I.ÚS 2125/19
V PLATNOSTI- MS Praha 9 To 320/2018
- ÚS I.ÚS 2125/19
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly využity všechny dostupné právní prostředky. Stěžovatel podal dovolání, jehož odmítnutí nebylo napadáno ústavní stížností, což porušuje zásadu subsidiarity. Ústavní soud proto rozhodl, že stížnost je nepřípustná a musí být odmítnuta bez přezkumu věcného obsahu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2018 sp. zn. 3 T 92/2016 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 9 To 320/2018, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Stěžovatel byl v napadeném usnesení Městského soudu v Praze poučen o možnosti podat dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. Tuto možnost využil, dovolání podal, avšak Nejvyšší soud je svým usnesením odmítl. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V daném případě stěžovatel využil svého práva a podle ustanovení § 265a trestního řádu podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 5 Tdo 309/2019-1007. Toto rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl, a v odůvodnění ústavní stížnosti s ním nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a proti označenému usnesení Městského soudu v Praze. Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu věcně rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2019 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.