III.ÚS 1105/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Václava Diviše, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se sídlem Sokolovská 351/25, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2026, č. j. 53 Co 330/2025-241, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. srpna 2025, č. j. 8 C 44/2024-205, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Davida Jakubínského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") částečně vyhověl stěžovatelově žalobě proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 49 300 Kč s příslušenstvím. Výrokem I rozhodl, že vedlejší účastník je povinen uhradit stěžovateli částku 27 016,93 Kč s příslušenstvím a výrokem II. žalobu ve zbytku nároku zamítl. Zároveň vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 7 712 Kč. Žalovaná částka měla představovat zčásti nevrácené zálohové platby za služby spojené s nájmem bytu, zčásti pokutu za prodlení s poskytnutím vyúčtování zálohových služeb podle zákona č. 67/2013 Sb. a zčásti nevrácenou kauci složenou před zahájením nájemního vztahu. Po provedeném dokazování obvodní soud z části ve výši 36 975,50 Kč uznal stěžovatelem uplatněné nároky (částečně snížil nárok související s nevrácenými zálohami a z důvodu promlčení neuznal nárok na vrácení kauce). Jelikož vedlejší účastník navrhl započtení vlastních pohledávek vůči stěžovateli, rozhodl soud o dalším snížení výrokem přiznané částky (konkrétně o částku 462,45 Kč jako úrok z nezaplacené zálohy, částky 213,43 Kč a 419,03 Kč jako úrok za pozdě uhrazené nájemné, částku 7 963,66 Kč jako náklady na právní zastoupení v souvislosti s vymáháním nájemného a částku 900 Kč jako pokutu na nenahlášení další osoby obývající byt).

3. Proti části výroku II rozsudku obvodního soudu (v rozsahu částky 8 863,33 Kč) podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku II ohledně částky 8 863,66 Kč (výrok I) a ve výroku III (výrok II), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 719 Kč. Městský soud obvodnímu soudu přisvědčil ohledně důvodnosti započtení nákladů na právní zastoupení v souvislosti s vymáháním nájemného (6 002 Kč s příslušenstvím), přičemž je nerozhodné, zda tuto částku vedlejší účastník skutečně zaplatil. Za nedůvodnou naopak soud považoval stěžovatelovu námitku promlčení této pohledávky, neboť ani případné promlčení nebrání započtení (§ 1989 odst. 1 občanského zákoníku). Dále je nutné započíst pokutu za neoznámení změny počtu osob v bytě (900 Kč), neboť svou jednoznačnou smluvní povinnost stěžovatel nesplnil.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že je třeba mít zásadní pochybnosti o vystavení účtu za využití advokátních služeb vedlejším účastníkem při vymáhání nájemného. Především je však důležité, že tento účet nebyl nikdy zaplacen. To považuje stěžovatel za rozhodné zvláště v situaci, kdy nárok vedlejšího účastníka je již promlčen. Názor krajského soudu o irelevanci této skutečnosti považuje stěžovatel za odporující dobrým mravům a obecné spravedlnosti. Proto by tuto otázku měl posoudit Ústavní soud. Totéž platí u druhé započtené pohledávky. Vedlejší účastník při vyplňování nájemní smlouvy zjevně záměrně nevyplnil jméno druhé osoby, která měla v bytě od počátku bydlet se stěžovatelem (tato osoba, resp. možnost péče o ni, byla jediným důvodem uzavření nájemní smlouvy). Stěžovatel poukazuje na to, že od vedlejšího účastníka obdržel dvě sady klíčů právě proto, že v bytě měly žít dvě osoby. Ze strany soudů jde o ryze formalistické rozhodnutí odkazující pouze na obsah smlouvy.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Stěžovatel namítá nesprávnost závěrů napadených rozhodnutí pouze do částky 8 863,33 Kč. Předmětem tohoto řízení je tedy částka, která je z hlediska své výše zjevně bagatelní (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24, bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33).

8. Tato skutečnost je pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Ústavní soud při hodnocení ústavnosti soudních rozhodnutí dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případné vady zasahují do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18, bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23, bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6).

9. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30). Vyloučení přezkumu u bagatelních případů je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu. Ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti přitom Ústavní soud přistupuje běžně (např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 342/98, IV. ÚS 185/98, IV. ÚS 59/99, IV. ÚS 126/01 či pozdější nálezy sp. zn. I. ÚS 3143/08, bod 14, III. ÚS 137/08, část III; II. ÚS 1612/09, body 11 až 12; z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1164/25, II. ÚS 1550/25, I. ÚS 1744/25).

10. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo že je stěžovatel rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24, bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).

11. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Uvedená částka jde navíc rozdělit do dvou samostatných nároků. U prvního soudy rozhodly v souladu s textem zákona a v komentářové literatuře zastávaným názorem, na který řádně odkázaly. Stěžovatel to zpochybňuje pouze námitkou porušení dobrých mravů a obecné spravedlnosti, které mají spočívat v tom, že možností započtení promlčené pohledávky vzniká vedlejšímu účastníkovi časově neomezený nárok. V tom však Ústavní soud nespatřuje porušení jakéhokoliv ústavního principu, neboť jde o ryzí otázku podústavního práva, které soudy v dané věci neaplikovaly nikterak svévolně. U druhého nároku stěžovatel zpochybňuje výsledek hodnocení provedených důkazů (zda mezi účastníky existovala dohoda, že v bytě budou v rozporu s písemnou smlouvou bydlet dvě osoby). K zásahu do tohoto druhu činnosti obecných soudů nemůže Ústavní soud přistoupit ani v případech s nebagatelním předmětem sporu.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu