I.ÚS 3367/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Ing. Romanem Chyťou, advokátem se sídlem Přívrat 1454/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1208/2025-175 ze dne 27. 8. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 89/2024-146 ze dne 3. 12. 2024 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 220 C 21/2022-117 ze dne 16. 1. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a GRAND CLASS služby, s. r. o., sídlem Drobného 308/40, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 45 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. To spatřoval v tom, že když byl kvůli operaci kolene hospitalizován na zdravotní klinice provozované společností SurGal Clinic s.r.o., zaplatil tuto částku vedlejší účastnici za nadstandardní ubytování a služby, které mu ale během hospitalizace nebyly poskytnuty. Stěžovatel neuspěl se žalobou, odvoláním ani dovoláním a nyní se ústavní stížností domáhá zrušení všech soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl. Vyšel z toho, že stěžovatel byl na klinice ubytován poté, co zaplatil 45 000 Kč: za nadstandardní služby a ubytování 15 000 Kč a za implantát 30 000 Kč. Z účastnického výslechu bylo zřejmé, že stěžovatel hůře slyší, což mohlo, ale také nemuselo ovlivnit jeho informovanost ohledně rozsahu poskytovaných služeb. Stěžovatel sám připustil, že byl ubytován postupně na několika pokojích, na jednom z nich byl jídelní lístek a k večeři dostal obložený talíř (který odmítl z obavy z následné narkózy). Tato tvrzení svědčila o tom, že stěžovateli nadstandardní služby byly poskytnuty tak, jak tvrdila vedlejší účastnice a jak způsob poskytování služeb a komunikace s pacienty popsali vyslechnutí svědci, kteří na klinice pracují. Podstatné je, že stěžovatel odmítl dát souhlas k nahlédnutí do zdravotnické dokumentace, jejíž součástí jsou podepsané listiny k poskytování nadstandardních služeb; vedlejší účastnice mohla poskytnout pouze formuláře, které k tomu používá. Pouze stěžovatel mohl obstarat listiny se svým podpisem, pokud existují. Svým nesouhlasem znemožnil jednoznačně prokázat, zda mu nadstandardní služby poskytnuty byly, nebo nebyly. To platí i pro použití nadstandardního implantátu nehrazeného zdravotní pojišťovnou. Stěžovatel a jeho zástupce byli poučeni o tom, že tento informační deficit může vést ke stěžovatelovu neúspěchu v řízení. Byli také poučeni podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání. Kdyby městský soud posuzoval žalobní nárok ne jako bezdůvodné obohacení, ale jako práva z vadného plnění, bylo by k žalobnímu úspěchu nutné vytknout vady včas. Stěžovatel se na vedlejší účastnici sice obrátil včas, ale nevytkl vady dostatečně konkrétním způsobem - stěžoval si na nepřiměřené čekání na hospitalizaci a na to, že neví, za jaké výkony měl platit.

3. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu. Stěžovatel sice už v odvolacím řízení souhlasil s poskytnutím zdravotnické dokumentace, ale krajský soud tento důkaz považoval za nepřípustný v rámci režimu neúplné apelace. Určující je, že smlouva byla uzavřena jako jeden celek (zdravotní i ubytovací a stravovací služby najednou) tím, že stěžovatel služby fakticky přijal. Naopak plnění z vad nelze nárokovat u neuzavřené smlouvy, proto v dané věci nejde uplatnit.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Dovolání je možné podat pouze pro nesprávné právní posouzení věci a stěžovatel tvrdil extrémní rozpor skutkových závěrů s provedenými důkazy. Podle Nejvyššího soudu o tento výjimečný případ přípustnosti dovolání kvůli přesahu do základních práv nejde. Na stěžovatelem předložené otázce (zda může být součástí zdravotnické dokumentace smluvní dokumentace založená někým jiným než zdravotnickým zařízením) rozsudek krajského soudu nespočíval.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí jsou podle něj založena na extrémním nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že v řízení nebyla prokázána existence smluvního vztahu mezi ním a vedlejší účastnicí a dodnes nebyl předložen přehled služeb, které měl čerpat, přestože v údajném smluvním vztahu vystupoval jako spotřebitel. Faktura byla stěžovateli předložena pod nátlakem v předvečer plánovaného zákroku po celodenním čekání na recepci kliniky s tím, že pokud by ji neuhradil, nebyl by hospitalizován. Proto ji v 21:17 uhradil. Stěžovatel nebyl spokojen se stravováním, ubytováním ani následnou péči, které neodpovídaly nadstandardu. Krajský ani Nejvyšší soud se jeho argumentací ve svých stručných rozhodnutích v podstatě už nezabývaly. Stěžovatel dále zpochybňuje, že by měla vedlejší účastnice - která není zdravotnickým zařízením - možnost založit do zdravotnické dokumentace smluvní dokumentaci o poskytnutí ubytování, stravování a dalších tvrzených nadstandardních služeb. Stěžovatel navíc v průběhu odvolacího řízení svůj postoj změnil a souhlas s nahlédnutím do zdravotnické dokumentace dal. Krajský soud přesto tento důkaz neprovedl. O následcích nesouhlasu byl stěžovatel u městského soudu nesprávně poučen. Podle stěžovatele to nemůže být důvod jeho neúspěchu. Není totiž pravda, že by vedlejší účastnici znemožnil podat důkaz.

6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele - viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To v nynější věci Ústavní soud neshledal: ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se skutkovými závěry obecných soudů a jeho výtky vůči dokazování před obecnými soudy. Na jedné straně obecné soudy dospěly ke skutkovému závěru, že stěžovateli byly poskytnuty nadstandardní služby, což by bylo možné vyvrátit pouze nahlédnutím do zdravotnické dokumentace a zjištěním, zda obsahuje, nebo neobsahuje podepsané příslušné formuláře. Na straně druhé stěžovatel poskytnutí nadstandardních služeb zpochybňuje a má za to, že mu buď žádné poskytnuty nebyly, nebo přinejmenším neodpovídaly nadstandardu, který uhradil.

8. Ústavní soud připomíná, že provádění a hodnocení důkazů a na základě toho pak zjišťování skutkového stavu náleží obecným soudům. Ústavní soud do této jejich sféry vstupuje pouze tehdy, pokud se obecné soudy dopustí zjevné svévole. Tedy v případech, ve kterých by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by v extrémním nesouladu byla skutková zjištění s úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právní závěry na straně druhé (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1833/18 nebo IV. ÚS 2690/15 či další citované stěžovatelem).

9. O takový případ se ale v nynější věci nejedná, jak již vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Městský soud se v nalézacím řízení, které je těžištěm řízení před obecnými soudy, žalobními tvrzeními podrobně zabýval, provedl řádné dokazování, důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemně je konfrontoval a nakonec zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že nadstandardní služby (jak ubytování a stravování, tak implantát) byly stěžovateli poskytnuty. Stěžovatel byl také řádně poučen o tom, že pokud nezpřístupní zdravotnickou dokumentaci, nebude možné tento závěr vyvrátit (viz body 11 a 13 napadeného rozsudku městského soudu). Na tom nic nemění ani stěžovatelův nesouhlas s tím, že toto poučení bylo nesprávné. Podstatné je, že tato smluvní dokumentace měla být založena do zdravotnické dokumentace (jako u všech jiných pacientů na klinice), takže ji vedlejší účastnice neměla k dispozici a nemohla ji předložit ona. Možnost založit tyto dokumenty do zdravotnické dokumentace městský soud přesvědčivě dovodil (viz bod 12 jeho rozsudku).

10. Pokud jde o stručná odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nejde v očích Ústavního soudu o vadu, natož o vadu s dopadem do základních práv stěžovatele. Oba soudy totiž patřičným způsobem reagovaly na podstatu odvolacích a dovolacích námitek. Těžištěm odvolacího řízení byla možnost provést důkaz zdravotnickou dokumentací, kterou krajský soud odmítl. Ústavní soud to nepovažuje za ústavně nesouladné, protože nové důkazy jsou v odvolacím řízení přípustné pouze za podmínek § 205a občanského soudního řádu, které stěžovatel nesplnil. Důkaz zdravotnickou dokumentací nebyl v řízení před městským soudem proveden pro stěžovatelův nesouhlas a stěžovatel byl řádně poučen o dopadech jeho nesouhlasu. Stěžovatelovo dovolání pak mířilo buď na otázky skutkové (které nejsou v dovolání obecně přípustné), nebo na otázky právní, na kterých krajský soud ale své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud se jimi tedy zabývat podrobněji nemusel.

11. Ústavnímu soudu neunikl jistý rozpor v odůvodnění krajského soudu. Ten v bodě 6 svého rozsudku nejprve dospívá k závěru, že smlouva uzavřena byla, když stěžovatel fakticky plnění přijal, načež krajský soud vylučuje uplatnění práv z vadného plnění, protože smlouva v dané věci uzavřena nebyla. Tato zjevná rozporuplnost nicméně nemá vliv na hmotněprávní posouzení stěžovatelovy věci, tím méně na jeho základní práva. A to proto, že už městský soud dostatečně vysvětlil, že práva z vadného plnění stěžovateli nenáleží kvůli tomu, že vady nevytkl dostatečně konkrétně (viz bod 13 jeho rozsudku). Ústavní soud přitom nahlíží na řízení před obecnými soudy jako na jeden celek, tudíž toto pochybení krajského soudu neshledal jako relevantní.

12. Ústavní soud proto uzavírá, že odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu