II.ÚS 1177/07
V PLATNOSTIDalší rozhodnutí pod touto sp. zn.: Usnesení 1. 6. 2007
- MS Praha 23 Co 436/2006
- ÚS II.ÚS 1177/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, což znamená, že rozhodnutí odvolacího soudu není konečné. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost subsidiární a lze ji podat až po vyčerpání všech procesních prostředků. Protože věc stále probíhá před Nejvyšším soudem, není možné podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu. Soud uznal, že stížnost byla podána předčasně a proto je nepřípustná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti B. M., zastoupené JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou v Praze, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 C 165/98, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 23 Co 436/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a E. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, vydaných ve sporu o náhradu škody, s tím, že se jejich vydáním cítí dotčena v právu na spravedlivý proces garantovaném čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušen měl být také čl. 90 Ústavy ČR, když obecné soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu právům stěžovatelky. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze jako soud odvolací částečně potvrdil jako věcně správný zamítavý výrok napadeného rozsudku soudu obvodního, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky co do částky 337.265,50 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudci zpravodaji ukládá u každého podaného návrhu nejprve zkoumat, zda vykazuje veškeré formální náležitosti a zda jde o návrh přípustný. V posuzovaném případě soudce zpravodaj dospěl, pokud jde o přípustnost návrhu, k závěru negativnímu. Stěžovatelka sama v textu svého podání uvedla, že v předmětné věci (ohledně zamítavého výroku) podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR; ústavní stížnost prý podává pouze z opatrnosti a s ohledem na "nejednoznačnou judikaturu v těchto případech". Uvádí v této souvislosti, že v poslední době bylo dovozeno, že konstatuje-li Nejvyšší soud ČR nepřípustnost dovolání, lhůta k podání ústavní stížnosti se počítá již od rozhodnutí odvolacího soudu. Petit své ústavní stížnosti formulovala stěžovatelka tak, že navrhuje bez bližšího upřesnění zrušit rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 C 165/98, a Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 23 Co 436/2006. Ústavní stížnost tedy směřuje proti všem výrokům uvedených rozsudků. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze proti konečnému rozhodnutí, a to zpravidla pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci byl napadený rozsudek soudu prvého stupně z části zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto rozsahu tak řízení dosud ani pravomocně neskončilo, nelze proto podávat ani ústavní stížnost. Potvrzující část rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. O dovolání Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pak platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z uvedeného vyplývá, že možnost obrátit se na Ústavní soud s návrhem směřujícím proti potvrzujícímu výroku označeného rozsudku Městského soudu v Praze zůstane stěžovatelce zachována i poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o jejím dovolání, a podanou ústavní stížnost proto nelze ani v této části jejího petitu hodnotit jinak než jako předčasnou. K obavám stěžovatelky ze ztráty možnosti podat ústavní stížnost odůvodňovaných "nejednoznačností judikatury" soudce zpravodaj konstatuje, že problematiku souběhu dovolání v občanském soudním řízení s ústavní stížností řeší Ústavní soud konstantním způsobem. Podá-li stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost vyplývá přímo ze zákona, anebo ji dle stanovených kritérií na základě své úvahy dovodí Nejvyšší soud ČR, pak lhůta k podání ústavní stížnosti běží od doručení příslušného rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud však občanský soudní řád dovolání vůbec nepřipouští, a tedy ani nelze zkoumat eventuální zásadní právní význam odvolacího rozhodnutí, anebo odvolatel vůbec žádnou otázku zásadního právního významu napadaného rozhodnutí nenastolí, pak se lhůta k podání ústavní stížnosti počítá již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Není v rozporu s pravidly řádného procesu, jestliže účastník řízení nese odpovědnost za správnou volbu procesního prostředku, který hodlá k ochraně svých práv využít. Neexistuje žádný důvod k tomu, aby se proti rozhodnutí soudu účastník řízení bránil zároveň dovoláním a ústavní stížností. A to tím spíše, je-li ústavní stížnost stavěna jako pouhý nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecných soudů, jak je tomu i v posuzovaném případě. Na základě popsané situace musel soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2007 JUDr. Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.