II.ÚS 192/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Svatoslavy Havlíkové a b) Josefa Havlíka, zastoupených Mgr. Ing. Jaroslavou Maňákovou, advokátkou se sídlem Očovská 3984/1a, Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2017 č. j. 1 VSOL 1511/2016-B-90 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2016 č. j. KSBR 33 INS 23591/2014-B-73, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. ledna 2017, stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelům jako dlužníkům bylo v roce 2015 schváleno oddlužení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. listopadu 2016 č. j. KSBR 33 INS 23591/2014-B-73 schválené oddlužení zrušil a prohlásil konkurs na jejich majetek. Měl za to, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, neboť stěžovatelé soustavně neposkytují insolvenčnímu správci součinnost a brání zpeněžování zajištěného majetku. Nevyhověl jejich návrhu na odročení jednání, neboť neuvěřil jejich omluvě. Jednání proto provedl v jejich nepřítomnosti.

3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelů usnesením ze dne 18. ledna 2017 č. j. 1 VSOL 1511/2016-B-90 potvrdil usnesení krajského soudu v napadených výrocích.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že došlo k porušení jejich práva na veřejné projednání věci v jejich přítomnosti a zásady rovnosti účastníků řízení, neboť krajský soud jim odňal možnost jednat před soudem. Nebyla jim tak také dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Dále namítali porušení jejich práva na soudní ochranu. Rozhodnutí obecných soudů podle nich obsahují právní závěry, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a v žádné možné interpretaci z nich nevyplývají. Vrchní soud měl alespoň stručně vyložit, jaké důvody jej vedly k jeho závěru. Tvrdí-li, že stěžovatelé sledovali oddlužením nepoctivý záměr, ale vychází pouze z důkazů provedených krajským soudem, z nichž takový závěr nevyplývá, je jeho rozhodnutí nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Z provedeného dokazování nevyplývá nic, co by mohlo vést k oprávněnému závěru o nepoctivosti záměru stěžovatelů v rámci oddlužení. Podle jejich přesvědčení nebyl dán důvod pro zrušení oddlužení.

II. Přípustnost ústavní stížnosti

5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.

7. Stěžovatelé byli v rozhodnutí vrchního soudu poučeni o možnosti podat dovolání, dovolání však nepodali a obrátili se přímo na Ústavní soud. Sami stěžovatelé ve svém prvním podání uvedli, že "nebyly dosud vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelům k ochraně práva a majetků poskytuje". Dovoláním ve věcech zrušení oddlužení a prohlášení konkursu se Nejvyšší soud běžně zabývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 sp. zn. 29 NSČR 12/2013, ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. 29 NSČR 45/2010 a ze dne 29. června 2017 sp. zn. 29 NSČR 28/2017 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 2127/17). Nepodáním dovolání tedy stěžovatelé zjevně nenaplnili podmínku vyčerpání všech zákonných procesních prostředků ochrany práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu je jejich stížnost nepřípustná.

8. K tomu Ústavní soud podotýká, že okamžik rozhodnutí Ústavního soudu nemá vliv na to, že stěžovatelům již lhůta k podání dovolání uplynula. Byť se totiž stěžovatelé na Ústavní soud obrátili v lednu 2017, řádně doplněnou ústavní stížnost sepsanou advokátem zaslali až v červnu 2017.

9. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal.

10. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2017 Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj