I.ÚS 378/06
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Stížnost byla z části považována za zjevně neopodstatněnou, zejména kvůli odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Soud se nezabýval věcnou podstatou stížnosti, protože lhůta pro její podání byla překročena. Ústavní stížnost se tedy nezabývala výsledkem řízení, ale pouze jeho procesním průběhem.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., t. č., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem, se sídlem Olomoucká 2613/4, 796 01 Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 30 Nt 204/2005, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 86/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 349/2006, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2006, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "Krajský soud") ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 30 Nt 204/2005 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod zp. zn. 36 T 5/2003. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "Vrchní soud") ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 4 To 86/2005 (dále jen "usnesení Vrchního soudu"), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 349/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu. Důvody k podání ústavní stížnosti spatřuje především v tom, že soudy odmítly jeho návrhy na provedení důkazů. Zároveň upozorňuje, že rozhodnutí o vině v jeho věci je opřeno o výpověď osoby trpící duševní poruchou. Má za to, že byl zásadním způsobem omezen ve svém právu na obhajobu, potažmo právu na spravedlivý proces, garantovaném čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a na právu na soudní ochranu, zakotveném v čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. II. Ústavní soud, poté co si vyžádal od Krajského soudu potřebný spisový materiál, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části podaná po lhůtě. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o nesprávnosti takovéhoto postupu Nejvyššího soudu; ostatně stěžovatel s tím, jak Nejvyšší soud přípustnost dovolání posoudil, v odůvodnění ústavní stížnosti ani blíže nepolemizoval. Ústavní soud proto shledává ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku, tedy pokud jde o usnesení Krajského a Vrchního soudu, je třeba ústavní stížnost hodnotit jako opožděnou. § 72 odst. 3 až 5 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost bez jednání odmítne. Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu citované úpravy v zákoně o Ústavním soudu je v dané věci třeba považovat usnesení Vrchního soudu, které bylo stěžovateli i jeho právnímu zástupci dle dodejek doručeno dne 16. 1. 2006. Ústavní stížnost však byla podána až dne 15. 6. 2006. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. října 2006 František Duchoň, v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.