I.ÚS 33/20
V PLATNOSTIDalší rozhodnutí pod touto sp. zn.: Usnesení 21. 1. 2020
- VS Praha 6 Cmo 216/2018-1001
- ÚS I.ÚS 33/20
Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti, protože stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, včetně dovolání. Soud se rozhodl, že před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání není možné přezkoumat ústavnost výroků o nákladech řízení. Závislost nákladového výroku na hlavním rozhodnutí znamená, že jeho ústavní kontrola může být odložena. Ústavní stížnost je proto nepřípustná, pokud není vyčerpána všechna standardní procesní prostředky.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) Ing. Michala Lurie, 2) Ing. Otakara Vrbíka, 3) Pavla Wollmana, 4) Valdemara Meci a 5) Ing. Vladimíra Stehlíka, zastoupených JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 216/2018-1001 ze dne 23. 9. 2019, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele 1) napadající rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 216/2018-1001 ze dne 23. 9. 2019, která byla Ústavním soudem vedena pod sp. zn. I. ÚS 33/20. Tentýž rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 44/20 i stěžovatelé 2) až 5). Za této situace, s odkazem na § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."), spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému řízení, nadále vedenému pod sp. zn. I. ÚS 33/20. Stěžovatel 1) se, s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v rozsahu, jímž mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně za dobu od 18. 5. 2011 do 19. 2. 2013. Stěžovatelé 2) až 5) se s odkazem na shodná ustanovení domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve výroku I. b), jímž soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z usnesení sp. zn. I. ÚS 4160/19 ze dne 28. 1. 2020 bylo zjištěno, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo podáno dovolání a nahlédnutím do databáze Infosoud Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud o dovolání rozhodl dne 15. 9. 2021. Ústavní soud se podanými stížnostmi zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jejich přijatelnosti, tedy zda vyhovují požadavkům zákona o Ústavním soudu, na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou nepřípustné. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterou došlo ke změně občanského soudního řádu a jež nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Toto ustanovení je však třeba vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné tehdy, pokud dovolatel napadne dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení. Podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislým výrokem je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. I případné měnící rozhodnutí dovolacího soudu podle § 243d o. s. ř. obsahuje výrok o náhradě nákladů všech stupňů řízení (§ 243c o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř.). Uvedenému postupu nebrání ani skutečnost, že dovolatel nenapadne dovoláním i výrok o nákladech řízení, byť tak učinit mohl a měl, a nevyčerpal procesní možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. V případech, kdy je na napadeném výroku závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, není dovolací soud vázán rozsahem dovolacího návrhu (§ 242 odst. 2 o. s. ř.). Pokud je tedy dovoláním napaden výrok ve věci samé, výrok o nákladech řízení bude sdílet osud výroku hlavního a v závislosti na něm se také bude měnit. Za dané situace Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, neboť by nepřípustně předjímal rozhodování Nejvyššího soudu. K samotné podstatě věci by se nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení nelze pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení (srov. sp. zn. II. ÚS 2075/18 a další). Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (srov. sp. zn. IV. ÚS 1112/20). Nadto Ústavní soud vyzdvihuje, že při rozhodování o nákladech řízení je maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 1700/18, III. ÚS 941/19, III. ÚS 1844/19, II. ÚS 3712/19). Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávajících ústavních stížností pro jejich předčasnost stěžovatele nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv mají k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se mohou s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, budou-li i nadále přesvědčeni, že k tomu mají důvody. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. září 2021 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj