I.ÚS 1915/22
V PLATNOSTI- OS Louny 15 T 133/2018
- KS Ústí 6 To 174/2022-1170
- ÚS I.ÚS 1915/22
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel žádal o započtení vazby vykonané v jiném trestním řízení do uloženého trestu odnětí svobody. Soud se opřel o § 92 odst. 1 trestního zákoníku, který umožňuje započtení vazby jen v případě, že byla vykonána v rámci toho samého trestního řízení, ve kterém byl trest uložen. Soud zdůraznil, že jeho pravomoc se nešíří na posouzení výšky nebo druhu trestu, ani na přehodnocení rozhodnutí trestních soudů, pokud nejde o extrémní vybočení zákonnosti. Výklad ustanovení byl potvrzen i výsledkem soudních rozhodnutí a judikatury, včetně návrhů zahraničních ústavních soudů, které nejsou přímo příslušné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Štětí, Kostelní 172, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2022 č. j. 6 To 174/2022-1170 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2022 č. j. 15 T 133/2018-1150, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Lounech, kterým byla zamítnuta jeho žádost o započítání vazby, do které byl vzat ve věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 0 Nt 541/2008, do úhrnného trestu odnětí svobody v trvání pěti let, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 11. 2018 č. j. 15 T 133/2018-825 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019 č. j. 4 To 50/219-933. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Lounech. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v úvodu ústavní stížnost připouští, že ustanovení § 92 odst. 1 trestního zákoníku, jehož aplikace se v předmětném řízení dovolával, upravuje započtení vazby do uloženého trestu pro případ, že k odsouzení došlo v tomtéž řízení. Je si tedy vědom, že se v jeho případě jedná o dvě různé trestní věci projednávané různými soudy. Svůj názor, že i přesto mělo dojít k započítání vykonané vazby do uloženého trestu, opírá o nález sp. zn. III. ÚS 4284/18, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1624/08, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. 25 Co 256/2018. Připomíná, že vazba vykonaná na základě rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 0 Nt 541/2008 mu nebyla nikdy započtena na žádný uložený trest odnětí svobody a že ani nebyl za tuto vazbu finančně odškodněn podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel konečně odkazuje na článek doc. Koudelky (Započtení vazby z jiného trestního řízení do trestu. Bulletin advokacie, 2020, č. 5), který obsahoval informaci, že německý Spolkový ústavní soud svou judikaturou rozšířil možnosti započtení vazby a odmítl formalistický výklad příslušných ustanovení. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nezapočtení vazby vykonané v jiném trestním řízení do uloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o započítání vazby či trestu podle § 92 trestního zákoníku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3141/21). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo. V posuzovaném případě se stěžovatel domáhal započtení vykonané vazby do uloženého trestu podle § 92 odst. 1 trestního zákoníku, přestože (jak sám připouští) tuto vazbu vykonával v jiném trestním řízení, než v jakém mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody. Citované ustanovení přitom výslovně uvádí, že k započtení doby strávené ve vazbě má dojít toliko v případě, došlo-li "v tomto řízení" k jeho odsouzení. Stěžovatel tedy usiluje o to, aby k započtení vazby vykonané v jiném řízení došlo nad rámec výslovného znění § 92 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud však sdílí názor trestních soudů vyjádřený v napadených rozhodnutích, že takový postup možný není. Jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na výše citovanou judikaturu, musí Ústavní soud předně podotknout, že na tento argument trestní soudy v napadených rozhodnutích důsledně a adekvátně reagovaly. Vysvětlily, že nález sp. zn. III. ÚS 4284/18 pouze konstatoval podobu ideálního stavu (tedy že započtení vykonané vazby do trestu odnětí svobody je ideální formou kompenzace vazby) a otázkou možnosti započtení vazby vykonané v jiné trestní věci se vůbec nezabýval. Stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 pak byl opodstatněně označen jako zcela nepřiléhavý, neboť otázka vazby a jejího zápočtu v něm nebyla vůbec řešena (blíže viz č. l. 2 usnesení Okresního soudu v Lounech a č. l. 2 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem). Ústavní soud k tomu dodává, že ani z usnesení sp. zn. IV. ÚS 1624/08 a rozsudku Městského soudu v Praze, na něž stěžovatel rovněž odkazuje, nijak nevyplývá, že by započtení vazby vykonané v jiné trestní věci mělo být přípustné. Článek doc. Koudelky, na který stěžovatel poukazuje, pak obsahuje informaci o tom, že německý Spolkový ústavní soud v rozhodnutí 2 BvR 1447/99 dospěl k závěru, že při ukládání trestu musí být zohledněna i vazba, kterou pachatel vykonal v jiném trestním řízení, avšak pouze za předpokladu, že existuje funkční souvislost nebo nějaký faktický vztah mezi skutkem, který byl řešen v trestním řízení, ve kterém byl pachatel ve vazbě, a skutkem řešeným v jiném trestním řízení, za který byl pachatel nakonec odsouzen a za který mu byl uložen trest. Ve stěžovatelově případě však žádná taková funkční souvislost či faktický vztah mezi trestnými činy řešenými v předmětných trestních řízeních neexistuje, resp. stěžovatel ani nic takového netvrdí. Tedy i odkaz na judikaturu německého Spolkového ústavního soudu je v daném případě nepřiléhavý. Ústavní soud musí naopak odkázat na svá usnesení sp. zn. II. ÚS 3307/11 a II. ÚS 2044/11, v nichž deklaroval, že smyslem institutu započítání vazby a trestu je naplnění zásady zákazu dvojího potrestání za tentýž čin, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny a že jeho cílem tedy rozhodně není sanace jakéhokoliv jiného případného porušení osobní svobody jednotlivce, zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny. V souladu s doktrínou pak uvedená usnesení shodně konstatovala, že vazbu je možné započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě. Ústavní soud neshledává žádný důvod, aby se v nyní posuzované věci odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vyjádřeno v citovaných usneseních. Uzavírá proto, že trestní soudy nijak nepochybily, když v souladu s výslovným zněním ustanovení § 92 odst. 1 trestního zákoníku odmítly započíst do trestu uloženého stěžovateli vazbu, kterou před řadou let vykonal v rámci jiného trestního řízení. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2022 JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu