I.ÚS 1417/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Karla Sukdoláka, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 109/2026-164 ze dne 18. 3. 2026, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 322/2025-142 ze dne 26. 9. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 5 C 11/2025-102 ze dne 2. 6. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení a Milana Domina, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel je spoluvlastníkem pozemku sousedícího s pozemkem vedlejšího účastníka, proti němuž se domáhal zaplacení 132 660 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Tento nárok měl spočívat v tom, že v rámci stavebních úprav přesahuje tzv. požárně nebezpečný úsek stavby vedlejšího účastníka na pozemek stěžovatele. Stěžovatel měl především za to, že se tím vedlejší účastník na jeho úkor bezdůvodně obohatil, že tento úsek stavby zasahuje do jeho vlastnického práva a snižuje hodnotu pozemku, jehož je spoluvlastníkem. Okresní soud v Pelhřimově žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.

2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud konstatoval, že stavba výše uvedeným způsobem reálně nezasahuje pozemek ve spoluvlastnictví stěžovatele. Rovněž stěžovateli nebrání v užívání pozemku, vedlejší účastník patřičnou část stěžovatelova pozemku také neužívá a ani se na stěžovatelův úkor jinak bezdůvodně neobohatil.

3. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost. Shledal, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

4. Stěžovatel spatřuje v rozhodnutích obecných soudů porušení svých práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Především namítá, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval jeho námitkami a pominul podstatu předestřené právní otázky. Stěžovatel zdůrazňuje, že mj. namítal, že vedlejší účastník ušetřil náklady, které by musel vynaložit, aby požárně nebezpečný úsek nezasahoval na pozemek stěžovatele. Stejně tak Nejvyšší soud pominul, že tyto neuskutečněné náklady jsou v podstatě obohacením vedlejšího účastníka. Stěžovatel navíc k využití svého pozemku daným způsobem neudělil souhlas. Existencí požárně nebezpečného úseku se přitom snižuje tržní hodnota stěžovatelovy nemovitosti. Podle stěžovatele není relevantní, že stavba je v souladu s uděleným stavebním povolením, neboť se domáhal soukromoprávního nároku. Stavební povolení nezakládá právo k bezplatnému využívání sousedního pozemku. Nejvyšší soud rovněž neposoudil, zda jde o otázku dosud neřešenou, nýbrž pouze odkázal na svou obecnou judikaturu k bezdůvodnému obohacení.

5. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu mj. stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec uvádí Ústavní soud následující.

7. Stížnostní argumentace setrvává v mezích běžného zákona, nemá ústavněprávní přesah. Stěžovatel opakovaně polemizuje s napadenými rozhodnutími prostřednictvím námitek, které již obecné soudy ústavně souladně vyvrátily.

8. Soudy se stěžovatelovými námitkami (na rozdíl od jeho mínění) dostatečně zabývaly, zjistily skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, věc posoudily podle racionálního výkladu zákona a své závěry přesvědčivě odůvodnily. Obecné soudy řádně zhodnotily, že vedlejší účastník stěžovatelův pozemek neužívá ani na něm není stavba fakticky realizována. Stěžovatel není omezen ve výkonu svého spoluvlastnického práva, tudíž mu z důvodu samotné existence požárně nebezpečného úseku podle projektové dokumentace stavby nevznikla právně relevantní újma z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Jestliže stěžovatelův pozemek není vedlejším účastníkem reálně užíván, je také bez významu, že k tomu stěžovatel neudělil souhlas. Ústavněprávně je rovněž nepodstatné, že se tržní hodnota stěžovatelem spoluvlastněného pozemku po dobu realizace stavby hypoteticky snížila.

9. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud výslovně nezhodnotil, zda v dovolání předestřená otázka již byla v jeho rozhodovací praxi řešena, neboť rozsudek krajského soudu vztáhl k praxi již existující. Avšak na ústavněprávním posouzení věci to nic nemění. Podstatné je, že Nejvyšší soud nevybočil z mezí spravedlivého procesu, neboť se v dovolání položenou otázkou obsahově zabýval. S poukazem na svou judikaturu dospěl k odůvodněnému závěru, že krajský soud rozhodl správně, potvrdil-li zamítavý rozsudek okresního soudu. V důsledku tak náležitě zhodnotil, zda stěžovateli mohl vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z napadených rozhodnutí v jejich komplexnosti plyne podložený závěr, že z hlediska bezdůvodného obohacení stěžovateli nevznikla právně relevantní újma. Není proto porušením ústavního pořádku, pokud Nejvyšší soud výslovně neuvedl, zda jde o otázku dosud neřešenou, neboť na podstatě věci (a tedy i výsledku řízení) by to nemohlo ničeho změnit.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu