I.ÚS 1884/19
V PLATNOSTI- KS Brno 6 To 157/2018
- ÚS I.ÚS 1884/19
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka nevyčerpla všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje. Podala dovolání proti rozsudku krajského soudu, avšak rozhodnutí dovolacího soudu nenapadla ústavní stížností. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly vyčerpány všechny prostředky. Zásada subsidiarity vyžaduje, aby bylo napadeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jinak by docházelo ke zjevné právní nejistotě.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. B., zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2018 č. j. 6 To 157/2018-748, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se s odvoláním na čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 5. 2018 č. j. 3 T 118/2017-696 a stěžovatelka byla nově uznána vinnou ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea druhá trestního zákona č. 140/1961 Sb., trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a dvou přečinů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatelka byla v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně poučena o možnosti podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Tuto možnost využila, dovolání podala, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením ze dne 13. 3. 2019 č. j. 8 Tdo 9/2019-68 odmítl. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V daném případě stěžovatelka sice využila svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně dovolání, avšak rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností nenapadla, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhla, ani v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně. Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu věcně rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2019 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.