I.ÚS 2301/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Vitíše, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 30 Cdo 767/2025-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2024 č. j. 91 Co 262/2024-154 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. května 2024 č. j. 47 C 17/2024-101, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 184.000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 289/2014 v době od 5. 5. 2022 do jeho skončení. Za délku trvání tohoto řízení spadající do doby od 12. 11. 2014 do 4. 5. 2022 již žalobce odškodněn byl v předchozím řízení.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 14.000 Kč s příslušenstvím. Co do částky 170.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 12.000 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku (tudíž co do částky 2.000 Kč) a v zamítavém výroku II jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).

5. Stěžovatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovujícím výroku I a potvrzen v zamítavém výroku II, a to co do celkové částky 100.000 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako nepřípustné.

6. Odvolací soud vyšel při stanovení odpovídající částky zadostiučinění především z kritéria významu věci pro stěžovatele. Ten byl dle závěru odvolacího soudu v době od 5. 5. 2022 do 15. 8. 2023 standardní, v době od 16. 8. 2023 do 7. 11. 2023 byl již zcela nulový. Po 16. 8. 2023 totiž stěžovatel již nebyl v nejistotě ohledně výsledku řízení (dozvěděl se, že žaloba proti němu byla v celém rozsahu zamítnuta). Následné vyčíslení nákladů státu (resp. rozhodnutí o znalečném), jež ale v každém případě podle pravomocného rozsudku měl hradit jiný účastník řízení, pro stěžovatele mělo nulový význam. Toto hodnocení pak Nejvyšší soud považoval za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a neshledal existenci důvodů přípustnosti dovolání.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"), práva na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem státní moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, práva vlastnit majetek zaručení čl. 1 Listiny, zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 Listiny a konečně i principu vázanosti soudce zákonem zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy.

8. Ústavní stížnost má značný rozsah a stěžovatel v ní rozvádí několik vzájemně provázaných námitek, jakož i dalších námitek, jež se netýkají věci samotné.

9. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že odvolací soud nepřípustně aktivisticky vyřešil otázku (údajně nulového) významu posuzovaného řízení pro stěžovatele v jeho finální fázi. Navíc nesnížil základní částku jen za tuto dobu (cca tří měsíců), nýbrž z této skutečnosti dovodil důsledky pro celou délku řízení.

10. Stěžovatel zdůrazňuje i to, že tzv. "základní částka" ve výši 15.000 Kč je s ohledem na plynutí času nedostatečná. Tato částka by měla být valorizována, k tomu však obecné soudy nepřistoupily.

11. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy opomenuly jeho důkazní návrhy, jimiž chtěl naopak prokázat, že řízení pro něj mělo zvýšený význam. To chtěl doložit rozhodnutími, resp. dalšími částmi spisu vedeného v jiném civilním řízení. Tyto důkazy však soud prvního stupně nejen že neprovedl, ale s návrhem na jejich provedení se ani nevypořádal. Nesprávné zjištění skutkového stavu mělo dle stěžovatele i další aspekty. Soudy všech stupňů tak zejména nesprávně vyhodnotily, kdy posuzované řízení skončilo (dle stěžovatele skončilo až o měsíc později, než obecné soudy uvedly).

III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti

12. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

15. V prvé řadě se Ústavní soud věnoval námitkám stěžovatele stran zjišťování skutkového stavu. Pokud jde o stěžovatelem tvrzené opomenutí jím navrhovaných důkazů, konstatuje Ústavní soud, že se obecné soudy tohoto pochybení - jak je chápe ustálená judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015) - nedopustily. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na bod 19 napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zde odvolací soud uvedl, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti význam předmětu posuzovaného řízení pro něj nezvyšují. Proto též návrh na provedení důkazů k prokázaní těchto tvrzení považoval za nadbytečný a konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, pokud důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl.

16. I ve zbytku má Ústavní soud za to, že obecné soudy zjistily skutkový stav zcela korektně. Racionálně odůvodnily, v jakém rozsahu považovaly za potřebné provést důkazy, a z provedených důkazů vyvodily skutkové závěry, jež řádně odůvodnily. To se plně vztahuje i na řádně odůvodněný závěr o tom, kdy posuzované řízení skončilo - tj. že k tomu došlo dne 7. 11. 2023 a nikoliv až o měsíc později. Za tohoto stavu není úkolem Ústavního soudu tento skutkový závěr detailně přezkoumávat - nehledě na to, že podle obecných soudů již od srpna 2023 byl pro stěžovatele význam řízení nulový, a tudíž by tato okolnost na výši zadostiučinění neměla pro stěžovatele pozitivní vliv.

17. Pokud jde o námitku, podle níž odvolací soud pochybil při posuzování toho, jaký má mít snížený význam části řízení pro stěžovatele vliv na určení výše zadostiučinění, uvádí Ústavní soud následující. Odvolací soud zejména v bodech 30-32 svého rozsudku přesvědčivě odůvodnil, proč měl za to, že výši zadostiučinění je třeba snížit s ohledem na význam řízení pro stěžovatele i to, v jaké míře považuje takové snížení za přiměřené. S ohledem na uplatněná kritéria považoval za adekvátní přiznání zadostiučinění ve výši 18 000 Kč. S ohledem na to, že vedlejší účastnice již před podáním žaloby zaplatila 16 000 Kč, však odvolací soud přiznal stěžovateli pouze částku 2 000 s příslušenstvím.

18. Nelze považovat za nelogické - jak naopak argumentuje stěžovatel - že snížil částku za celou posuzovanou dobu řízení, byť "nulový význam" dovodil pouze ve vztahu k jeho finální fázi. To, že po určitou dobu mělo řízení pro stěžovatele běžný význam, je reflektováno právě relativně mírným snížením výše zadostiučinění (10 %). Pakliže by byl poměr délky řízení s běžným, resp. sníženým významem pro stěžovatele nepříznivější, mohlo by nepochybně dojít i ke snížení výraznějšímu. Pokud by totiž odvolací soud přistoupil k aplikaci kritéria tak, že za třináct měsíců by stěžovateli náleželo zadostiučinění ve výši 100 % základní částky a za tři poslední měsíce pak ve výši nulové, byl by výsledek pro něj ještě nepříznivější.

19. Ústavní soud navíc podobně jako Nejvyšší soud (bod 8 napadeného usnesení) zdůrazňuje, že jeho úkolem není posuzovat, zda v důsledku aplikace kritéria významu řízení pro stěžovatele měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, 20 %, 30 % nebo 40 %. Jeho úkolem je zkoumat pouze to, zda jsou ústavně konformní úvahy soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Tyto úvahy přitom Ústavní soud, jak již naznačil shora, považuje za přesvědčivé, logické a souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

20. Odvolací soud navíc zdůraznil, že za všechny fáze posuzovaného řízení (včetně částky přiznané v předchozím řízení a částky dobrovolně plněné vedlejší účastnicí) bylo stěžovateli poskytnuto zadostiučinění ve výši 96 000 Kč (s příslušenstvím). Takovou výši nepovažuje Ústavní soud s ohledem na okolnosti věci a přesvědčivé odůvodnění obsažené v napadených rozhodnutích za nepřiměřeně nízkou.

21. Co se týče námitky, že u výše základní částky nebyl zohledněn hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, Ústavní soud podotýká, že ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska z roku 2011, nemusí to samo o sobě ještě způsobovat neústavnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25 ze dne 24. 9. 2025 (a v celé řadě dřívějších i navazujících usnesení) vyslovil, že skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměny hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavně konformní. Pouze pokud přiznaná částka bude ve světle částek přiznávaných ESLP nepřiměřeně nízká, nebude plnit satisfakční funkci a sám Nejvyšší soud nápravu takového neústavního stavu nezjedná, dojde k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Taková situace však - jak plyne ze shora uvedeného - v projednávané věci nenastala.

22. Ústavní soud tudíž uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu