II.ÚS 3307/11

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. H., zastoupeného Mgr. Bc. Kamilou Klvačovou, advokátkou advokátní kanceláře Šocová, Klvačová & Širhalová se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 265/2011 ze dne 31. května 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 353/2010 ze dne 31. srpna 2010, a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 8 Tm 42/2010 ze dne 9. června 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. listopadu 2011, doplněnou podáním ze dne 8. 11. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně shledán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 trestního zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně zcela zrušen a nově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením dovolacího soudu bylo dovolání odmítnuto, coby podané z jiného než zákonného důvodu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že byl ve vazbě v souvislosti s trestním řízením vedeným soudem prvního stupně v jiné věci (sp. zn. 4 T 232/2008) po dobu zhruba 7 měsíců, počínaje dnem 5. srpna 2008 a v "některé z těchto trestních věcí" byl zcela zproštěn obžaloby a rozhodnutím odvolacího soudu propuštěn na svobodu. Omezení osobní svobody z důvodu podezření ze spáchání trestných činů, které nespáchal, považuje za výrazný zásah do svých práv a poukazuje v této souvislosti na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567). Poukazuje na to, že podle § 92 odst. 3 trestního zákoníku je soud v případě, že obžalovaný byl ve vazbě nebo ve výkonu k trestu odnětí svobody a tuto dobu nelze započíst do výměry ukládaného trestu, je k této skutečnosti povinen soud přihlédnout při stanovení druhu, resp. výměry trestu. Toto je soud povinen řešit jako předběžnou otázku a výsledek vtělit do odůvodnění rozsudku (Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník - Komentář. Část I. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, ss. 995-998). Ani jeden z obecných soudů se však touto otázkou nezabýval. Přitom shledává kvantitativní proporci mezi sedmiměsíčním výkonem vazby a šestnáctiměsíčním trestem odnětí svobody, který mu byl uložen.

3. Stěžovatel považuje za naprosto nedostačují řešení nezákonné vazby skrze náhradu škody, a to jednak s ohledem na to, že osobní svoboda jednotlivce nemůže být vyvážena penězi, a dále i s ohledem na výši náhrady, která je v takových případech přiznávána. Tento institut tedy představuje jen minimální nápravu škod způsobených nezákonnými zásahy státu do základních lidských práv.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

6. Ústavní soud se přiklání k názoru, že smyslem institutu zápočtu vykonané vazby a trestu, resp. jejich zohlednění v druhu a výměře trestu je naplnění zásady zákazu dvojí potrestání za tentýž čin, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník - Komentář. Část I. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 990). Jeho cílem tedy rozhodně není sanace jakéhokoliv jiného případného porušení osobní svobody jednotlivce, zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny, jak se patrně stěžovatel domnívá. S ohledem na to lze považovat za ústavně souladný názor dovolacího soudu, který se vypořádal s totožnou námitkou stěžovatele, obsaženou v dovolání. Dovolací soud jednak poukázal na to, že zohlednění vykonané vazby nebo trestu do druhu a výměru trestu v případě, že je nebude možné započíst, není institutem novým - byl obsažen již v § 38 odst. 3 trestního zákona, účinného do 31. prosince 2009. Dále dovolací soud jasně vyložil, že uvedené započtení či zohlednění se týká trestního řízení, v němž byl pachatel (správně spíše obviněný či obžalovaný) ve vazbě a v tomto řízení došlo k jeho odsouzení. Konečně dovolací soud dospěl k závěru, že uvedený institut není aplikovatelný ani pro v případě blízké časové souvislosti posuzované trestní věci a trestní věci vedené Městský soudem v Brně pod sp. zn. 4 T 232/2008, ani pro okolnost, že šlo o druhově shodné přečiny. S ohledem na výše uvedenou souvislost se zásadou ne bis in idem by bylo rovněž možné úvahy dovolacího soudu doplnit o to, že stěžovatel nikdy netvrdil, že je v posuzovaném případě souzen pro tutéž věc, pro niž byl souzen již dříve (a zproštěn obžaloby). To by dovedeno do důsledku totiž nutně muselo vést k tomu, že ani v tomto řízení nemohl být stěžovatel vůbec odsouzen a o institutu zápočtu či zohlednění vykonané vazby by nemohla být řeč. V každém případě není pravdou, že by se obecné soudy s uvedenou námitkou nevypořádaly, a že by jejich závěry nebyly ústavně souladné, což je pro posouzení ústavní stížnosti relevantní.

7. Právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 na danou problematiku nedopadá s ohledem na to, že se vztahuje k rozhodování o náhradě škody za nezákonnou vazbu a nikoliv k rozhodování o zápočtu či zohlednění vykonané vazby, o něž jde v posuzovaném případě. Jakkoliv lze obecně souhlasit se stěžovatelem v tom, že finanční kompenzace za nezákonnou vazbu nikdy nemůže zcela nahradit újmu způsobenou porušením osobní svobody jednotlivce, jiné řešení právní systém nenalezl, a to ani u náhrady výše postaveného práva na život či u práva na zdraví a osobní integritu. Jinak tomu ostatně není ani v právních řádech cizozemských.

8. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by byla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. listopadu 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu