II.ÚS 1551/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. P., J. P. a J. P., všech zastoupených JUDr. Josefem Donátem, LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1502/2025-177 ze dne 24. března 2026, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 240/2024-105 ze dne 28. února 2025, usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 5 C 306/2024-42 ze dne 26. září 2024 a usnesení Okresního soudu v Benešově č. j. 8 Nc 1023/2024-12 ze dne 17. července 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a R. M., K. M. a D. M. a JUDr. Tomáše Podhorského, advokáta, sídlem Masarykovo náměstí 102, Benešov, jako opatrovníka zemřelého J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. První vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice (dále navrhovatelé) se domnívají, že jejich otcem je zemřelý J. P. a vedou před Okresním soudem v Benešově řízení o určení jeho otcovství. Třetí vedlejší účastnice je jejich matkou. Čtvrtý vedlejší účastník je opatrovníkem zemřelého pro řízení o určení otcovství. Stěžovatelé jsou (domnělí) dědicové po zemřelém - první stěžovatelka byla manželkou zemřelého, druhá stěžovatelka a třetí stěžovatel jsou jejich dětmi.

3. Okresní soud v samostatném řízení o jmenování opatrovníka vedeném pod sp. zn. 8 Nc 1023/24 napadeným usnesením ze dne 17. července 2024 (usnesení o jmenování opatrovníka) na návrh navrhovatelů jmenoval zemřelému domnělému otci opatrovníka pro řízení o určení otcovství navrhovatelů, a to čtvrtého vedlejšího účastníka.

4. Stěžovatelé tvrdí, že usnesení o jmenování opatrovníka jim nikdy nebylo doručeno a o jmenování opatrovníka se dozvěděli z vlastní iniciativy až v průběhu řízení o pozůstalosti po svém otci.

5. Okresní soud vede od 9. srpna 2024 (informace z aplikace infoSoud) pod sp. zn. 5 C 306/2024 k návrhu navrhovatelů řízení o určení otcovství, a to za účasti třetí vedlejší účastnice (matka navrhovatelů) a opatrovníka domnělého otce. Stěžovatelé 5. září 2024 podali k okresnímu soudu návrh, aby do řízení o určení otcovství byli přibráni jako účastníci. Okresní soud napadeným usnesením ze dne 26. září 2024 tento návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odkázal na § 420 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle kterého je okruh účastníků řízení o určení otcovství striktně dán. Jsou jimi žena, která dítě porodila, dítě a - pokud domnělý otec již zemřel - opatrovník jmenovaný zemřelému domnělému otci. Práva a povinnosti stěžovatelů jako dědiců nejsou v řízení o určení otcovství přímo dotčena a podle zákona jim postavení účastníků řízení o určení otcovství jejich otce/manžela jakožto domnělého otce navrhovatelů nenáleží.

6. Krajský soud v Praze napadeným usnesením k odvolání stěžovatelů usnesení okresního soudu ze dne 26. září 2024 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně s okresním soudem argumentoval, že účastenství v řízení o určení otcovství je zákonem výslovně vymezeno.

7. Stěžovatelé napadli usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil jako přípustné, neboť otázka, zda jsou účastníky řízení o návrhu na určení otcovství domnělého zemřelého otce i jeho dědici, je doposud Nejvyšším soudem neřešená. Dovolání pak posoudil jako nikoli opodstatněné, zamítl je a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Konstatoval, že dědici po zemřelém se účastní řízení o jmenování opatrovníka zemřelému domnělému otci a tímto mají možnost participovat na jmenování opatrovníka, který bude hájit zájmy zemřelého v řízení o určení otcovství (čímž bude zároveň zajištěna ochrana oprávněných zájmů dědiců z hlediska dědických souvislostí) a není proto ani z hlediska práva na spravedlivý proces nezbytné, aby se dědici po zemřelém účastnili řízení o určení jeho otcovství.

