IV.ÚS 2127/17
V PLATNOSTI- KS Ostrava KSOS 33 INS 4555/2012
- VS Olomouc KSOS 33 INS 4555/2012
- ÚS IV.ÚS 2127/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí nižších soudů, která zrušila oddlužení a prohlásila konkurs na majetek dlužnice. Soud se opřel o § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, podle něhož může být oddlužení zrušeno, pokud dlužník po schválení neuhrazením závazku po dobu delší než 30 dnů po splatnosti porušil své povinnosti. Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka nevyhověla podmínkám pro zachování oddlužení, a to i přes poskytnutou lhůtu k úhradě. Rozhodnutí nižších soudů bylo v souladu s platnou judikaturou a nezabírá porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Andrey Šulákové, zastoupené Mgr. Michalem Přibilem, advokátem AK Přibil & Přibilová se sídlem Kadláčkova 894, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012, 29 NSČR 54/2017-B-98, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2016 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012, 1 VSOL 1041/2016-B-78 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2016 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012-B-38, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a RWE Energie, s. r. o., (nyní innogy Energie, s. r. o., Limuzská 3135/12, 108 00 Praha, IČ: 49903209, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2017 a dále doplněným na základě výzvy k odstranění vad podání dne 25. 9. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "dlužnice", resp. "úpadkyně") všechna v záhlaví označená rozhodnutí, která údajně porušila její ústavně garantované právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. II. Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí a obsahu projednávané ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 6. 2016 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012-B-38 v insolvenční věci dlužnice zrušil oddlužení na majetek dlužnice a prohlásil na něj konkurs s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok I., II. a III.). Krajský soud uvedl, že usnesením ze dne 11. 7. 2012 bylo dlužnici schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Podáním ze dne 25. 11. 2014 navrhl věřitel - RWE Energie, s. r. o. - zrušení oddlužení pro neuhrazení dlužných částek 2 305,50 Kč za dodávku plynu a 4 146,- Kč jako náhradu nákladů řízení přiznaných rozhodnutím Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 6. 2014 č. j. 13 C 98/2014-15, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2014, tedy po schválení oddlužení. Podle zpráv insolvenční správkyně dluh dlužnice neuhradila a k 11. 5. 2016 dluží na postižitelných částech příjmů 16 365,- Kč. Krajský soud proto oddlužení zrušil, což zdůvodnil tím, že dlužnice během cca dvou let uhradila dluh pouze částečně platbami v roce 2015 a stále řádně neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, i když jí k nápravě byla poskytnuta lhůta do konce dubna 2016. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 19. října 2016 č. j. KSOS 33 INS 4555/2012, 1 VSOL 1041/2016-B-78 potvrdil usnesení krajského soudu a doplnil, že krajský soud rozhodl podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. a), písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy platném znění (dále jen "IZ"). Odvolací soud po podrobné rekapitulaci dosud probíhajícího oddlužení a zpráv insolvenční správkyně konstatoval, že dlužnice měla téměř dva roky na splnění závazku a byl jí tak dán dostatečný časový prostor k úhradě dluhu a k nápravě prokázaného porušení povinností. Nic z toho však dlužnice nesplnila, a proto jsou dány důvody pro zrušení schváleného oddlužení. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř., přičemž zdůraznil, že výkladem namítaného ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) IZ se již zabýval. V usnesení ze dne 30. 11. 2015 sen. zn. 29 NSČR 110/2015 formuloval závěr, že k předpokladům pro zrušení oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. c) IZ] patří: vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení, neuhrazení tohoto závazku po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto závazku, přičemž postačí zavinění ve formě nedbalosti. Dovolací soud tak uzavřel, že odvolací soud se svým rozhodnutím nijak neodchýlil od platné judikatury a samotná dovolatelka přiznává, že sporný závazek vznikl jejím zaviněním. Dovolatelka ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu závazek v plném rozsahu neuhradila, i když podmínky pro zrušení oddlužení nastaly již v roce 2014. III. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v rozhodování všech výše označených soudů, které jí prý příliš formalistickým rozhodnutím upřely právo vlastnit majetek tím, že po čtyřech letech "řádného plnění oddlužení stěžovatelky" zrušily oddlužení a prohlásily na majetek stěžovatelky konkurs. Ve věci rozhodující soudy prý nevzaly v úvahu zcela výjimečné okolnosti, za nichž došlo k naplnění podmínky uvedené v ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) IZ. Sporný závazek prý vznikl v období, kdy stěžovatelka byla v obtížné osobní situaci, neboť kromě vyživovací povinnosti ke svému synovi jí přibyla i vyživovací povinnost k vnukovi, o kterého se její dcera nemohla starat. V době rozhodnutí odvolacího soudu měla stěžovatelka zaplaceno již 43,7 % pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů. Podle názoru stěžovatelky je ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) IZ nutné vykládat s ohledem na účel oddlužení, přičemž zrušení oddlužení má být až posledním možným krokem ve skutkově shodných věcech. IV. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost není nepřípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona. V. Po zvážení obsahu námitek stěžovatelů a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Těžiště námitek stěžovatelky spočívá v údajné nesprávné intepretaci ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) IZ. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí, že "po čtyři roky řádně plnila povinnosti spojené s oddlužením", věrohodnost takového tvrzení byla však vyvrácena zprávami insolvenční správkyně, které jsou podrobně rekapitulovány v odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, na které Ústavní soud zcela odkazuje. V souvislosti s tvrzenou údajnou nesprávnou intepretací citovaného ustanovení IZ lze ve shodě s odůvodněním dovolacího soudu konstatovat, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že v případě neuhrazení sporného závazku RWE Energie s. r. o. bude probíhající oddlužení zrušeno a na její majetek bude prohlášen konkurs. Přes tuto skutečnost se správkyní konkursní podstaty nijak nespolupracovala, zejména jí neposkytovala informace o jejím zaměstnavateli a výši výdělků, ani o své obtížné finanční situaci v důsledku plnění další vyživovací povinnosti k jejímu nezletilému vnukovi. Ústavní soud souhlasí se závěrem dovolacího soudu, který v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka splnila předpoklady pro zrušení oddlužení ve smyslu ustanovení § 418 odst. 1 písm. a), písm. c) IZ již v roce 2014. Přesto jí byla soudem prvního stupně poskytována dlouhá lhůta k uhrazení pohledávky až do dubna 2016. Až do rozhodnutí odvolacího soudu, i přes své sliby a ujištění, stěžovatelka pohledávku zcela neuhradila. Z hlediska údajného porušení ústavnosti Ústavní soud žádné pochybení ze strany obecných soudů nezjistil. Intepretace ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) IZ, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje, odpovídá platné judikatuře dovolacího soudu. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.