Ústavní soud · Nález

III.ÚS 40/93

Sbírka: N 6/1 SbNU 47

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 1994-02-03 · zamítnuto · ECLI:CZ:US:1994:3.US.40.93

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud zamítl ústavní stížnost, protože lhůta pro její podání nebyla dodržena. Lhůta započala dnem nabytí právní moci rozhodnutí krajského soudu, ne dne odmítnutí dovolání. Podle zákona č. 182/1993 Sb. není možné podat stížnost, pokud lhůta začala před 2. listopadem 1992. Soud se nezabýval hmotnou stránkou sporu, protože stížnost byla zjevně neopodstatněná.

Rubrum

Ústavní soud České republiky rozhodl po ústním jednání dne 3. února 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92, a navazujícím rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92, o povinnost uzavřít smlouvu o vydání nemovitosti, t a k t o :

Výrok

Ústavní stížnost se z a m í t á.

Odůvodnění

: Navrhovatelka se svým návrhem ze dne 5. 8. 1993 domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 11/92, a na něj navazujícího potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 132/92, kterým bylo odmítnuto dovolání. V občanském soudním řízení se navrhovatelka vůči odpůrci, Výzkumnému ústavu organických syntéz Pardubice-Rybitví, domáhala určení povinnosti uzavřít s ní smlouvu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od Okresního soudu v Trutnově vyžádal úplný spis a současně si od uvedeného soudu vyžádal k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření. Obsahem spisu bylo zjištěno, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, nabyl právní moci dne 22. 9. 1992, dovolání Nejvyššímu soudu České republiky bylo navrhovatelkou podáno dne 1. 10. 1992, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, dovolání odmítl, přičemž dané usnesení nabylo právní moci 1. 3. 1993. Podle § 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., jakož i ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští (§ 237 až 239 o. s. ř.). Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by se navrhovatel usnesením dovolacího soudu o odmítnutí dovolání cítil dotčen na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, daného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, může o ochranu daného základního práva formou ústavní stížnosti žádat Ústavní soud České republiky. Předmětem takové stížnosti je však denegatio iustitie a ne samotné hmotné subjektivní právo. Jestliže by takové ústavní stížnosti, podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, bylo vyhověno, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud České republiky napadené usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání zruší. V důsledku této skutečnosti je dovolací soud povinen rozhodnout v meritu věci samotné. Pokud by se navrhovatel cítil i po rozhodnutí dovolacího soudu dotčen ve svých základních právech a svobodách, má možnost ve věci samotné podat na Ústavní soud České republiky ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci z o. s. ř. neplyne oprávnění podat dovolání jako procesní prostředek k ochraně práva, jak bylo konstatováno usnesením Vrchního soudu v Praze, ze dne 12. 1. 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti navrhovatelky nebylo přezkoumání usnesení dovolacího soudu s ohledem na jeho soulad s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lhůta pro podání ústavní stížnosti započala nabytím právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 132/92, tj. 22. 9. 1992. Podle ustanovení § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze u Ústavního soudu České republiky proti zásahu orgánu veřejné moci České republiky nebo České a Slovenské Federativní Republiky, ke kterému došlo před 1. lednem 1993, podat ústavní stížnost jenom tehdy, jestliže lhůta pro podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky, stanovená v § 55 odst. 3 zákona č. 491/1991 Sb., započala po 2. listopadu 1992. V dané věci lhůta pro podání ústavní stížnosti započala před zákonem stanoveným termínem, v důsledku čehož ústavní stížnost nesplňuje podmínky, vyžadované ustanovením § 145 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně 3. února 1994

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.

Zákon o organizaci Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky a o řízení před ním 491/1991 Sb.

§ 55

Ústava České republiky 1/1993 Sb.

Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.

Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (154)

Zobrazeno prvních 50 podle data.