II.ÚS 1158/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SUN SKI CZ, a. s., sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Petrem Fohlem, advokátem, sídlem U Trojice 1042/2, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2024 č. j. 4 Co 5/2024-905 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2023 č. j. 47 Co 193/2019-890, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodních společností A - Trading, a. s. a ThunderSlope s. r. o., obou sídlem Karlova 455/48, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 30 C 262/2018, se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zastavil řízení o dovolání stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 9. 2022 č. j. 4 Co 51/2022-678 pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a stěžovatelka povinnost zaplatit soudní poplatek nesplnila ani po opakované výzvě. K dalšímu návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků krajský soud nepřihlédl jednak proto, že byla podána opožděně a rovněž proto, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

3. K odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud napadeným usnesením, že se usnesení krajského soudu potvrzuje (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žaloba pro zmatečnost stěžovatelky představuje v tomto případě zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (viz usnesení vrchního soudu ze dne 22. 7. 2022 č. j. 4 Co 51/2022-668), nemůže být tento návrh bez dalšího úspěšný. Jestliže totiž předmětná žaloba pro zmatečnost představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pak je podle ustálené judikatury třeba veškeré další procesní úkony stěžovatelky v rámci řízení o předmětné žalobě pro zmatečnost považovat za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 27 Cdo 1001/2017).

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka zejména namítá, že v daném případě představuje nejprve zastavení řízení při ignoraci včasného podání stěžovatelky včetně příloh krajským soudem, a poté potvrzení tohoto rozhodnutí vrchním soudem na základě neurčitých a nejasných závěrů a nepřezkoumatelných úvah, jednoznačný exces z ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání. V důsledku tohoto excesu byla stěžovatelka fakticky - a to již opakovaně - nezákonně vyloučena z možnosti bránit se předchozím rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu. Stěžovatelka mohla zcela logicky očekávat, že bude osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek, byla-li již dříve v roce 2023 ve stejné, resp. v příznivější hospodářské situaci, od povinnosti platit soudní poplatek osvobozena, a to ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 9 C 291/2022 a sp. zn. 30 C 262/2018 a Městským soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. B 14834/RD78/MSPH Fj 157544/2023/MSPH.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. K přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do kognice obecných soudů, jejichž závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.

9. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].

10. Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ověřil z vyžádaného soudního spisu, vrchní soud v usnesení ze dne 22. 7. 2022 č. j. 4 Co 51/2022-668 (proti kterému stěžovatelka nepodala ústavní stížnost) v této věci stěžovatelky jednoznačně uvedl, že je nepochybné, že stěžovatelka uplatňuje zřejmě bezúspěšně svá práva, a nesplňuje proto podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a ani pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle § 30 o. s. ř. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v nyní přezkoumávané věci vyšly z výše uvedených pravomocných právních závěrů vrchního soudu, na jehož závěry řádně v napadených usneseních odkázaly a k tomu uvedly vlastní přezkoumatelné závěry. Za této situace pak Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti věci při posouzení návrhu stěžovatelky a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení jejich závěrů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Obecné soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek § 138 odst. 1 o. s. ř. a následným zastavením dovolacího řízení odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Ústavní soud je toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je z tohoto hlediska možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní.

11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu