II.ÚS 120/03
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala přechodu zadlužených zdravotnických zařízení na Liberecký kraj. Soud uvedl, že stížnost není přípustná, protože nebyly vyčerpány předchozí správní prostředky, které zákon k ochraně práv přiznává. Příslušné orgány mohly podat správní žalobu podle zákona o soudním řádu správním, což znamená, že nárok na ochranu ústavními právy není v tomto případě přípustný. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. L. k., zastoupené hejtmanem RNDr. P. P., právně zastoupené JUDr. P. U., advokátem, proti zásahu státu - Ministerstva vnitra ČR, Ministerstva financí ČR, Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, spočívajícím v předání zadlužených zdravotnických zařízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 26. února 2003 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou byl napaden postup orgánů veřejné moci vůči územnímu celku samosprávy - Libereckému kraji. Dne 1. ledna 2003, na základě zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, přešly příspěvkové organizace státu na kraj. Jednalo se o Nemocnici Liberec, se sídlem Liberec, Husova 10, Nemocnici s poliklinikou Česká Lípa, se sídlem Česká Lípa, Purkyňova 1849, a Okresní ústav sociálních služeb Liberec, se sídlem Liberec, Tanvaldská 269, a Okresní ústav sociálních služeb Jablonec nad Nisou se sídlem Jablonec nad Nisou, Lesní 27a. Stát ke dni přechodu příspěvkových organizací na kraj nezajistil, aby výše pohledávek byla shodná s výší jejich závazků. Příslušné okresní úřady, které do dne přechodu vykonávaly jménem státu zřizovatelské funkce, byly o stavu převáděných příspěvkových organizací prokazatelně informovány a byly žádány, aby situaci řešily. Spolu s přechodem příspěvkových organizací přešly na kraj i některé povinnosti státu. Přechod, dle citovaného zákona č. 290/2002 Sb., je jednostranný úkon, kdy projev vůle nabyvatele nebyl vyžadován, ani s ním nebylo v zákoně počítáno. Stát tedy převedl na územní samosprávný celek své, zákonem garantované povinnosti, aniž by dal Libereckému kraji prostor k jednání o řešení závazku státu na něj jednostranně převáděných. Stát však převedl na kraj i závazky ve značné výši, bez odpovídajícího příspěvku na jejich úhradu. Liberecký kraj, respektive zastupitelstvo Libereckého kraje v uvedeném postupu shledalo zásah do práva na samosprávu, zaručeného mu v čl. 8 a 100 Ústavy ČR, neboť bylo nuceno prostředky rozpočtu kraje použít, v rozporu se zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv dle potřeb kraje a jeho občanů, ale k úhradě finančních závazků státu, jejichž vznik nemohlo žádným způsobem ovlivnit. Rovněž postupem státu v uvedeném případě mělo dojít k zásahu do práva na vlastnictví majetku, zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž mělo dojít k porušení práva dle čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, přičemž omezení základních práv nesmí být zneužito k jiným účelům, než pro která byla stanovena. S ohledem na uvedené okolnosti se proto navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal příslušným státním orgánům pokračovat v porušování ústavním pořádkem zaručeného práva na samosprávu Libereckého kraje, a přikázal jim, aby obnovily stav před porušením tohoto práva. Domáhal se rovněž, aby příslušné státní orgány, tj. Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo zdravotnictví ČR, Ministerstvo financí ČR a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, učinily do 60 dnů od rozhodnutí Ústavního soudu opatření, kterými by došlo k vyrovnání všech závazků v ústavní stížnosti uvedených příspěvkových organizací. Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřili účastníci řízení. Ministerstvo vnitra ČR prostřednictvím pověřené zástupkyně, Ministerstvo zdravotnictví ČR, Ministerstvo financí ČR a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, prostřednictvím příslušného ministra. Ministerstva odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. Pl. ÚS. 5/03 (publikován pod č. 211/2003 Sb.), který se touto problematikou zabýval, a rozhodl jen o zrušení ustanovení § 3 a 6 zákona č. 290/2002 Sb. Ministr práce a sociálních věcí navíc současně konstatoval, že stát poskytl nástroje k udržení finanční stability, což blíže specifikoval ministr financí. Ministerstva vnitra, zdravotnictví a financí dále poukázala na aktivní legitimaci stěžovatele k podání správní žaloby dle ustanovení § 4 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním. Zástupkyně ministra vnitra ČR pak ještě odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2003, sp. zn. III. ÚS 74/03, kterým byla obdobná ústavní stížnost Plzeňského kraje odmítnuta jako nepřípustná s ohledem na zákon č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním. Ústavní soud po seznámení s předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná. Dle § 4 odst. 1 lit. c) a § 82 až § 87 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, s účinností ode dne 1. ledna 2003, rozhodují ve správním soudnictví soudy o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, kdy právo aktivní legitimace pro podání žaloby je (§ 2 s.ř.s.) zakotveno i pro právnické osoby. Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona, je nepřípustná ústavní stížnost, jestliže nebyly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práv přiznává, není-li dán důvod pro výjimku z uvedené zásady (§ 75 odst. 2 zákona). Ústavní soud, dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítne ústavní stížnost, je-li podaný návrh nepřípustný a nestanoví-li tento zákon jinak.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. října 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.