8. Porušení svých práv vysvětlují tím, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení argumentoval, že ochrana práv stěžovatelů má být zajištěna jejich účastí v řízení o jmenování opatrovníka. V posuzované věci ale řízení o jmenování opatrovníka pro účely řízení o určení otcovství proběhlo bez vědomí a účasti stěžovatelů a oslovený opatrovník stěžovatelům odmítl s odkazem na advokátní mlčenlivost poskytnout jakékoliv informace. Stěžovatelé poukazují na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2880/2011 ze dne 9. listopadu 2012 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2013), podle kterého jsou účastníky řízení o ustanovení opatrovníka také případní dědicové po zemřelém domnělém otci. Nejvyšší soud tedy odepřel stěžovatelům účastenství v řízení o určení otcovství s odkazem na procesní záruky, kterých se jim však v řízení o jmenování opatrovníka nedostalo. Usnesení o jmenování opatrovníka jim nebylo doručeno a nemohli se proti němu žádným procesním prostředkem bránit. To také zakládá nerovnost mezi domnělými potomky (a opatrovníkem zemřelého), kteří měli možnost od počátků řízení o určení otcovství ovlivňovat jeho průběh, a stěžovateli, kteří byli z tohoto procesu zcela vyloučeni.

9. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.

10. Stěžovatelé především namítají, že okresní soud pochybil, když je neuvědomil o řízení o určení opatrovníka a usnesení o ustanovení opatrovníka jim ani nedoručil. S tím pak spojují porušení svých práv odepřením účastenství v řízení o návrhu na určení otcovství domnělého zemřelého otce navrhovatelů. Tvrdí-li stěžovatelé, že měli být účastníky řízení o jmenování opatrovníka zemřelému domnělému otci a že jim tak mělo být doručeno usnesení o jmenování opatrovníka, přičemž k tomu poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu zmiňovanou i samotným Nejvyšším soudem v napadeném usnesení (se závěrem, že se uplatní i v poměrech § 6 odst. 1 zákona o zvláštním řízení soudním), pomíjí, že Nejvyšší soud v závěru citace ze sbírkového usnesení sp. zn. 21 Cdo 2880/2011 (bod 16 napadeného usnesení) uvádí: "Proto také případní dědicové po zemřelém označovaném otci jsou ze zákona účastníky řízení o ustanovení opatrovníka podle ustanovení § 192 o. s. ř. pro potřeby řízení podle ustanovení § 55 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a je třeba jim usnesení o ustanovení opatrovníka doručit. Nestalo-li se tak, nebyl opatrovník pro potřeby řízení podle ustanovení § 55 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, řádně ustanoven a řízení o určení otcovství probíhalo proti osobě, která ve smyslu ustanovení § 55 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, nemohla být žalována." 11. Z toho jasně plyne, že stěžovatelům má být usnesení doručeno. Nebylo-li jim doručeno (dříve a ani po rozhodnutí Nejvyššího soudu, popřípadě nestane-li se tak v reakci na toto rozhodnutí Ústavního soudu), mohou za tím účelem využít institutu návrhu na určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Bylo-li (bude-li) jim doručeno, pak jako účastníci řízení o jmenování opatrovníka zemřelému domnělému otci mohou (mohli) podat odvolání. Je vhodné dodat, že právo na odvolání není podmíněno doručením již vydaného rozhodnutí. Doručení je rozhodné jen ("jen") pro běh odvolací lhůty. Již ze zde uvedených důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost proti usnesení o jmenování opatrovníka není přípustná (§ 75 zákona o Ústavním soudu).

12. Proti ostatním napadeným usnesením je pak ústavní stížnost sice přípustná, a splňuje i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem, je ale zjevně neopodstatněná.

13. Obecné soudy přiléhavě odkázaly na zákonnou úpravu účastenství v řízení o určení otcovství zemřelého domnělého otce, ze které plyne, že domnělí dědicové nejsou účastníky takového řízení. Obecné soudy též vysvětlily, že práva domnělých dědiců jsou chráněna zprostředkovaně prostřednictvím jmenovaného opatrovníka zemřelého a že domnělí dědicové participují na řízení o jmenování opatrovníka. V neposlední řadě Nejvyšší soud v citaci sbírkového rozhodnutí mimo jiné zmínil, že nebyl-li opatrovník ustanoven řádně ... je řízení (o určení otcovství) vedeno proti osobě, která nemohla být žalována. Sami stěžovatelé tyto závěry reagující na jejich námitky nijak nerozporují, jejich námitky se ve skutečnosti koncentrují na otázku účastenství v řízení o jmenování opatrovníka a pochybení obecných soudů v takovém řízení. K tomu lze snad jen dodat, že pokud by otec/manžel stěžovatelů žil, participovali by na řízení také jen zprostředkovaně účastí otce/manžela.

14. Tím, že obecné soudy do řízení o určení otcovství stěžovatele nepřibraly, ústavně zaručená práva stěžovatelů nebyla porušena.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. června 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu