II.ÚS 1896/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2026 č. j. 2 As 254/2025 - 23, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025 č. j. 16 A 8/2024-80, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva dopravy, jako vedlejšího účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práva svobod, jakož i čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně shledán vinným ze spáchání dopravních přestupků, za něž mu byl ukládán také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Nyní projednávaný případ se týká skutku, který měl spočívat v tom, že stěžovatel po uplynutí doby správního trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu nepožádal o vrácení řidičského oprávnění, a při dopravní kontrole bylo zjištěno, že v důsledku toho řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění.

3. Pro přehlednost Ústavní soud shrne předchozí linii řízení. Rozhodnutím, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, který je relevantní pro následné posouzení této věci, je rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 2. 2019. Stěžovatel jím byl (zjednodušeně řečeno) shledán vinným přestupkem spočívajícím v zavinění dopravní nehody a odmítnutí podrobit se zjištění, zda nebyl při jízdě ovlivněn alkoholem (dechovou zkouškou i odběrem krve). Kromě pokuty mu tehdy magistrát za tyto přestupky uložil i zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v délce 12 měsíců. Vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí magistrátu rozhodnutím ze dne 28. 1. 2020.

4. V uvedeném přestupkovém řízení byl stěžovatel, který sám působí jako advokát, zastoupen spolupracující advokátkou ze své advokátní kanceláře M. A. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 28. 1. 2020 byla podána správní žaloba k městskému soudu, který jí přiznal odkladný účinek. Po dobu řízení před městským soudem tak byly pozastaveny účinky rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 28. 1. 2020, tedy i zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 1 A 14/2020-120. Právní účinky odkladného účinku přiznaného žalobě trvaly pouze do nabytí právní moci tohoto rozsudku [§73 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále "s. ř. s.")]. Poté tak znovu začal běžet trest zákazu činnosti, který trval do 20. 7. 2022.

5. Dne 25. 2. 2022 byl stěžovatel přistižen hlídkou policie při řízení motorového vozidla. V návaznosti na to čelil trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Z policejního výslechu stěžovatele v rámci trestního řízení konaného dne 29. 9. 2022 a dalšího průběhu trestního řízení vyplynulo, že tehdejší zástupkyně A. žalobci zatajila (nejen) rozsudek městského soudu, jehož právní mocí došlo k zániku odkladného účinku výkonu trestu zákazu řízení. Obvodní soud pro Prahu 7 dne 23. 2. 2023 zprostil stěžovatele obžaloby pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal.

6. Pro nyní projednávanou věc je podstatný zejména následující skutkový děj.

7. Stěžovatel dne 28. 12. 2022 (tedy ještě v průběhu zmíněného trestního řízení) opět řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. V tomto případě již sice uplynul trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, uložený v řízení o přestupku ukončeném rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 28. 1. 2020, stěžovatel však nepožádal o vrácení řidičského oprávnění ve smyslu § 100 a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Dále se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) téhož zákona, neboť nezastavil vozidlo na signál se žlutým světlem "pozor". Za oba přestupky mu magistrát uložil pokutu ve výši 27 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 12 měsíců. Vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí magistrátu. Právě proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil v nynější linii řízení.

8. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Stěžovatel se totiž o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel uloženém v řízení popsaném výše (v bodě 3), jakož i o zániku odkladného účinku správní žaloby proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 28. 1. 2020, prokazatelně dozvěděl nejpozději dne 29. 9. 2022, a to během policejního výslechu v trestním řízení (bod 5). Od tohoto okamžiku již zatajování písemností ze strany tehdejší zástupkyně stěžovatele nehrálo roli. Stěžovatel si musel být svého protiprávního jednání vědom. Pokud následně dne 28. 12. 2022 řídil motorové vozidlo, aniž předtím po vykonání trestu zákazu činnosti požádal o vrácení řidičského oprávnění, jednal zaviněně. Zásada ne bis in idem podle městského soudu porušena nebyla. Skutky spolu časově nesouvisejí a stěžovatel každým z nich porušil jiný zákonem chráněný zájem (objekt přestupku).

9. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou. Námitky stěžovatele v kasační stížnosti představovaly převážně rekapitulaci žalobních bodů, nikoliv kvalifikovanou polemiku se závěry městského soudu. Přesto se Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele vyjádřil, nepovažoval je však za případné. Stěžovatel nijak kvalifikovaně nereagoval na argumentaci, že nejpozději od výslechu na policii dne 29. 9. 2022 věděl o uloženém zákazu řízení a o tom, že nabytím právní moci rozsudku městského soudu č. j. 1 A 14/2020-120 již nebyly pozastaveny účinky rozhodnutí, jehož přezkumu se před městským soudem domáhal. Z tohoto pohledu nemohla být jeho obecná kasační námitka, že o zákazu činnosti nevěděl, neboť mu jeho tehdejší zástupkyně zatajila existenci rozhodnutí o přestupku, shledána přijatelnou. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je dále řidič povinen znát povinnosti, které mu vyplývají z právních norem (rozsudky NSS ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 As 238/2016-26, nebo ze dne 30. 9. 2014, č. j. 9 As 93/2014-27). Úvaha městského soudu, že tím spíše je povinen znát svou povinnost požádat o vrácení řidičského oprávnění advokát, je s touto judikaturou souladná. Výše trestu na samé spodní hranici zákonné sazby obstojí a stěžovatel se závěry městského soudu kvalifikovaně nepolemizoval. Námitka o porušení zásady ne bis in idem byla podle Nejvyššího soudu nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., protože stěžovatel nereaguje na závěr městského soudu, podle něhož každý skutek ohrožoval jiný zákonem chráněný zájem. Skutkem spáchaným v době trestu zákazu řízení (dne 25. 2. 2022) porušil stěžovatel zájem na respektování úředních rozhodnutí a skutkem spáchaným v době po vykonání tohoto trestu (dne 28. 12. 2022) v důsledku toho, že nepožádal o vrácení řidičského oprávnění, pak porušil zájem na řízení s platným řidičským oprávněním.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

10. Argumentaci stěžovatele v jeho ústavní stížnosti lze stručně shrnout tak, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího správnímu soudu a městského soudu. Podle stěžovatele v posledních letech soustavně čelí snaze veřejných orgánů o likvidaci. Stěžovatel setrval na své argumentaci, že nebyl při odevzdání řidičského průkazu poučen o povinnosti si o něj zpět zažádat. Soudy pominuly zejména materiální interpretaci zásady ne bis in idem v kontextu jednoty skutkového základu. Sankci lze považovat za neproporcionální, nezohledňující okolnosti stěžovatele. Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud aprobovaly postup správních orgánů, které odmítly provést výslech očité svědkyně H. V., jež byla bezprostředně přítomna silniční kontrole dne 28. 12. 2022. Soudy tento důkazní návrh a priori odmítly s odůvodněním, že průběh policejního zákroku není pro posouzení zákonnosti rozhodnutí relevantní a že stěžovatel jako advokát měl znát své povinnosti přímo ze zákona. Tento právní závěr je však z ústavního hlediska neudržitelný. A. pokračovala v neoprávněných vstupech do technických zařízení stěžovatele a v manipulaci s jeho datovou schránkou i po září 2022. Stěžovatel tak nemohl vědět o protiprávnosti svého jednání.

III. Posouzení ústavní stížnosti

11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo.

13. Předmětem (části) řízení je majetková sankce ve výši 27 000 Kč. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti (tzv. kvalifikované vady), které ji naopak významnou z hlediska hodnocení ústavnosti činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně významnou újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Obdobné závěry platí právě i u ukládání pokut za přestupky v bagatelní výši (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 854/20, ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1088/20 či ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1021/20). Ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti přitom Ústavní soud přistupuje běžně (usnesení ze dne 18. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1105/26, usnesení ze dne 11. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 962/26, či v případě pokuty ve výši 35 000 Kč srov. usnesení ze dne 11. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1251/26). Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí bagatelnost předmětu sporu a neuvádí žádnou okolnost, která by jeho případu dodávala mimořádný ústavněprávní rozměr.

14. Stěžovateli však byl kromě majetkové sankce (za nezastavení) též uložen trest zákazu řízení v délce 12 měsíců za řízení bez řidičského oprávnění podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu. Přestupek byl spáchán v prosinci 2022. Stěžovatel po celou dobu řízení přes správními orgány ani správními soudy nepřednesl nic, co by závěr o protiprávnosti jeho jednání mohlo změnit. Závěr, že si stěžovatel (jako advokát) měl nejpozději v září 2022 v průběhu trestního řízení uvědomit, že řidičské oprávnění nemá a bude muset o vydání řidičského průkazu požádat, je racionální a ústavně udržitelný. Obecné soudy se ústavně aprobovatelným způsobem vypořádaly též s námitkou ne bis in idem. Podstatné je, že v tomto případě nebyla zcela zjevně splněna podmínka jednoty skutku, protože stěžovatel jedním skutkem způsobil nehodu a druhým řídil bez řidičského oprávnění. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí opodstatněnost ústavní stížnosti ani porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2388/12 ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1102/23 ze dne 29. 8. 2023, IV. ÚS 3991/12 ze dne 14. 5. 2014). Zákaz řízení pak byl stěžovateli uložen na samé dolní hranici zákonného rozpětí za tento přestupek podle § 125c odst. 5 a 6 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (tj. dle příznivější sazby účinné v době spáchání přestupku).

15. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky stěžovatele, z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu