I.ÚS 166/98

Rubrum

I. ÚS 166/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. R. A., zastoupeného JUDr. Z. T., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 1995, sp. zn. 26 C 125/94, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1995, sp. zn. 13 Co 131/95, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1937/97, a o návrhu na vydání usnesení o předběžné otázce, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 1995, sp. zn. 26 C 125/94, byla zamítnuta žaloba stěžovatele MUDr. R. A. proti žalované B. N. na "zrušení platnosti" dohody o vydání věci uzavřené dne 6. 9. 1991 mezi Bytovým podnikem Prahy 1, s.p., jako stranou vydávající a B. N. jako stranou přejímající, která se týká předání a převzetí domu č.p. 238 v Praze 1, M. 20 a pozemku č.k. 960, zapsaných ve v1. 2114 k. území Praha - Nové Město, nyní v evidenci nemovitostí na listu vlastnictví č. 10 pro k. ú. Nové Město u střediska geodézie pro h1. m. Prahu a na prohlášení této dohody "za nulitní, neplatnou a nikdy neučiněnou". Týmž rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova žaloba s návrhem, aby byly žalované zakázány jakékoli právní i faktické dispozice s těmito nemovitostmi a aby bylo zastaveno řízení o návrhu na zrušení zápisu vlastnického práva k nim. Obvodní soud pro Prahu 1 konečně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 460,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalované. V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze jednak nebylo připuštěno rozšíření žalobního návrhu o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, uzavřené mezi žalovanou a Bytovým podnikem Prahy 1 dne 18. 6. 1992, jednak byl potvrzen citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1. Městský soud v Praze dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Praze konečně uvedl, že "za podmínek stanovených v § 236 až 241 o.s.ř. lze proti rozsudku odvolacího soudu podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozsudku prostřednictvím soudu prvního stupně". Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce s odkazem na důvody uvedené v § 241 odst. 2 písm. b) a d) občanského soudního řádu - ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 1996 zákonem č. 238/1995 Sb. (dále jen o.s.ř.) - dovolání. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. shledal v tom, že soudy obou stupňů nebyl ve smyslu § 5 o.s.ř. poučen o svém procesním právu upravit petit podle § 95 o.s.ř., a dále upravit původní - podle soudu prvního stupně značně nepřesnou a nesprávnou - žalobu; navíc prý měl odvolací soud "zkoumat veškeré podmínky a vady řízení", přičemž není vázán rozsahem odvolání. Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. stěžovatel rozsáhle polemizoval s právními závěry obecného soudu týkajícími se jednotlivých bodů žaloby. Dovolací soud v napadeném usnesení především konstatoval, že podle § 236 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve vztahu k ust. § 237 o.s.ř., které zakotvuje vady odůvodňující přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud uvedl, že se žádná těchto vad nepodává z obsahu spisu a ani sám žalobce nedovozuje přípustnost svého dovolání poukazem na některý z důvodů obsažených v předmětném ustanovení. V případě dovoláním napadeného výroku ("Rozšíření žalobního návrhu o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti uzavřené mezi žalovanou a Bytovým podnikem Prahy 1 dne 18. června 1992 se nepřipouští"), který má - vzhledem k ust. § 152 odst. 1 o.s.ř., ve spojení s § 167 odst. 1 a § 211 o.s.ř. - povahu usnesení odvolacího soudu, dovolací soud uvedl, že ust. § 239 o.s.ř. dovolání proti usnesení, jímž nebyla připuštěna změna (v daném případě rozšíření) žaloby, nepřipouští. Pokud jde o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud konstatoval, že ust. § 238 odst. 2 připouští dovolání jen ve dvou případech. První z nich se týká přípustnosti dovolání vysloveného podle § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve výroku potvrzujícího rozsudku odvolacího orgánu. Druhý případ se týká situace, kdy za podmínek uvedených v ust. § 238 odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, "aniž současně ve výroku svého rozsudku za podmínek stanovených v § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. vyslovil, že je dovolání přípustné, není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné". Se zřetelem k těmto závěrům dovolací soud napadeným usnesením dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., "aniž se mohl zabývat v dovolání uplatněnými dovolacími důvody podle § 241 odst. 2 písm. b) a d) o.s.ř.". Citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel (žalobce) ústavní stížností a navrhl jejich zrušení. Namítl zejména, že "všemi označenými justičními akty byla ... porušena základní ústavní práva stěžovatele". Konkrétně poukázal na porušení článků 1, 4, 90 a 95 Ústavy ČR, článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech a dále článků 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve stížnosti dále zdůvodňoval svůj právní zájem na věci a zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy. Stěžovatel konečně navrhl, aby Ústavní soud "jakožto o předběžné otázce vydal podle § 54 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. usnesení, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze spis. zn. 13 Co 131/95-70 ze dne 3. 5. 1995 bylo s ohledem na dotčená ústavní práva stěžovatele přípustné". K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR. Obvodní soud pro Prahu 1 se nevyjádřil. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že jím vydaný rozsudek byl správný z důvodů, které jsou v něm obsaženy. To se týká jak dohody o vydání předmětné nemovitosti ze dne 6. 9. 1991, která nebyla registrována tehdejším státním notářstvím, nenabyla účinnosti a nebyla podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, tak i další dohody ze dne 18. 6. 1992, jež nebyla předmětem řízení před soudem prvního stupně a proto odvolací soud návrh na její zrušení nepřipustil. Městský soud v Praze zdůraznil, že stěžovatel byl poučen o možnosti podat nový návrh na zahájení řízení, a dodal, "že poučování o tom, jak má účastník uplatnit svá práva návrhem na zahájení řízení a jak má formulovat žalobní návrh, přesahuje meze poučovací povinnosti podle § 5 o.s.ř. a mohlo by být důvodem pro návrh na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci. Soud nemůže nahrazovat nedostatky na straně právních zástupců účastníků". Proto Městský soud v Praze dovodil, že k porušení "chráněných" práv stěžovatele nedošlo a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na část V. ústavní stížnosti vypovídající o tom, "že stěžovatel neliší mezi přípustností dovolání a jeho důvodností". Vzhledem k charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku, se musí dovolací soud nejprve zabývat jeho přípustností, což není "mimořádný restriktivní procesní formalismus" - jak tvrdí stěžovatel - nýbrž základní procesní zásada. Není-li dovolání přípustné, nelze se totiž vyjadřovat ani k jeho důvodnosti. Argumenty, pro které dovolací soud neshledal dovolání přípustným, jsou uvedeny v odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud ČR konečně uvedl, že "z poučovací části rozsudku odvolacího soudu obsahující poučení o mimořádném opravném prostředku" lze spolehlivě dovodit, že tento soud svým poučením toliko upozornil na to, že dovolání je přípustné jen za splnění zákonných předpokladů; to je prý konformní i s názorem Ústavního soudu ČR publikovaném v nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93. Proto Nejvyšší soud ČR prohlásil, že ústavní stížnost, směřující proti jeho usnesení, považuje za nedůvodnou. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:

1. V prvé řadě se ústavní soud zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, které stěžovatel považuje za protiústavní především z toho důvodu, že Nejvyšší soud jako soud dovolací - poté co uvedl, že se žalobce právně relevantním způsobem nevyjádřil k přípustnosti. dovolání - dovolání odmítl pro nepřípustnost. Tuto argumentaci dovolacího soudu má stěžovatel za nepřípadnou proto, že především sám dovolací soud nezaujal žádné stanovisko k obsahu poučení odvolacího soudu o dovolání. V tomto směru se však stěžovatel dopouští omylu. Ústavní soud konstatuje, že poučení o dovolání, které je uvedeno v závěru rozsudku odvolacího soudu, je pouze obecnou informací o tom, že dovolání jako procesní institut existuje a že je lze podat jen při splnění podmínek uvedených v § 236 až 241 o.s.ř. Tato ustanovení představují celou právní úpravu přípustnosti dovolání a podání dovolání, na kterou v § 242 a násl. o.s.ř. navazuje úprava vlastního řízení u dovolacího soudu. V souzené věci tedy odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. ve znění před novelou (dnes § 239 odst. 1 o.s.ř.), s poukazem na to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; ostatně po formální stránce by to musel odvolací soud učinit ve výroku svého potvrzujícího rozhodnutí, což se nestalo. Tyto závěry odpovídají i celkové koncepci dovolání jako mimořádného opravného prostředku. V této souvislosti nelze akceptovat ani stěžovatelovu výtku, že dovolací soud nezaujal žádné stanovisko k obsahu poučení odvolacího soudu o dovolání, nebot' dovolací soud tak učinil na str. 2 svého usnesení ze dne 26. 1. 1998 v odstavci osmém. Pokud jde o ostatní zákonem uvedené dovolací důvody, odkazuje Ústavní soud na argumentaci Nejvyššího soudu ČR, obsaženou v napadeném usnesení, které je reprodukováno na str. 3, 4 tohoto usnesení Ústavního soudu. Tato argumentace je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu a z mezí ústavnosti nevybočuje.

2. Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i stěžovatelovou námitkou proti "mimořádnému restriktivnímu procesnímu formalismu", jímž prý obecné soudy, zejména soud dovolací, zcela eliminovaly vlastní právo hmotné. V tomto směru Ústavní soud již dříve judikoval (viz sp. zn. I. ÚS 263/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, str. 365), že každé uplatňování práv upravených právním řádem se realizuje cestou určitého formálního procesu. Proto dodržování základních pravidel soudního řízení je hlavním předpokladem, na němž je princip spravedlivého procesu vybudován (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ani z tohoto hlediska proto nelze Nejvyššímu soudu ČR - jako soudu dovolacímu - nic vytknout. Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR je návrhem, který je zjevně neopodstatněný.

3. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností proti napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. V tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny. Dospěl k závěru zápornému. Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si navrhovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, nebot' pokud dovolání přípustné není, "je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně" (srov. sp. zn. I. ÚS 213/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, Vydání l., Praha, C. H. Beck 1997, str. 597; srov. také sp. zn. III. ÚS 40/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 47). V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci (po účinnosti zákona č. 77/1998 Sb. "dnem doručení") rozhodnutí odvolacího soudu (viz druhý cit. nález; srov. též I. ÚS 129/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 431). Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal v zákonné lhůtě již proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 1995, sp. zn. 13 Co 131/95. Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). To však stěžovatel včas neučinil. Podle téhož ustanovení zákona o Ústavním soudu lze totiž ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pro posouzení ústavní stížnosti ze dne 8. 4. 1998 je však rozhodné znění § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, před účinností citované novely zákona o Ústavním soudu (zákon č. 77/1998 Sb.), tj. přede dnem 10. 5. 1998. Podle tehdejšího znění zákona o Ústavním soudu lhůta k podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ode dne nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze, tj. od 1. 6. 1995, do podání ústavní stížnosti ze dne 8. 4. 1998 však uplynula podstatně delší doba, než kterou zákon o Ústavním soudu v uvedeném znění připouští. Ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze byla tedy podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Vzhledem k tomuto rozhodnutí Ústavní soud usuzuje, že není třeba se ve formě samostatného výroku zabývat návrhem stěžovatele na vydání usnesení o předběžné otázce, v němž by rozhodl o přípustnosti dovolání v souzené věci. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 1999 JUDr. Vojen Güttler předseda senátu. Ústavního soudu