II.ÚS 1512/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Thunovská 192/27, Praha 1, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026 č. j. 33 Cdo 2456/2025-164 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2025 č. j. 29 Co 414/2024-125, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Český spotřebitel s.r.o., sídlem Haštalská 795/1, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 7. 2024 č. j. 14 C 76/2024-57 uložil žalované stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 58 060,66 Kč s úrokem z prodleni ve výši 15 % ročně od 28. 7. 2022 do zaplacení (výrok I), co do částky 118 622 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II).

3. K odvolání vedlejší účastnice ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který změnil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 118 622 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 28. 7. 2022 do zaplacení. Vyhovující výrok I rozsudku obvodního soudu odvoláním napaden nebyl a nabyl samostatně právní moci.

4. Vedlejší účastnice se domáhala vydání bezdůvodného obohacení představujícího postoupenou pohledávku zahrnující veškeré částky uhrazené na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy po odečtu částky skutečně postupiteli poskytnuté s kapitalizovaným zákonem úrokem z prodlení, tj. jak částky hrazené na úvěr dobrovolně, tak v exekuci vymožené částky. Soudy vyšly ze závěru, že úvěrová smlouva i na ni navazující rozhodčí smlouva jsou absolutně neplatné. K námitce promlčení vznesené stěžovatelkou městský soud uvedl, že je třeba vzít v úvahu, že šlo o dlouhodobý finanční vztah, přičemž dlužník jako slabší smluvní strana si nebyl dlouhou dobu vědom, že se stěžovatelka na jeho úkor obohacuje. S poukazem na judikatorní závěry Soudního dvora Evropské unie ("SDEU") dovodil, že nelze uplatnit takové promlčecí doby [v danem případě objektivní promlčecí dobu podle zákona č. 519/1991 Sb., obchodní zákoník ("obchodní zákoník"), jenž tvoří rozhodné hmotné právo], které by marně uplynuly dříve, než spotřebitel získá vědomost o svém ochuzení. Při aplikaci tohoto východiska městský soud dovodil, že jelikož se dlužník (postupitel) v nyní posuzovaném případě o bezdůvodnosti jím poskytnutého plnění dozvěděl prokazatelně až 27. 4. 2021, kdy došlo k zastavení exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu, pak od tohoto okamžiku začala plynout čtyřletá promlčecí doba. Stěžovatelkou uplatněnou námitku promlčení proto neshledal opodstatněnou, neboť vedlejší účastnice uplatnila svůj nárok včas.

5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud označil za přípustné, neboť právní otázku promlčení práva na vrácení plnění poskytnutého úvěrovým dlužníkem (před vydáním rozhodčího nálezu) na základě smlouvy, která byla posléze shledána neplatnou, doposud ve své rozhodovací praxi nevyřešil. Nejvyšší soud se po zohlednění judikatury SDEU ztotožnil se závěrem městského soudu, že aplikace úpravy promlčení (§ 394 odst. 2 ve spojeni s § 397 obchodního zákoníku), která váže počátek běhu promlčecí doby na dobu, kdy byla poskytnuta plnění, o jejichž restituci se vede spor, představuje omezení zásady efektivity evropského práva. Konstatoval, že tato vnitrostátní úprava v obchodním zákoníku může nadměrně ztěžovat výkon práv plynoucích spotřebitelům z evropského práva.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení. Namítá, že si obecné soudy přisvojily roli zákonodárce tím, že fakticky selektivně suspendovaly účinnost kogentního ustanovení § 394 odst. 2 obchodního zákoníku. Má za to, že takové dotváření zákona je nepřípustné. Svůj argument podporuje odkazy na závěry Ústavního soudu (např. nález ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24, body 46-49). Při posouzení napadených rozhodnutí hraje dle stěžovatelky klíčovou roli záměna dvou odlišných procesů: eurokonformního výkladu (založeného na principu loajality a nepřímém účinku, při zachování zákazu výkladu contra legem) a neaplikace národní normy (založené na principu přednosti unijního práva). Stěžovatelka vyjadřuje názor, že soudy postupovaly contra legem, což zapovídá též judikatura SDEU. Uvádí, že extenzivní výklad směrnic či aplikace abstraktních unijních principů k tíži soukromého subjektu v horizontálním vztahu se jeví jako neslučitelné s ustáleným zákazem horizontálního účinku směrnic (v tomto případě týkajících se ochrany spotřebitele). Posun počátku běhu promlčecí lhůty až k okamžiku právní moci usnesení o zastavení exekuce, odůvodněný zásadou efektivity, ve svém důsledku potlačuje původní ústavněprávní i ekonomický účel institutu promlčení a významně zasahuje do dosavadních paradigmat soukromého práva. Stěžovatelka se dovolává rovněž právní jistoty, upozorňuje, že v právním řádu České republiky nejsou stanoveny tak dlouhé promlčecí lhůty (nyní posuzovaný případ otevírá otázku plnění, které bylo zaplaceno dobrovolně bezmála před 15 lety).

III. Splnění podmínek řízení

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.

IV. Věcné posouzení

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace nyní posuzovaného řízení, soudy své závěry - vyznívající v neprospěch stěžovatelky - odůvodnily požadavkem na zajištění zásady efektivity. Řídily se autoritativním výkladem použitelné evropskoprávní úpravy podaným SDEU (srov. zejména rozsudek ze dne 22. 4. 2021 LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o., C-485/19, bod 66). SDEU v tomto rozhodnutí konstatoval, že zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13 nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice 2008/48, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení. Soudy tedy neupozadily právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku svévolně, resp. nepřisvojily si roli zákonodárce, jak namítá stěžovatelka, ale naplnily požadavek jednotné aplikace evropského práva, tj. aplikace evropského práva v podobě, jakou určil SDEU. Na tomto postupu neshledává Ústavní soud cokoliv protiústavního, ba naopak považuje jej za ústavně souladný, reflektující ústavní pokyn dodržování závazků plynoucích z členství České republiky v EU (viz čl. 1 odst. 2 a čl. 10a Ústavy České republiky). Napadená rozhodnutí nadto naplňují ústavně aprobovaný postulát ochrany spotřebitele (srov. např. nález ze dne 24. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 78/19, bod 12).

10. Ústavní soud doplňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny (i ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Těmto požadavkům soudy ve stěžovatelčině věci dostály.

11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu