III.ÚS 967/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyň Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Thunovská 192/27, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3132/2025-82 ze dne 27. ledna 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 154/2025-53 ze dne 27. května 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 15 C 60/2024-33 ze dne 4. října 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Namítaná porušení ústavně zaručených práv a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásady zakotvené v čl. 1 odst. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě Zdeňka Suka (žalobce), v němž stěžovatelka vystupovala v procesním postavení žalované.

3. Stěžovatelka v minulosti se žalobcem uzavřela smlouvu nazvanou "Smlouva o revolvingové půjčce". Úhrady nesplaceného úvěru se stěžovatelka následně domáhala v rozhodčím řízení. K výkonu rozhodčího nálezu Okresní soud v Klatovech nařídil exekuci na majetek žalobce. V průběhu exekuce žalobce uhradil 61 710 Kč. Exekuci Okresní soud v Klatovech usnesením č. j. 15 Nc 4965/2007-127 ze dne 7. ledna 2022 zastavil. Rozhodčí nález byl pro nedostatek pravomoci rozhodce rozhodovat spor z (absolutně neplatné) spotřebitelské smlouvy nezpůsobilým exekučním titulem.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce uhradit žalobci 38 560 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalovaná částka představovala to, co stěžovatelka získala v průběhu exekuce od žalobce nad rámec plnění získaného na základě neplatné smlouvy. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat. Uplatněnou námitku promlčení měl za nedůvodnou, neboť za počátek běhu promlčecí lhůty považoval právní moc rozhodnutí o zastavení exekuce a délku této lhůty posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Tříletá lhůta do podání žaloby neuplynula, navíc obvodní soud považoval stěžovatelčinu námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy.

5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že žaloba se co do částky 190 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve zbytku (co do částky 38 370 Kč) rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil (vše výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Podle městského soudu bylo třeba promlčení posoudit podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, podle něhož je promlčecí lhůta čtyřletá. Otázku promlčení tak obvodní soud, byť podle jiného předpisu, posoudil podle městského soudu správně. Městský soud korigoval chybu ve výpočtu částky bezdůvodného obohacení.

6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V rozsahu té části výroku I, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako subjektivně nepřípustné. V rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení jako objektivně nepřípustné. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud shledal, že žádná ze sedmi stěžovatelkou položených právních otázek nezaložila přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Pro dvě z položených otázek nebylo dovolání přípustné, neboť rozsudek městského soudu nebyl založen na jejich řešení. U jiné otázky Nejvyšší soud konstatoval, že dané právní posouzení stěžovatelka v předchozím řízení nezpochybňovala, a proto neměl městský soud důvod se touto otázkou zabývat. Ohledně zbylých otázek nebylo dovolání přípustné, neboť je městský soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy posoudily otázky vzniku bezdůvodného obohacení a promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle nesprávného právního předpisu. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že není zřejmé, z čeho Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelka přišla s argumentací, že smlouva s žalobcem se řídila občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. poprvé až v dovolání. Stěžovatelka upozorňuje, že tuto argumentaci zastávala ve všech svých podáních v průběhu celého řízení. Podle stěžovatelky je nepřijatelné, že soudy dospěly k tomu, že od roku 2009, kdy bylo plnění vymoženo v exekuci, do roku 2020, kdy žalobce podal návrh na zastavení exekuce, neběžely žádné promlčecí lhůty. Soudy se podle stěžovatelky dostatečně nevypořádaly s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 3870/19 (ve skutečnosti šlo o usnesení, pozn. Ústavního soudu).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas a je přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

9. Městský soud částečně změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba co do částky 190 Kč zamítá. V tomto rozsahu byla ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu podána někým k tomu zjevně neoprávněným, neboť žádný výsledek řízení o ústavní stížnosti nemůže stěžovatelce přinést příznivější rozhodnutí, než jakého už dosáhla.

10. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v němž byl tento rozsudek změněn, a proti jeho nákladovému výroku, který byl rozhodnutím městského soudu odklizen.

11. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika na ně

12. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 15 C 60/2024 a vyjádření účastníků.

13. Nejvyšší soud k otázce počátku promlčení odkázal na svou judikaturu shrnutou v bodě 18 napadeného usnesení. Podle Nejvyššího soudu posouzení smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a žalobcem jako smlouvy o úvěru nebylo v odvolání relevantně zpochybněno, a proto městský soud tuto otázku nemusel řešit, což učinilo dovolání nepřípustným pro řešení této otázky. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

14. Městský soud uvedl, že smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a žalobcem považuje za smlouvu o úvěru. Poukázal na to, že smlouva obsahuje ujednání o revolvingu, jež je svou povahou ujednáním o rezervaci finančních prostředků, které je znakem úvěrové smlouvy, a nikoliv smlouvy o půjčce. Promlčení je proto třeba posuzovat podle obchodního zákoníku. Městský soud navrhl, aby byla stěžovatelčina ústavní stížnost odmítnuta nebo zamítnuta.

15. Obvodní soud uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutími městského soudu a Nejvyššího soudu. Všechna tři napadená rozhodnutí byla podle obvodního soudu řádně a pečlivě odůvodněna a městský soud závěry obvodního soudu částečně korigoval. Podle obvodního soudu nedošlo ke svévolné ani jinak ústavně nekonformní aplikaci práva.

16. Žalobce zaslal Ústavnímu soudu prohlášení, jímž se vzdal postavení vedlejšího účastníka. K tomuto prohlášení přiložil rovněž kopii smlouvy, kterou uzavřel se stěžovatelkou.

17. Ústavní soud zaslal stěžovatelce obdržená vyjádření i kopii smlouvy na vědomí a poskytl jí možnost repliky.

18. Stěžovatelka v replice uvedla, že smlouvu uzavřenou se žalobcem nadále považuje za smlouvu o půjčce uzavřenou v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Stěžovatelka nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že by relevantně nezpochybnila právní kvalifikaci vztahu se žalobcem a posouzení rozhodné právní úpravy pro otázku promlčení. K vyjádření městského soudu stěžovatelka uvedla, že smluvní ujednání o revolvingu nepředstavovalo komerční úvěrový rámec, nýbrž šlo o specifický mechanismus splácení a prolongace smluvního závazku. I v případě, že by právní názor městského soudu, že se vztah mezi stěžovatelkou a žalobcem řídí obchodním zákoníkem, byl správný, bylo by žalobcovo právo promlčeno, neboť podle § 408 obchodního zákoníku skončí promlčecí lhůta nejpozději po uplynutí deseti let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Stěžovatelka uvedla, že na stížnosti trvá.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

19. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání. V řízení o ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí může Ústavní soud zkoumat pouze, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, či zda nepřijal výklad podústavního práva, který z ústavního hlediska neobstojí (nález sp. zn.

II. ÚS 2312/15 ze dne

9. února 2016, bod 20).

20. Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení jako objektivně nepřípustné a proti měnícímu výroku, jímž bylo rozhodnuto ve stěžovatelčin prospěch, jako subjektivně nepřípustné. Ani v jednom případě nešlo o porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu a obě tato rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí.

21. Je-li podáno dovolání řádně, měl by o něm Nejvyšší soud rozhodnout meritorně, nebo vysvětlit, proč nejsou splněny podmínky přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Zásadně půjde o vysvětlení, že odvolací soud rozhodl v souladu s konkrétně vymezenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odlišné varianty jako závěr, že dovolatelova námitka je ve skutečnosti námitkou jiné vady řízení nebo že rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí na posouzení právní otázky předestřené v dovolání, je třeba vnímat jako výjimky, a pravidla pro jejich uplatnění vykládat restriktivně, neboť, jsou-li pochybnosti o tom, zda lze věc ukončit procesním rozhodnutím, je třeba upřednostnit rozhodnutí meritorní (nález sp. zn. I. ÚS 785/23). Jiný postup by vedl k porušení práva na přístup k soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2668/25, bod 21).

22. Ústavní soud souhlasí, že stěžovatelka v průběhu celého řízení tvrdila, že právní vztah mezi ní a žalobcem se řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., neboť šlo o smlouvu o půjčce.

23. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá předpokladem přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, bude-li z ní jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. Jinými slovy, při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně (nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. května 2017, bod 19).

24. Tím spíše platí uvedené závěry pro odvolání, na něž zákon neklade tak vysoké formální požadavky jako na dovolání. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatelka řádně uplatnila odvolací důvod, a Nejvyššímu soudu tak nic nebránilo, aby posoudil, zda je dovolání přípustné pro řešení příslušné právní otázky, kterou stěžovatelka uvedla v dovolání.

25. Tato vada však nevyžaduje kasační zásah Ústavního soudu. Jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009, bod 16). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, by byl kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nijak nepřispěl (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. května 2024, bod 34).

26. Pro rozhodnutí soudů v posuzované věci bylo podstatné určení, od kdy běžela promlčecí lhůta a jak dlouhá byla.

27. Ohledně první otázky se všechny tři soudy shodly, že rozhodným dnem byla právní moc usnesení o zastavení exekuce. Nejvyšší soud v jiné věci nynější stěžovatelky, o níž rozhodl rozsudkem č. j. 33 Cdo 2456/2025-164 ze dne 24. února 2026, dospěl k závěru, že eurokonformní výklad českého práva je takový, že právní moc usnesení o zastavení exekuce je třeba považovat za počátek běhu promlčecí lhůty i pro právo na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo tak, že spotřebitel plnil dobrovolně na základě neplatné smlouvy ještě před nařízením exekuce. Tento rozsudek Ústavní soud nedávno aproboval usnesením sp. zn.

II. ÚS 1512/26 ze dne

18. června 2026. Tím spíše potom v ústavní rovině obstojí závěr, že pro bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že spotřebitel plnil po nařízení exekuce (pod jejím vlivem), lze za počátek běhu promlčecí lhůty považovat až právní moc usnesení o zastavení exekuce.

28. V posuzované věci se žalobce (spotřebitel) po stěžovatelce soudní cestou domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že jí plnil, aniž však měl takovou povinnost, pouze pod tíhou běžícího exekučního řízení. To však vůbec nemělo být zahájeno (absence způsobilého exekučního titulu od samého počátku), a bylo-li zahájeno, mělo být zastaveno bez ohledu na plnění žalobce pod jeho vlivem pro nedostatek podmínek řízení, k čemuž pak i došlo. Závěr, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se v takové situace promlčuje až od zastavení exekuce, v ústavní rovině obstojí.

29. Na výše uvedeném nic nemění ani usnesení sp. zn. II. ÚS 3870/19, na něž stěžovatelka odkazovala, případně další usnesení, ve kterých Ústavní soud akceptoval odlišný výklad podústavního práva provedený obecnými soudy. K tomu je třeba v první řadě uvést, že precedenční závaznost, která plyne z čl. 89 odst. 2 Ústavy, je třeba spojovat primárně s nálezy Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 950/17 ze dne 19. prosince 2017, body 24 a 25, a rozhodnutí v nich citovaná), neboť nálezem se rozhoduje ve věci samé (§ 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a pouze s nálezy zákon o Ústavním soudu spojuje vznik překážky věci rozhodnuté (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a pouze nálezy obsahují závazný právní názor, jenž nemůže tříčlenný senát Ústavního soudu překonat sám a musí aktivovat plénum Ústavního soudu postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

30. Vedle toho platí, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu výklad podústavního práva. V řízení o ústavních stížnostech posuzuje "pouze", zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv jednotlivce. Z ústavního hlediska může obstát více způsobů, jak podústavní právo vyložit. Rozhodnout, který z těchto výkladů je správný, přísluší Nejvyššímu soudu jakožto orgánu, který je povolán ke sjednocování rozhodovací činnosti soudů.

31. Právě uvedené je i odpovědí na stěžovatelčinu námitku, že žalobcovo právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého "plněním v exekuci" by muselo být promlčeno s ohledem na § 408 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení desetiletá lhůta počíná dnem, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé. Za tento den je třeba považovat den právní moci usnesení o zastavení exekuce, neboť před zastavením exekuce by se žalobce vydání bezdůvodného obohacení vzniklého "plněním v exekuci" nemohl domáhat.

32. Rozhodnou právní úpravu pro posouzení promlčení určily soudy různě. Obvodní soud vyšel z toho, že se má promlčení posuzovat podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., podle něhož je promlčecí lhůta tříletá. Podle městského soudu měl být použit obchodní zákoník, podle něhož je promlčecí lhůta čtyřletá. Stěžovatelka prosazuje výklad, že měl být použit občanský zákoník č. 40/1964 Sb., podle něhož se právo promlčuje ve dvouleté lhůtě se subjektivně určeným počátkem a v tříleté lhůtě s objektivně určeným počátkem. Tento spor je významný proto, že mezi právní mocí usnesení o zastavení exekuce a podáním žaloby uplynuly dva roky a několik dní. Podle výkladu prosazovaného stěžovatelkou by tak právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení bylo promlčeno.

33. Pro posouzení, zda se promlčení řídí obchodním zákoníkem (jak rozhodl městský soud) či občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. (jak prosazuje stěžovatelka), je podstatná kvalifikace smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a žalobcem. Šlo-li by o smlouvu o půjčce, řídila by se občanským zákoníkem, smlouva o úvěru by se řídila zákoníkem obchodním.

34. Kopii této smlouvy měl Ústavní soud k dispozici a zaslal ji rovněž stěžovatelce. Ta v replice předložila argumenty výlučně ohledně výkladu této smlouvy. Nezpochybnila, že kopie, kterou získal Ústavní soud od žalobce, je skutečnou kopií smlouvy, kterou stěžovatelka se žalobcem uzavřela. Tím, že stěžovatelka měla možnost se s touto listinou seznámit, a předložit své argumenty, je možno z této listiny v řízení o ústavní stížnosti vycházet, aniž by došlo k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí jakožto jedné ze složek práva na soudní ochranu.

35. Ústavní soud pokládá vyjádření městského soudu, že jde o smlouvu o úvěru, za přesvědčivé. Stěžejním argumentem je, že smlouva předpokládá revolving a je tedy příslibem poskytnutí úvěrového rámce, a nikoliv reálným kontraktem, jímž by byla smlouva o půjčce. Toto hodnocení odpovídá rovněž jiným soudním rozhodnutím obecných soudů, v nichž byly posuzovány obdobné smlouvy uzavřené stěžovatelkou.

36. Stěžovatelčin argument, že revolving zmíněný ve smlouvě ve skutečnosti není revolvingem, nýbrž jen technickým řešením splácení a prolongace závazku, se naproti tomu jeví jako tvrzení, jež nemá oporu v textu smlouvy.

VI. Závěr

37. Ústavní soud tak uzavírá, že jeho případný kasační zásah by nutně vedl k tomu, že v dalším řízení by soudy rozhodly znovu v neprospěch stěžovatelky. Kvalifikace smlouvy mezi stěžovatelkou a žalobcem jako smlouvy úvěrové, a tím i právní závěr, že žalobcovo právo na vydání bezdůvodného obohacení nebylo promlčeno, představují předvídatelný výsledek dalšího řízení, který z ústavního hlediska obstojí. Vyhovění stěžovatelčině ústavní stížnosti z toho důvodu, že Nejvyšší soud se vyhnul posouzení přípustnosti dovolání ve vztahu k jedné z otázek v něm obsažené, by mělo čistě akademický význam. Ústavně právní rozměr celé věci snižuje i relativně nízká částka, o niž byl spor před obecnými soudy veden.

38. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu