II.ÚS 2338/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Blahotové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2024 č. j. 30 Cdo 783/2024-418, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 68 Co 312/2023-386 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2023 č. j. 23 C 132/2017-326, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí "jako celku", přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s principem rovnosti v právech (čl. 1 Listiny) a na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny), jakož i zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny).

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 21 154 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 78 846 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 85 166 Kč (výrok III).

3. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II ho co do částky 21 154,50 Kč s příslušenstvím změnil a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce tuto částku, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II) a dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 93 394 Kč a odvolacího řízení 12 342 Kč (výrok III).

4. Proti tomuto jeho výroku II v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku obvodního soudu, brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč.

5. Na doplnění možno uvést, že v dané věci obvodní soud rozhodl rozsudkem ze dne 15. 6. 2020 č. j. 23 C 132/2017-177 a městský soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2021 č. j. 68 Co 415/2020-216 ve spojení s usnesením ze dne 27. 5. 2021 č. j. 68 Co 415/2020-221, avšak tato rozhodnutí byla (zčásti) zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022 č. j. 30 Cdo 3673/2021-272.

II. Stěžovatelčina argumentace

6. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s úvahou obecných soudů o sníženém významu daného soudního řízení pro její osobu, která vychází z toho, že včas neuhradila soudní poplatek za žalobu. Vysvětluje, že tak neučinila z důvodu pochybení advokáta, přičemž má za to, že tato skutečnost nemůže z celého řízení činit věc se sníženým významem, a to za situace, kdy konstantní judikatura Nejvyššího soudu zná právní domněnku "standardního významu" (např. rozsudek ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Pokud by k takovému snížení mělo dojít, muselo by být vázáno na příslušnou část řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1949/2018). Současně stěžovatelka upozorňuje, že vedlejší účastnice snížení významu netvrdila, a jde tak o nepřípustný soudní aktivizmus (např. rozsudky ze dne 24. 7. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3643/2017 nebo ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 515/2014). Prostřednictvím podání ze dne 29. 8. 2024 stěžovatelka - s poukazem na rozsudek ze dne 20. 8. 2024 sp. zn. 30 Cdo 1519/2024 - doplnila, že Nejvyšší soud si je vědom kritérií pro posuzování významu věci pro účastníka, v posuzovaném případě měl však jejich aplikaci vyprázdnit.

7. Stěžovatelka dále namítá, že použití rozpětí odškodnění v částce 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok řízení je formalistické a nereflektuje podstatnou změnu okolností, která je dána plynutím času (kdy od stanovení této částky uplynulo již čtrnáct let) a extrémní inflací. Životní úroveň se zvýšila a tzv. základní částka odškodnění by měla podléhat valorizaci. V této souvislosti poukazuje na vývoj průměrného platu soudců Nejvyššího soudu a na rozhovor soudce Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Simona publikovaný na serveru Česká justice, z něhož vyvozuje, že Česká republika nemá nezávislé soudce, že neměří všem "stejným metrem", diskriminuje své minority a nemá zájem na prevenci náhrady škody.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

9. Domáhá-li se však stěžovatelka i zrušení napadených rozsudků soudů nižších stupňů v části, ve které bylo její žalobě vyhověno, jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť takovým rozhodnutím nemůže být negativně dotčena na svých právech.

10. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení výroku rozsudku okresního soudu, který byl městským soudem změněn, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť takové rozhodnutí nemůže přezkoumávat a případně rušit.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil; do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 19). Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [např. nálezy ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) či ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11 (N 104/65 SbNU 431)].

13. Tvrdí-li stěžovatelka, že pro snížení tzv. základní částky o 5 % z důvodu nižšího významu posuzovaného řízení nebyl dán důvod, jde o polemiku s věcnou správností takového zhodnocení, jež Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Namítá-li stěžovatelka, že soudy nižších stupňů nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na bod 19 rozsudku č. j. 68 Co 415/2020-216, z něhož plyne, že městský soud konstatoval snížený význam věci pouze ve vztahu k závěrečné fázi posuzovaného řízení, a z tohoto důvodu obvodním soudem stanovenou hodnotu korigoval (k tomu viz také sub 17). Dlužno podotknout, že v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1519/2024 se Nejvyšší soud sice vyslovil k otázce významu řízení pro jeho účastníka, to však v souvislosti s jinými skutkovými okolnostmi.

14. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům nepřípustný aktivizmus, Ústavní soud vychází z toho, že soud má povinnost zohlednit vše, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.), a skutečnost, že stěžovatelka neuhradila soudní poplatek z žaloby, a proto bylo řízení zastaveno, vyplynula z obsahu spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 45 A 48/2017, přičemž v řízení před obvodním soudem sama stěžovatelka na spisy správních soudů poukázala (viz bod 5 rozsudku č. j. 23 C 132/2017-326).

15. V souvislosti s námitkou, že výše základní částky odškodnění nezohledňuje hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, Ústavní soud odkazuje na nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (N 141/107 SbNU 164), podle něhož obecné soudy mají možnost individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých případech, přičemž není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci (případně i k rostoucí životní úrovni v České republice). Přestože tedy Nejvyšší soud určil tzv. základní částku, resp. základní rozpětí odškodnění, tato skutečnost obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo stanovené rozpětí (bod 45 nálezu).

16. Ústavní soud k tomu doplňuje, že v souvislosti se stejnou či obdobnou námitkou opakovaně konstatoval, že skutečnost, že základní částka odškodnění nereflektuje konkrétní změny některých ekonomických faktorů určujících životní úroveň obyvatel, nezakládá sama o sobě porušení základních práv (např. usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1541/23, bod 6; ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23, body 8-9; ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 149/24, bod 14; ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1/24, bod 16 či ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2762/23, bod 9). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních formálně vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od nich odchylovat ani v nyní posuzované věci.

17. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený soud řádně odůvodnil, proč žádná z otázek, která mu byla v dovolání předestřena, nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Uvedený soud se v tomto rámci zabýval i způsobem, jakým soudy nižších stupňů přistoupily ke snížení tzv. základní částky s ohledem na kritérium významu věci pro stěžovatelku, přičemž vysvětlil, proč ji postup městského soudu nemohl poškodit. Řádně také zdůvodnil, proč se nemohl zabývat namítanými vadami řízení a proč nemohl přezkoumat dovoláním napadený rozsudek v části, ve které městský soud rozhodl o nákladech řízení. Vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, ale zaměřuje se na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem, a k takovému závěru nedospěl.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, tj. které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. října 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu