II.ÚS 2409/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2026 č. j. 56 Co 66/2026-M 100 a výrokům II a III usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 3. 2026 č. j. 99 P 105/2025-M1, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1) P. C. a nezletilých 2) P. C., 3) L. C., 4) P. C. a 5) L. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Nyní posuzovaný případ se týká výkonu rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé formou uložení pokuty podle § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

2. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti výroku II usnesení Krajského soudu v Plzni ("krajský soud").

3. Než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

4. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost je tudíž subsidiárním prostředkem ochrany nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány možná. Z toho vyplývá, že ve stejné věci nemůže probíhat řízení před obecnými soudy souběžně s řízením o ústavní stížnosti.

6. Krajský soud stěžovatelku poučil, že proti napadenému usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ačkoliv měla o správnosti poučení pochybnosti, z opatrnosti podala souběžně s ústavní stížností také dovolání. Tuto informaci Ústavní soud ověřil dne 20. 8. 2026 přímou komunikací s Okresním soudem Plzeň-město. Stěžovatelka podala dovolání dne 17. 8. 2026. Věc ještě nebyla Nejvyššímu soudu předložena.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka podala ústavní stížnost předčasně, a ta je proto nepřípustná. Pokud by Ústavní soud věcně posoudil ústavní stížnost dříve, než bude o dovolání stěžovatelky rozhodnuto, mohl by jeho postup vést k nežádoucímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. usnesení ze dne 11. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 626/24, bod 8). Ústavní soud nemůže přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, byť by se výsledek řízení před Nejvyšším soudem mohl zdát sebezjevnějším (srov. usnesení ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2707/23, bod 8). Výsledek dovolacího řízení Ústavní soud nemůže presumovat. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly Nejvyšší soud a zároveň i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 2799/23, bod 6).

8. Odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení (srov. usnesení ze dne 11. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 626/24, bod 9). Účastníkovi řízení totiž nesmí být podle judikatury Ústavního soudu na újmu, postupuje-li při využití dovolání v dobré víře ve správnost (nesprávného) poučení o přípustnosti dovolání, kterého se mu dostane od odvolacího soudu (mutatis mutandis nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11). Jinak řečeno, i pokud by poučení odvolacího soudu nebylo správné, lhůta pro podání ústavní stížnosti počítaná od rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstává stěžovatelce zachována i v části směřující proti rozhodnutím nižších soudů, byla-li o tom, že dovolání je přípustné, poučena nesprávně a Nejvyšší soud dovolání odmítne pro objektivní nepřípustnost (srov. nález ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20, bod 38). Ústavní soud pak totiž není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelky proti napadeným usnesením nižších soudů pro opožděnost, neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny. Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, nelze posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. Odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost, které bylo důsledkem chybného poučení obecného soudu, a nikoli pochybením stěžovatelky, by totiž mohlo způsobit odepření spravedlnosti (tzv. denegatio iustitiae), a samo by tak zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatelky (srov. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06). Je však v zájmu stěžovatelky (a vyplývá to i z logiky ustanovení § 72 odst. 6 věty poslední zákona o Ústavním soudu), aby z procesní opatrnosti na toto usnesení v textu (nové) ústavní stížnosti upozornila.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V rozsahu, ve kterém krajský soud změnil výroky II a III usnesení okresního soudu, nadto není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť není povolán rušit to, co již bylo zrušeno či změněno v průběhu předchozího řízení. V tomto rozsahu proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti (srov. obdobně např. usnesení ze dne 30. 6. 2026 sp. zn. I. ÚS 1741/26). Lze dodat, že byla-li by případná následná ústavní stížnost shledána důvodnou, stěžovatelka by měla možnost domáhat se náhrady škody vzniklé zaplacením pokut postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj