I.ÚS 177/95
Sbírka: N 115/6 SbNU 329
V PLATNOSTI- OS Trutnov 5 C 138/91
- ÚS I.ÚS 177/95
Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, které zamítlo žalobu na vydání nemovitosti. Soud nalezl porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože soudy nesplnily povinnost poskytnout náležitou soudní ochranu. Základním důvodem bylo, že soudy nezřídily žádost o revizní znalecký posudek, který by mohl objektivně vyřešit hodnotu a stav nemovitosti. Soud rozhodnutí krajského soudu zrušil, protože nebyla poskytnuta přiměřená právní ochrana.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. K., bytem Ú., zastoupené JUDr. Z. V., advokátkou AK se sídlem v T., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání nemovitosti v katastrálním území obce L., t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnosti s e v y h o v u j e a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1995, sp. zn. 13 Co 937/94, s e z r u š u j e .
Odůvodnění
: I. Dne 14. 7. 1995 podala navrhovatelka, zastoupená advokátkou JUDr. Z. V., ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 937/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 138/91. Těmito rozsudky byla zamítnuta restituční žaloba navrhovatelky proti obci L. na vydání nemovitosti čp. 31 (pohostinství) a přilehlé louky v katastrálním území obce L., kterou vlastnila její právní předchůdkyně V. E. (teta), neboť žalovaný na její výzvu odmítl nemovitost vydat. Žaloba přitom směřovala k přímému vydání nemovitosti, nikoli k určení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Krajský soud shodně s okresním soudem zamítl žalobu navrhovatelky z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalobce. Meritorní nárok stěžovatelky u obecných soudů směřoval k vydání sporné nemovitosti. K soudnímu projednání tohoto nároku samého však u Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové obsahově nedošlo vzhledem k tomu, že oba soudy dospěly k závěru, že žalovaný nemá pasivní legitimaci. Žalován měl být stát a nikoli obecní úřad anebo později obec L., což dle názoru obou soudů bylo již z uzavřené kupní smlouvy zcela zřejmé. Navrhovatelka podala proto ústavní stížnost na základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti. K odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že dle výpisu z listu vlastnictví vyplývá, že jsou zde dva rozdílné zápisy - ze dne 7. 4. 1992 dle něhož vlastníkem je stát - Obecní úřad L. - a ze dne 26. 10. 1992, dle něhož je vlastníkem stát - obec L. Z toho navrhovatelka vyvozuje, že zápis je chybný a neodpovídá skutečnosti. Dále navrhovatelka uvedla, že žalovaný svým jednáním navrhovatelku utvrzoval v tom, že je vlastníkem nemovitosti, neboť nemovitost drží a užívá a námitku nedostatku pasivní legitimace uplatnil až v závěru soudního řízení. Dle názoru stěžovatelky je povinnou osobou k vydání nemovitosti ten, kdo nemovitost drží a tudíž dle jejího názoru byl žalovaný pasivně legitimován. Navrhovatelka ve stížnosti dále uvedla, že postupem soudů byl porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to právo vlastnit majetek, neboť znalecký posudek, který na předmětnou nemovitost objednal stát, vykazuje základní technické i právní závady, neboť oceňoval nemovitost tak, jak potřeboval zadavatel, nikoliv objektivním způsobem. Chybělo ocenění porostů, plotů a pokud jde o vlastní stavbu (pohostinství) nebylo zaneseno ocenění odpovídající cenovému předpisu. Z tohoto důvodu navrhovatelka požadovala vyhotovení revizního znaleckého posudku, který by byl objektivní a z něhož by soud mohl při posuzování restitučního nároku vycházet. Vzhledem k tomu, že soud nenechal zhotovit tento nový znalecký posudek, nebyl soudem dostatečně zjištěn skutkový stav a soud tím porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který každému zajišťuje právo na soudní ochranu. Dále dle jejího názoru soud nesprávně aplikoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména § 5 odst. 3, který uvádí povinnosti ohledně vydání věci oprávněnému, a tím porušil čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. A konečně pouze okrajově uvedla, že kupní smlouva z roku 1977, na jejímž základě její teta V. E. prodala část nemovitosti MNV L., má mnoho právních závad a jako příklad uvádí, že byla prodána část nerozdělené nemovitosti, blíže však žádné právní závady nespecifikuje. Důvody neplatnosti kupní smlouvy však dle rozsudků obecných soudů nebyly prokázány. Z rozsudku Okresního soudu v Trutnově Ústavní soud zjistil, že tento soud zamítl žalobu navrhovatelky na vydání nemovitosti v obci L. s odůvodněním, že žalovaný Obecní úřad v L. nemá pasivní legitimaci, neboť měl být jako vlastník žalován stát, tj. Česká republika, protože ten je nabyvatel nemovitosti podle kupní smlouvy a zůstal jím až do současnosti, protože dle zák. č. 172/1991 Sb. majetek státu v tomto případě na obec nepřešel. I v případě, že by přešel, měla být žalována obec L., nikoliv obecní úřad. Dále uvedl, že žalobkyně by ani v případě řádné pasivní legitimace žalobce neuspěla se žalobou, neboť neunesla důkazní břemeno - neprokázala totiž, že její teta V. E. prodala nemovitost v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a konečně že nežalovala na uzavření dohody o vydání nemovitosti, ale na vydání nemovitosti. Krajský soud tento rozsudek okresního soudu potvrdil, ale z poněkud odlišných důvodů. Na rozdíl od okresního soudu vzal na vědomí, že navrhovatelka během jednání u okresního soudu upřesnila označení žalovaného na obec L., ovšem ani toto upřesnění nepovažoval za dostačující, neboť dle jeho právního názoru není v tomto případě pasivně legitimována ani obec, ale stát, tj. Česká republika, neboť nemovitost koupí přešla do státního vlastnictví, i když dle kupní smlouvy ji tenkrát (v r. 1977) spravoval MNV. Poněvadž dle zák. č. 172/1991 Sb. nemovitost nepřešla do vlastnictví obce, je dále vlastníkem stát a tudíž měla být žalována Česká republika. Avšak ani v případě pasivní legitimace by žaloba nebyla úspěšná, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že kupní smlouva z r. 1977 obsahuje závažné nedostatky a je neplatná, ani nebyly splněny podmínky pro restituci dle zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění. Krajský soud však připustil možnost žaloby na uzavření dohody mezi povinným a oprávněným i žalobu na vydání věci. Dle vyjádření Obecního úřadu v L. výpis z listu vlastnictví není chybný, ale naopak z něho nepochybně vyplývá, a navrhovatelka si toho musela být vědoma, že vlastníkem předmětné nemovitosti je stát - Česká republika - a to i v současnosti, neboť vlastnictví nepřešlo dle zák. č. 172/1991 Sb. na obec L. Dále se ztotožňuje se závěrem krajského soudu i v tom, že navrhovatelka v průběhu řízení neprokázala, že kupní smlouva na nemovitost z roku 1977 je neplatná. Okresní soud v Trutnově ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku v předmětné věci a dále uvedl, že navrhovatelka nebyla postupem soudu poškozena ve svých ústavních právech a svobodách, neboť jí byla řádným postupem soudu poskytnuta soudní ochrana, mohla se svého nároku domáhat zákonnou soudní cestou a soud rozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění obou rozsudků s tím, že se nejednalo pouze o nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, ale také nebyly v řízení prokázány podmínky, které stanoví zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení § 6 pro přiznání restitučního nároku. II. Po zhodnocení všech listinných důkazů, zejména spisů Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové, dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody porušení základních práv a svobod uvedené v ústavní stížnosti je třeba posuzovat odděleně. Stěžovatelka v prvé řadě vidí porušení svých základních práv v tom, že oba obecné soudy se shodly na závěru, že žalovaný - obec L. - nemá v předmětné věci pasivní legitimaci. Dle názoru navrhovatelky je v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v platném znění, obec L. pasivně legitimována, neboť je uvedena v listu vlastnictví, nemovitost drží a užívá ji, přičemž není rozhodující, zda je vlastníkem. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. osobami povinnými k vydání věci jsou stát nebo právnické osoby, které věc drží. Dle ustanovení § 129 obč. zákoníku je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní a držení věci připouští trvalý nebo opětovný výkon. Dle obecně akceptovaného výkladu je držba sice jedním ze základních oprávnění vlastníka věci, avšak držitelem může být i někdo jiný než vlastník věci. Aby někdo mohl být považován za držitele, musí fakticky ovládat věc a nakládat s ní jako s vlastní. Z ustanovení § 4 odst. 1 cit. zákona lze učinit pouze jediný závěr, totiž že za osobu povinnou (při splnění dalších podmínek) je třeba považovat toho, kdo věc ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. drží - stát nebo jinou právnickou osobu. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (evidence nemovitostí) domnívá, že věc drží, je to třeba považovat za řádnou výzvu. Okresní soud v Trutnově i Krajský soud v Hradci Králové se v odůvodněních svých rozsudků zabývaly pouze otázkou vlastnictví k předmětným nemovitostem a dokazováním, že vlastníkem nemovitostí je podle výpisu z listu vlastnictví čs. stát a nikoliv obec L., která byla stěžovatelkou "bona fide", tj. na základě listu vlastnictví o vydání nemovitostí, žalována. Soudy se spokojily pouze s konstatováním, kdo je vlastníkem nemovitostí, a z toho přímo odvodily, kdo má i pasivní legitimaci. Při posuzování této otázky lze tedy přisvědčit stanovisku stěžovatelky, že postupem obou soudů zde byla porušena základní práva navrhovatelky obsažená v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tyto soudy navrhovatelce neposkytly náležitou ochranu jejích práv, čehož má právo se u nezávislých soudů domáhat. Další námitka navrhovatelky se týká porušení jejího základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod postupem obou soudů. Navrhovatelka především poukazuje na to, že přes její opakované žádosti nebyl soudy proveden revizní znalecký posudek z oboru nemovitostí, který by vyřešil sporné otázky kolem původního znaleckého posudku, jenž dle názoru navrhovatelky vykazuje základní technické i právní závady. Tím, že tento posudek nebyl vůbec proveden, nemohl být ani objektivně zhodnocen předmět soudního sporu. Jak ze spisu vyplývá, navrhovatelka v průběhu řízení vznesla řadu připomínek a dotazů k posouzení stavu a ceny nemovitostí, ke kterým soud nepřihlédl. Vzhledem k povaze sporu i zásadám restitučních zákonů, jejichž cílem má být zmírnění majetkových křivd, je Ústavní soud přesvědčen, že i v tomto případě soudy obou stupňů v řízení neposkytly náležitou ochranu právům navrhovatelky, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod však postupem obou soudů dojít nemohlo, neboť soud o vlastnických nárocích navrhovatelky dosud meritorně nerozhodoval. Stěžovatelka dále vytýká oběma soudům nesprávnou aplikaci zák. č. 87/1991 Sb., a to zejména ust. § 5 odst. 3 tohoto zákona, a spatřuje v tom porušení čl. 90 Ústavy ČR. Zde se ukládá povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydat nejpozději do 30 dnů. Navrhovatelka spatřuje nesprávnou aplikaci tohoto ustanovení soudy v tom, že neuložily povinné osobě, aby dohoda o vydání věci byla uzavřena. Tento postup soudů je logickým důsledkem již předchozích pochybení obou soudů při posuzování pasivní legitimace povinné osoby a důkazního řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že žaloba byla soudem I. stupně, zamítnuta také proto, že měla být podána na povinnost uzavřít dohodu a nikoli na povinnost vydání nemovitosti. Tuto námitku navrhovatelky nelze akceptovat, neboť Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozsudku, na rozdíl od soudu I. stupně výslovně uvádí, že soudní praxe připouští žalobu na uzavření dohody o vydání věci i přímo na vydání věci. Z toho vyplývá, že tato skutečnost nebyla důvodem k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení rozsudku soudu I. stupně v plném rozsahu. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti navrhovatelky a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, neboť ani krajský soud v řízení na základě restitučního zákona neposkytl navrhovatelce přiměřenou právní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 5. listopadu 1996
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.