I.ÚS 1382/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Michaelou Dobrovičovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2, proti výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. května 2026 č. j. 0 P 364/2022-2139, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1. B. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem, sídlem Libušina 49/3, Praha 2, a nezletilých 2. C. C. a 3. D. D. (jedná se o pseudonymy), zastoupených opatrovníkem městskou částí Praha 12, sídlem Generála Šišky 2375/6, Praha 4, takto:

Výrok

Vykonatelnost výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. května 2026 č. j. 0 P 364/2022-2139 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

Odůvodnění

1. Podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá usnesení, kterým soud nařídil prozatímní rozhodnutí ve věci péče o nezletilé vedlejší účastníky. Soud výrokem I vyhověl návrhu otce (vedlejšího účastníka) a rozhodl o rozšíření jeho péče po dobu letních prázdnin z původních 33 hodin jednou za dva týdny na rozsah dvou celých šestidenních úseků u staršího nezletilého, resp. dvou dnů po dvou hodinách u mladšího nezletilého, konkrétně v případě osmiletého C. C. od 6. 7. 2026 od 19 hodin do 12. 7. 2026 do 19 hodin a od 3. 8. 2026 od 19 hodin do 9. 8. 2026 do 19 hodin a v případě šestiletého zdravotně postiženého D. D. dne 6. 7. 2026 od 9 hodin do 11 hodin a dne 3. 8. 2026 od 9 do 11 hodin.

2. Podle stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") porušil její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, stejně tak je usnesení v rozporu s principem nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá především způsob, jakým soud před vydáním prozatímního rozhodnutí postupoval (porušení § 465c a § 465e odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen "z. ř. s.", zjednodušeně porušení "rovnosti zbraní" a svévolný postup). Podle stěžovatelky nebyla naplněna ani žádná naléhavá potřeba, pro niž by bylo potřeba prozatímně upravit poměry. Dále zmiňuje důvodné pochybnosti o rodičovských schopnostech otce, pro které nemohou být děti (resp. starší syn) svěřen po tak dlouhou soustavnou dobu do péče otce. K ústavní stížnosti připojila návrh na zrušení § 465g odst. 4 z. ř. s. (v části, která stanoví, že proti prozatímnímu rozhodnutí není odvolání přípustné).

3. Stěžovatelka současně Ústavnímu soudu navrhla, aby do doby rozhodnutí odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Smyslem odkladu vykonatelnosti je podle ní předejít situaci, kdy by po případném zrušení napadeného rozhodnutí bylo nemožné obnovit stav před vydáním rozhodnutí. Upozorňuje na odůvodněné riziko ohrožení života a zdraví jejího syna. Otec byl podmíněně odsouzen za týrání stěžovatelky a nezletilých a je svoláno veřejné zasedání k otázce porušování podmínek podmíněného odsouzení. Zmiňuje též několik incidentů, k nimž mělo dojít v nedávné době, a že bylo zahájeno řízení o omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti. Podle stěžovatelky nebyla vyrozuměna o návrhu otce na vydání prozatímního rozhodnutí a nemá možnost vůči němu brojit odvoláním, protože je ze zákona vyloučeno. Zachování vykonatelnosti napadeného rozhodnutí by pro ni i pro nezletilého znamenalo závažnou a nenapravitelnou újmu. Naproti tomu odklad výkonu rozhodnutí nemůže vést k újmě jiných osob. Pro nezletilé by to znamenalo zachování stávající úpravy péče otce v rozsahu 33 hodin každý druhý víkend, přitom už tento rozsah péče ze strany otce starší nezletilý odmítá.

4. Vedlejší účastník (otec) ve svém vyjádření mimo jiné reagoval i na stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti. S návrhem nesouhlasí, protože stěžovatelka neprokázala existenci bezprostřední, konkrétní a aktuální hrozby újmy nezletilému. Její tvrzení jsou zkreslená a nepotvrzená. Styk otce s nezletilými probíhá dlouhodobě a žádné reálné a bezprostřední riziko pro dítě se za celou dobu neprojevilo. Odklad vykonatelnosti by podle otce znamenal zásah do práva dítěte na kontakt s oběma rodiči a do práva otce podílet se na jeho výchově. Ve svém vyjádření poté blíže popisuje svůj vztah k nezletilému, stabilitu svého zaměstnání a bydlení a že řádně platí výživné. Zmiňuje, že mu byl soudem v Drážďanech prominut trest po uplynutí zkušební doby, a přikládá další tvrzení a listiny na podporu toho, že není pro nezletilého nebezpečný. Situace mezi rodiči je konfliktní a tvrzení stěžovatelky jsou účelová, neověřená a jednostranně interpretovaná.

5. Ústavní stížnost byla zaslána též obvodnímu soudu, ten se k ní však (ani k návrhu na odklad vykonatelnosti) nevyjádřil.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou v posuzované věci naplněny podmínky pro odklad vykonatelnosti.

7. Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

8. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky, přičemž vzal v úvahu relevantní okolnosti věci vyplývající z ústavní stížnosti, vyjádření i vyžádaného soudního spisu. Jsou zde přitom závažné a důvodné pochybnosti, že by nezletilému hrozila újma, pokud by bylo prozatímní rozhodnutí vykonáno. Ústavní soud přihlédl zejména ke specifickým skutkovým okolnostem případu, které vyplývají ze spisu. Otec byl pravomocně odsouzen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečin ohrožení výchovy dítěte, jichž se dopustil vůči stěžovatelce a jejich dětem. Též lze poukázat na další okolnosti tvrzené stěžovatelkou (které otec ani nijak konkrétně nevyvrací), že bylo zahájeno řízení o omezení rodičovské odpovědnosti, že má otec smíšenou poruchu osobnosti, či že nezletilý vyjadřuje přání se s otcem nestýkat. Ústavní soud také přihlédl k plausibilním námitkám ohledně postupu obvodního soudu, který předcházel vydání napadeného usnesení.

9. Přestože určitý styk ze strany otce s nezletilými probíhá, ze spisu neplyne, že by dosud byli (resp. starší ze synů) v péči otce sami po tak dlouhou dobu, jak určuje napadené usnesení (i právní zástupce otce podle protokolu z jiného soudního roku z 6. 5. 2026 uvedl, že otec nikdy s dětmi delší souvislý čas o prázdninách netrávil). S ohledem na osvědčení uvedených skutečností se proto Ústavnímu soudu výkon napadeného usnesení v daném případě jeví být závažným zásahem do základních práv stěžovatelky (a nezletilého). Mohl by představovat riziko a nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám, zejména tedy vedlejšímu účastníkovi. Odložení vykonatelnosti nebrání ani žádný důležitý veřejný zájem.

10. Jakkoliv bude Ústavní soud v řízení postupovat s maximálním možným urychlením, nelze vyloučit, že si rozhodnutí vyžádá čas. Přitom napadeným usnesením bylo rozhodnuto o péči otce zejména o staršího nezletilého syna již o nadcházejících letních prázdninách. Ústavní soud tedy návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.

11. V této souvislosti je ovšem nutno se pro úplnost vypořádat s otázkou, zda přiznání odkladného účinku této ústavní stížnosti nebrání právní názor Ústavního soudu vyslovený v bodě 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 1678/13 ze dne 24. 4. 2014 (N 67/13 SbNU 257). Ústavní soud tehdy uvedl, že nelze vyhovět návrhu na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti proti předběžnému opatření "s ohledem na povahu věci", s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), podle něhož by stanovení odkladného účinku v případě usnesení obecného soudu o nařízení předběžného opatření bylo spojeno s jeho meritorním přezkoumáním, které má být teprve předmětem rozhodování Ústavního soudu. Nynější situace, a tedy "povaha věci", je však zásadně odlišná, a proto se právní závěr z cit. nálezu neuplatní. Zaprvé jde o jiný typ rozhodnutí předběžné povahy, proti němuž jsou ze zákona opravné prostředky vyloučeny (což je také předmětem námitek v ústavní stížnosti a akcesorického návrhu na zrušení příslušného ustanovení z. ř. s.). Zadruhé v odkazovaných případech šlo o předběžná opatření, která zakazovala něco konat, popř. přikazovala něco strpět (konkrétně zdržet se demoličních a stavebních úprav a výkopových prací, pověření jiného subjektu těmito pracemi, zcizit, resp. zatížit nemovitosti), na rozdíl od nyní posuzovaného prozatímního rozhodnutí, které předpokládá na straně stěžovatelky aktivní konání (předání nezletilého vedlejšímu účastníku k realizaci rozšířené péče). Zatřetí rozsah prozatímního rozhodnutí nastavuje režim práv a povinností účastníků a vedlejších účastníků v oblasti péče během následujících letních měsíců a jeho účel se nevratně nezmaří (nevyčerpá) ani v případě, že by nakonec ústavní stížnosti nebylo vyhověno a přiznaný odkladný účinek pominul; bez dalšího by se účinky prozatímního rozhodnutí a jím nastavený režim obnovily, jako by k jejich odložení nedošlo. Reálně se tedy v důsledku přiznání odkladného účinku toliko neuskuteční předpokládaná týdenní péče staršího nezletilého s vedlejším účastníkem v červenci. Do doby případné týdenní péče naplánované podle prozatímního rozhodnutí na srpen, již bude s velkou pravděpodobností o ústavní stížnosti rozhodnuto, a nebude-li jí vyhověno, péče se bude moci podle prozatímního rozhodnutí uskutečnit.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu