I.ÚS 2274/13

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů v řízení o ústavní stížnosti Ing. Evy Vorlíčkové, zastoupené doc. JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 3, Velehradská 18, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 1 KZV 82/2013, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka brojí podanou ústavní stížností proti shora označenému usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství, kterým měla být porušena její základní práva garantovaná ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V záhlaví označeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítla stížnost stěžovatelky a dalších obviněných proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu SKPV, expozitury České Budějovice ze dne 26. 3. 2013 č. j. ÚOOZ-2087/TČ-2012, kterým policejní orgán dle ustanovení § 160 odstavec 1 trestního řádu zahájil mj. proti stěžovatelce trestní stíhání pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle ustanovení § 248 odst. 2 věty druhé a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchané ve formě spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákoníku.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se správností závěrů obsažených v odůvodnění napadeného usnesení státní zástupkyně. Zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 trestního zákona, neboť předmětné trestní stíhání zjevně porušuje zásadu ultima ratio a subsidiarity trestní represe ve smyslu závěrů přijatých Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 469/02, I. ÚS 4/04 a IV. ÚS 227/05. S odkazem na závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99 potom stěžovatelka namítá, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je nedostatečně popsána subjektivní stránka stíhaných trestných činů, pročež toto usnesení není možno považovat za zákonné ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu - pokud přitom v daném případě absentuje na straně stěžovatelky indikace úmyslné formy zavinění, nemůže se jednat o trestný čin. Mimoto stěžovatelka poukazuje i na porušení autorského práva, neboť určité pasáže napadeného usnesení mají představovat plagiát diplomové práce syna jednoho z obviněných.

4. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

5. Z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadeného usnesení je třeba zdůraznit, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud, s výjimkou situací zcela mimořádných, například pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. stěžovatelkou odkazované nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

6. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze přitom spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat.

7. Současně je třeba zdůraznit, že pokud jde o otázku popisu a právního posouzení skutku, pro nějž je stěžovatelka stíhána, Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Z hlediska ústavních garancí práva na obhajobu je podstatná identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, proto nelze mít za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak Ústavní soud často uvádí, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§ 176 trestního řádu; srov. usnesení III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; postačí proto prozatím konstatovat, že dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení zjevným excesem netrpí.

8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Jakkoli totiž není v obecné rovině možno upřít stěžovatelkou artikulovaným námitkám potenciál jisté relevance, je současně namístě konstatovat, že v daném stadiu trestního řízení je nutné považovat odůvodnění uvedené na str. 29 - 30 napadeného usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství za - prozatím - dostačující, a tedy ústavně konformní.

9. Pro úplnost se pak sluší ještě uvést, že ústavní konformitu napadeného usnesení nemůže bez dalšího zpochybnit ani případný plagiátorský charakter části jeho odůvodnění.

10. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením orgánu činného v trestním řízení bylo zasaženo některé stěžovatelkou dovolávané ustanovení Listiny nebo Úmluvy.

11. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 20. ledna 2014 Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu