I.ÚS 827/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2026 č. j. 20 Cdo 3/2026-171, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2025 č. j. 26 Co 725/2024-147 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. března 2005 č. j. 15 Nc 2396/2005-4, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy) a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu (čl. 36 odst. 3 Listiny). Stěžovatel dále namítá porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.

2. Ústavní stížnost se týká exekučního řízení vedeného proti stěžovateli. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatel domáhal zastavení exekuce z důvodu promlčení vymáhané pohledávky. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") usnesením rozhodl o zastavení řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, jelikož stěžovatel se zastavení exekuce domáhal již dříve, přičemž neuvedl žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na opětovné posouzení otázky promlčení nároku. Rozhodnutí okresního soudu po odvolání stěžovatele následně potvrdil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel následně brojil proti rozhodnutí krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, jelikož směřovalo proti rozhodnutí v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

3. Než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Zákon o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Dále také stanoví, že pokud stěžovatel využil mimořádného opravného prostředku, a ten byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o mimořádném opravném prostředku rozhodoval, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§ 72 odst. 4). A contrario tedy z těchto ustanovení vyplývá, že pokud stěžovatel využil mimořádného opravného prostředku, který byl následně odmítnut jako nepřípustný z důvodů zákonné soudní výluky (např. opožděnost či bagatelnost), lhůta pro podání ústavní stížnosti se stěžovateli ani neprodlužuje ani neobnoví (viz usnesení ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 45/04 nebo usnesení ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. IV ÚS 24/24). Ústavní soud se v takovém případě omezí pouze na přezkoumání, zda orgán rozhodující o mimořádném prostředku aplikoval příslušnou zákonnou výluku správně (tj. nedošlo k odepření spravedlnosti).

5. V nynější věci stěžovatel podal dovolání, které však bylo nepřípustné z důvodu zákonné soudní výluky v podobě bagatelnosti dle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jelikož předmětem řízení napadeného stěžovatelem byla peněžní částka ve výši 4 841 Kč. Stěžovatel tak procesní prostředky, které mu zákon k jeho ochraně poskytuje, vyčerpal již podáním odvolání a dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet od doručení rozhodnutí krajského soudu o odvolání stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatele proti usnesením krajského soudu a okresního soudu je proto opožděná (rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 19. 5. 2025, ústavní stížnost byla podána až dne 28. 3. 2026, tedy zhruba osm měsíců po zákonné lhůtě).

6. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, nelze souhlasit s námitkami stěžovatele, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval soudní výluku o bagatelnosti, když stěžovatel podal dovolání toliko z důvodu procesních pochybení soudu. Stěžovatel svou argumentaci v tomto ohledu nijak nepodložil. Z dikce ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) je naopak zřejmé, že se aplikuje bez ohledu na to, zda se dovolání týká procesních či hmotněprávních otázek, a dopadá tak na všechna konečná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 25 Cdo 2877/2018). V této části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu