I.ÚS 1270/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pouče, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 134/2025-992 ze dne 24. března 2026, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 134/2025-998 ze dne 24. března 2026, a proti výroku II rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 36 C 68/2019-919 ze dne 3. ledna 2025, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Dagmar Poučové, DiS., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice, kterou se po stěžovateli domáhala, aby jí od 3. 4. 2019 platil výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně, a byla jí uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 211 091,76 Kč. Městský soud v odůvodnění zdůraznil, že požadavek vedlejší účastnice na placení výživného je v rozporu s dobrými mravy, neboť v řízení o rozvodu manželství vyšlo najevo, že vedlejší účastnice se stěžovatelem od roku 2009 společně nehospodaří, řadu let spolu nežijí, nepodporují se a neudržují rodinné společenství. Podle městského soudu vedlejší účastnice neprokázala, že by měl stěžovatel vyšší příjmy než ona. Městský soud přitom u vedlejší účastnice vycházel z výplatních lístků u zaměstnavatele, podle kterých měla vedlejší účastnice průměrný čistý měsíční příjem zhruba 26 000 Kč - 29 000 Kč, u stěžovatele vycházel z jeho daňových přiznání, ze kterých zjistil jeho průměrný čistý měsíční příjem v rozmezí od 9 000 Kč do 15 000 Kč. Městský soud zamítl provedení důkazu záznamy vedenými stěžovatelem o jeho výdajích a příjmech v letech 2015-2018, neboť podle něj pocházely z období, které nebylo předmětem sporu. Městský soud poměrně snížil právo stěžovatele na náhradu nákladů řízení o 20 %, jelikož stěžovatel poskytl vedlejší účastnici informace o svém majetku až po zahájení řízení.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek městského soudu co do částky 4 400 Kč, ve zbývající části výrok změnil tak, že stěžovatel je povinen platit vedlejší účastnici výživné od 3. 4. 2019 do 16. 9. 2021 (rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 17. 9. 2021) ve výši 2 100 Kč, tedy 61 880 Kč celkem. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od městského soudu krajský soud uvedl, že rozpad společné domácnosti nemůže limitovat právo manžela s nižší hmotnou a kulturní úrovní na výživné a že nárok vedlejší účastnice nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud dále konstatoval, že vzhledem ke všem zjištěním vyplývajícím z provedeného dokazování není udržitelný závěr městského soudu, že průměrný čistý měsíční příjem stěžovatele činil 9?15 000 Kč. Krajský soud nadto poukázal na skutečnost, že měsíční životní náklady tvrzené stěžovatelem v řízení před městským soudem dosahovaly částky 18 000 Kč, a zjevně proto neodpovídají příjmům zjištěným městským soudem. K odvolací námitce vedlejší účastnice doplnil krajský soud dokazování vlastnoručními zápisy stěžovatele o jeho příjmech a výdajích v letech 2015 až 2018, výpisy z bankovního podnikatelského účtu stěžovatele a jeho výslechem. Ani z doplněného dokazování nebyl krajský soud schopen zjistit stěžovatelovy skutečné příjmy v rozhodném období, proto na projednávanou věc aplikoval § 913 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Konstatoval, že při vykazovaném příjmu ve výši 9?15 000 Kč se stěžovatel při svém vzdělání a odbornosti vzdává možnosti dosahovat nepoměrně vyššího výdělku. Zdůraznil, že za situace, kdy by rozhodnutí mělo být založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a závěru o neunesení důkazního břemene (jak to učinil městský soud), bylo potřeba provést důkaz, který účastníci nenavrhovali (§ 120 odst. 2 o. s. ř.), a to výší průměrného výdělku zaměstnance na přibližně obdobné profesní pozici, jakou zastává stěžovatel. Tímto způsobem zjistil měsíční příjem stěžovatele ve výši 30 500 Kč a tím i rozdíl mezi jeho příjmem a příjmem vedlejší účastnice ve výši 1 400 Kč. Po zohlednění platby za elektřinu dospěl k závěru, že vedlejší účastnici náleží v rozhodném období výživné ve výši 2 100 Kč měsíčně. Krajský soud s odkazem na § 150 o. s. ř. nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel splnil svou povinnost sdělit vedlejší účastnici údaje o svých příjmech a stavu svého jmění (§ 688 občanského zákoníku) až po podání žaloby a ani ze stěžovatelem předložených dokladů nebyl zjištěn skutkový stav pro závěr o jeho hmotné a kulturní úrovni.

II. Argumentace stěžovatele

4. Napadené rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele zatíženo vadou nepřípustného rozšíření skutkového základu sporu a vadou nepřípustně provedeného důkazu. Současně je zatíženo extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud překročil rámec skutkových tvrzení vedlejší účastnice, čímž porušil zásadu projednací, a změnil právní kvalifikaci, aniž by k tomu měl odpovídající skutková tvrzení vedlejší účastnice. Tím došlo k posunu řízení z roviny projednací do roviny vyšetřovací, kdy soud aktivně buduje skutkový základ nároku jedné ze stran. Odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 3681/18 ze dne 19. 2. 2019, podle něhož soud není oprávněn pátrat za účastníka řízení po důkazech svědčících v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu stranu sporu.

5. Krajský soud podle stěžovatele nejenže vyhledal a provedl důkaz, který nevyplýval z obsahu spisu, ale tento důkaz byl navíc zcela obecné povahy, neboť vycházel z průměrných statistických údajů o výdělcích v určité profesi, aniž by jakkoliv reflektoval konkrétní individuální situaci stěžovatele.

6. Stěžovatel dále kritizuje postup krajského soudu při stanovení výše nákladů na elektrickou energii. Vyčítá mu, že vycházel z jeho účastnické výpovědi, která nebyla nijak ověřena znaleckým či jiným odborným zkoumáním. Krajský soud měl přihlédnout k tomu, že poměr nákladů na elektrickou energii 2:1 (dva díly na byt a jeden díl na nebytový prostor určený k podnikání) byl pouze stěžovatelovým subjektivním odhadem, který nebyl doložen žádným odborným měřením spotřeby energie, revizí provozu nemovitosti ani jiným objektivním důkazem způsobilým rozlišit spotřebu pro účely bydlení a podnikání.

7. Stěžovatel namítá, že krajský soud pominul jím hrazené platby na plyn vztahující se k celému objektu, jejichž placení ukončil až po svém odstěhování dne 12. 2. 2021, a pracoval s jednotlivými položkami nákladů selektivně a účelově. Zásah do majetkové sféry jednotlivce však musí být založen na zákonném a řádně zjištěném skutkovém základě.

8. Stěžovatel zdůrazňuje, že užití § 150 o. s. ř. nemůže být sankcí za to, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn tím, že neposkytl vedlejší účastnici úplné informace o svých majetkových poměrech. Tato skutečnost byla zohledněna v rámci rozhodování o samotném nároku na výživné, a nemůže být proto znovu využívána jako samostatný důvod pro odepření náhrady nákladů řízení, neboť by se fakticky jednalo o dvojí postih procesně úspěšné strany.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým mu byla stanovena povinnost uhradit své (dnes již bývalé) manželce výživné ve výši 2 100 Kč měsíčně, a to od data podání jejího návrhu na výživné manželky do právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství. Předmětem tohoto sporu je tedy částka, která je z hlediska své výše bagatelní (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 331/24, bod 20) a i celková částka 61 880 Kč pak jen mírně překračuje hranici bagatelnosti. Tyto skutečnosti jsou pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí, které ukládá stěžovateli povinnost poskytnout jinému účastníku řízení plnění v bagatelní výši, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněného návrhu, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014).

12. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, body 17 a 18; sp. zn. I. ÚS 1707/17, bod 15; sp. zn. IV. ÚS 2728/17, bod 30).

13. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníku řízení odepřen samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné (srov. usnesení sp. zn. 1594/25 ze dne 4. 2. 2026). Samotné obecným soudem provedené meritorní posouzení tzv. bagatelní věci pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 z 19. 3. 2018).

14. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by měl přistoupit k plnému meritornímu přezkumu ve výše uvedeném smyslu. Napadený rozsudek krajského soudu shledává Ústavní soud jako přezkoumatelný a řádně odůvodněný.

15. Stěžovatel ústavní stížností brojí i proti nákladovým výrokům obou soudů. Problematikou nákladů řízení se zabýval Ústavní soud i ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. [...] Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." Žádné takové mimořádné okolnosti přitom stěžovatel netvrdí a Ústavní soud je ani z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů nezjistil.

16. Pokud by Ústavní soud problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025, body 21-37).

17. S ohledem na výše uvedená východiska nemůže Ústavní soud po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí stěžovateli přisvědčit, že by jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu