I. ÚS 272/01

Rubrum

> Obecné soudy, při posuzování platnosti darovací smlouvy, vybočily z mezí zásad spravedlivého procesu, stanovených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním. Příliš restriktivním výkladem § 37 občanského zákona a nadměrně extenzivním výkladem § 20 téhož zákona (ve znění do 31. 12. 1991) došlo ze strany obecných soudů k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. <

Výrok

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. o. v ČR, zastoupené JUDr. H. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2000, čj. 14 Cm 31/96 - 275, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, čj. 11 Cmo 309/2000 - 307, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2000, čj. 14 Cm 31/96 - 275, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, čj. 11 Cmo 309/2000 - 307, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Poučení

Ústavní stížností podanou na poště dne 3. 5. 2001 se M. o. v ČR (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, čj. 11 Cmo 309/2000 - 307, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2000, čj. 14 Cm 31/96 - 275, kterým byla zamítnuta žaloba M. o. (stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem) proti žalované Městské části Praha 5 na určení vlastnictví k nemovitostem, vedeným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha pro k. ú. Smíchov, zapsaným na listu vlastnictví 2954, č. parc. 2755, č. p. 169, č. parc. 2756 a 2757. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že při rozhodování v předmětné věci bylo porušeno její právo na vlastnictví založené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V napadených rozhodnutích nebyly náležitě zhodnoceny všechny provedené důkazy. Soudy obou stupňů se zaměřily pouze na to, zda k podpisu darovací smlouvy, jíž byly shora označené nemovitosti (dále též "Bertramka") darovány státu, došlo za podmínek upravených v ustanovení § 37 ObčZ a všechny další důkazy zcela pominuly. Ve svých rozhodnutích převzaly právní obranu žalované, že jediným důvodem pro darování "Bertramky" státu byl její neutěšený technický stav, na jehož odstranění neměla stěžovatelka dostatek vlastních finančních prostředků. Předsedkyně M. o. prof. J. S. nikdy vážně o převodu "Bertramky" neuvažovala a k nabídce daru dopisem ze dne 9. 1. 1986 ji vedl jen dlouhodobý nátlak ze strany ministerstva kultury, ministerstva financí, Národního muzea a orgánů StB, včetně stranických složek KSČ, a výhrůžky profesní i další újmy vůči ní a členům její rodiny. Protože J. S. již nežije, nelze jmenovitě určit konkrétní osoby, které s ní tehdy o "Bertramce" vedly jednání. O tom, že J. S. měla oprávněný strach, svědčí i skutečnost, že se o těchto osobách bála hovořit a zmiňovala se o nich jen velmi neurčitě. Jmenovaná nikdy neseznámila členstvo spolku s bližšími okolnostmi svých jednání ani s tím, že "Bertramka" by měla být převedena na stát. O tom, že J. S. uzavřela darovací smlouvu pod shora zmíněným tlakem svědčí i to, že smlouvu podepsala, aniž by tento závažný krok předem projednala na valné hromadě spolku. Tímto jednáním porušila stanovy M. o. (dále jen "Stanovy"), které v čl. 15 dovolovaly rozhodovat o majetku spolku výlučně jen valné hromadě. Článek 21 Stanov neopravňoval předsedkyni spolku M. o. ke zcizení jejího majetku, čímž nepochybně darování nemovitostí je. Stěžovatelka je přesvědčena, že toto překročení kompetence její předsedkyně, muselo být druhé straně známo, a nemohlo tak směřovat k platnému právnímu úkonu o převodu nemovitosti. Žalovaná měla stanovy stěžovatelky k dispozici i v roce 1986, kdy byl její právní předchůdce tzv. dohlédacím orgánem nad její činností. Nemůže tedy nyní tvrdit, že nebylo její povinností ověřit si rozsah oprávnění statutárního představitele spolku. Stěžovatelka závěrem zdůraznila, že darování "Bertramky" státu bylo vynuceno tehdejším politickým klimatem, neboť společnost se tehdy velmi nerada smiřovala s faktem existence soukromého spolku. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Na základě této skutečnosti přerušil Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky usnesením ze dne 27. listopadu 2002, čj. I. ÚS 272/01 - 10. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 12. 2002, čj. 35 Odo 317/ 2001 - 331, odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Jeho rozhodnutí se tedy merita věci nijak nedotklo, proto mohl Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti pokračovat. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti návrhu stěžovatelky a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Poté se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, čímž je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ze spisu sp. zn. 14 Cm 31/96 bývalého Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městský soud v Praze), Ústavní soud zjistil, že předmětná věc byla projednávána již od roku 1991. Nejprve bývalá Státní arbitráž svým rozhodnutím ze dne 7. 11. 1991, čj. 15 100/91/14 - 12, určila, že darovací smlouva ze dne 16. 1. 1986, uzavřená mezi stěžovatelkou a tehdejším ObNV Praha 5, jíž stát nabyl do svého vlastnictví objekt "Bertramka" včetně pozemků, je platná. K odvolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR, tehdy jako soud odvolací, usnesením ze dne 10. 3. 1992, čj. 1752/91/5 - 16, rozhodnutí státní arbitráže zrušil a věc vrátil Krajskému obchodnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 5. 11. 1993, čj. 14 Cm 626/92 - 64, žalobu stěžovatelky na vydání věci ("Bertramky" včetně pozemků) zamítl. Po dalším odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 1995, čj. 14 Cm 626/92 - 128, změnil rozsudek Krajského obchodního soudu tak, že žalované uložil, aby stěžovatelce Bertramku vydala. Následovalo dovolání žalované strany, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 6. 3. 1996, čj. Odon 34/95 Hu-Ho - 173, tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud poté usnesením ze dne 15. 8. 1996, čj. 11 Cmo 167/96 - 185, zrušil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993 a věc mu vrátil, jako soudu I. stupně, k dalšímu řízení. Krajský obchodní soud v Praze (dále též "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 14. 4. 2000, čj. 14 Cm 31/96 - 275, zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem "Bertramky". Po rozsáhlém dokazování uzavřel, že z žádné svědecké výpovědi nevyplynulo, že by prof. J. S. učinila právní úkon, tj. podpis darovací smlouvy, v důsledku bezprávné výhrůžky. Žádný ze svědků nekonkretizoval, kdo a jakým způsobem u jmenované vynucoval zmíněný projev vůle. Soud I. stupně vzal za prokázané, že v okamžiku darování nemovitosti státu předsedkyně M. o. prožívala stavy sklíčenosti a stresu, ale psychické donucení vůči ní prokázáno nebylo. Absolutní neplatnost darovací smlouvy v důsledku absence svobodné vůle při jejím uzavření nebyla prokázána ani listinnými důkazy. Podle závěru soudu I. stupně nebylo v řízení prokázáno, že by na prof. S. byl činěn psychický nátlak. Pokud jde o neplatnost právního úkonu pro překročení oprávnění prof. J. S., jako předsedkyně M. o., darovat Bertramku státu (jednala v rozporu se stanovami tohoto spolku), stěžovatelka, podle závěru soudu I. stupně, neprokázala, že by žalovaná znala obsah těchto stanov. Spis vedený na tehdejším ObNV Praha 5 stanovy stěžovatelky neobsahoval. Soud I. stupně proto rozhodl, že se jednalo, v souladu s ustanovením § 20 odst. 2 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., o platný právní úkon. Po odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2001, čj. 11 Cmo 309/2000 - 307, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle odůvodnění rozsudku se zcela shoduje se soudem I. stupně v jeho skutkovém závěru o tom, že žádné konkrétní bezprávné výhrůžky vůči stěžovatelce nebo osobám za ni jednajícím nebyly prokázány (§ 37 ObčZ). Formy, jakými se tehdy vůči stěžovatelce projevovaly snahy státu získat její významnou nemovitost do vlastnictví, byly vlastní charakteru tehdejšího autoritativního státu, který ani v kulturní oblasti nevystupoval vždy adekvátně, ale vystupoval z pozic důrazně hájeného tzv. veřejného zájmu. To vytvářelo situaci, kdy se funkcionáři stěžovatelky museli oprávněně cítit pod dvojím tlakem, daným jednak objektivním stavem památky, jednak vědomím, že ji neudrží a budou ji muset věnovat státu. Velmi důležitou okolností zde byla právě ekonomická tíseň a ohled na stav památky, které vedly stěžovatelku k tomu, že vůbec o darování nemovitosti státu uvažovala. Bez této skutečnosti by nepochybně takovému tlaku nepodlehla. Vrchní soud učinil závěr, že z obsáhlých zjištění soudu I. stupně nic nenasvědčuje tomu, že by smlouva o darování předmětných nemovitostí byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou, vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu ustanovení § 37 ObčZ, popřípadě že by takový nátlak byl v příčinné souvislosti s daným právním úkonem. Není pochyb o tom, že smlouva byla uzavřena v tísnivých poměrech stěžovatelky. To však není, podle odvolacího soudu, pro posouzení věci z hlediska absolutní neplatnosti smlouvy rozhodné a mohlo by být pouze důvodem k případnému odstoupení od smlouvy, k čemuž však nedošlo. Vrchní soud rovněž posuzoval otázku závaznosti darovací smlouvy z hlediska oprávnění osob za stěžovatelku jednajících. Podpůrně vycházel z ustanovení § 20, za použití § 496 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., neboť šlo o právní vztah státu a spolku, který neměl povahu socialistické organizace. Uvedl, že se opřel o ustálený výklad právní teorie, podle něhož oprávnění statutárního orgánu činit právní úkony je založeno již zákonem anebo organizačními předpisy, takže statutární orgán byl již tehdy oprávněn jednat jménem organizace ve všech věcech. Jeho oprávnění jednat v rámci úkolů organizace bylo tedy neomezené, a tím odpadalo i použití § 20 odst. 2 ObčZ, jež připouštělo možnost, aby organizace jednáním svých pracovníků nebo členů nebyla vázána. Oprávnění jednat za organizaci se již tehdy posuzovala obdobně tomu, jak bylo znění občanského zákoníku novelizováno zákonem č. 509/1991 Sb. Jinak by byla ohrožena právní jistota při vytváření právních vztahů, které se zakládají těmi, kdo za organizaci činí právní úkony. I když v předmětné věci byl, podle § 15 odst. 1 stanov, souhlas s nakládáním s nemovitostmi vyhrazen valné hromadě spolku, nebylo by to možné, ani při extenzivním rozšíření tohoto oprávnění na darování nemovitostí, považovat za překážku závaznosti smlouvy pro stěžovatelku, z důvodu překročení oprávnění za stěžovatelku jednajících osob, protože právní úkon učinil její statutární orgán. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17. 12. 2002, čj. 35 Odo 317/ 2001 - 331, odmítl jako nepřípustné. Po přezkoumání obsáhlého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoli ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, proto mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud proto zkoumal, zda obecné soudy svými rozhodnutími, při posuzování platnosti předmětné darovací smlouvy, nevybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu a neporušily tak některé ze základních práv a svobod stěžovatelky. K tomu dochází tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, C.H. Beck, Praha, sv. 3/1995, str. 257). V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. Takováto situace v přezkoumávané věci nastala. Z řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala vydání rozhodnutí o určení vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem. Svoji žalobu opřela především o argument, že darovací smlouva ze dne 16. 1. 1986 je neplatná podle ustanovení § 37 ObčZ tehdy platného, a to jednak z toho důvodu, že na předsedkyni M. o. prof. J. S. byl při uzavření darovací smlouvy vyvíjen nátlak a dále proto, že prof. J. S. nebyla podle stanov oprávněna k podpisu této darovací smlouvy. Soudy obou stupňů, které ve věci rozhodovaly naposledy, dospěly ke shodnému závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by smlouva o darování Bertramky byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou, vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu § 37 ObčZ, popřípadě že by takový nátlak byl v příčinné souvislosti s daným právním úkonem. V otázce neplatnosti darovací smlouvy pro překročení oprávnění prof. J. S., jako předsedkyně M. o., za ni jednat pro rozpor se stanovami spolku, dospěly ke shodnému závěru, že darovací smlouva je platná. Obecné soudy se poměrně obsáhle věnovaly zjišťování okolností, za nichž byla, dne 16. 1. 1986, uzavřena mezi stěžovatelkou a tehdejším ObNV Praha 5 darovací smlouva, jíž tehdy stát nabyl do svého vlastnictví objekt "Bertramka" včetně pozemků. Platnost darovací smlouvy, jako právního úkonu, posuzovaly podle § 37 ObčZ, podle kterého: "právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný". Soudy se soustředily zejména na objasňování skutečnosti, zda vůle prof. J. S., tehdejší předsedkyně spolku, darovat Bertramku státu nebyla ovlivněna psychickým donucením. Dospěly v podstatě k závěru, že z žádného důkazu jednoznačně nevyplynulo, že by předsedkyně M. o. prof. J. S. uzavřela darovací smlouvu pod bezprávnou výhrůžkou, vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu § 37 ObčZ. Logickým důsledkem shora citovaných rozhodnutí obecných soudů by tedy měl být závěr, že stěžovatelka, prostřednictvím prof. J. S., darovala státu Bertramku svobodně a skutečnost, že prof. J. S. postupovala v rozporu se stanovami spolku, je pro danou věc nerozhodná. S tímto závěrem ovšem nemůže Ústavní soud souhlasit, protože je v rozporu se skutečnostmi, zjištěnými ze spisu sp. zn. 14 Cm 31/96 bývalého Krajského obchodního, nyní Městského soudu v Praze. Z obsahu tohoto spisu vyplývá, že na stěžovatelku byl zejména od roku 1983 vyvíjen soustavný nátlak, směřující k převedení Bertramky do státního vlastnictví (viz výpovědi svědků např. J. V., č. l. 26 spisu, O. P., č. l. 27, M. K., č. l. 42, M. K., č. l. 219, Z. J., č. l. 128 p. v. spisu, J. S., č. l. 232 p. v. spisu, apod.). O organizovaném nátlaku na stěžovatelku v naznačeném směru svědčí nepřímo i fotokopie dopisu ředitele Národního muzea v Praze Dr. A. Č. Ministerstvu kultury ČR ze dne 2. září 1982 (č. l. 116 spisu), či dopis stejného odesílatele I. náměstkovi ministra kultury ČSR M. K. ze dne 3. ledna 1986 (č. l. 101 -102 spisu). Při posuzování věci obecné soudy nebraly dostatečně v úvahu ani dobové souvislosti a okolnosti, za nichž k darování Bertramky došlo. M. o. byla spolkem existujícím podle zákona č. 68/1951 Sb., byla tedy "nesocialistickou organizací", jejíž existence a činnost byla sice "tolerována", ale nijak usnadňována. Spolku nebylo např. dovoleno pracovat tak, aby si vydělal jak na svoji činnost, tak na údržbu Bertramky. V této souvislosti je odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, vnitřně rozporné. Na jedné straně konstatuje, že formy, jakými se tehdy vůči stěžovatelce projevovaly snahy státu získat její významnou nemovitost do vlastnictví, byly vlastní charakteru tehdejšího autoritativního státu, takže se funkcionáři stěžovatelky museli oprávněně cítit pod dvojím tlakem, jednak stavu památky, jednak vědomím, že ji neudrží a budou ji muset věnovat státu. Důležitou okolností zde byla právě ekonomická tíseň a ohled na stav památky, které vedly stěžovatelku k tomu, že vůbec o darování nemovitosti státu uvažovala. Bez této skutečnosti by nepochybně takovému tlaku nepodlehla (strana 4. rozsudku). Na druhé straně pak činí závěr, že nic nenasvědčuje tomu, že by smlouva o darování předmětných nemovitostí byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou, vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu ustanovení § 37 ObčZ, popřípadě že by takový nátlak byl v příčinné souvislosti s daným právním úkonem. Připouští, že smlouva byla uzavřena v tísnivých poměrech stěžovatelky, což ovšem nepovažuje, pro posouzení věci z hlediska absolutní neplatnosti smlouvy, za rozhodné a mohlo by být pouze důvodem k případnému odstoupení od smlouvy (str. 5 rozsudku). Vnitřní rozpornost odůvodnění tohoto rozsudku spočívá v tom, že na jedné straně existenci nátlaku připouští, ovšem na straně druhé jeho význam bagatelizuje a posouvá do oblasti "tísně a nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu § 49 odst. 3 ObčZ v tehdejším znění. Ustanovení § 37 ObčZ tehdy platného (dnes § 37 odst. l) ovšem zní jasně, neboť z něj vyplývá, že buď svobodná vůle je, a pak je právní úkon platný, anebo svobodná není, s důsledkem absolutní neplatnosti takovéhoto úkonu. Při interpretaci "svobodné vůle" představitelů stěžovatelky v době darování Bertramky si lze jen obtížně představit, že spolek, který za svůj vznik v roce 1927 a za svoji následnou existenci vděčil jen Bertramce, jejíž byl vlastníkem, se této podstaty své existence vzdá, dobrovolně a bez nátlaku, v zájmu obdarování státu, který mu jeho činnost nijak neusnadňoval. Vždyť Bertramka byla důvodem vzniku M. o. a základem činnosti toto spolku. Podle závěru Ústavního soudu lze tedy existenci svobodné vůle stěžovatelky posuzovat jen v tomto kontextu a ne se jen formalisticky soustřeďovat na prokazování tzv. "bezprávné výhrůžky" ve smyslu komentáře k § 37 ObčZ. K argumentaci odvolacího soudu, který tendoval k posuzování darovací smlouvy jako právního úkonu provedeného v tísni, nutno podotknout, že podmínky pro odstoupení od smlouvy podle § 49 odst. 3 ObčZ (dnes § 49 ObčZ) byly vždy stanoveny kumulativně, tj. musela současně existovat tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Uvažování o "nápadně nevýhodných podmínkách" při darovací smlouvě, kde neexistuje žádné protiplnění, postrádá smyslu. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda obecné soudy, při posuzování platnosti předmětné darovací smlouvy z hlediska oprávněnosti předsedkyně M. o. tuto smlouvu uzavřít, nevybočily z mezí ústavnosti Soud prvního stupně při posuzování této otázky dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by žalovaný, tehdejší ObNV Praha 5, znal obsah těchto stanov. Pak už jen na základě ustanovení § 20 odst. 2 ObčZ, tehdy platného, ve znění zákona č. 131/1982 Sb. (dále jen ObčZ), rozhodl, že se jednalo o platný právní úkon. Soud I. stupně ovšem nevěnoval dostatečnou pozornost prokazování skutečnosti, zda tehdejší ObNV Praha 5 měl k dispozici stanovy spolku M. o. zda znal jejich obsah. Spokojil se pouze s konstatováním, že spis vedený na ObNV Praha 5 stanovy neobsahoval, a svůj závěr opřel pouze o tuto skutečnost. Ze soudního spisu přitom vyplývá, že při jednání bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, konaném dne 18. 10. 1993, byly stanovy M. o. z r. 1951 čteny jako důkaz. V odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 5. 11. 1993, čj. 14 Cm 626/92 - 64, je uvedeno, že žalobce (tj. stěžovatelka) neprokázal, že žalovaná obsah stanov znala. Z tohoto tvrzení vycházel i soud I. stupně, který při svém dokazování vážně pochybil, neboť se v podstatě nezabýval skutečností, zda v době podpisu smlouvy měl ObNV stanovy k dispozici, zda jejich obsah znal, či neznal. Tento závěr, tj. že žalovaná strana neznala obsah stanov, je nevěrohodný. V uvedené době jistě v obvodě ObNV Praha 5 nebylo tolik nesocialistických organizací, aby o nich tento mocenský orgán neměl přehled, zejména jednalo-li se o soukromý spolek typu M. o., vlastnící tak významný objekt. Je velmi nepravděpodobné, že se tehdejší funkcionáři ObNV Praha 5, při přebírání tohoto významného objektu, nezabývali právními aspekty této smlouvy a právním postavením dárce. Lze jen těžko věřit, že zástupci obdarovávaného státu neznali stanovy stěžovatelky, zejména přihlédne-li se k pozornosti, která se převodům "národního majetku" tehdy věnovala. Vždyť při dispozicích s tzv. národním majetkem, včetně jeho nabývání, byli všichni funkcionáři velmi obezřetní, vědomi si jeho "zvýšené ochrany". Pokud se otázkami stanov nikdo ze zmíněných funkcionářů tehdy nepokládal za nutné zabývat, svědčí to spíše o pohrdání právem v důsledku mocenské převahy, kterou tehdejší stát uplatňoval vůči nesocialistickým organizacím typu M. o. Jestliže funkcionáři ObNV Praha 5 postupovali tímto způsobem, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži stěžovatelky. Odvolací soud posuzoval tuto otázku pouze z pozice ustanovení § 20, za použití § 496 ObčZ tehdy platného. Dospěl k závěru, že předsedkyně spolku byla oprávněna navenek spolek zastupovat jako jeho statutární orgán (viz shora). Ústavní soud se s tímto právním názorem odvolacího soudu neztotožnil. Odvolací soud vycházel z extenzivního výkladu tehdy platného § 20 ObčZ a opřel se o názory právní teorie, uvedené v komentáři k tomuto ustanovení, což při posuzování dané věci nelze akceptovat. Při posuzování mezí oprávnění jednat za spolek M. o. je třeba uvážit, že se jednalo, ve smyslu § 18 ObčZ, o tzv. jinou socialistickou organizaci. Občanský zákoník neznal pojem statutární orgán. Rozsah oprávnění jednat za organizaci bylo proto třeba posuzovat podle zákona nebo podle organizačních předpisů této organizace, v daném případě podle stanov spolku. Navíc darování majetkové podstaty uvedeného spolku, jíž Bertramka nesporně byla, lze považovat za právní úkon v rámci plnění úkolů organizace jen s velkou fantazií. Odvolací soud tím, použil neadekvátně extenzivní výklad ustanovení § 20 ObčZ, vybočil nejen z mezí zákonnosti, ale i z mezí ústavnosti ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svými rozhodnutími napadenými ústavní stížností, vybočily, při posuzování platnosti předmětné darovací smlouvy, z mezí a zásad spravedlivého procesu stanovených v článku 36 odst. 1 Listiny, neboť jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Příliš restriktivním výkladem § 37 ObčZ a nadměrně extenzivním výkladem § 20 téhož zákona došlo ze strany obecných soudů k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro úplnost nutno dodat, že stěžovatelka rovněž namítala, že při rozhodování obecných soudů bylo porušeno její právo na vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Tento odkaz však blíže neodůvodnila, namísto toho velmi obšírně napadla postup rozhodování soudů obou stupňů. Ústavní soud se proto zabýval i tvrzeným porušením čl. 11 Listiny, tedy práva vlastnit majetek. Zde je nutno uvést, jak již bylo mnohokrát Ústavním soudem judikováno, že uvedeným ustanovením Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové, tedy vlastnické právo již existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Rubrum