III.ÚS 74/03
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost kraje, která se týkala předání zadlužených zdravotnických zařízení do vlastnictví krajů. Soud se opřel o zásadu subsidiarity, podle níž musí být nejprve využity správní prostředky ochrany práv. Návrh na zrušení ustanovení zákona, podle něhož závazky zdravotnických zařízení přebírají příspěvkové organizace kraje, byl považován za nepřípustný. Rozhodnutí bylo vydáno mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
III. ÚS 74/03 Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2003, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci ústavní stížnosti P. kraje, zastoupeného JUDr. P. R., advokátem, proti zásahu státu - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Ministerstva financí, Ministerstva vnitra a Ministerstva zdravotnictví, spočívajícím v předání zadlužených zdravotnických zařízení, podané spolu s návrhem na zrušení části věty druhé ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb., ve znění "Příspěvkové organizace kraje zůstávají nositeli závazků", t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu osobně dne 11. února 2003, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Ministerstvu financí, Ministerstvu vnitra a Ministerstvu zdravotnictví učinit do jednoho měsíce od rozhodnutí Ústavního soudu v případě v ústavní stížnosti přesně označených nemocnic podle stavu jejich hospodaření ke dni 31. prosinci 2002 opatření k úhradě zhoršeného hospodářského výsledku. Spolu s předmětnou ústavní stížnosti dle § 74 zák. č. 182/1993 Sb. stěžovatel podává návrh na zrušení části věty druhé ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb., ve znění "Příspěvkové organizace kraje zůstávají nositeli závazků". Zásahem státu, spočívajícím v předání zadlužených zdravotnických zařízení, se cítí být dotčen v základním právu na samosprávu dle čl. 8, čl. 99, čl. 100 odst. 1, 3, 4 Ústavy, čl. 1 bodu 12 úst. zák. č. 347/1997 Sb., jakož i dle preambule a čl. 3 odst. 1 Evropské charty místní samosprávy, dále pak v základním právu vlastnickém dle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno následující: Na základě zák. č. 290/2002 Sb. ke dni 1. lednu 2003 z vlastnictví státu do vlastnictví P. kraje přešly věci, s nimiž byly příslušné hospodařit přesně označené bývalé státní příspěvkové organizace, takto nemocnice, které se tímto staly příspěvkovými organizacemi kraje. Z podkladů, jež má stěžovatel k dispozici, vyplývá, že hospodaření těchto zdravotnických zařízení je zatíženo neuhrazenou ztrátou z minulých let, včetně ztráty za rok 2002, v celkové výši 254.402.000,-Kč. Stěžovatel uvádí, že jakkoli jsou v předmětné věci dány důvody k podání návrhu na prohlášení konkursu, uplatnění tohoto postupu brání ustanovení § 55 odst. 5 zák. č. 218/2000 Sb., jinému způsobu naložení s předmětným majetkem pak brání ustanovení § 3 zák. č. 290/2002 Sb. Ústavní stížnost směřuje proti čtyřem orgánům státu, do jejichž působnosti dle stěžovatele daný problém patří a které dle jeho přesvědčení zapříčinily tvrzený zásah do práva kraje na samosprávu, protože nezajistily vyrovnané hospodaření uvedených příspěvkových organizací, nedostatečně jejich hospodaření kontrolovaly, ztráty v jejich hospodaření neřešily a nadále odmítají řešit (a to s poukazem na ustanovení § 8, § 53 odst. 2 a § 74 zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, § 9 zák. č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, § 7 a § 10 zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, § 56 odst. 5 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, čl. CXVII bod 14 zák. č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, § 4 odst. 1 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Jak bylo již uvedeno, zásahem státu, spočívajícím v předání zadlužených zdravotnických zařízení, cítí se stěžovatel dotčen v základním právu na samosprávu dle čl. 8, čl. 99, čl. 100 odst. 1, 3, 4 Ústavy, čl. 1 bodu 12 úst. zák. č. 347/1997 Sb., jakož i dle preambule a čl. 3 odst. 1 Evropské charty místní samosprávy, dále pak v základním právu vlastnickém dle čl. 11 odst. 3 Listiny. Podává-li stěžovatel spolu s ústavní stížností rovněž návrh na zrušení části věty druhé § 2 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb., ve znění "Příspěvkové organizace kraje zůstávají nositeli závazků", odůvodňuje jej tím, že k tvrzenému zásahu do ústavně chráněného práva na samosprávu došlo právě na základě aplikace předmětného zákonného ustanovení. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podaly k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dne 16. dubna 2003), Ministerstvo zdravotnictví (dne 14. dubna 2003), Ministerstvo vnitra (dne 8. dubna 2003), a Ministerstvo financí (dne 9. dubna 2003). Ve svém vyjádření Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Ministerstvo vnitra i Ministerstvo zdravotnictví s poukazem na zák. č. 320/2002 Sb. a zák. č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 147/2000 Sb., ve znění zák. č. 320/2001 Sb., zák. č. 425/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 218/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, namítají nedostatek pasivní legitimace v předmětném řízení před Ústavním soudem. Ministerstvo zdravotnictví nadto namítá i nepřípustnost ústavní stížnosti, kdy dle jeho názoru stěžovatel nedostál požadavkům, jež pro řízení o ústavní stížnosti plynou ze zásady subsidiarity. Ministerstvo financí ve svém vyjádření vychází z odlišné interpretace relevantního jednoduchého práva, zejména pak zák. č. 218/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poukazuje v tom rámci na omezené postavení okresních úřadů, jako zřizovatelů předmětných nemocnic, plynoucí z § 55 odst. 5 uvedeného zákona. Ve vztahu k stěžovatelem namítanému dotčení v ústavním právu na samosprávu pak konstatuje, že nabytím účinnosti zák. č. 290/2002 Sb. došlo k přechodu majetku státu na kraje, a to nejen včetně veškerých s ním spjatých pasiv, nýbrž i aktiv, přičemž samotné právní postavení dotčených příspěvkových organizací, tj. i jejich závazků, tímto přechodem nedostálo žádné změny. Dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný a nestanoví-li tento zákon jinak. Nepřípustnost v řízení o ústavních stížnostech je pak dána deficitem naplnění podmínek, plynoucích ze zásady subsidiarity (§ 75 odst. 1), a to není-li dán důvod pro výjimku z uvedené zásady (§ 75 odst. 2). S účinností ode dne 1. ledna 2003 dle § 4 odst. 1 písm. c) a § 82 až § 87 zák. č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, soudy ve správním soudnictví rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, kdy právo aktivní legitimace pro podání žaloby je zakotveno i pro právnické osoby (§ 2). V posuzované věci se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal přesně označeným správním orgánům pokračovat v porušování tvrzeného práva na samosprávu a jímž by přikázal těmto subjektům postup, který by tvrzený zásah odstranil. Procesním institutem uplatnění takto označeného práva je ale již uvedený postup dle soudního řádu správního. Neuplatnil-li stěžovatel předmětný procesní prostředek k ochraně práva, kdy Ústavní soud neshledal naplnění podmínek odlišného postupu dle § 75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., nezbylo než předmětnou ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 a další) návrh na zrušení právního předpisu, podaný dle § 74 zák. č. 183/1993 Sb., sdílí osud ústavní stížnosti, je-li tato z procesních důvodů odmítnuta dle § 43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pro uvedené Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení části věty druhé ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb., ve znění "Příspěvkové organizace kraje zůstávají nositeli závazků", jako nepřípustný odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně, dne 12. června 2003 OPRAVNÉ USNESENÍ Předseda třetího senátu Ústavního soudu rozhodl dne 6. listopadu 2003 ve věci ústavní stížnosti P. kraje, zastoupeného JUDr. P. R., advokátem, R., proti zásahu státu - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Ministerstva financí, Ministerstva vnitra a Ministerstva zdravotnictví, spočívajícím v předání zadlužených zdravotnických zařízení, podané spolu s návrhem na zrušení části věty druhé ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 290/2002 Sb., ve znění "Příspěvkové organizace kraje zůstávají nositeli závazků", t a k t o : Na první straně usnesení ze dne 12. června 2003 č. j. III. ÚS 74/03-36 se zřejmá nesprávnost spočívající ve špatném datu opravuje tak, že slova: "Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2003..." se nahrazují slovy: "Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2003..." O d ů v o d n ě n í V usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí návrhu stěžovatele vedeného pod sp. zn. III. ÚS 74/03, došlo při vyhotovení čistopisu nedopatřením k písařské chybě na první straně. Výše zjištěná zřejmá nesprávnost se tímto usnesením, v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 164 občanského soudního řádu, opravuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2003