19 C 21/2017

Rubrum

Dobrá víra u neúplatného nabytí dle o. z. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje pouze na věcná práva nabytá úplatně, v dobré víře a od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu, tedy neřeší postavení osoby, která nabyla vlastnické právo k nemovitosti bezúplatně; je-li věcné právo odvozeno od neúplatného právního jednání, je třeba ochranu zapsaného vlastníka dovodit z nálezové judikatury Ústavního soudu.

Výrok

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Polehlou v právní věci žalobkyně: XXX, narozené XXX, bytem XXX, zastoupené XXX, advokátem se sídlem XXX, proti žalované: XXX, narozená XXX, bytem XXX, zastoupené XXX, advokátkou se sídlem XXX, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem

Odůvodnění

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem id. 1/2 nemovitých věcí, a to stavby č. p. XXX – rodinný dům, která stojí na pozemcích parc. č. st. XXX a XXX, pozemků parc. č. st. XXX – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. XXX – lesní pozemek, parc. č. XXX – trvalý travní porost, parc. č. XXX – lesní pozemek, parc. č. XXX – zahrada, parc. č. XXX – orná půda, parc. č. XXX – ostatní plocha, parc. č. XXX – orná půda, to vše zapsané na LV č. XXX pro k. ú. a obec XXX u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XXX, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 23.901,32 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

Poučení

Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu 24. 1. 2017, domáhala určení, že je vlastníkem id. 1/2 nemovitých věcí, a to stavby č. p. XXX – rodinný dům, která stojí na pozemcích parc. č. st. XXX a XXX, pozemků parc. č. st. XXX – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. XXX – lesní pozemek, parc. č. XXX – trvalý travní porost, parc. č. XXX – lesní pozemek, parc. č. XXX – zahrada, parc. č. XXX – orná půda, parc. č. XXX – ostatní plocha, parc. č. XXX – orná půda, to vše zapsané na LV č. XXX pro k. ú. a obec XXX u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XXX (dále jen „předmětné nemovité věci“). Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně byla manželkou XXX, který za dobu trvání manželství nabyl předmětné nemovité věci. Manželství žalobkyně a žalovaného bylo rozvedeno ke dni 17. 9. 1999, kdy zaniklo jejich společné jmění manželů (dále též „SJM“), pročež k jeho vypořádání nedošlo, když soudní řízení vedené u podepsaného soudu pod sp. zn. XXX bylo zastaveno. Dne 22. 2. 2016 XXX daroval předmětné nemovité věci žalované, která byla toho času jeho manželkou, přičemž vklad práva byl zapsán ke dni 24. 2. 2016. Dle žalobkyně ovšem XXX nebyl vlastníkem celých předmětných nemovitých věcí, nýbrž toliko jedné poloviny, když v důsledku absence vypořádání dohodou či soudem nastala u předmětných nemovitostí fikce rovnodílného spoluvlastnictví XXX a žalobkyně k těmto nemovitostem. To, že žalobkyně je „spoluvlastníkem“ předmětných nemovitých věcí, přitom dala bývalému manželovi najevo již žalobou na vypořádání SJM. Sama ale rozpor údajů v katastru se skutečným právním nijak stavem neřešila, resp. řeší ho až touto žalobou. Skutečnost, že v katastru nemovitostí je nyní zapsána výlučně žalovaná, zjistila žalobkyně dne 28. 11. 2016 od své dcery, která zjišťovala rozsah otcova majetku pro pozůstalostní řízení. Dle názoru žalobkyně žalovaná předmětné nemovitosti nebyla za situace, kdy nebyla v dobré víře a ochrany dobrověrného nabyvatele tedy žalovaná nepožívá. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že předmětné nemovité věci byly ve výlučném vlastnictví XXX, neboť tento byl výhradním účastníkem smlouvy, na jejímž základě byly předmětné nemovité věci nabyty, a dále proto, že půjčku, kterou k tomu vzal, sám splatil. Žalovaná měla dále za to, že její dobrá víra je dána, neboť ani při využití všech dostupných možností nemohla zjistit, že XXX nemusí být výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, když ani sama žalobkyně se jako vlastník těchto věcí nikdy nechovala. Kromě toho žalovaná (s poukazem na § 7 občanského zákoníku a nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 4684/2012) zdůraznila nutnost ochrany své dobré víry, přičemž vyslovila domněnku, že darovací smlouva, kterou s XXX uzavřela, byla smlouvou úplatnou. Přitom zdůraznila i to, že přisvědčením žalobě by žalobkyně těžila ze svého protiprávního jednání, když žalobkyně s uplatněním svého práva vyčkávala třináct let, po tuto dobu tolerovala údajně nesprávné údaje v katastru nemovitostí a s uplatněním svého nároku vyčkávala na úmrtí XXX, což je také v rozporu s dobrými mravy. Z provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: žalobkyně a XXX byli od 6. 9. 1979 do 17. 9. 1999 manželé [viz rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 7. 1999, č. j. 11C 100/98-22, vč. doložky právní moci]. Dne 13. 9. 2000 podala žalobkyně u podepsaného soudu žalobu, kterou se domáhala vypořádání SJM, mj. také stavby č. p. XXX a pozemků parc. č. st. XXX a XXX a pozemků parc. č. XXX, č. XXX, č. XXX, č. XXX, č. XXX, č. XXX a č. XXX v k. ú. XXX [viz žaloba ve věci XXX]. XXX v rámci tohoto sporu nikdy nezpochybnil, že předmětné nemovitosti patří do SJM a mají být vypořádány a on sám o ně v rámci vypořádání ani neměl zájem [např. č. l. 27 spisu XXX] a dokonce navrhoval, aby byly přikázány žalobkyni ! [např. č. l. 15 spisu XXX]. K jejich pořízení XXX v řízení o vypořádání SJM uvedl, že nemovitost č. 96 byla stará chalupa, která sloužila jako rekreační chalupa, přičemž na její pořízení si v roce 1996 půjčil celou kupní cenu 166.200,- Kč od XXX [viz č. l. 27 spisu XXX]. To potvrdil i slyšený XXX [viz č. l. 77 p. v. spisu XXX]. Žalobkyně uvedla, že o této půjčce ani nevěděla [č. l. 243 spisu XXX] a sama k předmětným nemovitým věcem dne 15. 2. 2001 uvedla, že ani ona o ně zájem nemá [viz č. l. 28 spisu XXX]. OS ve Zlíně pak ve věci vypořádání SJM rozhodl rozsudkem ze dne 24.4.2003, který byl ale posléze usnesením odvolacího soudu ze dne 9.12.2004 zrušen. Následně bylo řízení na shodný návrh účastníků přerušeno a po uplynutí roční lhůty následně s účinky k 19. 11. 2009 pravomocně zastaveno [viz č. l. 79, 112, 325, 328 spisu XXX]. XXX měl nicméně připraven koncept „odstoupení od soudního řízení“ ve věci vypořádání SJM s odkazem na dohodu o vypořádání SJM [viz nedatovaný přípis soudu]. Dne 2. 12. 1995 si XXX půjčil od XXX částku 550.000,- Kč [viz smlouva o půjčce ze dne 2. 12. 1995]. Výše půjčky byla svým rozsahem s ohledem na poměry žalobkyně a XXX nepřiměřená [viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2004, č. j. 13Co 263/2003]. Dům č. p. XXX, parc. č. st. 153, parc. č. XXX, XXX, XXX, XXX, XXX a XXX v k. ú. XXX nabyl od XXX, B. Kuchaře a XXX XXX smlouvou ze 4. 12. 1995 za kupní cenu 166.200,- Kč, která byla zaplacena při podpisu smlouvy [viz kupní smlouva ze dne 4. 12. 1995]. Do katastru nemovitostí poté bylo zapsáno k předmětným nemovitým věcem výhradně vlastnické právo XXX [viz výpis z katastru nemovitostí k LV XXX v k. ú. XXX]. Dále pak XXX nabyl od obce XXX parc. č. 1109 v tamějším k. ú. [viz kupní smlouva ze dne 3. 11. 1998]. Do katastru nemovitostí poté bylo zapsáno k předmětným nemovitým věcem výhradně vlastnické právo XXX, přičemž v roce 2000 došlo ke změně číslování parcel [viz výpis z katastru nemovitostí k LV XXX v k. ú. XXX]. Předmětné nemovitosti pak XXX daroval žalované s tím, že dárce prohlásil, že na předmětných nemovitých věcech neváznou žádné závazky ani dluhy a současně bylo k předmětným nemovitým věcem zřízeno právo doživotního bydlení a užívání pro XXX formou výměnku [viz darovací smlouva z 22. 2. 2016], přičemž vlastnické právo žalované bylo provedeno řízením V-1971/2016-705 s účinky k 24. 2. 2016 [viz výpis z katastru nemovitostí]. Podáním ze dne 25. 1. 2017 učinila žalobkyně poznámku spornosti s tím, že v prosinci 2016 zjistila, že údaje v katastru nemovitostí nejsou v souladu se skutečným právním stavem [přípis z 24. 1. 2017]. Žalovaná byla manželkou XXX, kterého si vzala v roce 2015, tedy poté, kdy mu byla v srpnu 2014 diagnostikována rakovina prostaty, na kterou zemřel již jeho otec. Následně XXX přišel s nápadem darovat předmětné nemovité věci žalované, která se na rekonstrukci a investicích do nemovitosti podílela. V únoru 2016 pak XXX a žalovaná o darování předmětných nemovitých věcí informovali syna XXX. XXX pak v červenci 2016 nečekaně zemřel. K řešení majetkových vztahů s bývalou manželkou měl XXX žalované sdělit, že se nějak dohodli [viz výslech žalované]. Soud provedl dokazování také dopisem žalobkyně žalované s dodejkou, e-mailovou komunikací, zápisem z jednání, vyrozuměním o provedeném vkladu, splátkovým kalendářem a prohlášením ze dne 15. 1. 1997, dalšími částmi připojených spisů a výpisy z katastru nemovitostí, ale nečiní z nich pro věc žádná relevantní skutková zjištění. Podle § 143 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do účinnosti zák. č. 91/1998 Sb., v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle čl. VIII odst. 2 zák. č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v účinném znění, věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů. Podle čl. X zák. č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v účinném znění, tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. srpna 1998, s výjimkou čl. VI bodu 1, který nabývá účinnosti dnem 1. července 1998. Podle § 143 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. (dále jen „obč. zák.“), společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Podle § 149 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Podle odst. 2 tohoto ustanovení zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Podle § 149a obč. zák. pokud se dohody mezi manžely podle ustanovení § 143 a 149 týkají nemovitostí, musí mít písemnou formu a nabývají účinnosti vkladem do katastru. Podle § 150 odst. 1 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle odst. 3 tohoto ustanovení neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Podle odst. 4 tohoto ustanovení nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných. Podle § 980 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění, je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu kromě věcného práva i právo užívání nebo požívání, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci spoluvlastníky. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1 nepoužije. Podle § 3064 o. z. ohledně práv zapsaných do katastru nemovitostí přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a ohledně práv zapsaných do katastru nemovitostí v době jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nastanou účinky podle § 980 až 986 uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Lhůty stanovené v § 983 a 986 počnou běžet po uplynutí jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 3081 o. z. tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2014. Z hlediska použitelné právní úpravy soud podotýká, že mezi žalobkyní a XXX vzniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů, které se v srpnu 1998 změnilo ve společné jmění manželů a zaniklo 17. 9. 1999. Právní režim vypořádání SJM zaniklého (resp. zrušeného či zúženého) před 1. 1. 2014 se řídí obč. zák. [srov. rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 38C 37/2013, publikovaný jako č. 4 Sborníku č. 2 Souboru rozhodnutí soudů ČR nižších stupňů dle občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích (s. 27-28), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014]. Nárok žalobkyně vůči samotné žalované je nicméně třeba posoudit podle aktuálně účinné právní úpravy, která v § 980 a 984 o. z. řeší rozpor aktuálního stavu veřejného seznamu a skutečného právního stavu. V obecné rovině lze nejprve uzavřít, že v projednávané věci platí, že vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů (XXX), jenž uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do společného jmění žalobkyně a XXX. K závazku XXX, který takto opatřil peníze, který je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se mělo přihlédnout při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69), byť se jedná o závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Výše půjčky, jak dovodil odvolací soud ve věci vypořádání SJM žalobkyně a jejího manžela v usnesení ze dne 9. 12. 2004, č. j. 13Co 263/2003, byla svým rozsahem s ohledem na poměry žalobkyně a XXX nepřiměřená (srov. s. 5 cit. usnesení), nicméně i takto opatřené prostředky představovaly vnos do SJM (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 (uveřejněný pod č. C 4 256 v Souboru)]. Neboť předmětné nemovité věci nebyly vypořádány v soudním řízení, které bylo usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 10. 2009, č. j. XXX-328, zastaveno, nastala u nich podle § 150 odst. 4 obč. zák. fikce, že žalobkyně i její manžel jsou podílovými spoluvlastníky a jejich podíl k předmětným nemovitým věcem je stejný. Dle názoru soudu nastaly účinky dle § 150 odst. 4 obč. zák. zpětně k 17. 9. 2002, když platí, že – pokud soud řízení o vypořádání SJM zastaví, nelze se po uplynutí tří let od jeho zániku již domáhat opětovně jeho vypořádání, přičemž v takovém případě se ohledně těch položek, které nebyly vypořádány jinak, uplatní zákonná domněnka vypořádání (§ 150 odst. 4 obč. zák.), a účastníci se mohou přímo domáhat vydání hodnot, které jim v důsledku uplatnění domněnky připadly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1273/2010) – okamžik vzniku zákonné domněnky vypořádání není vtažen k okamžiku právní moci usnesení o zastavení řízení o vypořádání společného jmění manželů, ale již k samotnému okamžiku uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů. Od 17. 9. 2002 tak byly předmětné nemovité věci ve spoluvlastnictví žalobkyně a XXX, přičemž jejich podíly byly id. 1/2. Jestliže XXX od roku 1995 užíval předmětné nemovité věci jako výhradní vlastník, přičemž se tak dělo i po 17. 9. 2002 je na místě uvažovat, zda XXX nevydržel spoluvlastnický podíl své bývalý manželky na předmětných nemovitých věcech. Také spoluvlastnický podíl je způsobilým předmětem vydržení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 459/2007). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 134 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc (nebo právo) patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Posouzení, je-li držitel v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska osobního přesvědčení) samotného držitele. O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda držitel neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří. Stejně je nutno nahlížet na zánik dobré víry. Ta zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1966). Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1481). Je nepochybné, že žalobkyně přinejmenším do 5. 12. 2016 nebrojila proti tomu, že údaj v katastru je nesprávný, přičemž je zřejmé (jak plyne také z žalobních tvrzení), že se žalobkyně o předmětné nemovité věci dlouhodobě nezajímala, přičemž XXX vystupoval jako výlučný vlastník předmětných nemovitých věcí, tedy z jeho strany se odehrával faktický výkon obsahu výlučného vlastnického práva (který byl fakticky respektován i žalobkyní). Jsou-li posuzovány všechny okolnosti vnějšího světa (k úvaze dle § 130 odst. 1 obč. zák.), podotýká soud, že při existenci kupní smlouvy výhradně na jméno XXX, pořízení těchto předmětných nemovitých věcí z půjčky, kterou si vzal výhradně XXX a kterou také on splácel (soud hodnotí tvrzení žalobkyně, že na úhradě půjčky participovala za nepravdivé, když toto sdělení je v příkrém rozporu s obsahem spisu XXX), a zejména pak z dlouhodobé nečinnosti žalobkyně, by bylo zásadně možné dovodit, že tato akceptovala, že údaj v katastru nemovitostí odpovídá realitě. Ze souboru těchto skutečností lze dovodit, že XXX mohl být v subjektivním přesvědčení, že je vlastníkem celých předmětných nemovitých věcí. Žalobkyně byla vyzvána podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k tomu, aby uvedla, kdy svým jednáním dala najevo XXX, že předmětné nemovité věci nejsou v jeho výlučném vlastnictví, nýbrž také ona je spoluvlastnicí těchto předmětných nemovitých věcí, nicméně tomuto procesnímu poučení nevyhověla. Na druhou stranu nelze přehlížet, že sama skutečnost, že se XXX chová jako výlučný vlastník, nemůže odůvodnit, že by mohl bez dalšího vydržet spoluvlastnický podíl své bývalé manželky. V tomto směru je jakékoliv další dokazování nesmírně obtížné, ba nemožné, neboť znalost důvodů, proč po zastavení řízení o vypořádání SJM skončilo řešení majetkové sféry neurčitě, měli jen XXX a žalobkyně. Ač se navenek jeví, že XXX se po celou dobu choval jako vlastník nemovitosti, byť minimálně po podání žaloby o vypořádání SJM věděl, že předmětné nemovité věci jsou součástí SJM, nelze z toho dovodit, že by XXX vydržel podíl žalobkyně, neboť pokud se absolutního panství nad předmětnými nemovitými věcmi ujal v domnění, že je výlučným vlastníkem a byla dosažena dohoda, postupoval tak v právním omylu. Nelze nicméně přehlížet, že žalobkyni již přinejmenším od 13. 9. 2000, kdy podala žalobu na vypořádání společného jmění manželů, jež byla u podepsaného soudu vedena v řízení pod sp. zn. XXX, muselo být známo, že podle výpisu z katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitých věcí uveden výhradně XXX a mohla proti tomu brojit. V současnosti nelze prokázat tvrzení, že XXX a žalobkyně v souvislosti se skončením řízení vedeným pod sp. zn. XXX uzavřeli ohledně vypořádání SJM jakoukoliv dohodu. Žalované se, navzdory poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nepodařilo existenci takové dohody prokázat, nicméně tato dohoda by představovala pouze další dílek svědčící pro subjektivní přesvědčení XXX, že je výlučným vlastníkem. Na tomto místě soud podotýká, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů sice musela být sjednána písemně, nicméně nedodržení formy by směřovalo s ohledem § 40 obč. zák. ve spojení s § 40a obč. zák. toliko v relativní neplatnost, kterou nikdo nenamítal. Soudu se jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by osoba dbalá svých práv, rezignovala na uplatnění svého vlastnického práva, pokud by taková dohoda (byť ústní) neexistovala. Dohoda nicméně prokázána nebyla. Je zřejmé, že přinejmenším do 24. 2. 2016 měl být podle katastru nemovitostí jediným vlastníkem předmětných nemovitých věcí XXX. Podle údajů v katastru nemovitostí žalobkyně 5. 12. 2016 podala žádost o zápis poznámky spornosti zápisu (XXX). Učinila tak po více než 16 letech od okamžiku, kdy jí bylo známo, že údaj v katastru nemovitostí neodpovídá právní stavu, tedy že předmětné nemovité věci nejsou zapsány jako společné jmění manželů žalobkyně a XXX, resp. později jako podílové spoluvlastnictví id. 1/2 těchto osob, ale že katastr jako o vlastníkovi hovoří výhradně o XXX. Podle § 980 odst. 2 o. z. plátí, že pokud je právo zapsáno do katastru nemovitostí, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Podle § 3064 o. z. pak platí, že účinky § 980 o. z. nastaly uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti o. z., tedy (s přihlédnutím k § 3081 o. z.) k 1. 1. 2015. Neboť žalobkyně byla přinejmenším od 13. 9. 2000 do 5. 12. 2016 nečinná, je zřejmé, že ke dni 1. 1. 2015 nastaly v souvislosti s předmětnými nemovitými věcmi a údaji zapsanými v katastru nemovitostí účinky předvídané § 980 odst. 2 o. z., tedy byla založena zásada materiální publicity. Soud se musel vypořádat s ustanovením § 984 odst. 1 o. z., z něhož plyne, že není-li stav v katastru nemovitostí v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nebyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Soud v tomto směru podotýká, že ustanovení § 984 o. z. poskytuje jasný návod v případě úplatného nabytí věcného práva. Pokud by žalovaná nabyla vlastnické právo úplatně, je zcela nepochybné, že by jí zapsaný stav svědčil, neboť nelze mít pochybnosti o tom, že žalovaná byla v dobré víře stran oprávnění XXX, jenž byl v době uzavření darovací smlouvy dle katastru nemovitostí jediným vlastníkem. Nelze ani přehlížet, že žalovaná by ke zjištění skutečného právního stavu musela provést celou sérii investigativního šetření (jak ostatně správně uvedla ve svém podání z 5. 6. 2017 na č. l. 77), aby zjistila, že id. 1/2 předmětných nemovitých věcí by mohla být ve vlastnictví žalobkyně, což po ní nelze spravedlivě požadovat, a konečně nelze ani odhlížet od skutečnosti, že pokud údaj v katastru korespondoval sdělení XXX, neměla žalovaná důvod takto komplikované vyšetřování vůbec činit. Pokud by žalovaná nabyla vlastnické právo neúplatně, mohlo by se jevit, že by žalované zapsaný stav neměl svědčit. Soud nicméně s takovým výkladem ustanovení § 984 odst. 1 o. z. nemůže souhlasit. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11). Soud v projednávané věci musí vyjít z principu spravedlivého uspořádání práv, který jako imperativ na fungování obecného soudnictví klade Ústavní soud. Ústavní soud judikoval, že spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). Ústavní soud tak zdůrazňuje, že rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Obecné soudy se při řešení právního sporu nemohou omezit na pouhý mechanický výklad a aplikaci podústavního práva, aniž by zároveň nedomýšlely praktické dopady přijetí určitého výkladu právní normy, které nesmí být nesmyslné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12). Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje pouze na věcná práva nabytá 1) úplatně, 2) v dobré víře a 3) od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Ačkoliv tak úprava o. z. měla řešit nedostatky dosavadní úpravy (na kterou reagovala celá řada nálezů Ústavního soudu kupříkladu ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS. 143/07), je zřejmé, že úprava od 1. 1. 2014 řeší situaci jen částečně, když chrání dobrou víru toho, kdo úplatně nabyl vlastnické právo k nemovitosti od osoby k tomu oprávněné dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí; na druhé straně však vychází ze zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), a ačkoli vlastníku nepřikazuje pravidelnou kontrolu stavu zapsaného v katastru nemovitostí, předpokládá ji, a k tomu poskytuje účinné právní nástroje; ochranu osobám dotčeným nesprávným zápisem poskytuje pouze v případě jejich aktivního a důsledného jednání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2731/13). Je tedy možné dovodit, že právní úprava (obsažená v § 984 o. z.) řeší situaci jen částečně, když neřeší postavení osoby, která nabyla vlastnické právo k nemovitosti bezúplatně. V tomto směru nicméně nelze přehlížet, že každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jen ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec (§ 2 odst. 1 o. z.), tedy jestliže některá z podmínek artikulovaných v § 984 odst. 1 o. z. není splněna, je na místě řešit veškeré souvislosti případu, když nelze přehlížet, že nálezová judikatura Ústavního soudu dovodila, že ochranu zapsaného vlastníka je třeba poskytovat i v případě, že je jeho věcné právo odvozeno od neúplatného právního jednání, neboť by se jinak jednalo o porušení subjektivního ústavního práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12). Dle názoru soudu je pak neakceptovatelné, aby za existence nálezové judikatury soudu ochrany ústavnosti řešící situaci nabytí bezúplatným právním jednání, byť za staré právní úpravy, došlo toliko s poukazem na ustanovení § 984 odst. 1 o. z. k popření jakékoliv dobré víry žalované s poukazem na neúplatné nabytí vlastnického práva. V konečném důsledku by totiž žalované byla do 31. 12. 2013, kdy zákon ochranu dobré víry toho, kdo nabyl vlastnické právo k nemovitosti od osoby k tomu sice oprávněné dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí (nicméně ve skutečnosti od nevlastníka), vůbec expressis verbis neřešil, nicméně nyní by ochrana žalované byla popřena s poukazem na § 984 odst. 1 o. z. a dále s poukazem na údajnou neúplatnost právního jednání, kterým žalovaná předmětné nemovité věci nabyla. Tímto by došlo k naprostému popření principů, které vyslovil ve své nálezové judikatuře Ústavní soud, přičemž dle názoru soudu je zřejmé, že pokud by zákonodárce mínil ochranu osobám, které nemovité věci od nevlastníka nabyly neúplatně, vůbec neposkytovat, pak by nejspíše v rámci ust. § 984 o. z. podobně jako v případě nezbytné cesty, výměnku a věcného práva formuloval jasnou výjimku, kterou by zcela vyloučil možnost ochrany a dobré víry takových osob. V kontextu § 984 o. z. dovedeno k závěrům ad absurdum by toto ustanovení poskytovalo ochranu výhradně nabyvatelům z kupních, směnných a jiných onerózních smluv, nicméně ti, kdo by nabyli věcná práva nejen v důsledku neúplatných smluv, ale také v důsledku dědění, byť od právního předchůdce, jenž věc nabyl úplatně, by již žádné ochrany nepožívali (srov. formulaci „svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu“ a SPÁČIL, L. et al. Občanský zákoník III. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 37.). Výkladem předestřeným žalobkyní by proto bylo výhodné svých práv nedbat, vyčkat pak jakmile v řetězci vlastníků někdo nabude vlastnictví neúplatně, a poté by již bylo možné se vůči takovému zapsanému vlastníkovi domáhat – při formalistické interpretaci § 984 o. z. – svého vlastnického práva. Tedy v podmínkách této věci by postavení žalobkyně bylo velmi nejisté v situaci uplatnění nároku proti jejímu bývalému manželovi, který nabyl předmětné nemovitosti úplatně, sám, za prostředky, které si půjčil bez vědomí žalobkyně a které přesahovaly poměry manželů, a přinejmenším od skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů mohl být v subjektivní představě, že je výlučným vlastníkem, tedy že zápis v katastru odpovídá skutečnému stavu, tedy by jen obtížně žalobkyně tvrdila a prokazovala absenci jeho dobré víry, nicméně vůči těm, kteří by předmětné nemovité věci nabyli od XXX bezúplatně (tj. nejen darem, ale také v důsledku dědění), by při argumentaci ad absurdum již byla podstatně úspěšnější, a to toliko s poukazem na údajnou bezúplatnost. Jak soud vymezil výše, na straně žalované shledává existenci dobré víry, přičemž – jak soud naznačil – v případě, že by se jednalo o úplatné právní jednání, kterým by žalovaná nabyla předmětné nemovité věci, byla by jí ochrana poskytnuta již na základě samotného § 984 o. z., v případě, že by se jednalo o bezúplatné právní jednání, nímž by žalovaná nabyla předmětné nemovité věci, pak je dle názoru soudu na místě přihlédnout (s poukazem na nález IV. ÚS 4905/12) na všechny okolnosti případu a dospět k závěru, že je na místě také přisvědčit zapsanému stavu ve prospěch žalované. Na tomto místě soud podotýká, že s ohledem na shora uvedené vlastně ani nabylo nutné zkoumat, zda se v případě darování předmětných nemovitostí žalované jednalo o úplatné či bezúplatné nabytí vlastnického práva. Nicméně soud ho za úplatné nabytí vlastnického práva považuje, neboť k předmětným darovaným nemovitostem bylo současně zřízeno právo doživotního bydlení a užívání pro XXX formou výměnku [viz darovací smlouva z 22. 2. 2016], což dle názoru soudu představuje jakousi protihodnotu darování, tedy jakousi úplatu svého druhu ze strany žalované. Zde je možno žalované přisvědčit v tom, že úplatnost je třeba posuzovat objektivně a při situaci, kdy XXX trpěl těžkou nemocí, které nakonec i podlehl, je možné dovodit, že závazek poskytnutí péče za strany žalované mohl být v této projednávané věci způsobilým plnohodnotným ekvivalentem převodu vlastnického práva, tedy že o úplatný převod šlo. A jestliže žalobkyně upozorňuje na povinnost manželů si vzájemně pomáhat a pečovat o sebe, pak nelze přehlížet, že s ohledem na objektivně očekávatelné problémy XXX v souvislosti s jeho onkologickým onemocněním, lze předpokládat, že přijatý závazek pomoci a péče přesahuje obvyklý rámec partnerské výpomoci. Navíc by bylo značně neobvyklé, pokud by XXX své manželce (žalované) předmětné nemovité věci prodával, neboť spíše takový postup by dával tušit, že smyslem a účelem takového právního jednání je založit aplikaci § 984 o. z. Postup XXX a žalované spíše naznačuje, že dárce si práv své bývalé manželky nebyl vůbec vědom, a proto ani nepovažoval za nutné vytvářet komplikovaná právní jednání k zamaskování vlastnictví předmětných nemovitých věcí. Nelze navíc odhlížet ani od toho, že od 19. 11. 2009 do 5. 12. 2016, tedy po dobu 2.574 dnů, žalobkyně s uplatněním svých práv vyčkávala, přičemž je zřejmé, že přinejmenším od 19. 11. 2009, kdy bylo pravomocně skončeno řízení o vypořádání společného jmění manželů, měla žalobkyně kontrolu nad nesprávným stavem údajů v katastru, když se mohla prakticky ihned domáhat nápravy nesprávného stavu. Jestliže tak neučinila až do 5. 12. 2016, pak – s odkazem na § 6 odst. 1 a 2 o. z. – jejímu nároku nelze přisvědčit. S ohledem na shora uvedené tedy soud žalobu zamítl (výrok I.), přičemž se soud věnoval i jednotlivým dílčím důvodům a má za to, že jeho rozhodnutí odpovídá také spravedlivému uspořádání věci. V kontextu odůvodnění soud považuje za nutné se vypořádat s výhradou žalobkyně, že žalovaná učinila vyjádření nad rámec procesního poučení. Dle názoru soudu je na každém účastníkovi, jaké přednesy a podání vůči soudu učiní, přičemž je pak na soudu, jakým způsobem se s takovou argumentací vypořádá, zejména s přihlédnutím, jaká argumentace byla použita před a po koncentračním bodu. Soud považuje za nutné akcentovat, že žalovaná sice neunesla břemeno tvrzení a důkazní stran skutečnosti, že mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem došlo k vypořádání jejich společného jmění manželů, event. že XXX vydržel spoluvlastnický podíl žalobkyně, nicméně neunesení procesních břemen automaticky neimplikuje procesní úspěch žalobkyně, neboť žalovaná ještě před koncentrací řízení upozornila na dlouhodobou nečinnost žalobkyně a že si žalobkyně měla včas zařídit změnu v zápisu v katastru nemovitostí (č. l. 45 spisu), což byly zcela relevantní skutečnosti. Poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku (aby splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (aby splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Pokud by bylo prokázáno, že žalobkyně a XXX vypořádali své SJM, pak by to znamenalo bez dalšího neúspěch žalobkyně, stejně jako v případě, pokud by bylo prokázáno, že XXX spoluvlastnický podíl své bývalé manželky (žalobkyně) vydržel. Soud proto v tomto kontextu uskutečnil procesní poučení žalované. Tyto okolnosti prokázány nebyly, a proto se soud dále zabýval dalšími okolnostmi, které se vyjevily před koncentračním bodem a které ve vzájemném souhrnu odůvodňují shora rozvedený zamítavý závěr soudu. Zamítnutí žaloby představuje procesní úspěch žalované, které tak vzniklo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení. Žalované vznikly účelně vynaložené náklady řízení ve výši 23.901,32 Kč. Tyto sestávají z paušální náhrady ve výši 600,- Kč [2× 300,- Kč dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v účinném znění (dále jen „vyhl. č. 254/2015 Sb.“) za následující úkony: vyjádření ve věci samé dle § 1 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 254/2015 Sb.; účast při jednání dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 254/2015 Sb.], odměny za zastupování žalobce advokátem ve výši 18.600,- Kč [6× 3.100,- Kč dle § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „adv. tar.“) za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) adv. tar., písemné podání ve věci samé dne 12. 5. 2017 dle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tar., písemné podání ve věci samé dne 1. 6. 2017 dle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tar., účast u jednání soudu dne 13. 6. 2017 dle § 11 odst. 1 písm. g) adv. tar., účast u jednání soudu dne 13. 7. 2017 dle § 11 odst. 1 písm. g) adv. tar., porada s klientem dne 10. 7. 2017 dle § 11 odst. 11 písm. c) adv. tar.,], náhrady hotových výdajů ve výši 1.800,- Kč [tj. 6× 300,- Kč dle § 13 odst. 1 a 3 adv. tar. příslušející k šesti úkonům právní služby], náhrady zástupce žalobce za promeškaný čas ve výši 800,- Kč (tj. 8× 100,- Kč za 8 započatých půlhodin strávených cestou zástupce žalované k jednání a zpět) dle § 14 odst. 1, 3 adv. tar., jízdného ve výši 2.101,32 Kč (náhrada za dopravu zástupce žalované ke dvěma jednáním osobním vozem Kia Sportage, reg. zn. XXX, z Brna do Zlína a zpět při ujeté vzdálenosti celkem 194 km, spotřebě pro kombinovaný provoz 5,3 l/100 km, ceně 28,60 Kč za 1 l pohonné hmoty a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 3,90 Kč dle vyhl. č. 440/2016 Sb.) dle § 13 odst. 1, 4 adv. tar. Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna dle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupkyně žalované. Stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobkyni splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

Rubrum