II.ÚS 1939/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kellera, zastoupeného JUDr. Tomášem Vlčkem, advokátem, sídlem Elišky Krásnohorské 123/10, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 4. 2026, č. j. 29 Co 208/2025-569, rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 2. 2025, č. j. 112 C 3/2021-465 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 9. 2025, č. j. 112 C 3/2021-534, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení a 1) Ondřeje Galíka a 2) Jany Hodíkové, jako vedlejší účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Obecné soudy se v posuzované věci zabývaly situací, kdy vedlejší účastníci (žalobci) utrpěli majetkovou i nemajetkovou újmu tím, že se na osobní automobil, kterým jeli, skutálel balík sena z louky u silnice, na kterém stěžovatel (žalovaný) provozoval zemědělskou činnost (po senoseči skladoval seno v balících). Soudy po provedeném dokazování zjistily, že balík sena se nemohl dát do pohybu samovolně, ale že se o to musela nějak přičinit (neznámá) třetí osoba.

2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou svým rozsudkem ze dne 10. února 2025, č. j. 112 C 3/2021-465, žalobě vyhověl, přičemž věc posuzoval podle ustanovení § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.") o škodě způsobené provozní činností žalovaného. Nalézací soud měl za to, že balík sena byl umístěn na svažitý pozemek v souvislosti s provozní činností žalovaného, kterému se nepodařilo prokázat, že by vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

3. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 29 Co 208/2025-527, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujících výrocích tak, že žalobu zamítl a uložil žalobcům povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se shodl s okresním soudem v tom, že balík sena se v den nehody samovolně nerozpohyboval a musela jej tedy uvést do pohybu třetí osoba. Na rozdíl od okresního soudu z toho dovodil, že újma nevznikla v důsledku provozní činnosti, tedy samotného skladování sena v balíku na louce, ale v důsledku činnosti třetí osoby. Proto podle krajského soudu nebyla dána příčinná souvislost mezi provozní činností a způsobenou újmou a nelze dovodit odpovědnost stěžovatele podle § 2924 o. z.

4. Vedlejší účastníci podali proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem ze dne 28. 1. 2026 sp. zn. III. ÚS 3531/25, vyhověl a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Ústavní soud vytkl krajskému soudu, že pod vlivem judikatury k předchozí právní úpravě neaplikoval ve věci právní úpravu odpovědnosti za škodu obsaženou v § 2924 o. z. Škodu nepovažoval za způsobenou provozní činností a nezabýval se tím, jakou veškerou péči po žalovaném bylo možno rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Krajský soud nepřípustně omezil užití § 2924 o. z. tím, že vyloučil jeho aplikaci pouze z toho důvodu, že k rozpohybování balíku sena došlo působením třetí osoby.

5. V navazujícím rozsudku ze dne 22. 4. 2026, č. j. 29 Co 208/2025-569, shledal krajský soud rizikovým faktorem samotné umísťování balíků na mírném svahu bezprostředně nad prudce se svažujícím terénem. Žalovaný mohl podle něj riziko eliminovat buď úplným odvezením balíků, nebo jejich uskladněním na rovném, odlehlém místě, případně v části louky, která nesměřovala k pozemní komunikaci. Oplocení mezi loukou a silnicí odvolací soud neposoudil jako adekvátní opatření k zachycení velkého a těžkého balíku, přičemž s ohledem na volný přístup veřejnosti na pozemek nebylo možné zásah třetích osob vyloučit. Pouhé otočení balíku proti svahu pak soud vzhledem ke sklonu pozemku nepovažoval za dostatečné opatření, které by zakládalo důvod pro liberaci žalovaného z odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. II.

6. Stěžovatel namítá, že odvolací soud po kasačním nálezu nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu. Liberační důvody nezkoumal jako zákonný limit odpovědnosti, nýbrž je vyložil natolik restriktivně, že je učinil prakticky nedosažitelnými. Zákonný požadavek na vynaložení "veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat," nelze chápat jako oprávnění soudu zpětně konstruovat hypotetická opatření. Tato péče musí odpovídat právním předpisům, ustáleným zvyklostem, standardům bezpečného provozu a kritériu přiměřenosti s ohledem na náklady, provozní podmínky a povahu rizika. Obecné soudy se nezabývaly tím, co bylo možné od stěžovatele rozumně požadovat. V řízení bylo prokázáno, že se balík sena nemohl rozpohybovat sám, a naopak nebyla doložena existence žádné správní praxe, z níž by plynula povinnost přijmout další specifická opatření. Soudy neoznačily žádné konkrétní pravidlo, které by stěžovateli ukládalo povinnost předcházet excesivnímu jednání třetí osoby. Kritérium rozumně požadované péče musí být vždy vázáno na zásadu přiměřenosti a nemůže sloužit jako záminka pro soudní konstrukci svévolných preventivních opatření. Krajský soud nevysvětlil, proč pominul závěry znaleckého posudku a z jakého důvodu by jím navržená opatření měla zabránit zásahu cizí osoby. Úvahy odvolacího soudu jsou odtržené od reality i od zákonného požadavku rozumnosti. Soud sice formálně deklaroval aplikaci § 2924 o. z., v praxi však možnost liberace nesprávným výkladem zcela popřel. III.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud se předmětnou věcí v minulosti již jednou zabýval, v nálezu ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. III. ÚS 3531/25, v němž vytkl krajskému soudu, že na věc neaplikoval ustanovení § 2924 o. z., které upravuje náhradu škody způsobené provozní činností. Při opětovném posuzování věci tak považuje Ústavní soud za podstatné především to, jak a zda vůbec se krajský soud s aplikací § 2924 o. z. vypořádal.

9. Krajský soud dospěl k závěru, že základní předpoklady pro vyvození odpovědnosti žalovaného byly naplněny, neboť vzniklá újma měla původ v jeho provozní činnosti spočívající ve skladování balíků sena. Bez této činnosti by se balík na svažitém pozemku vůbec nenacházel, nedošlo by k jeho uvolnění a ani k následné kolizi s automobilem. Odvolací soud uzavřel, že příčinná souvislost mezi provozní činností žalovaného a poškozením vozidla je dána. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že se balík nerozpohyboval samovolně, nýbrž v důsledku zásahu třetí osoby.

10. Další skutečností, s níž se musel krajský soud argumentačně vypořádat byla existence, případně neexistence liberačních důvodů, které by mohly odpovědnost stěžovatele podle § 2924 o. z. vyloučit. Odvolací soud se tak musel zabývat tím, zda stěžovatel vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Umístění balíku proti svahu měl krajský soud za opatření nedostatečné, a to s ohledem na celkový profil svahu, kdy balík byl umístěn v blízkosti prudce se svažující části, což považoval za výslovně rizikový faktor. Za způsob, kterým mohlo být zabráněno rozpohybování balíku považoval soud jeho odvezení nebo alespoň přemístění do méně svažité části. Tento postup měl stěžovatel za nereálný a odtržený od zemědělské praxe.

11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že odvolací soud se v rámci odůvodnění napadeného rozsudku věnoval jak předpokladům pro vyvození odpovědnosti z provozní činnosti, tak i existenci případných liberačních důvodů. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, či ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04). Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost skutkových zjištění, resp. interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená a zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná.

12. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Civilní soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Namítá-li stěžovatel, že požadavky krajského soudu jsou nepřiměřené a neodpovídají běžné zemědělské praxi, lze uvést že tyto závěry neodporují pravidlům logiky. Posouzení daných opatření je spíše otázkou vhodné organizace práce a provozního zajištění než nesplnitelných technických nároků.

13. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu