II.ÚS 240/02
V PLATNOSTI- VS Olomouc 5 To 39/2001
- ÚS II.ÚS 240/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo posledním možným prostředkem, který stěžovatel nepoužil. Soud uznal, že výjimka podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se na případ nevztahuje. Rozhodnutí bylo založeno na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti a vyčerpání všech právních prostředků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M. J., zastoupeného advokátem JUDr. M. B., Ph.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 43 T 7/2001, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 5 To 39/2001, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatel se návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jejich vydáním soudy porušily jeho základní lidská práva, zakotvená v čl. 90 Ústavy, v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu návrhu a předloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 43 T 7/2001, uznal stěžovatele a spoluobviněného M. L. vinnými trestným činem loupeže dle § 234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Odsoudil je k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a pro výkon trestu je zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodl dále o zabrání věci a náhradě škody. Zároveň rozhodl ve věci spoluobviněného M. J. tak, že ho podle § 226 písm. c) trestního řádu zprostil obžaloby. Proti rozsudku se odvolali jak státní zástupce v neprospěch všech tří obviněných, tak i stěžovatel, obviněný L. a L.J. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 5 To 39/2001, zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele a obviněného L. v celém rozsahu. Uznal je vinnými trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, u obou trestných činů jako spolupachatele dle § 9 odst. 2 trestního zákona. Odsoudil je k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku a pro výkon trestu oba zařadil do věznice s ostrahou. Znovu rozhodl o zabrání věci a náhradě škody. Na žádost Ústavního soudu podal Krajský soud v Brně vyjádření ke stavu řízení a předložil opis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002. Ústavní soud z něho zjistil, že nejvyšší státní zástupkyně podala proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněného M. J. Nejvyšší soud citovaným usnesením přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby rozhodl o odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podaném ohledně obviněného M. J. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 43 T 7/2001. Konstatoval, že dle odůvodnění rozsudku se vrchní soud ztotožnil s rozhodnutím nalézacího soudu, pokud jde o zprošťující výrok ohledně obviněného J., s jeho úvahami však nekoresponduje žádný výrok rozsudku. Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením otázky, zda je návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti přípustný. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto pravidlo vychází ze zásady, že ústavní stížnost se pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Může jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska přezkoumat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. V projednávané věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž soud zrušil rozsudek soudu prvého stupně ohledně stěžovatele a nově rozhodl o jeho vině a trestu. Takové rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout dovoláním, jehož přípustnost je dána ustanovením § 265a) odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2002. O právu podat dovolání Vrchní soud v Olomouci řádně účastníky poučil v závěru napadeného rozhodnutí. Dovolání je tudíž nutno považovat za poslední prostředek, který byl stěžovateli k ochraně jeho práva k dispozici. Z obsahu spisového materiálu a ze zprávy o stavu řízení Ústavní soud zjistil, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně, a to pouze ohledně obviněného M. J. O dovolání Nejvyšší soud ČR rozhodl a jeho rozhodnutí se nikterak nedotýká stěžovatele. Stěžovatel však dovolání nepodal. Nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě podání ústavní stížnosti vyloučeno jako nepřípustné (srov. III. ÚS 148/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, usn. č. 58). Ústavní soud neshledal důvody ani pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud ovšem vychází z toho, že jde o výjimku z obecného pravidla obsaženého v § 75 odst. 1 téhož zákona, dle kterého je podmínkou pro přípustnost ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod (srov. II. ÚS 495/2000, I. ÚS 192/2000). V dané věci se však o takovou situaci nejedná, neboť proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, jímž se odvolací soud řádně meritorně zabýval. Stěžovatel měl dále možnost podat proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, jíž však z vlastní vůle nevyužil. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 11. června 2002 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.