III.ÚS 1928/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Czech Healthcare s. r. o., sídlem Za Farou 791/49, Troubsko, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2026 č. j. 21 As 224/2025-44 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2025 č. j. 30 A 18/2024-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ministerstva zdravotnictví České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka je právnickou osobou prodávající zboží prostřednictvím sítě internet. Jako provozovatelce e-shopu jí byla (zjednodušeně řečeno) za uvádění biocidního přípravku na trh udělena pokuta ve výši 50 000 Kč. Proti udělení pokuty se stěžovatelka bránila nejprve před správními soudy, nyní se obrátila na Ústavní soud.

3. Z obsahu spisu jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje (dále jen "krajská hygienická stanice") zahájila dne 26. 3. 2020 výkon státního dozoru, v jehož rámci stěžovatelku vyzvala k poskytnutí součinnosti. Stěžovatelka totiž na svém e-shopu uváděla na trh na území České republiky biocidní přípravek, Joydivision Clean´n´Safe 200 ml. Krajská hygienická stanice, jako správní orgán prvého stupně, dospěla k závěru, že přípravek byl uveden na český trh, ačkoliv uvedení tohoto biocidního přípravku na trh nebylo předem oznámeno prostřednictvím příslušného informačního systému podle § 14 zákona č. 324/2016 Sb., o biocidních přípravcích a účinných látkách a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o biocidech), ve znění pozdějších předpisů, a zároveň uvedený přípravek nebyl řádně označen podle § 15 odst. 2 téhož zákona. Tím se stěžovatelka podle krajské hygienické stanice a podle výroku I. jejího rozhodnutí ze dne 19. 1. 2021 č. j. KHSJM 02389/2021/BM/PRAV (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"), dopustila dvou přestupků, a to podle § 11 odst. 1 písm. a) bodu 1 a § 11 odst. 1 písm. a) bodu 8 zákona o biocidech. Na základě toho jí výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byla uložena úhrnná pokuta ve výši 50 000 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2024 č. j. MZDR 5516/2021-6/OES (dále jen "rozhodnutí vedlejšího účastníka") došlo k částečné změně prvostupňového rozhodnutí (vedlejší účastník upřesnil právní kvalifikaci a odkazy na příslušné právní předpisy, podle kterých správní orgány rozhodovaly), jinak ale bylo odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

4. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobu stěžovatelky zamítl. Obdobným sporem týchž účastníků se zabýval již v rozsudku ze dne 28. 8. 2025 č. j. 30 A 19/2024-40. Stěžovatelka přitom v obou řízeních uplatnila obdobné námitky, proto krajský soud vyšel z právního posouzení přijatého v daném rozsudku. Stěžovatelka nyní skutková zjištění nijak nerozporovala a obě pochybení, která jí vedlejší účastník vytýkal, nezpochybňovala. Namítala ale, že přestupky nebyly nijak závažné a měla za ně být uložena nižší pokuta, případně měl vedlejší účastník od trestu upustit úplně. Za každý z přestupků, z jejichž spáchání byla stěžovatelka uznána vinnou, bylo možné uložit pokutu ve výši až 5 mil. Kč. Uložená úhrnná pokuta tak činila toliko 1 % z maximální možné sazby. Obě skutkové podstaty přestupků jsou formulovány jako ohrožovací přestupky. To znamená, že postihováno je již jednání, které vyvolává hrozbu nežádoucího zásahu do chráněného zájmu (poruchového následku), aniž by bylo podstatné, zda došlo ke konkrétní újmě na zdraví určité osoby. Stěžovatelka jako obchodník nabízela spotřebitelům ke koupi zboží, které řádně neoznámila a neoznačila. Závažnost jednání nesnižovala ani součinnost poskytnutá stěžovatelkou krajské hygienické stanici a následné stažení výrobku z e-shopu. Na naplnění materiální stránky přestupku toto jednání nemělo podle krajského soudu žádný vliv. Chování po spáchání uvedeného přestupku může být toliko polehčující okolností, kterou může vzít vedlejší účastník v potaz, což ostatně při stanovení sankce učinil.

5. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelky taktéž nevyhověl. Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Stěžovatelka nezpochybňuje naplnění formálních znaků přestupků, ani skutková zjištění. Stěžovatelka má obecně pravdu, pokud upozorňuje, že k nastoupení odpovědnosti za spáchání přestupku je třeba i naplnění jeho materiálního znaku, tedy společenské škodlivosti. V obvyklých případech k naplnění materiálního znaku přestupku ale dochází už jen tím, že jsou naplněny formální znaky skutkové podstaty přestupku. Tak tomu je i ve věci stěžovatelky. Stěžovatelka jako obchodník nabízela spotřebitelům ke koupi zboží, které řádně neoznámila a neoznačila. Porušila tak předpisy, které mají preventivně bránit konkrétnímu poruchovému následku. Stěžovatelka přípravek nabízela na e-shopu k volné koupi, ačkoli přípravek nebyl "oznámen" v souladu s právními předpisy a nebyl ani řádně označen. Tím stěžovatelka ohrozila smysl a účel zákona o biocidech, který reguluje uvádění biocidních přípravků na trh. Oba přestupky jsou svou povahou ohrožovací, nikoli poruchové, a Nejvyšší správní soud měl materiální stránku přestupků za naplněnou. Dovolávala-li se stěžovatelka ve svůj prospěch údajné nečinnosti správních orgánů vůči ostatním subjektům nabízejícím obdobné biocidní přípravky, odkázala na nepřípadnou judikaturu (viz bod 33 napadeného rozsudku). Ani legitimní očekávání nezakládá nárok na postup správních orgánů, který není v souladu se zákonem (bod 34 až 37 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Upuštění od uložení pokuty či jiná mírnější opatření, kterých se stěžovatelka dožadovala, pak v kontextu posuzovaného případu nebyla bez dalšího namístě.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

6. Podle stěžovatelky se správní soudy nevypořádaly s jednou z podstatných námitek, a to s námitkou selektivního, nerovného a nepředvídatelného výkonu správního trestání. Nebyla věcně zodpovězena otázka, kterou stěžovatelka skutečně nastolila, tedy proč byla sankcionována právě ona, byl-li podle jejího tvrzení totožný přípravek nabízen i dalšími subjekty, vůči nimž dozorové orgány podle tvrzení stěžovatelky obdobně nezasahují. Nešlo v kasační stížnosti o nový žalobní bod, ale o rozvedení argumentace uplatněné v zákonné lhůtě. Výkon sankční pravomoci správních orgánů musí být rovný, předvídatelný a racionálně odůvodněný, což se podle stěžovatelky nestalo, a správní orgány opomněly poskytnout stěžovatelce ochranu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

9. Stěžovatelka namítá nesprávnost závěrů napadených rozhodnutí týkajících se částky 50 000 Kč. Předmětem řízení je tedy majetková sankce právnické osoby v bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti (tzv. kvalifikované vady), které ji naopak významnou z hlediska hodnocení ústavnosti činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně významnou újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Obdobné závěry platí právě i u ukládání pokut za přestupky v bagatelní výši (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 854/20, ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1088/20 či ze dne 29. 4. 2020 sp zn. II. ÚS 1021/20).

10. Vyloučení přezkumu u bagatelních případů je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu. Ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti přitom Ústavní soud přistupuje běžně (srov. např. usnesení ze dne 18. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1105/26, ze dne 11. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 962/26, či ze dne 11. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1251/26).

11. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti opomíjí bagatelnost předmětu sporu a neuvádí žádnou okolnost, která by jejímu případu dodávala mimořádný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou zvláštní okolnost neshledal ani Ústavní soud, a proto odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Lze dodat, že ač se v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud vymezil vůči námitkám stěžovatelky, když je označil za námitky "na samé hranici přezkoumatelnosti", poměrně rozsáhle se s podstatou jejich nedůvodnosti následně vypořádal (viz body 32 až 37 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení přesah vlastních zájmů založit nemůže.

12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu