k názoru, že závěry znalce obsažené v jeho posudku jsou přesvědčivé. Žalobkyně vznesla v zásadě námitky dvě. Primárně namítala, že cena předmětných nemovitostí tak, jak byla znalcem v posudku stanovena, jí připadá příliš nízká. Současně uvedla, že popis stavebních závad uvedený v posudku znalce Ing. Z.D. zejména těch týkajících se vlhkosti, považuje za pouze převzatá a ničím nedoložená tvrzení žalovaného. K námitkám týkajícím se závad popsaných ve znaleckém posudku Ing. Z.D. je nutno uvést, že již z obsahu posudku samotného je patrné, že znalec osobně tyto závady na domě č.p. XXX pozoroval, když uvádí, že jsou viditelné projevy vzlínání zemní vlhkosti, drobné praskliny ve stěnách, vzdouvající se podlaha v garáži a zatékaní dešťových vod stropem technické místnosti. To, že tyto závady skutečně viděl ostatně znalce potvrdil při svém výslechu dne 27.2.2014. Současně potvrdil, že mu přímo na místě žalovaný demonstroval závadu tepelného čerpadla a nutnost přitápět. Současně znalec uvedl, že s ohledem na založení domu bez soklu a jeho plochou střechu by závady spočívající ve vzlínání zemní vlhkosti a zatékání u předmětného domu očekával již před dvěma lety byť v nižším rozsahu. Podle něj šlo ovšem o závady, které nikterak zásadně nebránily užívání domu, avšak mohly některé kupující odrazovat. Jak je přitom patrné, znalec Ing. Z.D. při stanovení ceny obvyklé předmětného domu a přilehlých pozemků v k.ú. K. u Z. správně uvedený dům hodnotil jako atypický o velikosti 4 + kk, garáží a technickou místností o podlahové ploše obytné 185,8 m2 a garáže a technické místnosti 9,5 m2 a se stavebním pozemkem o výměře 363 m2 a se zahradou o výměře 533 m2, s opotřebením v rozsahu 8 %, tj. ve fázi 1. třetiny životnosti. Pro stanovení ceny obvyklé těchto nemovitostí přitom užil dostatečně rozsáhlého srovnávacího materiálu, který soudu rovněž doložil, přičemž i s ohledem na obsah tohoto srovnávacího materiálu je patrné, že cena znalcem stanovená je odpovídající. Z předložených záznamů o sedmi nejvhodnějších srovnatelných objektech je patrné, že znalec tyto objekty vybral adekvátně, že vycházel z realizovaných prodejů, které proběhly ve třech případech v roce 2011, ve třech případech v roce 2012 a v jednom případě v roce 2013, přičemž přiléhavě hodnotil, jak kvalitu poskytnutých záznamů tak také vyšší či nižší kvalitu srovnávaných objektů. O jeho závěrech týkajících se ceny nemovitostí v katastrálním území K. u Z. tak soud nemá důvodu pochybovat. Na přesvědčení soudu o správnosti závěrů znalce Ing. Z.D. stran hodnoty nemovitostí v katastrálním území K. u Z. nemění ničeho ani nedoložená námitka žalovaného, že byl v roce 2007 zaplaven pozemek p.č. XXX. I kdyby tomu tak bylo, je z vyjádření žalovaného patrné, že po této události, byly na místě provedeny úpravy, jež měly napříště opakování takové události zabránit, přičemž žalovanému není známo, že by se taková událost od té doby opakovala, z čehož lze tedy logicky usoudit, že provedená opatření se ukazují jako dostatečná. Uvedená ojedinělá událost, kterou nadto byly postiženy podle vyjádření žalovaného jen vedlejší místnosti domu (garáž a sklep) tak logicky neměla vliv na stanovení ceny obvyklé, jak ostatně konstatoval znalec Ing. Z.D. ve své výpovědi. Pokud jde o stanovení obvyklé ceny pozemků nacházejících se v katastrálním území J., tj. pozemků p.č. XXX a XXX8 ani v tomto případě nemá soud důvodu o závěrech znalce pochybovat. Znalec uzavřel, že obvyklá cena předmětných pozemků činí 500,- Kč za m2, když se podle něj jedná o pozemky určené územním plánem k zastavění objekty bydlení v zajímavé lokalitě na okraji V. Podle znalce se přitom v uvedené lokalitě nachází cca 50 rodinných domů, které jsou užívány k bydlení, a již jen proto lze podle znalce na předmětných pozemcích v k.ú. J. bez problémů postavit rodinný dům. V tomto ohledu je pak lhostejné, že na pozemek je přivedena jen elektrická energie a je proveden vrt na vodu, která ovšem podle tvrzení žalovaného není pitná. Je totiž zřejmé, že se jedná o lokalitu, kde se obytné domy staví a lidé v nich žijí, je to tedy lokalita bez problémů užívaná k bydlení. Ostatně i z leteckého snímku dané lokality (ortofotomapa) je patrné, že hned v sousedství předmětných pozemků se nachází několik staveb rodinných domů. Rovněž námitka žalovaného, že pozemky p.č. XXX a XXX8 v k.ú. J. byly zahrnuty do návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území - Přírodní památka nad J., nehraje v této věci roli. Byť tomu tak podle předloženého oznámení K.Ú.Z.K. ze dne 6.5.2013 skutečně bylo, je dnes již zřejmé, že Přírodní památka nad J. byla nakonec zřízena nařízením Z.K. č. XXX, a to v mnohém menším rozsahu a ve zcela jiném místě, takže se toto opatření uvedených pozemků vůbec nedotýká (viz cit. nařízení a jeho přílohy). V kontextu znalcem Ing. Z.D. předložených srovnávacích materiálů týkajících se realizovaných prodejů pozemků určených k zastavění nacházejících se nedaleko V. v obci V.K., kde byl takový pozemek prodán 30.3.2011 za 600,- Kč m2, v obci Ú., kde byl stavební pozemek 24.6.2011 prodán za 470,- Kč m2, a rovněž v obci Ú., kde byl další pozemek prodán 12.9.2012 za 400,- Kč m2 - je cenu předmětných pozemků, které se nacházejí přímo ve V. a přitom zjevně v oblíbené lokalitě ve výši 500,- Kč za m2 považovat za zcela adekvátní. Ostatně podle databáze sreality.cz se pozemek v lokalitě H.J. s inženýrskými sítěmi na hranici pozemku nabízel k prodeji za 540,- Kč za m2. V jiné lokalitě v J. zvané B. III byly zasíťované stavební pozemky podle téhož serveru v nabídce za 1.450,- Kč za m2. Nižší cenu v lokalitě J. představoval pozemek nabízený za 264,- Kč za m2, který bylo ovšem nutno odvodnit a nebylo na něm možno ihned stavět, navíc se nacházel vedle pekárny. Soud proto hodnotu předmětných nemovitostí stanovil ve shodě se znalcem Ing. Z.D., přičemž celkem tak jejich obvyklá cena s přihlédnutím ke stavu, v němž se nacházely ke dni zániku manželství účastníků, aktuálně činí 6.008.500,- Kč (tj. 5.500.000,- Kč + 508.500,- Kč), když pozemek p.č. 804/13 v k.ú. J. k vypořádání navržen nebyl. Pokud jde o hodnotu zbylých movitých věcí popsaných ve výroku II b. 3 až 22 rozsudku, stanovil ji soud opět s odkazem na závěry znalce Ing. P.Ž., byť ve vztahu k ceně kuchyňské linky soud závěry znalce na podkladě žalovaným předložených důkazů korigoval. Předně soud konstatuje, že znalec Ing. P.Ž. (vyjma kuchyňské linky) při stanovení ceny zhotoveného nábytku vycházel z předpokládaného nárůstu ceny materiálu o 17 %, což konzultoval s výrobci. Ve vztahu ke kuchyňské lince (vč. pracovní desky, jejímž dodavatelem ovšem nebyl M.B.) dospěl znalec k závěru, že cena materiálu vzrostla o 20 %. Soud po předložení vyjádření zhotovitele kuchyňské linky M.B. porovnávajícího nárůst cen některých materiálů od roku 2005 do 2014 dospěl ke zjištění, že v uváděných položkách došlo k průměrnému nárůstu ceny o 16.2 %, tj. cca o 17 %, jak znalec uváděl u ostatního nábytku. Soud tedy ve vztahu ke kuchyňské lince vycházel z toho, že nárůst ceny je o 17 % a nikoliv o 20 %. Jinak soud přihlédl k dokladu, který znalci zjevně účastníky předložen nebyl, a to daňovému dokladu vystavenému M.B. č. XXX, podle nějž cena kuchyňské linky, ovšem bez pracovní desky, činila 222.914,- Kč. Tato cena navýšená o již zmíněných 17 % představuje částku 260.810,- Kč a s připočtením ceny pracovní desky G.G. dle znalce ve výši 53.279,- Kč a dřezu F. v ceně 8.448,- Kč činí tzv. nová cena předmětné kuchyňské linky 322.537,- Kč, přičemž po snížení o její amortizaci v rozsahu 61 % činí dnes její obvyklá cena s přihlédnutím k jejímu stavu v době zániku manželství účastníků částku 101.716,- Kč. Protože soud jinak znalcem uváděný nárůst cen materiálu v případě nábytku o 17 % považoval i s ohledem na vyjádření M.B. za správný a protože k nárůstu jiných cen uváděných znalcem připomínky ze strany účastníků nebyly, dospěl soud k závěru, že ostatní movité věci pospané ve výroku II b. 3 až 22 rozsudku byly znalcem oceněny správně a jejich obvyklá cena dnes s přihlédnutím k jejich stavu ke dni zániku manželství činí včetně již zmíněné kuchyňské linky celkem 578.572,- Kč. Do této částky přitom není zahrnuta cena znalcem sice oceněného odsavače par zn. E. a to proto, že tato věc nebyla k vypořádání navržena ani jedním z účastníků. Protože již z vyjádření M.B. vyplynulo, že znalcem uvažovaný nárůst cen materiálu je správný a ve vztahu k ceně kuchyňské linky jej byl soud s to sám korigovat na základě předložených důkazů, nepovažoval soud za nutné znalce Ing. P.Ž. k závěrům jeho posudku vyslýchat. Mezi aktiva SJM účastníků je nepochybně nutné zařadit i pohledávku žalovaného na výplatu peněžních prostředků nacházejících se na jeho účtu č. XXX vedeného u Komerční banky, a.s. ke dni 5.5.2012, tj. ke dni zániku manželství účastníků. Podle sdělení jmenované banky přitom činil stav tohoto účtu k uvedenému dni 187,91 Kč.

2. Pasiva: Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. tvoří společné jmění manželů (jeho pasiva) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Žalobkyně navrhla k vypořádání celkem dva závazky. Prvním z těchto závazků byl závazek účastníků vyplývající ze smlouvy o úvěru ze stavebního spoření č. XXX, kterou uzavřeli dne 22.9.2004 účastníci jakožto dlužníci se Všeobecnou stavební spořitelnou Komerční banky, a.s. jakožto věřitelem. Podle sdělení této stavební spořitelny nyní vystupující pod názvem M.P.S.S., a.s. byl závazek z úvěru splacen dne 5.6.2012, přičemž po datu 5.5.2012 bylo na tento závazek, jak vyplynulo z předloženého konečného výpisu z účtu ze dne 5.6.2012 zaplaceno 5.479,- Kč. Ke dni rozhodnutí soudu o vypořádání SJM účastníků tak tento závazek již neexistoval, a proto soud při vypořádání zohlednil jen fakt, že po zániku manželství účastníků uhradila na tento úvěr žalobkyně 5.479,- Kč, aniž by ovšem musel tento závazek jako takový již vypořádávat. Fakt, že to byla žalobkyně, kdo hradil splátky tohoto úvěru po zániku manželství, byl mezi účastníky nesporný. Druhým závazkem, který byl žalobkyní navržen k vypořádání, byl závazek účastníků vyplývající ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, kterou uzavřeli účastníci coby dlužníci dne 15.9.2005 s Č.M.S.S., a.s. coby věřitelem. Podle sdělení této stavební spořitelny nebyl úvěr ke dni zániku manželství účastníků zcela splacen. Mezi účastníky bylo nesporné, že to byla opět žalobkyně, kdo po zániku jejich manželství uvedený úvěr splácel. Podle výpisu z úvěrového účtu za rok 2012 bylo v období od 6.5.2012 do 31.12.2012 na úvěr žalobkyní zaplaceno celkem 9.040,- Kč. Splátka úvěru přitom činila podle citované smlouvy i uvedeného výpisu 1.130,- Kč a za rok 2013 zaplatila žalobkyně na úvěr dalších 13.560,- Kč (tj. 12 x 1.130,- Kč). Dne 21.1.2014 zaplatila dalších 1.130,- Kč a podle sdělení jmenované stavební spořitelny ze dne 28.1.2014 činil aktuální zůstatek úvěru 2.578,40 Kč. Vzhledem k tomu, že soud nemá důvodu pochybovat o řádném splácení úvěru žalobkyní, je nasnadě, že byla řádně uhrazena i splátka úvěru splatná 21.2.2014 ve výši 1.130,- Kč, a proto je zřejmé, že ke dni rozhodnutí soudu, tj. ke dni 27.2.2014 činil zůstatek tohoto úvěru již jen 1.448,10 Kč. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je současně zřejmé, že od zániku manželství až do dne rozhodnutí soudu zaplatila žalobkyně na tento závazek celkem 24.860,- Kč. B. Vypořádání SJM: Podle § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Podle § 149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. V otázce vypořádání zaniknuvšího SJM účastníků byl soud veden následujícími úvahami. Mezi účastníky nebylo sporu, že je to žalobkyně, kdo drží a také po celou dobu od zániku manželství užívá osobní vozidlo zn. R.L. Grandtour, přičemž předmětné vozidlo neslouží jen jí, ale rovněž dětem účastníků, které jí byly svěřeny do výchovy (viz dále). Přikázání této věci do výlučného vlastnictví žalobkyně tak bylo nasnadě. Aktuální hodnota vozidla s přihlédnutím ke stavu, v němž se nacházelo ke dni zániku manželství přitom, činí 58.000,- Kč. Jestliže se tedy žalobkyni dostává ze SJM hodnoty 58.000,- Kč, je žalobkyně současně povinna na vypořádací podíl žalovaného poskytnout polovinu této částky (tj. částka - 29.000,- Kč při stanovení vypořádacího podílu žalobkyně). Ač žalovaný původně souhlasil s žalobkyní navrženým způsobem vypořádání předmětných nemovitostí a movitých věcí popsaných ve výroku II pod body 3 až 22 rozsudku tak, že tyto věci budou přikázány do jeho výlučného vlastnictví, uvedl posléze, že s tím s ohledem na zjištěný úpadek žalobkyně, jíž bylo povoleno oddlužení (viz shora), a vzhledem k tomu, že on sám nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyně, nesouhlasí. Přesto soud přikázal tyto věci do jeho výlučného vlastnictví. Předně bylo soudem na základě obsahu spisu zn. 38 Nc 801/2011 zjištěno, že žalovaný byl dne 27.5.2011 vykázán orgány Policie ČR z do té doby účastníky společně obývaného domu č.p. XXX, a to podle § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Následně bylo usnesením zdejšího soudu č.j. 38 Nc 801/2011-62 ze dne 3.6.2011 k návrhu žalobkyně nařízeno předběžné opatření podle § 76b o.s.ř., kterým soud uložil žalovanému mimo jiné opustit předmětný dům účastníků a dočasně se zdržet vstupu do něj. Stejně tak byl povinen zdržet se setkávání s žalobkyní a navazování kontaktu s ní. Toto usnesení nabylo právní moci dne 11.7.2011. Usnesením zdejšího soudu č.j. 38 Nc 801/2011-207 ze dne 4.8.2011, které nabylo právní moci dne 13.9.2011, byla doba trvání nařízeného předběžného opatření k návrhu žalobkyně prodloužena do 4.11.2011, tj. do doby, kdy si měla být žalobkyně schopna zajistit nové bydlení mimo společné obydlí účastníků, což se také stalo, a jak je mezi účastníky nesporné, žalobkyně předmětné nemovitosti od té doby neužívá a bydlí v pronajatém bytě, což doložila mimo jiné nájemní smlouvou. Jak současně vyplynulo z rozsudku zdejšího soudu sp.zn. 3 T 219/2011-555, který nabyl právní moci dne 24.1.2013, byl tímto rozsudkem žalovaný shledán vinným jednak ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném, obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm c) trestního zákoníku a jednak ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že: "ve Z.-K., na ul. J. XXX, ve společně obývaném domě, nejméně od dubna 2007 do konce května 2011 dlouhodobě psychicky týral svou manželku Bc. J.T., a to i za přítomnosti nezletilých dětí D. a J.T., a to tak, že ji slovně napadal hrubými, urážlivými a ponižujícími výroky, jako např. "ty zkurvená, zpičená čubko, já tě zničím", "ty krávo, ty hloupá huso", "máš smůlu", "psychický teror se špatně dokazuje", "jsi stará, neschopná" atd., dále v době, kdy se měla připravovat ke zkouškám na vysoké škole, jí dělal schválnosti, aby se nemohla v klidu učit, kdy například pouštěl v místnosti vrtačku či vysavač, vypínal elektřinu a vodu, a to převážně ve večerních hodinách, dával jí pod polštář gumové hady, byť věděl, že má z hadů panický strach, dále jí vyčítal, že nepřináší do domácnosti finanční zisk, přičemž v důsledku tohoto jeho chování se J.T. psychicky zhroutila a v roce 2009 musela vyhledat pomoc psychiatra. Dále například v prosinci roku 2009 v době okolo vánoc obžalovaný L.T. ve večerních hodinách čekal na J.T. za dveřmi, a když vstoupila do domu, polil ji kýblem studené vody, tahal ji za vlasy a vyhodil ji na mráz, dále rovněž opakovaně bezdůvodně manipuloval před manželkou samonabíjecí pistolí vzor ČZ 75 B, ráže 9 mm Luger XXX a dával jí tak najevo svou nadřazenost. Před nezletilými dětmi podrýval její autoritu, přípravu vánoc označoval jako šaškárnu, děti z družiny vyzvedával svévolně, bez vědomí J.T. V době přibližně od vánoc roku 2010 jeho agresivita zesílila a jeho jednání přerostlo i ve fyzické napadání manželky J.T., (přesto, že tuto fyzicky napadal i dříve, ve shora uvedeném období), kterou opakovaně fyzicky napadal údery rukou, a to i pěstí, do obličeje a v jednom případě ji nakopl, kdy tomuto napadání byly přítomny i nezletilé děti, které matku bránily, dále na J.T. vykřikoval, "že ji dobije jako koňa, že mu to za těch 10 dnů vykázání stojí". J.T. proto ze strachu z obžalovaného začala spávat s nezletilými dětmi D. a J. v pokojíčku, přičemž v době, kdy byli uzamčeni, obžalovaný prokopl ze vzteku dveře do pokoje a před dětmi vyhrožoval, že si nebudou dovolovat se před ním zamykat, odepíral poškozené spánek, budil děti, a sexuální styk po ní opakovaně požadoval i v přítomnosti, byť v tu dobu spících, dětí. Důsledkem agresivního jednání obžalovaného bylo to, že J.T., nezletilý D.T. a nezletilá J.T. měli z obžalovaného strach, jeho chování pociťovali jako těžké příkoří, především jako psychické, ale i fyzické útrapy, nezletilá J.T. začala být plačtivá, trpěla bolestmi břicha, a u psychiatra bylo zjištěno, že trpí neurotickou reaktivitou. Předmětného jednání se přitom obžalovaný L.T. dopouštěl za situace, kdy o nezletilé děti pečoval a vychovával je společně s manželkou, se kterou žil ve společně obývaném bytě." Za shora popsané zločiny, kterých se žalovaný dlouhodobě dopouštěl jak na žalobkyni tak dětech účastníků, a to právě v domě č.p. XXX, byl citovaným rozsudkem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Současně byl žalovanému uložen trest propadnutí věci, a to shora citované pistole. Za situace, kdy byla žalobkyně prakticky po celou dobu svého života v předmětném domě, tj. od roku 2007 (dům byl kolaudován 15.3.2006), společně s dětmi účastníků, které jsou svěřeny do její výchovy, týrána žalovaným shora popsaným způsobem, přičemž se sama rozhodla tento dům opustit a od podzimu roku 2011 v něm společně s dětmi nežije, zatímco žalovaný již v době, kdy bylo rozhodováno o návrhu na prodloužení shora uvedeného předběžného opatření, naříkal, že on sám musí bydlet v pronajatém bytě a vznikají mu další náklady, a proto trval na tom, aby bylo předběžné opatření zrušeno a bylo mu tak umožněno předmětný dům nadále užívat (viz protokol o jednání ze dne 4.8.2011 založený ve spise 38 Nc 801/2011), dospěl soud k závěru, že je na místě přikázat nemovitosti účastníků v katastrálním území K. u Z. žalovanému. Jen stěží lze totiž akceptovat představu návratu žalobkyně a dětí do domu, s nímž mají spojenou takovou řadu otřesných zážitků, notabene poté, co již dva a půl roku žijí jinde. Závěr o tom, že je namístě přikázat nemovitosti v k.ú. K. u Z. žalovanému je podpořen současně zjištěním, že tyto nemovitosti jsou podle údajů katastru nemovitostí zatíženy dvěma exekucemi nařízenými na majetek žalovaného k uspokojení pohledávky jeho dlouholetého přítele Ing. M.B. ve výši 1.407.000,- Kč s přísl. a současně k uspokojení pohledávky s žalovaným spřízněné společnosti D.S., s.r.o. ve výši 1.460.862,- Kč s přísl., přičemž z důvodů dále uvedených je soud přesvědčen, že tyto exekuce byly nařízeny jen účelově, neboť žalovanému ve skutečnosti nic nebránilo v tom, aby oba takto vymáhané závazky včas uhradil (viz dále). Krom toho je soud z důvodů rovněž dále rozvedených přesvědčen, že žalovaný, byť se snaží dlouhodobě prezentovat jako člověk s podprůměrnými příjmy (viz například jeho mzdové listy), má ve skutečnosti schopnosti a možnosti opatřit si dostatek peněžních prostředků nejen k zaplacení oněch exekučně vymáhaných pohledávek, ale také k tomu, aby žalobkyni zaplatil polovinu hodnoty, a to nejen nemovitostí nacházejících se v k.ú. K. u Z., ale rovněž nemovitostí nacházejících v katastrálním území J. A právě vědomí těchto jeho možností vede soud k přesvědčení, že sám fakt, že se žalobkyně nyní nachází v úpadku a je vedeno insolvenční řízení, v jehož rámci jí k jejímu návrhu bylo povoleno oddlužení, není pro posouzení, komu z účastníků přikázat předmětné nemovitosti, rozhodující, neboť splní-li žalovaný svou povinnost k vyplacení podílu žalobkyně, budou jistě obratem uspokojeni všichni její do insolvenčního řízení přihlášení věřitelé. Soud tedy i v případě nemovitostí v katastrálním území J. dospěl k přesvědčení, že je na místě je přikázat do výlučného vlastnictví žalovaného, a to nejen pro jeho potenciál zaplatit za ně žalobkyni vypořádací podíl, ale rovněž proto, že tyto nemovitosti se nachází v obci Vsetín, kde rovněž žijí příbuzní žalovaného a odkud žalovaný na rozdíl od žalobkyně pochází. Logicky s právě učiněnými závěry soudu o nutnosti přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného koresponduje přesvědčení soudu, že i věci popsané ve výroku II pod body 3 až 22 rozsudku, které tvořily vybavení předmětného domu a z nichž některé žalovaný z uvedeného domu poté, co jej žalobkyně opustila, odvezl, jak bylo potvrzeno i obsahem posudku Ing. P.Ž., je namístě přikázat do výlučného vlastnictví žalovaného. Hodnota k vypořádání navržených nemovitostí v katastrálních územích K. u Z. a J. a movitých věcí popsaných ve výroku II pod body 3 až 22 rozsudku ke dni rozhodnutí soudu s přihlédnutím ke stavu, v němž se tyto nacházely ke dni zániku manželství, byla již shora stanovena částkou 6.587.072,- Kč (tj. nemovitosti v ceně 6.008.500,- Kč a movité věci v ceně 578.572,- Kč). Z této hodnoty, které se vypořádáním SJM účastníků žalovanému dostává, je žalovaný povinen na vypořádací podíl žalobkyně zaplatit polovinu (tj. částka + 3.293.536,- Kč při stanovení vypořádacího podílu žalobkyně). Vypořádání zůstatku účtu žalovaného č. 271909510277/0100, na němž se ke dni zániku manželství nacházelo 187,91 Kč, bylo nasnadě, když se jednalo o účet žalovaného. Proto soud tento zůstatek přikázal do výlučného majetku žalovaného a současně dospěl k závěru, že polovinu hodnoty uvedeného zůstatku, je žalovaný povinen poskytnout žalobkyni (tj. částka + 93,95 Kč při stanovení vypořádacího podílu žalobkyně). V případě společného závazku účastníků, který nebyl ke dni rozhodnutí soudu zcela uhrazen, a proto jej bylo zapotřebí vypořádat, tj. v případě závazku účastníků ke společnosti Č.M.S.S., a.s., dospěl soud k závěru, že tento závazek od zániku manželství až dosud splácí žalobkyně, a proto bylo na místě přikázat tento závazek k úhradě ve vztahu mezi účastníky výlučně jí. Zůstatek závazku přitom činil ke dni rozhodnutí soudu jen 1.448,40 Kč. V souvislosti s tímto závazek ovšem bylo zapotřebí vypořádat nejen to, co je nadále výlučně sama žalobkyně povinna zaplatit, ale i to, co po zániku manželství dosud na tento závazek zaplatila, neboť podle § 149 odst. 2 obč. zák. je oprávněna požadovat, aby jí bylo uhrazeno, co ze svého vynaložila na společný majetek (rozuměj závazek). To přitom v tomto případě představuje částku 24.860,- Kč zaplacenou žalobkyní na tento závazek po zániku manželství. V rámci vypořádání je tak žalovaný povinen polovinu toho, co již bylo zaplaceno a současně polovinu toho, co ještě bude muset žalobkyně na tento závazek zaplatit, na vypořádacím podílu nahradit (tj. částka + 13.154,20 Kč při stanovení vypořádacího podílu žalobkyně). Zrovna tak má žalobkyně nárok, aby jí bylo uhrazeno, co ze svého, tj. po rozvodu manželství, vynaložila na jinak už uhrazený závazek účastníků ke společnosti M.P.S.S., a.s. Na tento závazek podle zjištění soudu zaplatila žalobkyně v uvedeném období částku 5.479,- Kč, a proto je jí žalovaný povinen polovinu uvedené částky při vypořádání nahradit (tj. částka + 2.739,50 Kč při stanovení vypořádacího podílu žalobkyně). S ohledem na shora provedené vypořádání a za předpokladu, že by soud vycházel ze zásady, že podíly manželů na společném jmění jsou zásadně stejné, dospěl by soud k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na její vypořádací podíl částku ve výši 3.280.523,20 (viz součet kladných a záporných částek uvedených shora ve vztahu ke stanovení výše vypořádacího podílu žalobkyně). Takto ovšem soud v této věci postupovat nemohl. To především proto, že v průběhu řízení byly soudem zjištěny okolnosti, které ve smyslu ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák. odůvodňují závěr o nerovnosti (modifikaci) podílů účastníků na jejich společném jmění, a to výrazně v neprospěch žalovaného. Soudní praxe kontinuálně zastává názor, že právní úprava modifikace vypořádání obsažená v § 149 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 3636/2008 ze dne 13.8.2009). Jak přitom vyplývá ze závěrů soudní praxe, důvodem k odklonu od rovnosti podílů (tzv. disparitě) je v případě vypořádání SJM účastníků zpravidla takové jednání jednoho z manželů, které se bez spravedlivého důvodu negativně projeví v hospodářských poměrech rodiny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 3110/2010 ze dne 22.8.2011). Jako takové lze přitom bezpochyby označit jednání manžela, společníka obchodní společnosti, který se v souvislosti s nastalou rodinou krizí a z ní reálně vyvěrající možnosti rozvodu účastníků rozhodne zabránit výplatě podílů na zisku a současně se (pro jistotu) bezplatně zbaví výlučně svého podílu v obchodní společnosti převodem na osoby jemu blízké, aniž by tak ovšem ve společnosti pozbyl fakticky rozhodujícího vlivu, přičemž tak činí v době, kdy by jinak byla nasnadě výplata podílu na zisku, a to právě proto, aby se případně vyplácený podíl na zisku již nestal součástí SJM (coby výnos výlučného majetku jednoho z manželů), ale aby byl vyplacen osobám jemu blízkým, jejichž prostřednictvím by si přitom faktickou možnost s případně vyplaceným podílem na zisku nakládat udržel. Jak vyplynulo z údajů obchodního rejstříku a rovněž mimo jiné z výpovědi žalovaného a jeho otce R.T., založil žalovaný společně se svým otcem v roce 1998 obchodní společnost D.G. a.s., která vznikla (byla zapsána do obchodního rejstříku) dne 18.8.1998, tj. ještě před uzavřením manželství účastníků. Z předložených zápisů z valných hromad jmenované společnosti konaných v létech 1999 až 2012 vyplynulo, že žalovaný byl v době vzniku uvedené společnosti jejím majoritním akcionářem s 99 % podílem na základním kapitálu společnosti, který v té době činil 1.000.000,- Kč. Zbývající podíl odpovídající 1 % základního kapitálu patřil otci žalovaného. Tuto vlastnickou strukturu společnosti potvrdil ve své svědecké výpovědi rovněž R.T., který současně vysvětlil, proč byla nastavena právě v tomto poměru, když uvedl, že to bylo proto, že syn byl majoritní vlastník a on sám byl již jen důchodce. Společnost se přitom zakládala proto, aby se žalovaný nějak živil. Z údajů obchodního rejstříku je současně zřejmé, že již od počátku byl žalovaný předsedou představenstva uvedené společnosti. Z předložených zápisů z valných hromad za léta 1999 až 2012 včetně jejich příloh předně vyplynulo, že v průběhu tohoto období se měnila struktura akcionářů jmenované společnosti. Tak již na valné hromadě konané dne 28.6.2002 vystupoval žalovaný jen jako majitel 69 % akcií s tím, že dalších 30 % patřilo P.M. a 1 % bylo stále R.T. Žalovaný přitom ve své výpovědi převod 30 % akcií P.M. v roce 2002 potvrdil, přičemž uvedl, že tak chtěl P.M., který byl v té době zaměstnancem společnosti, motivovat k tomu, aby "do firmy přinesl svoje pozitiva a svou práci." V té době se společnost nacházela ve ztrátě a jmenovaný za akcie zaplatil symbolickou cenu. K další změně ve struktuře akcionářů došlo podle slov žalovaného někdy v letech 2005 nebo 2006, kdy převedl 19 % akcií na P.H., který původně pracoval pro konkurenci a žalovaný jej tímto přesvědčil, aby začal pracovat pro uvedenou společnost a ta se tak ekonomicky povznesla. I za tento převod přitom měl žalovaný podle svých slov obdržet jen symbolickou cenu. Účast P.H. jakožto akcionáře společnosti je přitom poprvé zaznamenána v zápise z řádné valné hromady společnosti D.G. a.s. ze dne 31.5.2006. K dalšímu nakládání s akciemi uvedené společnosti došlo podle žalovaného v průběhu roku 2009, kdy žalovaný převedl na svého otce 49 % akcií. Poslední akcii odpovídající podílu o velikosti 1 % základního kapitálu společnosti převedl žalovaný na svého syna J.T., kterého má z prvního manželství, v roce 2011. Převod akcií na svého otce přitom žalovaný zdůvodnil tím, že jej rodiče finančně podporovali, darovali mu obrazy, finančně přispívali na stavbu domu i na stavební spoření dětí účastníků. V roce 2009 se proto rozhodl toto kompenzovat, a proto na svého otce převedl akcie, kdy šlo o významnou částku 300.000,- Kč až 400.000,- Kč nebo 500.000,- Kč. Otec žalovaného se k tomuto převodu vyjádřil jen stručně, když uvedl, že žalovanému půjčovali peníze, když potřeboval, a on proto na něj potom napsal ty akcie. Byly to přitom statisíce, které měly našetřené doma "ve strožoku". K tomu proč v roce 2011 převedl zbývající 1 % akcií na svého syna J.T. se žalovaný nevyjádřil. Nicméně z předložených listin je patrné, že tak učinil i jeho otec R.T., který celý svůj obchodní podíl o velikosti 50 % rovněž převedl na syna žalovaného J.T., a to v roce 2011, což je mimo jiné doloženo dvěma žádostmi o vyznačení změny v seznamu akcionářů ze dne 10.1.2012, jimiž žalovaný a jeho otec oznamují společnosti D.G. a.s. bezúplatný převod akcií na v té době ještě nezletilého syna žalovaného J.T., který byl schválen rozsudkem Okresního soudu ve V. č.j. 1 P 32/99-56 ze dne 11.10.2011. K důvodům tohoto převodu se vyjádřil otec žalovaného R.T. tak, že poté, co došlo k "deliktu" mezi žalovaným a žalobkyní, tak to na něj zapůsobilo, byli z toho na hromadě a tak to nechal napsat na vnuka. Svědek J.T., nebyl s to soudu sdělit důvody rozhodnutí R.T. pro převod akcií na něj, když jen uvedl, že to bylo rozhodnutí jeho dědy. Žalovaný uvedl, že podle něj se jeho otec rozhodl převést akcie na vnuka J.T. proto, že žalovaný sám byl ve velmi svízelné životní situaci a jeho otec měl obavy, co bude se společností dál. Z předložených zápisů z jednotlivých valných hromad společnosti D.G. a.s. za léta 1999 až 2012 vyplynuly následující skutečnosti týkající se hospodářských výsledků společnosti a nakládání s dosaženým ziskem: Na valné hromadě konané dne 17.8.1999 bylo rozhodnuto o vytvoření fondu rozvoje a sociálních jistot částkou 100.000,- Kč, dále o příspěvku do rezervního fondu částkou 52.000,- Kč a zbývající zisk po zdanění ve výši + 105.966,19 Kč byl převeden do fondu nerozděleného zisku minulých let. K výplatě tantiém ani podílů na zisku (dividendy) nedošlo. Na valné hromadě konané dne 1.9.2000 bylo rozhodnuto o tom, že ztráta vykázaná za rok 1999 bude pokryta v rozsahu 52.000,- Kč z rezervního fondu, v rozsahu částky - 105.966,19 Kč vyčerpáním fondu nerozděleného zisku minulých let a zbývající ztráta ve výši 17.980,86 Kč bude kryta budoucím ziskem. Návrh na výplatu tantiém nebyl přijat. Na valné hromadě konané dne 27.8.2001 bylo rozhodnuto o pokrytí ztráty za rok 2000 ve výši 473.264,- Kč ziskem budoucích let a současně akcionáři rozhodli, že tantiémy se vyplácet nebudou. Na valné hromadě konané dne 28.6.2002 bylo rozhodnuto o převedení zisku za rok 2001 ve výši 446.127,- Kč na úhradu ztráty minulých let. Výplata tantiém či podílů na zisku nebyla schválena. Na valné hromadě konané dne 23.6.2003 bylo rozhodnuto, že ztráta vykázaná za rok 2002 ve výši 53.324,- Kč bude převedena na účet nerozdělených ztrát minulých let. Tantiémy vypláceny nebyly. Na valné hromadě konané dne 29.6.2004 bylo rozhodnuto, že z dosaženého zisku po zdanění ve výši 104.481,- Kč bude částka ve výši 98.442,- Kč použita k úhradě ztráty z minulých let a částka + 6.038,- Kč bude převedena do fondu nerozděleného zisku. Tantiémy ani dividendy vypláceny nebyly. Na valné hromadě konané dne 25.6.2005 byla ke schválení předložena účetní závěrka za rok 2004, podle níž dosáhla společnost zisku po zdanění ve výši + 1.133.981,37 Kč, přičemž bylo rozhodnuto, že celá tato částka bude převedena do fondu nerozděleného zisku minulých let a nebudou vypláceny ani tantiémy ani dividendy. Na valné hromadě konané dne 31.5.2006 bylo rozhodnuto o tom, že zisk za rok 2005 ve výši 202.598,50 Kč bude rozdělen tak, že do zákonného rezervního fondu bude přidělena částka 66.700,- Kč a do fondu nerozděleného zisku částka + 135.898,50 Kč. Dividendy ani tantiémy vypláceny být neměly. Na valné hromadě konané dne 25.6.2007 bylo rozhodnuto o tom, že vyčíslený zisk po zdanění za rok 2006 ve výši 1.154.099,49 Kč bude rozdělen tak, že částka 57.705,- Kč bude přidělena na účet zákonného rezervního fondu a částka + 1.096.394,49 Kč na účet nerozděleného zisku minulých let. Dividendy ani tantiémy nebyly vypláceny. Na valné hromadě konané dne 25.6.2008 bylo rozhodnuto o tom, že zisk po zdanění za rok 2007 ve výši 5.237.779,31 byl rozdělen tak, že částka 35.595,- Kč byla přidělena do zákonného rezervního fondu a částka + 5.202.184,31 Kč byla přidělena do fondu nerozděleného zisku minulých let. Dividendy ani tantiémy nebyly vypláceny. Na valné hromadě konané dne 26.6.2009 bylo rozhodnuto o tom, že zisk po zdanění za rok 2008 ve výši + 3.189.334,82 Kč bude přidělen do fondu nerozděleného zisku minulých let. Dividendy ani tantiémy nebyly vypláceny. Na valné hromadě konané dne 25.3.2010 bylo rozhodnuto o tom, že zisk po zdanění za rok 2009 ve výši + 1.999.763,29 Kč bude přidělen do fondu nerozděleného zisku minulých let. Dividendy ani tantiémy nebyly vypláceny. Celková výše do této doby nerozděleného zisku minulých let tak dosáhla částky 12.763.594,78 Kč (viz součet shora zvýrazněných částek týkajících se fondu nerozděleného zisku minulých let). Na mimořádné valné hromadě konané dne 6.6.2011 byla schválena účetní závěrka za rok 2010 se ziskem po zdanění ve výši 3.155.155,45 Kč. Dále bylo rozhodnuto o výplatě podílu na zisku akcionářům v celkové výši 4.500.000,- Kč, přičemž k tomu bylo použito zisku za rok 2010 ve výši 3.155.155,45 Kč a nerozděleného zisku z minulých let ve výši 1.344.844,55 Kč. Na žalovaného tak připadl podíl na zisku ve výši 45.000,- Kč, neboť v této době byl stále majitelem jedné akcie představující 1 % základního kapitálu společnosti. Současně bylo rozhodnuto o zvýšení základního kapitálu společnosti z vlastních zdrojů společnosti z částky 1.000.000,- Kč na částku 5.500.000,- Kč, a to za použití nerozděleného zisku minulých let ve výši 4.500.000,- Kč, přičemž současně došlo ke zvýšení nominální hodnoty jedné akcie z původních 10.000,- Kč na nových 55.000,- Kč. Po těchto operacích tak zůstávalo na účtu nerozděleného zisku minulých let 6.918.750,23 Kč (tj. 12.763.594,78 - 1.344.844,55 - 4.500.000). Na další mimořádné valné hromadě konané dne 30.5.2012 byla schválena účetní závěrka za rok 2011 s vyčísleným ziskem 1.613.198,44 Kč. Současně bylo rozhodnuto o vplacení podílu na zisku akcionářům v celkové výši 4.500.000,- Kč, přičemž k tomu byl použit jednak dosažený zisk za rok 2011 a jednak nerozdělený zisk minulých let. Dále byl opětovně zvýšen základní kapitál společnosti o částku 3.500.000,- Kč z vlastních zdrojů, k čemuž byly použity prostředky na účtu nerozděleného zisku minulých let. Nově tak činil základní kapitál společnosti 9.000.000,- Kč. Právě popsanou historii nakládání žalovaného s jeho obchodním podílem ve společnosti D.G. a.s. jakož i popsanou historii nakládání se ziskem dosahovaným touto společností v uplynulých letech, je zapotřebí vnímat v kontextu dalších v řízení najevo vyšlých skutečností. Především je z hospodářských výsledků společnosti D.G. a.s. zřejmé, že v období let 1998 až 2003, tj. v prvních letech její existence, oscilovaly tyto výsledky mezi ztrátou a ji pokrývajícím ziskem, což ovšem bývá na začátku podnikání obvyklé. Trvale ziskovou je tato společnost od roku 2004, kdy poprvé vykázala zisk po zdanění ve výši 1.133.981,37 Kč. S ohledem na předchozí nejisté výsledky hospodaření se proto jeví logickým rozhodnutí akcionářů ze dne 25.6.2005 nevyplácet si podíly na zisku. Ostatně hned v dalším roce, tj. v roce 2005 činil zisk po zdanění jen 202.598,50 Kč a i v tomto případě tedy byla na místě zdrženlivost s výplatou podílů na dosaženém zisku. Proto rozhodnutí akcionářů ze dne 31.5.2006, že si ještě nebudou vyplácet podíl na zisku, hodnotí soud rovněž jako logické. Za v zásadě věrohodné a logice neodporující pak soud považuje rovněž převody akcií učiněné žalovaným v období, v němž se společnost teprve etablovala, a její kladné hospodářské výsledky ještě nemusely být pravidlem. Převod 30 % akcií na P.M. v roce 2002 stejně jako pozdější převod dalších 19 % akcií na P.H., k němuž muselo dojít před valnou hromadou konanou dne 31.5.2006, nepochybně mohly být motivovány snahou společnost personálně o tyto osoby posílit, resp. je ke společnosti více přimknout. To platí především v případě P.M., který ve společnosti vystupoval jako člen představenstva již od 27.8.2001. P.H. se členem představenstva stal dne 31.5.2006. Ostatně snaha o personální posílení společnosti o tyto osoby, když P.H. dříve pracoval pro konkurenta společnosti D.G. a.s., jak uvedl žalovaný, sebou skutečně přinesla ovoce, neboť zejména po vstupu P.H. do společnosti je tato stabilně zisková. Současně je patrné, že i přes popsané převody akcií na své nové spolupracovníky P.M. a P.H. si žalovaný společně se svým otcem jakožto zakládající společníci udrželi ve společnosti rozhodující podíl 51 % akcií (žalovaný 50 % a jeho otec 1 %). To ostatně odpovídá zjištění, že společnost byla založena především žalovaným a především k jeho živobytí, jak o tom mluvil jeho otec, který uvedl, že on sám byl jen důchodce, z čehož lze snadno dovodit, že jeho role byla spíše okrajová, jak to ostatně prokazují další učiněná zjištění. V době, kdy společnost, založená žalovaným proto, aby se nějak živil, začala dosahovat stabilního zisku, tj. cca od roku 2005, kdy byl vykázán zisk za rok 2004, činil příjem žalovaného podle jeho předloženého mzdového listu jen 15.452,- Kč čistého měsíčně (průměr za rok 2005). V roce 2006 to bylo průměrně 16.403,- Kč čistého měsíčně, v roce 2007 průměrně 7.855,- Kč čistého měsíčně, v roce 2008 průměrně 11.320,- Kč čistého měsíčně, v roce 2009 průměrně 8.985,- Kč čistého měsíčně, v roce 2010 průměrně 9.038,- Kč čistého měsíčně, v roce 2011 průměrně 15.568,- Kč čistého měsíčně a v roce 2012 průměrně 14.881,- Kč čistého měsíčně. V tomto období měl přitom žalovaný již tři vyživovací povinnosti, a to jednak k synovi J.T. z prvního manželství, který se narodil 2.2.1994, a dále k dětem účastníků D.T. a J.T. Žalobkyně se podle své výpovědi nacházela na mateřské, resp. rodičovské dovolené s nezl. D.T. do roku 2003. Poté chvíli pracovala a následně se z rodičovské dovolené s nezl J.T. vrátila někdy v roce 2006 nebo v roce 2007. Zaměstnána byla ve společnosti D.G. a.s. s příjmem cca 12.000,- Kč až 13.000,- Kč měsíčně. Ze mzdového listu žalovaného navíc vyplynulo, že ani v letech předcházejících roku 2005 nebyly jeho příjmy nikterak vysoké, byť alespoň zpočátku rozhodně vyšší, když v roce 2000 vydělal čistého průměrně 28.789,- Kč měsíčně, v roce 2001 čistého průměrně 31.013,- Kč měsíčně, ale v roce 2002 již jen průměrně 17.497,- Kč čistého měsíčně, v roce 2003 průměrně 16.271,- Kč čistého měsíčně a v roce 2004 průměrně 21.567,- Kč čistého měsíčně. Ze shora uvedených skutečností je především zřejmé, že zatímco společnost, v níž žalovaný po celou dobu její existence vykonává funkci předsedy představenstva a, jak sám uvádí, vykonává obchodní činnost (podle doložených mzdových listů ředitele a obchodníka), své hospodářské výsledky kontinuálně zlepšuje, mzda žalovaného paradoxně kontinuálně klesá, případně stagnuje na úrovních, které vůbec nekorespondují s jeho pozicí v takové společnosti. Tento pokles či stagnace navíc není kompenzován jiným příjmem žalovaného odvíjejícím se od pozitivních hospodářských výsledků společnosti, když až do 6.6.2011 není rozhodnuto o výplatě dividendy akcionářům. V té době ovšem žalovaný vlastní již jen 1 % akcií. I přesto, že příjmy účastníků jsou v popsaném období zřetelně podprůměrné, kupuje žalovaný v roce 2004 společně s P.M. obchodní podíl o velikosti 100 % ve společnosti D.S. s.r.o., a to za cca 80.000,- Kč (viz zápis z valné hromady D.G. a.s. ze dne 23.6.2003). Z výpisu z obchodného registra týkajícího se uvedené slovenské společnosti je přitom patrné, že žalovaný byl majitelem obchodního podílu o velikosti 60 % základního jmění a tento podíl mu patřil od 26.6.2004 do 18.7.2007. Již v roce 2003 přitom žalovaný společně s žalobkyní zakoupili pozemky jak v k.ú. J. tak také v k.ú. K. u Z., přičemž na posledně uvedených pozemcích vystavěli a 15.3.2006 kolaudovali dům č.p. XXX. Pořízení domu v K. u Z. včetně pozemků vyšlo podle slov žalovaného na 7.000.000,- Kč a pozemek v J. byl zakoupen za cca 100.000,- Kč. Podle žalobkyně stál dům s pozemkem v K. bez vnitřního vybavení cca 7.500.000,- Kč. Účastníci, ač dosahovali jen shora popsaných příjmů, byli schopni vedle již uvedených výdajů vynaložit další výdaje na pravidelné rodinné dovolené, a to dvakrát ročně, když v létě jezdili s celou rodinou k moři a v zimě lyžovat do A., jak uvedla žalobkyně, která rovněž dodala, že cena letních dovolených se pohybovala mezi 80.000,- Kč až 100.000,- Kč a cena zimních dovolených kolem 50.000,- Kč až 60.000,- Kč. Byť se žalovaný ve své výpovědi snažil ceny dovolených korigovat a uváděl, že v letech kdy se dům stavěl, na dovolené rodina nejezdila, a když tak, jen na levné pobyty, pak nebyl s to se k cenám těchto dovolených vyjádřit. Uváděl-li cenu letní dovolené v Ch. pro pětičlennou rodinu v rozmezí 20 až 25.000,- Kč, považuje ji soud s ohledem na standard, v němž rodina účastníků žila, za zjevně velmi podhodnocenou. Naopak životnímu stylu účastníků, jak o něm mimo jiné vypovídá vybavení jejich domácnosti, odpovídá vyšší standard dovolených, jejichž ceny korespondují s cenami uváděnými žalobkyní. Nutno rovněž dodat, že účastníci na nákup a výstavbu nemovitostí prakticky nečerpali úvěry, když podle výpovědi žalobkyně čerpali jen dva úvěry, které ona sama učinila předmětem vypořádání a jejichž úhrnná výše činila jen cca 300.000,- Kč (viz shora citované úvěrové smlouvy). To, jak je možné, že lidé s tak nízkými příjmy a dvěmi dětmi, přičemž žalovaný měl další dítě z předchozího vztahu, dokázali v relativně krátkém čase ani ne šesti let od uzavření sňatku nabýt majetek v hodnotě cca sedmi až osmi miliónů korun, se pokusil vysvětlit žalovaný, který uvedl, že měl v té době dvě půjčky, každou na 1.000.000,- Kč, které se týkaly realizace rodinného domu v K.. Do manželství přinesl z dřívějších dob úspory z podnikání ve výši 2.500.000,- Kč. Dále měl příjmy z prodeje bytu v M., který byl v jeho výlučném vlastnictví a jenž obdržel darem od svého otce, jehož prodejem získal zhruba 950.000,- Kč. Za prodej obchodního podílu ve společnosti D.S. s.r.o. pak obdržel cca 150.000,- Kč. Dále měli účastníci podle žalovaného úvěry ve výši celkem 800.000,- Kč a navíc mu přispěli jeho rodiče, kdy šlo řádově o stovky tisíc korun. Ti mu údajně přispívali i na dovolené. Celkem měl takto od rodičů obdržet minimálně 300.000,- Kč až 400.000,- Kč. Dary měl také od své babičky E.B.. Pokud jde o půjčky, které měl žalovaný v souvislosti s výstavbou domu obdržet ve výši 2 x 1.000.000,- Kč, bylo soudem již na podkladě údajů zapsaných v katastru nemovitostí zjištěno, že proti žalovanému vede exekuci jednak Ing. M.B. pro 1.407.000,- Kč s příslušenstvím, a jednak společnost D.S. s.r.o. pro 1.460.862,- Kč s přísl. Ing. M.B. se přitom domáhá uspokojení své pohledávky přiznané směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v B. č.j. 42 Cm 30/2012-13 ze dne 10.9.2012 ve výši 1.407.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % ročně od 12.3.2011 do zaplacení, což je patrné z exekučního příkazu JUDr. T.M. sp.zn. 047 EX 689/12-14. Lze tedy usoudit, že uvedený dluh měl být Ing. M.B. zaplacen do 11.3.2011, přičemž podle slov žalovaného jde právě o půjčku, kterou mu v roce 2004 ve výši 1.000.000,- Kč poskytl Ing. M.B. na stavbu domu. Zaplatit se žalovanému tento dluh nepodařilo, jak sám uvedl: "z důvodu brutálního a naprosto neuvěřitelného chování jeho manželky. Protože byl trestně stíhán, tak nebyl z důvodu placení drahých právníků schopen zaplatit." I k dluhu vymáhanému exekučně společností D.S. s.r.o. uvedl žalovaný, že jde o dluh z roku 2005, který rovněž sloužil k financování domu v K., což dokládal smlouvami o půjčce a exekučními příkazy, které ovšem předkládal po koncentraci řízení nastalé již ke konci prvního jednání ve věci samé (viz § 118b odst. 1 o.s.ř.). S ohledem na popsané skutečnosti považuje soud za krajně nepravděpodobné, aby žalovaný, jenž dosahoval jen velmi nízkých příjmů a který dlužil milionové částky, jak svému životnímu příteli Ing. M.B., tak zjevně spřízněné právnické osobě D.S. s.r.o., jen kvůli tomu, že chtěl svému otci, resp. svým rodičům kompenzovat podporu, kterou mu poskytli v částce cca 300.000,- Kč až 500.000,- Kč (tuto částku v průběhu výslechu zvyšoval), převedl v průběhu roku 2009 na svého otce bezúplatně 49 % akcií společnosti D.G. a.s., když v této době byl s podílem žalovaného, který činil celkem 50 %, spojen podíl na nerozděleném zisku minulých let (včetně roku 2008) ve výši 5.381.915,745 Kč (tj. 50 % z 10.763.831,49 Kč - viz shora). Žalovaný v té době s ohledem na své závazky a jejich blížící se splatnost a vzhledem ke svým příjmům z pracovního poměru, které byly neúměrně nízké, neměl žádného logického důvodu zbavit se bezúplatně tak výrazné majetkové hodnoty, s níž byl spojen byť potencionální podíl na zisku ve výši cca 5,4 milionu Kč, neboť jen cca polovina této sumy by spolehlivě stačila k uspokojení údajných nároků jeho rodičů, jakož i jeho dalších věřitelů Ing. M.B. a společnosti D.S. s.r.o. Krom toho je tento majetkový převod naprostým popřením smyslu, pro který žalovaný před lety jakožto 99 % akcionář společnost D.G. a.s. zakládal, když šlo přece o to, aby se měl čím živit, tj. aby si obstaral dostatek peněžních prostředků pro své živobytí. Proč tedy ve chvíli, kdy konečně může zúročit léta "špatně" placené práce pro uvedenou společnost, která je v roce 2009 plně etablovaná a od roku 2004 kontinuálně v zisku, neuplatní žalovaný svá práva akcionáře na podíl na zisku a na místo toho se těchto práv bezúplatně zbaví ve prospěch svého otce? Podle přesvědčení soudu se takto (na první pohled nepochopitelně) zachoval žalovaný v očekávání rozvodu manželství s žalobkyní, aby se tak případně vyplácený podíl na zisku, jehož výplata byla s ohledem na dlouhodobé pozitivní hospodářské výsledky společnosti D.G. a.s. nasnadě, nestal součástí SJM účastníků, jakožto výnos výlučného majetku žalovaného, a aby si s ním přitom žalovaný i nadále prostřednictvím svého otce jakožto osoby blízké udržel možnost disponovat. Byť se žalovaný snažil přesvědčit soud o tom, že potíže v soužití účastníků nastaly již po narození syna D.T. v roce 2000, je patrné, a to i s ohledem na výrokovou část trestního rozsudku zdejšího soudu č.j. 3 T 219/2011-555, že k týrání žalobkyně ze strany žalovaného docházelo až od dubna 2007, což ostatně koresponduje s výpovědí žalobkyně, která uvedla, že právě v roce 2007 se chování žalovaného vůči ní změnilo. Ostatně tomu odpovídá rovněž zjištění učiněné na základě výpisu z dokumentace klientky I.C.Z.K. ze dne 26.5.2011. Podle tohoto výpisu totiž žalobkyně vyhledala služby I.C. již 19.6.2007, kdy uváděla, že se chování žalovaného vůči ní od roku 2006 zhoršilo, ten ji urážel a ponižoval, neustále se oháněl penězi s tím, že má nejlepší právníky v zemi a že ji zničí a že než by se s ní rozvedl, tak ji radši zabije. Je tedy patrné, že již v roce 2007 s ohledem na protiprávní chování žalovaného vůči žalobkyni, byla mezi účastníky řešena otázka rozvodu jejich manželství, kdy žalovaný uváděl, že raději žalobkyni zabije, než by se s ní rozvedl a že ji prostřednictvím svých právníků zničí. Soud proto nevěří verzi žalovaného o tom, že poprvé mluvil s žalobkyní o rozvodu manželství až koncem roku 2009, neboť žalobkyně, která navštívila v červnu roku 2007 intervenční centrum s žádostí o pomoc, tehdy neměla důvodu lhát, že s žalovaným již v té době otázku rozvodu řešila. Nakonec takové počínání žalobkyně plně koresponduje s tím, že ona změna v chování žalovaného začala právě v roce 2007, což je pro soud závazně konstatováno i v citovaném trestním rozsudku (viz § 135 odst. 1 o.s.ř.). Z provedeného dokazování tedy vyplynulo, že již od června roku 2007 bylo manželství účastníků disfunkční a žalobkyně uvažovala o rozvodu manželství účastníků, což bylo žalovanému známo. Stav rozvratu manželství byl přitom kontinuální, což je opět obsaženo ve výrokové části trestního rozsudku zdejšího soudu č.j. 3 T 219/2011-555 a nepřímo to vyplývá také z faktu, že podle předložených lékařských zpráv vyhledala žalobkyně v důsledku protiprávního jednání žalovaného pomoc psychiatra MUDr. J.B. na přelomu roku 2009 a 2010. V době, kdy žalovaný stále držel podíl 50 % akcií společnosti D.G. a.s. a kdy tato společnost dosahovala nejvyšších zisků ve své historii (např. za rok 2007 5.237.779,31 Kč) přičemž od roku 2004 byla kontinuálně zisková, bylo tedy žalovanému zřejmé, že jeho manželství s žalobkyní směřuje reálně ke svému konci. Žalovaný, který již jedním rozvodem prošel, a který sám žalobkyni tvrdil, že má nejlepší právníky v zemi a že ji zničí, si tak zjevně uvědomoval, že případná výplata podílu na zisku, která byla s ohledem na výsledky společnosti, jakož i vzhledem k tomu, jak dlouho nebyla dividenda vyplácena a jak nízkých příjmů dosud žalovaný dosahoval, nasnadě, stala by se součástí SJM účastníků a tedy i majetkem žalobkyně. Její obohacení však již v tomto období zjevně nebylo zájmem žalobce. Naopak, jeho cílem bylo žalobkyni zničit. S ohledem na svůj dosavadní nákladný životní styl jakož i vzhledem k závazkům, které žalovaný měl ke svým přátelům a rodině, bylo pro něj důležité udržet si přístup k podílu na zisku ještě za trvání manželství, avšak tak, aby případně vyplacený podíl na zisku již oficiálně nebyl výnosem jeho výlučného majetku, nýbrž výnosem majetku osoby jemu blízké, v tomto případě jeho otce. Pokud by žalovaný 49 % akcií společnosti D.G. a.s., tj. prakticky celý svůj podíl, na svého otce nepřevedl, nemohl by po dobu trvání manželství účastníků v případě potřeby prosadit rozhodnutí o výplatě podílu na zisku, aniž by tak obohatil žalobkyni, přičemž současně nemohl předpokládat, jak dlouho bude jeho manželství s žalobkyní trvat. Převod obchodního podílu na jeho otce, jakožto osobu blízkou, aby si jeho prostřednictvím i za trvání manželství s žalobkyní udržel možnost disponovat s případně vypláceným podílem na zisku, aniž by se tak přitom obohatila současně žalobkyně, byl proto z pohledu žalovaného, jeho zřejmých preferencí a situace, v níž se nacházel, logickou volbou a také skutečným důvodem tohoto převodu, neboť důvody uváděné žalovaným, tj. snaha kompenzovat údajnou podporu rodičů v rozsahu cca 300.000,- Kč až 500.000,- Kč, jsou již z příčin shora soudem uvedených zcela absurdní. Ostatně z výpovědi žalobkyně vyplynulo, že již v souvislosti s rozvodem jeho prvního manželství využil žalovaný svého otce obdobným způsobem, neboť ještě za trvání manželství s první manželkou kupoval byt v M., avšak proto, aby se tento byt nestal součástí SJM s první manželkou, pořídil tento byt oficiálně jeho otec, který mu jej pak daroval. Podle žalovaného přitom původní majitelé byt jeho otci darovali někdy v roce 1997 nebo 1998, přičemž on sám nevěděl, proč byl byt jeho otci původními majiteli darován. Podle soudu ovšem nelze v této souvislosti ignorovat fakt, že to byl v té době rozvádějící se žalovaný, kdo potřeboval nový byt, neboť v té době již udržoval mimomanželský poměr s žalobkyní (podle údajů ve spise sp. zn. 41 C 175/2001 udržovali účastníci známost pět let před sňatkem, tj. cca od roku 1995). Otec žalovaného nebyl rozhodně tím, kdo v roce 1997 nebo 1998 potřeboval byt, přičemž krajně nevěrohodně působí i teze o tom, že dřívější majitelé tohoto bytu jej otci žalovaného darovali. To zvlášť za situace, kdy žalovaný o důvodech takto nezvyklého darování otci nic neví, což je s ohledem na jejich blízké vztahy velmi neobvyklé, a jeho otec sám se ve své svědecké výpovědi ani náznakem nezmínil o tom, že by kdy žalovanému daroval byt, byť měl jinak snahu sdělit, kterak žalovanému společně s manželkou pomáhali. Fakt, že tuto transakci v takové souvislosti otec žalovaného nezmínil, koresponduje s výpovědí žalobkyně, podle níž si tento byt ve skutečnosti koupil žalovaný, přičemž jen naoko vystupoval jako jeho vlastník jeho otec, a to jen proto, aby se uvedený byt nestal součástí SJM žalovaného a jeho tehdejší manželky. O tom, že převody obchodního podílu žalovaného na jeho otce potažmo obchodních podílů obou dvou na tehdy ještě nezletilého syna Jakuba, byly převody účelovými, sloužícími jen k tomu, aby se za trvání manželství účastníků případně vyplácený podíl na zisku již nestal součástí jejich SJM a aby si přitom žalovaný udržel možnost s ním disponovat, svědčí i obsah výpovědí R.T. (otce žalovaného) a J.T. (syna žalovaného). Otec žalovaného, který od roku 2009 vlastnil namísto 1 % akcií hned 50 %, nebyl zpočátku s to soudu ani sdělit, zda se měnil základní kapitál společnosti D.G. a.s. a jakým způsobem. Dokonce ani jako majitel poloviny akcií nevěděl, zda někdy bylo rozhodnuto o výplatě podílu na zisku akcionářům a v jaké výši byly tyto podíly vypláceny. Poté, co byl konfrontován s tím, že v roce 2011 došlo ke zvýšení základního kapitálu, nebyl s to soudu ani sdělit, zda to někdo zdůvodňoval, přičemž on hlasoval pro zvýšení základního kapitálů z důvodu: "firma roste". Je tedy patrné, že otec žalovaného zjevně o dění ve společnosti D.G. a.s. mnoho nevěděl a ani tomu nerozuměl, a proto je zřejmé, že jeho rozhodnutí se ve skutečnosti řídila pokyny žalovaného, jemuž takto jako jeho otec vycházel vstříc, jak to ostatně dělal i dříve. Rovněž tak syn žalovaného J.T., na něhož byl obchodní podíl otce žalovaného ve výši 50 % akcií a žalovaného tehdy ve výši 1 % akcií bezplatně převeden ještě v listopadu 2011, tj. ještě v době jeho nezletilosti, nicméně s vidinou, že bude během tří měsíců zletilým, nebyl s to sdělit k důvodům zvýšení základního kapitálu, o němž jako akcionář žalovaného rozhodoval v roce 2012 nic konkrétního. V podstatě odcitoval jen obecnou formulaci o tom, že navýšením základního kapitálu stoupá kredit společnosti v očích bank a dodavatelů. O tom, proč právě v té době bylo zapotřebí posílit kredit společnosti tímto způsobem, nic nevěděl. O tom, že by společnost čerpala úvěry, nic nevěděl. Rovněž si nepamatoval ani to, jaká dividenda mu byla vyplacena, přičemž na tuto otázku odpovídal velmi vyhýbavě, kdy zjevně odmítal říci konkrétní sumu a uváděl jen to, že "dostal tolik, kolik mu podle počtu akcií náleželo". Nakonec sdělil, že to bylo 1.000.000,- Kč, ovšem ve skutečnosti to bylo mnohem víc, jak vyplývá ze zápisu z valné hromady konané dne 30.12.2012, kdy mu náležela dividenda s ohledem na jeho podíl ve výši 51 % v částce 2.295.000,- Kč (tj. 51 % z 4.500.000,- Kč). Teprve poté, co byl s touto skutečností konfrontován, začal tvrdit, že se bavil jen o první dividendě, kdy byl zisk za rok 2011 ve výši 1,6 mil. Kč a pokud šlo o ten zisk z minulých let, tak to akcionář nebyl. Sám nebyl s to ani soudu sdělit, jak s vyplacenými penězi naložil. Krom toho neuměl sdělit ani to, kolik mu vlastně bylo vyplaceno. K tomu, proč hlasoval pro zvýšení základního kapitálu a výplatu dividendy, uvedl jen to, že se na tom usnesly orgány a představenstvo. Nikdo to nezdůvodňoval. O tom, že valná hromada proběhne, jej informoval jeho otec. I z výpovědi syna žalovaného je tak patrné, že tento jen koná podle pokynů svého otce, ostatně ani neví kolik a kdy mu bylo na dividendě společností vyplaceno a je tak otázkou, kdo ve skutečnosti s penězi na dividendě vyplacenými disponuje, když pro závěr, že by to mohl být žalovaný, svědčí mimo jiné i slova J.T., v nichž naznačoval, že dividenda z nerozděleného zisku minulých let se jej netýkala, neboť v té době nebyl akcionářem. Taková dividenda ovšem byla v roce 2012 vyplácena. Výpovědi a "znalosti" jakož i zřejmé podřízení jmenovaných svědků žalovanému je natolik markantní, že plně odůvodňuje přesvědčení o tom, že tyto žalovanému blízké osoby figurují, resp. figurovali namísto něj ve společnosti D.G. a.s. jen účelově (naoko) z důvodů, které soud již shora popsal a že ve skutečnosti prostřednictvím těchto osob žalovaný i nadále disponuje s prostředky vyplacenými jako podíly na zisku, přičemž je jen otázkou času, kdy bude žalovanému jeho podíl ve společnosti vrácen. Nakonec účelovost počínání žalovaného a osob jemu blízkých v souvislosti s rozvodem účastníků je podtržena zjištěním, že jen 10 dnů poté, co byl žalovaný dne 27.5.2011 Policií ČR vykázán ze společného obydlí účastníků a následně bylo rozhodováno o návrhu na jeho vzetí do vazby a dne 3.6.2011 nařízeno předběžné opatření podle § 76b o.s.ř., koná se dne 6.6.2011 mimořádná valná hromada, na níž dochází k přijetí pro společnost D.G. a.s. do té doby nevídaných rozhodnutí. Především je rozhodnuto o výplatě podílu na zisku akcionářům v celkové výši 4.500.000,- Kč a ve stejném objemu je rozhodnuto o zvýšení do té doby 10 let neměněného základního kapitálu společnosti z vlastních zdrojů (z nerozděleného zisku minulých let). To vše v době, kdy se žalovaný ocitá bez přístřeší, je trestně stíhán a čelí řadě dalších soudních řízení (řízení o předběžném opatření podle § 76b o.s.ř., řízení o rozvod, řízení o úpravu práv a povinností k nezl. dětem účastníků). V této situaci je potřeba nemalých finančních prostředků na straně žalovaného jasně patrná. Ostatně žalovaný sám ve své účastnické výpovědi uvedl, že dluhy u Ing. B. a společnosti D.S. s.r.o., nebyl s to zaplatit proto, že v souvislosti s návrhy a podněty žalobkyně musel hradit drahé právníky. V praxi tak poprvé zřetelně zafungoval mechanizmus nastavený žalovaným o cca dva roky dříve, kdy v souvislosti s reálným nebezpečím rozvodu a ve snaze zabránit tomu, aby případně vyplácený podíl na zisku společnosti byl součástí SJM účastníků, převedl účelově svůj obchodní podíl na svého otce, přičemž si jeho prostřednictvím zachoval možnost s vyplaceným podílem na zisku disponovat. Soud přitom nevěří, že zrovna v této době bylo zapotřebí přistoupit ke zvýšení základního kapitálu společnosti z vlastních zdrojů. Předně je krajně nevěrohodné, aby otázka zvýšení základního kapitálu společnosti, která měla být podle žalovaného probírána měsíce předem, byla posléze řešena mimořádnou valnou hromadou, kdy se dokonce podle textu notářského zápisu o této valné hromadě konané dne 6.6.2011 jednotliví akcionáři vzdali práva na včasné a řádné svolání valné hromady. Motivem ke svolání takové valné hromady a k rozhodnutím na ní přijímaným tak musela být událost, která nesnesla odkladu, událost zjevně nečekaná, například vykázání žalovaného ze společného obydlí a jeho zadržení s návrhem na vzetí do vazby a z toho plynoucí potřeba finančních prostředků. Ostatně žalovaný sám opět hovořil jen obecně o důvodech zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů, když uváděl, že šlo o zvýšení kredibility (solventnosti) vůči bankám a pojišťovnám, dodavatelům a odběratelům, avšak jako předseda představenstva, tj. jako předseda vrcholného výkonného orgánu společnosti, nebyl soudu s to sdělit, kde konkrétně a v souvislosti s jakou konkrétní transakcí vyvstala potřeba takového postupu. Z jeho výpovědi naopak vyplývá, že společnost zjevně neměla s důvěryhodností potíže a jediný úvěr, který čerpala, byl provozní (revolvingový) úvěr zhruba ve výši 1.000.000,- Kč. Když přitom ani předseda představenstva nebyl s to sdělit konkrétní důvody, pro které společnost náhle přistoupila ke zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů, a to hned dva roky po sobě, nebylo důvodu k této otázce vyslýchat ostatní členy představenstva žalované společnosti, neboť předseda představenstva by takové důvody měl znát především. Kromě toho tvrzení žalovaného, že valné hromady, na nichž došlo v letech 2011 (dne 6.6.) a 2012 (dne 30.5.) k rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu, nebyly mimořádné, ale řádné, a že jako mimořádné byly jen chybně označeny právníkem, považuje soud za zcela účelové. Předně o obou valných hromadách byl pořízen notářský zápis. Krom toho nejde jen o označení valné hromady v textu zápisu jako mimořádné, ale i o to, že se v textu zápisu akcionáři výslovně vzdávají práva na včasné svolání valné hromady. Ostatně v dřívějším termínu se v historii společnosti konaly valné hromady jen dvakrát, a to v roce 2006, kdy valná hromada proběhla dne 31.5.2006 a v roce 2010, kdy proběhla již dne 25.3.2010. Jinak se valné hromady konaly vždy koncem června anebo později v daném roce. I tato skutečnost tedy dokládá, že v letech 2011 a 2012 šlo o valné hromady mimořádné. Zjištění, že skutečným účelem převodu prakticky celého obchodního podílu žalovaného ve společnosti D.G. a.s. na otce žalovaného a posléze jich obou na syna žalovaného, byla především snaha žalovaného zabránit tomu, aby se případně vyplácený podíl na zisku společnosti D.G. a.s. stal součástí společného jmění účastníků, přičemž on sám by si podržel prostřednictvím blízkých osob možnost s tímto podílem na zisku disponovat, znamená, že již od okamžiku, kdy vyvstaly skutečné důvody pro toto účelové počínání žalovaného, tj. již od poloviny roku 2007, kdy soužití účastníků dospělo do stavu reálně hrozícího rozvodu, nehodlal žalovaný jakkoliv rozmnožit SJM účastníků o výnosy svého výlučného majetku, byť by to jinak situace jeho, jeho rodiny a společnosti D.G. a.s. odůvodňovala, neboť by tak přispěl k obohacení žalované, s níž se rozhodně již nechtěl dělit. Jestliže žalovaný nejméně od poloviny roku 2007 až do dne zániku manželství účastníků účelově bránil v prosazení rozhodnutí o výplatě dividendy akcionářům, aby tak nerozmnožoval SJM účastníků, které pomalu spělo ke svému zániku, ač z objektivního hlediska byla společnost od roku 2004 v zisku, její hospodářské výsledky za rok 2007 byly dokonce nejlepší v její historii a příjmy a závazky účastníků zjevně odůvodňovaly, aby po létech práce došlo konečně k výplatě dividendy, je důsledkem tohoto jeho počínání stav, kdy masa SJM účastníků byla bez spravedlivého důvodu ochuzena o částku odpovídající podílu žalovaného na zisku za trvání manželství dosaženém a nevyplaceném, příp. vyplaceném ovšem v důsledku účelového převodu na otce žalovaného, již nikoliv žalovanému, ale jeho otci. Již shora soud uzavřel, že nerozdělený zisk minulých let včetně zisku za rok 2009 činil částku 12.763.594,78 Kč. Na mimořádné valné hromadě konané v roce 2011 pak bylo mimo jiné rozhodnuto o rozdělení zisku dosaženého za rok 2010 ve výši 3.155.155,45 Kč. Součet těchto dvou sum představuje zisk ve výši celkem 15.918.750,- Kč, přičemž nebýt účelového převodu akcií žalovaného na jeho otce, náležel by žalovanému podíl na tomto zisku ve výši 50 %, tj. v částce 7.959.375,- Kč. Účelovým rozhodnutím žalovaného zabránit rozmnožení SJM účastníků o jeho podíly na zisku uvedené společnosti, ač zjevně jinak nic nebránilo jejich vyplacení, neboť žalovaný a jeho rodina v té době peníze s ohledem na nízké příjmy a vysoké závazky potřebovaly, bylo SJM účastníků o tuto částku bez spravedlivého důvodu ochuzeno. Žalovaný navíc nemůže úspěšně namítat, že rozhodnutí k výplatě podílu na zisku, bylo rozhodnutím valné hromady, neboť zjevně v jeho područí se vyskytující otec žalovaného jednající s žalovaným ve shodě (viz § 66b obchodního zákoníku) byl vždy připraven hlasovat společně s žalovaným, což mimo jiné znamenalo možnost takové rozhodnutí při jejich 51 % akcií vždy prosadit. Rozhodnutí o tom, zda bude v konkrétním roce podíl na zisku akcionářům vyplácen či nikoliv, tak bylo vždy jen v rukách žalovaného. Rovněž tak rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu společnosti z vlastních zdrojů, tj. za použití nerozděleného zisku minulých let, je rozhodnutím zjevně účelovým, když pro to reálně neexistovaly žádné konkrétní důvody (viz shora). Navíc takové rozhodnutí, kdy společnost navýší základní kapitál z vlastních zdrojů, tj. provede jen účetní operaci ve svých pasivech, se v poměrech společnosti nikterak jinak neprojeví - nové peníze do ní nepřiplynou - hodnota vlastního kapitálu společnosti se nemění (viz § 202 a násl. obchodního zákoníku). Krom toho takové opatření může být kdykoliv později stejně snadno revokováno, kdy společnost prostě rozhodne o snížení základního kapitálu snížením jmenovité hodnoty akcií a o rozdělení částky odpovídající snížení základního kapitálu akcionářům (viz § 211 a násl. obchodního zákoníku). S ohledem na popsaný skutečný vliv žalovaného na stávajícího majoritního akcionáře společnosti, tj. jeho syna, je zjevně v možnostech žalovaného takové rozhodnutí posléze prosadit a k takto v základním kapitálu ukrytému zisku se posléze, až se situace ohledně vypořádání SJM uklidní, dostat. Na právě uvedených závěrech soudu nemění nic ani zjištění, že podle stanov společnosti měněných v tomto bodě na mimořádné valné hromadě konané dne 6.6.2011, je pro přijetí rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu nutné kvorum 90 % hlasů přítomných akcionářů, přičemž jak v roce 2011 tak v roce 2012 pro zvýšení základního kapitálu hlasovalo vždy 100 % přítomných akcionářů. V projednávané věci totiž nelze odhlédnout od faktu, že i ostatní akcionáři společnosti D.G. a.s. jsou zjevně osobami, které podléhají vlivu žalovaného a které jsou schopny hlasovat ve prospěch žalovaného. Ostatně žalovaný fakticky ovládající skrze svého syna 51 % společnosti je s to prosazovat rozhodování o změnách základního kapitálu i přes nutné kvorum 90 %, neboť k rozhodnutí o výplatě podílu na zisku stále postačuje 51 %, což tedy znamená, že je v silách žalovaného za rozhodnutí příznivá pro sebe nabídnout svým společníkům rozhodnutí příznivá pro ně. Pokud žalovaný namítal, že rozhodnutí o tom, že nebude vyplácen podíl na zisku, byla mimo jiné odůvodněna tím, že společnost sice vykázala zisk, avšak ve skutečnosti v době rozhodování valné hromady již vůbec nemusela mít disponibilní prostředky pro jeho výplatu, pak obecně lze takovou situaci připustit. Nicméně společnost vykazující zisk dlouhodobě, jako v případě společnosti D.G. a.s. by neměla mít potíže opatřit si volné prostředky k výplatě podílu na zisku v rozumné době. Ostatně ta samá společnost dokázala jen během jediného roku, tj. od 6.6.2011 do 30.5.2012 rozhodnout o výplatě dividendy v celkové výši 9.000.000,- Kč. Proto soud obecné vysvětlení žalovaného k tomu, že dříve k výplatě podílu na zisku nemuselo docházet pro nedostatek volných prostředků, hodnotí rovněž jako účelové, když žalovaný ani nebyl s to konkrétní důvody blíže specifikovat. Soud je proto přesvědčen, že jen v důsledku účelového počínání žalovaného, který byl veden snahou ochudit SJM účastníků o podíly na zisku společnosti D.G. a.s., nestala se součástí SJM účastníků částka ve výši 7.959.375,- Kč. Tato částka přitom představuje 50 % součtu nerozděleného zisku minulých let včetně zisku za rok 2009 činícího částku 12.763.594,78 Kč a zisku za rok 2010 ve výši 3.155.155,45 Kč určeného k rozdělení na mimořádné valné hromadě konané dne 6.6.2011, tj. 50 % částky 15.918.750,- Kč. Soud přitom již nepřihlížel k zisku společnosti za rok 2011, neboť o něm bylo rozhodováno až 30.5.2012, tj. poté, co došlo k zániku SJM účastníků a částka tohoto zisku tak nemohla ani teoreticky do SJM účastníků vstoupit. Dospěl-li soud k přesvědčení, že žalovaný veden snahou ochudit SJM účastníků o podíly na zisku, jejichž výplata byla nasnadě, jednak účelově bránil prosazení rozhodnutí o výplatě podílu na zisku za trvání manželství účastníků, a jednak vytvořil mechanizmus, aby se případně za trvání manželství vyplacené podíly na zisku součástí SJM účastníků vůbec nestaly, když svůj obchodní podíl účelově převedl na osobou blízkou, jejímž prostřednictvím si ovšem i nadále uchoval možnost s případně vyplácenými podíly na zisku disponovat, přičemž v důsledku takového počínání žalovaného bylo SJM účastníků ochuzeno o částku 7.959.375,- Kč, je nepochybně takové jeho jednání důvodem k odklonu od rovnosti podílů účastníků při vypořádání SJM jako to má na mysli ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák., a to výrazně v neprospěch žalovaného. Spravedlivým se proto jeví, aby žalovaný při vypořádání SJM účastníků kompenzoval nejen hodnotu podílu žalobkyně na aktivech a pasivech vypořádávaných tímto rozsudkem, která byla již shora kvantifikována částkou 3.280.523,20 Kč, ale rovněž na žalobkyni připadající polovinu hodnoty, která byla v důsledku účelového jednání žalovaného od SJM účastníků odkloněna, tj. částku 3.979.687,50 Kč (tj. 1/2 ze 7.959.375,- Kč). Proto soud stanovil, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění účastníků celkem částku ve výši 7.260.210,70 Kč. K zaplacení stanovené částky vypořádacího podílu žalobkyni pak soud stanovil žalovanému přiměřenou lhůtu tří měsíců, když je zřejmé, že je v možnostech žalovaného prostřednictvím spřízněných a jen naoko místo něj ve společnosti D.G. a.s. figurujících osob, dosáhnout na finanční prostředky, jež tak účelově odklonil od SJM účastníků. Pokud jde o otázku vzájemné povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení, je patrné, že žalobkyně byla ve věci neúspěšná jen nepatrně, neboť soud vypořádal SJM účastníků v zásadě plně v souladu s jejím návrhem, když současně "vypořádal" také polovinu podílu žalovaného na nevyplaceném zisku společnosti D.G. a.s., který vznikl za dobu trvání SJM a za dobu manželství účastníků nebyl účelově vyplacen. Její nepatrný neúspěch tak tkví jen v části, v níž původně požadovala vypořádání šesti uměleckých obrazů, což posléze vzala zpět. Proto je žalovaný, který v tomto ohledu navrhoval zcela jiný způsob vypořádání SJM účastníků, podle § 142 odst. 3 o.s.ř. povinen žalobkyni plně nahradit jí účelně vynaložené náklady řízení. Pokud jde o výši odměny zástupce žalobkyně za jednotlivé úkony právní služby, které v této věci žalobkyni poskytl, pak za tarifní hodnotu určující sazbu mimosmluvní odměny je podle § 8 odst. 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen "AT") nutno při vypořádání SJM účastníků považovat polovinu hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a závazků, které strany učinily předmětem vypořádání. V tomto řízení je tak polovina hodnoty uvedených položek představována výší vypořádacího podílu, který žalobkyni náleží, tj. částkou 7.260.210,70 Kč. Sazba mimosmluvní odměny zástupce žalobkyně za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 AT tak podle § 7 b. 6 AT činí 37.380,- Kč a za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 AT činí polovinu, tj. 18.690,- Kč. Zástupce žalobkyně poskytl následující úkony právní služby: - příprava a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 AT), - sepis a podání žaloby (§ 11 odst. 1 AT), - sepis podání ze dne 3.4.2013 doplňujícího návrh ve věci samé (§ 11 odst. 1 AT), - účast u jednání soudu dne 31.10.2013, které se nekonalo (§ 11 odst. 2 AT), - účast u jednání soudu dne 26.11.2013 trvajícího déle než dvě hodiny (2 x § 11 odst. 1 AT), - účast u jednání soudu dne 6.12.2013 trvajícího déle než dvě hodiny (2 x § 11 odst. 1 AT), - sepis podání ze dne 6.12.2013 doplňujícího návrh ve věci samé (§ 11 odst. 1 AT), - sdělení ke znaleckému posudku ze dne 4.2.2014 (§ 11 odst. 2 AT), - sdělení ke znaleckému posudku ze dne 13.2.2014 (§ 11 odst. 2 AT), - účast u jednání soudu dne 27.2.2014 trvajícího déle než dvě hodiny (2 x § 11 odst. 1 AT). Celkem tak zástupce poskytl žalobkyni 10 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 AT se sazbou odměny 37.380,- Kč za úkon, tj. odměna 373.800,- Kč za tyto úkony, a 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 2 AT se sazbou 18.690,- Kč za úkon, tj. odměna 56.070,- Kč za tyto úkony. Celkem tak odměna zástupce žalobkyně představuje částku ve výši 429.870,- Kč. Vedle odměny jejího zástupce spočívají náklady řízení žalobkyně také v paušální náhradě hotových výdajů jejího zástupce za celkem 13 úkonů právní služby po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 AT, tj. celkem ve výši 3.900,- Kč. Nakonec jsou náklady žalobkyně představovány 21 % DPH, kterou je její zástupce povinen odvést z odměny a náhrad ve výši 91.092,- Kč. Celkem tedy účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně představují částku ve výši 524.862,- Kč, přičemž tuto částku je jí žalovaný povinen nahradit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce. V souvislosti s tímto řízením vznikly státu náklady řízení spočívající ve znalečném, které platil a které ještě bude muset zaplatit. S ohledem na výsledek řízení je to žalovaný, kdo je povinen podle § 148 odst. 1 o.s.ř. nahradit státu tyto náklady řízení. Protože ovšem ke dni rozhodnutí nebyla zřejmá jejich výše, rozhodl soud podle § 155 odst. 1 o.s.ř. jen o základu této povinnosti žalovaného s tím, že její konkrétní výše, jakož i lhůta k jejímu splnění, budou stanoveny samostatným usnesením, které soud vydá ve chvíli, kdy bude definitivní výše nákladů řízení státu známa. Žalobkyně, která byla ve věci fakticky plně úspěšná, byla osvobozena usnesením soudu č.j. 38 C 37/2013-99 plně od soudních poplatků. Žalovanému tak podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za toto řízení, jeho výše činí podle položky 6 b. 1, b. 2 Sazebníku 12.000,- Kč. Soudní poplatek je splatný na účet soudu č. XXX pod variabilním symbolem XXX.

Rubrum